Svitavy – 7. září 1991
Jan Holub prostřední onehdá listoval objemnou knihou, jenž se na sklonku devadesátých let snažila statisticky zmapovat motocyklový sport. V plochodrážní sekci ho nezarazila ani tak jména mistrů z jednotlivců a z ledů v letech, kdy se šampionáty nekonaly, jako fakt, že z jeho třech titulů z československých dvojic je zmíněn jen jeden jediný. Dobyl ho před dvaceti lety a to navzdory nulovému zisku z rozjížďky s favorizovanými Pardubicemi. Podívejme se společně s ním, jaké to tehdy ve Svitavách bylo, a upřesněme medailovou bilanci jihočeského borce v mistrovství republiky dvojic.

Kamarádství základem úspěšné sestavy
Svitavy se druhou zářijovou sobotu roku 1991 probudily do pošmourného dne. Naštěstí však z toho mračna nepršelo a boj o titul mistrů republiky dvojic mohl odstartovat úderem čtrnácté hodiny, jak bylo plánováno. Stejně jako mistrovství světa onoho roku domácí šampionát opustil rozpis pro devět párů se šesti závodníky na startu jediné jízdy a vrátil se ke klasickému modelu sedmi párů.

Finálovou sedmičku určila dvě semifinále. Už v půlce dubna v Kopřivnici vyhráli Lubomír Jedek se Zdeňkem Schneiderwindem, když si z každé jízdy odvezli pětibodové maximum. Potrápit je dokázal pouze Václav Milík, ale ve vzájemném duelu musel odstavit porouchaný motocykl z první příčky v předposlední zatáčce. Přesto spolu s Janem Schináglem skončili druzí. O největší překvapení se však postarali domácí Jaromír Lach s Antonem Bluskem, jejichž třetí místo se rozhodně nečekalo.

V Divišově si v červnu stejně suverénně počínali Jan Holub a Petr Vandírek. Druhá příčka patřila chabařovickým Karlovi Průšovi s Pavlem Kotenem,jimž kromě excelujících Pražanů sebral bod už jen Václav Koucký. Třetím postupujícím se stal Liberec. Zjara se sice jeho prvoligové družstvo rozpadlo a celek dokončil soutěž jen za cenu většího počtu hostů, což každý výsledek změnilo na kontumační prohru. Robert Ráliš však v jednadevadesátém zažíval excelentní sezónu. Spolu s hostujícími čakovickými borci Vladislavem Hudákem, jehož kariéru záhy poté přerušilo uvěznění za podíl při krádeži Picassových obrazů z Národní galerie, a Jiřím Petráskem dostal svůj tým do svitavského finále.

Jeho favority bylo třeