Pardubické video Miloslava Čmejly je na internetu

Štětí – 21. listopadu
Vzpomínkové video Miloslava Čmejly, který počátkem měsíce natáčel na dostihovém závodišti s Antonínem Kasperem a Zdeňkem Schneiderwindem je zpracováno a k dispozici pro všechny fanoušky na internetu. Známý spíkr děkuje za spolupráci Milanu Dvořákovi, Jiřímu Havlíčkovi, Martinu Šabatovi a Zdeňkovi Schneiderwindovi a zve čtenáře magazínu speedwayA-Z ke skvělé podívané.

1. díl

2. díl

Peter Ljung se cítí jako v sedmém nebi

Londýn – 17. listopadu
Minulý týden se švédský závodník Peter Ljung cítil jako v sedmém nebi. Ve středu mu přítelkyně Jessica porodila syna Eddieho a ve čtvrtek měl telefonát od BSI s nabídkou stálé divoké karty pro seriál velkých cen 2012.

Nová pravidla polské extraligy, která každému klubu umožňují mít pouze jediného účastníka SGP v sestavě, totiž zapříčinily, že na nabídku stálé divoké karty rezignovali Darcy Ward a Piotr Protasiewicz.

Zatímco jiní oslovení závodníci divokou kartu odmítl, švédský závodník řekl ano. „Ačkoliv mi tato příležitost byla věnována, myslím, že jsem na řadě já, abych jí využil,“ svěřil se. „Už jsem měl zlomené ruce a nohy a v průběhu své kariéry ztratil docela dost času, nyní se to obrací a je řada na mě, abych měl štěstí.“

Peter Ljung příští rok poveze stálé startovní číslo čtrnáct. BSI slibuje oznámit majitele patnáctky během několika dnů, přičemž řada indicií směřuje ke Scottu Nichollsovi.

Foto: tiskový servis IMG Sports & Entertainment

Stanislav Kůs se dožívá devadesátky

V těchto dnech, se dožívá krásných devadesáti let,bývalý dlouholetý člen, činovník a předseda Automotoklubu Mariánské Lázně Stanislav Kůs. V sedmdesátých a osmdesátých letech šéfoval vynikajícímu kolektivu, který pořádal spoustu domácích, ale i zahraničních závodů včetně několika finále mistrovství světa. Automotoklub Mariánské Lázně, ale i příznivci
dlouhé ploché dráhy přejí panu Kůsovi mnoho elánu,spokojenosti a hlavně pevné zdraví do dalších let.

Eduardu Krčmářovi nevzal vítězství ani finálový pád

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Freital – 20. listopadu
Německý plochodrážník Ronny Weis je se svým týmem z MSC Míšeň schopný uspořádat kvalitní podívanou prakticky kdekoliv. Při dnešní premiéře šroubků na zakrytém kluzišti ve Freitalu se však musel jako závodník sklánět před dvojící slánských juniorů, i když zcela opanoval základní část. ve finále se však dostal do čela Eduard Krčmář. Po nárazu Romana Čejky ovšem oba skončili na zemi a pro mladšího Slaňáka dokonce zamířili zdravotníci s nosítky. Jenže Eduard Krčmář se oklepal jako kočka a v repete zvítězil stylem start – cíl.

Freital se představuje
Freital se jako dějiště saských šroubků objevil vůbec poprvé. A tak některé neznalé místních poměrů zaskočila skutečnost, že se nejedná o halu, nýbrž o zastřešené kluziště na konci víceúčelového sportovního areálu Hains. Podezíravě zkoumali své oblečení, zda jím nepronikne večerní chlad.

Závodníci dorazili mnohem dříve. Depo bylo klasicky spartánské, jelikož architekt s motocyklovým závoděním nemohl kalkulovat ani náhodou, je přivítal i rušný řev fotbalového kotle. Drážďany hrály ligový zápas a mnoho místních obyvatel si ho přišlo vychutnat na velkoplošné televizní obrazovce. Někteří dokonce v plavkách přes prosklenou stěnu vedlejšího plaveckého bazénu.

Čas se však nezadržitelně posunoval kupředu a výběrčí vstupného začali přítomné diváky kroužkovat žlutými páskami výměnou za sedm euro. Kolem mantinelů se lidé tísnili až ve dvou, třech řadách a spořivější dokonce zůstali za plotem. Ve výhledu jim zacláněla nejen budova zázemí, ale čas od času i projíždějící parní lokomotiva s historickými vagóny stoupající či klesající po místní úzkorozchodné ozubnicové železnici. Na druhou stranu ovšem měli dění na plácku depa jako na dlani.

Místo dvojice Holanďanů, kteří do dějiště saských šroubků nedorazili už takřka standardně, byl narychlo povolán Heiko Raum. Zdeněk Holub, jehož trápilo nachlazení, zase povýšil z pozice náhradníka na startovní číslo tři devítičlenného startovního pole. Naproti tomu Maik Pilz, který zkraje roku absolvoval ještě Geising i Drážďany, se dnes chystal za volant jednoho z rallyekrosových automobilů, které mítink tradičně zpestřili. Po zkušenostech z Drážďan, kdy byl jeden vůz vystrčen svým soupeřem přes bariéru, se nyní konaly pouze stíhací jízdy.

Trénink se neobešel bez problémů. Zkracovaly se příliš dlouhé šroubky, ladily se převody na extrémně krátký ovál a hledalo se nastavení na umělý led. Ján Halabrín upadl kvůli tupějším šroubkům a záhy ho následoval také Heiko Raum. Zdeněk Holub si zase na chvilku odložil plechovou botu.

V režii Ronnyho Weise
Ronny Weis nerad prodává svou kůži zadarmo a v domácím prostředí se právem cítil v roli favorita. Do akce se poprvé dostal v rozjížďce s číslem dvě. S kamerou připevněnou na své přilbě odstartoval na Romana Čejku. Slánský junior se snažil dostat dopředu stejně urputně jako marně. Z vnější strany to nešlo a pod sebe ho Ronny Weis nepustil.

Kromě pořádajícího závodníka se v první půli utkání na dvanáct jízd z vítězství radovali jen Češi. Zdeněk Holub právem láteřil na své pomalé starty, o čemž přesvědčil hned v rozjížďce s číslem jedna. Avšak v úvodní zatáčce se přetočil Ján Halabrín, který vzápětí zajel na střed kluziště. Pražský junior atakoval vedoucího Heiko Rauma, dokud se mu ho ve druhé zatáčce druhého kola nepodařilo podjet.

Ve třetí jízdě se prosadil Eduard Krčmář, když přivedl do cíle permanentně útočícího Sergeje Malyševa. Z ideální stopy neuhnul ani vzápětí, zatímco bojující útočník Fritz Wallner porazil na vnitřní straně pouze červené praporky lemující ovál. V rozjížďce s číslem pět svůj druhý triumf zaznamenal také Ronny Weis, zatímco hned po něm se mezi vítěze zapsal i Roman Čejka. „Start a jseš tam,“ svěřoval se se svým receptem na úspěch.

V půlce základní části pořadatelský tým posunul vnitřní okraje zatáček ještě víc dovnitř, přičemž největší problém nastal s přimrzlými sloupy červených světel, které uvnitř trati nahradily klasické praporkáře.

S výjimkou rozjížděk s čísly osm a dvanáct, v nichž se prosadil Fritz Wallner, vozili dva body za vítězství pravidelně jen Ronny Weis a Roman Čejka. Ten v deváté jízdě odvedl svého klubového kolegu Eduarda Krčmáře, jehož ovšem více mrzela nula z rozjížďky s číslem jedenáct. V ní mu ujel Ronny Weis, jemuž rozpis na souboje se slánskými juniory pokaždé přiřknul nejvýhodnější červenou pozici na startovním roštu. Na začátku posledního kola ho podjel i Zdeněk Holub a Eduard Krčmář mu nemohl zapomenout fyzický kontakt. „Drobet jsem do něj uknul, když se zrovna přetočil,“ hájil se však Zdeněk Holub.

Finálové drama
Rozpis vytištěný v programu původně nepočítal s finálovou nadstavbou. Pokud by mítink skutečně vyvrcholil rozjížďkou s číslem dvanáct, nemohl by dostat lepší tečku. Fritz Wallner sice nedal ani stín pochybností o tom, že vyhraje stylem start – cíl. Ján Halabrín se však dostal do křížku se Sergejem Malyševem. V Německu žijící Rus ho musel ve druhé zatáčce předposledního kola tvrdě vytlačit, aby se dostal k poslednímu bodu. Jenže slovenský borec si něco podobného nenechal líbit. Vrátil se okamžitě zpět, avšak v cíli byl Sergej Malyšev přece jen dřív.

Nakonec však padl verdikt o dvojici finálových jízd. V malém finále pokračoval Fritz Wallner ve svém vítězném tažení z druhé poloviny základní části. Zdeněk Holub za ním dokázal uhlídat druhou příčku před dotěrným Sergejem Malyševem.

Před velkým finále nabral mítink další mírné zpoždění, dokud pořadatelé neuvolnili krásné poháry, které přimrzly k ledové ploše. Obrovský tučňák, maskot sportovního střediska Hains, si mezitím potřásl rukou s každým divákem za mantinelem.

Konečně bylo odstartováno! Eduard Krčmář se rozhodl nebrat vnější dráhu na startovním roštu jako nevýhodu a briskně vypálil do čela. Roman Čejka a Ronny Weis hned za ním. Jenže druhý Slaňák chtěl ve výjezdu dopředu, ale zezadu vrazil do svého klubového kolegy a oba upadli.

Zatímco Roman Čejka okamžitě vyskočil, Eduardu Krčmářovi se na nohy příliš nechtělo. Nakonec pro něho zamířili zdravotníci s nosítky, avšak Slaňák nakonec naštěstí obživl. Do depa šel podél mantinelu a třásl si rukama s diváky. „Jedem‘, jedem‘,“ volal na své mechaniky Jakuba Fencla a Jakuba Růžičku.

Opakovaný start dopadl stejně jako ten předchozí. S tím rozdílem, že Roman Čejka byl o poznání hodnější. Ronny Weis ho dokonce podjel, avšak s tím se český závodník nechtěl smířit. A ve druhé zatáčce domácího matadora objel a druhým místem podtrhnul dnešní fenomenální účinkování české šroubkařské školy.

Hlasy z depa
„Zezačátku na hovno,“ svěřoval se Eduard Krčmář. „Ale dali jsme jinou trysku a bylo to lepší. Ve finále mě sundali. Motorka zvinglovaná, páčka v hajzlu, sedačka zlomená, já otřesenej‘ a pobouchanej‘. Bolí mě noha, přejel mě drobek šroubkama. Při opakovačce, jak jsem byl trošku praštěnej‘, jsem už jenom jel.“

„Jelo se tady hezky,“ pochvaloval si Roman Čejka. „Super atmosféra. Jen tak dál! Chtěl jsem bejt‘ první já, tak jsem do Edy trošku strčil. Podruhý jsem si to už rozmyslel. Aspoň druhý místo, chtěl jsem ale samozřejmě to první. Mám hrozně zmrzlý ruce a už se těším domů.“

„Dobrý,“ nevybočil ze série superlativů ani Zdeněk Holub. „Na to, že mi nebylo ráno dobře a byl jsem nachlazenej‘. S Edou to bylo čistý, přetočil se a zrovna jsem do něj drobet uknul. Pěkný závody, akorát od startu mi to moc nešlo…“

„Pohoda,“ netrápil se Michal Dudek svým vyřazením skutečností, že se obě finále musela obejít bez něho. „Zezačátku jsem měl padesát devítku. Hrozně těžkej‘ převod. Dal jsem dvaašedesátku, ale zase jsem se přetáčel. Šroubky jsou jako speedway, ale stejně je to něco jinýho. Musíš si na to zvyknout.“

    TOT MF FIN
1. Eduard Krčmář, CZ 2 2 1 0 5   1.
2. Roman Čejka, CZ 1 2 2 2 7   2.
3. Ronny Weis, D 2 2 2 2 8   3.
4. Fritz Wallner, A 0 1 2 2 5 1.  
5. Zdeněk Holub, CZ 2 0 1 1 4 2.  
6. Sergej Malyšev, D 1 1 1 1 4 3.  
7. Michal Dudek, CZ 0 1 0 1 2    
8. Heiko Raum, D 1 0 0 0 1    
9. Ján Halabrín, SK R 0 0 0 0    

Foto: Eva Palánová

Před 20 lety: Jiří Hurych se nevrátil z Francie

Miramont – 16. června 1991
Pondělí 17. června byl škaredý den, který by si normální slunný červen za rámeček rozhodně dávat neměl. Na Markétě se chystala obnovená premiéra Velké ceny Prahy, která díky tučným finančním prémiím přilákala světová plochodrážní esa. Mnozí fandové však vzhůru k oboře Hvězda mířili už jen z povinnosti. Hustý d隝 nasadil pošmournému pondělku korunu a zavřené pokladny dávaly tušit neblahý osud velkého závodu. Na ty, kteří si ještě nestačili v předinternetové době přečíst noviny, čekala mnohem horší zpráva. Z mezinárodního mítinku na travnaté dráze ve francouzském Miramontu se nevrátil Jiří Hurych!

Rychlovýtah do horních pater kariéry
Jiří Hurych přesvědčil o svém talentu poprvé při juniorské předkvalifikaci na pražské Markétě v září roku 1987. Celkem čtyřiačtyřicet adeptů plochodrážního řemesla se vůbec pokoušelo proniknout do juniorského mistrovství republiky pro nadcházející sezónu.

Chabařovický odchovanec byl nominován do skupiny B, skončil v ní s deseti body pátý. A od té doby stoupal výtah jeho kariéry tempem zdviže amerického mrakodrapu. Konec semifinálové skupiny juniorského šampionátu ho po třetím místě v posledním podniku na domácí dráze zastihnul na pátém místě.

Ve finále mu patřila dvanáctá příčka. Kromě toho výrazně pomáhal Chabařovicím v první lize. Nadějný mladík však neušel pozornosti jiných klubů. V devětaosmdesátém hájil barvy pardubického SVS, aby o rok později zamířil do Prahy. Stal se leaderem prvoligové Markéty, avšak pravý koncert rozehrál v juniorce.

Triumfy v Kopřivnici, Žarnovici a ve Svitavách ho pevně usadily na čele. A tak v Pardubicích mohl jet prakticky na jistotu. I když jeho bezprostřední rival Martin Rybenský využil domácího oválu k inkasu patnáctibodového maxima, v konečném součtu mu na mistra Jiřího Hurycha jeden bod scházel.

Jiří Hurych pokračoval ve velkém stylu také v závěru sezóny 1990. Pronikl do finále šampionátu jednotlivců, které se však v Žarnovici utopilo v záplavách dešové vody. Druhý pokus se konal na Markétě a on skončil na skvělém osmém místě. Kromě toho skončil devátý v Poháru Světa motorů, čtyřdílném seriálu nejlepších ligových individualit.

Přes zimu si připravil ledařský speciál a v jeho sedle naskočil do mistrovství republiky na ledové dráze. Po dvou mítincích na svitavském Dolním rybníce a ve Svratouchu mu patřil bronz. Na dveře klepala škvára a on se stal pevnou součástí extraligového Olympu. Na počátku juniorského šampionátu zaváhal v Divišově.

O zlato se začali prát Jan Fejfar s Janem Hádkem. Jiří Hurych stačil postoupit do semifinále juniorského mistrovství světa a v odloženém posledním podniku domácího šampionátu mohutně dotahoval Jana Hádka. Nakonec vyrovnal jeho bodový zisk, aby mu nakonec vyfoukl stříbro v rozjezdu.

Svitavy se jely v sobotu 8. června. V úterý pomohl Olympu k domácímu vítězství nad moravskými Březolupy. A pak se společně se Zdeňkem Schneiderwindem začal chystat na dlouhou cestu na západ, na jejímž konci ležel Miramont.

Francie potažená černým suknem
„Dost jsme se kamarádili, byli jsme parta,“ vzpomíná Zdeněk Schneiderwind na dobu před dvaceti lety. „Jezdili jsme na závody autobusem. To byl přínos, hlavně pro cestování. Bylo to bez starostí a tehdy se nikam ještě tolik nespěchalo.“

Na dlouhé trase bylo o čem vyprávět. „Všichni jsme měli předělaný Volhy,“ vypráví. „Dávali jsme tam motory Peugeot a Hurda to zrovna předělával. Byl to normální bezvadnej‘ kluk, žádná hvězda. Měl plno plánů do života a takhle se to zkazí…“

O travnatých oválech u nás kolují mnohdy neuvěřitelné zkazky. „Dráha byla dobrá,“ vybavuje si Zdeněk Schneiderwind. „Předtím tam byly stromy, ale teď tam byl už jen břeh. Rozbil se tam Roman Matoušek, pak je vykáceli. Ale ty stromy za jeho pád nemohly. Pařezy zůstaly, Svoboďák si tam zlomil nohu. Já jsem tam jezdil docela rád.“

Pražané v Miramontu odtrénovali. „Říkal, že když si to o tréninku hodí za ucho, je potom dobrej‘ závod,“ vybavuje si Zdeněk Schneiderwind. „Tady se mu dařilo, tak je prej‘ zvědavej‘, jak to dopadne. Fakt mu to šlo a skončilo to takhle. To je snad osud.“

Fatální pád přišel záhy. „Stalo se to začátku,“ říká Zdeněk Schneiderwind. „Jestli v první jízdě, to bych kecal, je to už dlouho. Přijela sanitka, věděli jsme, že je to vážný už od samýho začátku.“

Zdrcující zpráva o tragickém skonu mladého závodníka zasáhla všechny. „Řekneš si, jestli to za to všechno stojí,“ přemítá Zdeněk Schneiderwind nad rubovou stranou mince plochodrážního řemesla. „Pak na to ale stejně zase skočíš. Hlodalo ve mně hodně, že přestanu jezdit. Nikdy jsem neved‘ žádný silný řeči. Když skončíš ve špitále, je jedno, jestli jsi tvrdej‘ nebo měkkej‘. To, že někdo říká, že je připravenej‘ úplně na všechno, jsou jenom kecy.“

V Chabařovicích nezapomněli
Okamžitě po posledním rozloučení s Jiřím Hurychem vznikla mezi jeho chabařovickými kamarády myšlenka na upořádání vzpomínkového závodu. Jeho první ročník se konal v sobotu 13. června 1992 jako volný pouák pro juniorské závodníky a triumf si odvezl začínající Jiří Štancl.

Ve stejném aranžmá se mítink konal i napřesrok. Od čtyřiadevadesátého se ovšem jeho podoba začala měnit. Konal se jako nadstavbové klání či vložené jízdy, před sedmi lety ho dokonce pořádali ve Mšeně jako podnik pro stopětadvacítky, aby se zase vrátil k podobě celého závodu. V červenci 1998 se Memoriálem Jiřího Hurycha stala rozjížďka s číslem dvacet extraligového závodu. Vítězství si odvedl Zdeněk Schneiderwind, bezprostřední svědek miramontské tragédie.

Vydržel i přes období, které pro chabařovický klub nebylo vůbec růžové. Letos v červnu jsme symbolický start s věncem, květinami a obrovskou fotografií Jiřího Hurycha na prázdném místě startovního roštu zažili už podvacáté.

Z českých volných závodů má delší tradici pouze pardubická Zlatá stuha, pražský Memoriál Luboše Tomíčka a logicky nejstarší plochodrážní závod světa vůbec Zlatá přilba.

Foto: Lubomír Hrstka

Na první titul se může čekat dlouho – Matěj Kůs

Skončil červencovým horkem rozpálený závod. Bohumil Brhel s Adrianem Rymelem si dopřávali mohutné doušky osvěžujícího šampaňské. Pozadu za nimi nezůstával ani Matěj Kůs oblečený do žlutého motokrosového oblečení. Starší kolegové mu posadili na krk obrovský zlatý věnec. Na kalendáři byl datum 5. červenec 2006 a Pražané se právě ve Slaném stali šampióny dvojic. Avšak ten nejmladší z nich se jako správný vítěz této soutěže cítí teprve necelého čtvrt roku.
Žádná zábava na postu náhradníka
„Dneska jsem se moc nenadřel,“ komentoval tehdy Matěj Kůs svůj přínos pro pražský titul, avšak zároveň měl v jedné věci jasno: „Ale nebavilo by mě pořád dělat jen náhradníka!“ Příležitost se mu naskytla hned napřesrok. Juniorský talent vytvořil kombinaci s Josefem Francem, zatímco rezervistou se stal Pavel Ondrašík. Spojení hlavičkou pražské Markéty a logem Bellis byli jedinou tříčlennou sestavou divišovského mítinku.

Pavel Ondrašík se však nakonec vůbec nedostal ke slovu. Josef Franc a Matěj Kůs vyhráli skupinu B a v semifinále smetli Michaela Hádka s Janem Holubem, jejichž čtvrté místo se stalo senzací. Ve finále proti nim stanuli Adrian Rymel s Lubošem Tomíčkem, kteří tehdy hájili barvy Olympu.

Rozhodnutí bohužel padlo předčasně. Matěj Kůs putoval kvůli najetí do pásky o patnáct metrů zpátky na trestnou čáru, ostatní tři se na roštu sunuli doleva. Josef Franc nestačil najít vhodnou kolej, takže Adrian Rymel s Lubošem Tomíčkem hráli jednoznačný prim.

„Bylo to i cizím zaviněním rozhodčího, kterej‘ udělal chybu a nesebral odvahu vzít rozhodnutí nazpátek,“ bilancoval Matěj Kůs o půl roku později v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z. „Kdo stál u pásky, viděl, jsem tam nenajel já. Když si závodník uvědomí, že proti rozhodnutí rozhodčího nejde protestovat, nemá cenu dělat ňáký scény, i když se nakonec rozhodčí po závodě přizná nahlas.“

A tak nezbylo, než zase rok čekat. Mistrovství republiky anno domini 2008 pořádaly Březolupy. Matěj Kůs byl nahlášen v sestavě pražské Markéty společně s Janem Jarošem. Jenže měsíc před závodem si poranil ledvinu v sérii dodatkových jízd finále evropského šampionátu jednotlivců v Lendavě, v němž skončil čtvrtý. Na Moravu nakonec nedorazil ani Jan Jaroš, který si od partnerství s Matějem Kůsem sliboval skvělé ambice.

Splněný slib
V Liberci v červenci 2009 však společně s Lubošem Tomíčkem skončili svou pou už v základní skupině. „Zkazil jsem jednu jízdu,“ bral Matěj Kůs část viny na sebe a připomněl úvodní prohru s Grzegorzem Walaskem a Martinem Vaculík, by ve všech ostatních případech projížděl cílem jako vítěz.

Dalším slovům se z jeho úst už příliš nechtělo, nicméně ještě dodal: „Příští rok se budeme prát znovu!“ Za sedm let kariéry už mnohokrát přesvědčil, že podobná prohlášení neříká jen do větru. Loni se domluvil s polským čahounem Rafalem Dobruckim, který v pražských barvách zaznamenal svou premiéru v české extralize.

HBC fans však kontrovali neméně ambiciózním jezdeckým spojením Josef Franc – Zdeněk Simota. Jejich vítězstvím skončil vzájemný střet ve skupině a celá čtveřice stanula proti sobě i ve finálové jízdě. V něm Josef Franc odvedl Rafala Dobruckeho, zatímco Zdeněk Simota strážil Matěje Kůse.

„Jsem zklamanej‘ na to, abych přijímal gratulace,“ reagoval Matěj Kůs po návratu do depa. Zámek z jeho úst se odemkl až na tiskové konferenci. Titul byl blízko a nebyl hlavně kvůli mýmu výkonu. Rozhodl nepovedenej‘ start ve finále. I kdybych ho udělal, byl jsem pomalej‘.“

Letos se Matěj Kůs domluvil s Renatem Gafurovem. A ještě nikdo jiný od roku 2003, kdy se systémem britských dvojic jelo u nás poprvé, nezískal mistrovský titul tak suverénně jako oni. Sedmička v kolonkách jejich bodového zisku střídala sedmičku, lhostejno zda ve skupině, semifinále či finále.

„Loni jsem to pokazil já, letos je to zásluha Renata,“ uznával Matěj Kůs zásluhy svého paráka. „Vycházíme spolu skvěle, dá se na něj spolehnout. Jeli jsme dobrou dvojici. První dvě jízdy jsem jel lajnu a pak se přesouval na venek. Ke konci jsem řek‘, že chci čtyřku, že si z ní věřím. Renat je inteligentní kluk a závodník, málokdo ví, že má vysokou školu a je inženýr. Je to vidět i na jeho stylu.“

Připomínku, že je de iure vlastně dvojnásobným mistrem dvojic, odmítl. „Ten titul jsem udělal, ale byl jsem jen náhradník a tak ho nepočítám.“

Na Moravě poprvé na pódiu:
Matěj Kůs se postavil na stupně vítězů už při své premiéře. V sedle stopětadvacítky se ve vůbec prvním mistrovském závodě kolibříků v Pardubicích popral o vítězství se slánským Petrem Babičkou, aby mu podlehl až na cílové metě finálové jízdy. O tři dny později vyhrál vložený závod slabší kubatury při Memoriálu Emila Sovy ve Mšeně.

Jenže vzápětí zasedla rodinná rada a stopětadvacítka zůstala odložena. Matěj Kůs později své rozhodnutí věnovat se plně pětistovkám jako výměnu bakeliáku za luxusní Mercedes. Jenže protože ještě neoslavil patnácté narozeniny, mohl s půllitrem pouze trénovat. Ale přišel 21. červenec 2004 a on se v rámci šampionátu juniorských družstev dočkal ostrého debutu.

Mistrovství republiky juniorských družstev 2004 se skládalo z deseti podniků, přičemž Matěj Kůs stihnul plnou polovinu. Vedle svých kmenových pražských kolegů Antonína Gallianiho a Michala Matuly hostoval ve dvou případech za Pardubice po boku Pavla Fuksy. Nejlepším výkonem jeho týmu se stala dvě čtvrtá místa. Přesto se Matěj Kůs v posledním podniku série v Březolupech dočkal nejvyššího stupínku vítěze.

Miloslav Verner prostřednictvím své firmy Rimini věnoval tři zvláštní poháry. První, určený pro nejlepšího jednotlivce závodu ukořistil díky svému osmnáctibodovému maximu jeho vnuk Filip Šitera. Hlasování diváků určilo za nejsympatičtějšího závodníka Martina Málka, zatímco pohár pro nejmladšího účastníka zbyl na čerstvě patnáctiletého Matěje Kůse. Netrvalo ovšem dlouho a talentovaný závodník pražského Olympu začal sbírat trofeje vlastním přičiněním.

Matěj Kůs v mistrovství republiky dvojic:

2006 Slaný PSK Olymp Praha s Bohumilem Brhelem a Adrianem Rymelem – 1.
2007 Divišov AK Markéta Praha s Josefem Francem a Pavlem Ondrašíkem – 2.
2009 Liberec PSK Olymp Praha s Lubošem Tomíčkem – 3. ve skupině
2010 Divišov PSK Olymp Praha s Rafalem Dobruckim – 2.
2011 Březolupy PSK Olymp Praha s Renatem Gafurovem – 1.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Antonín Škach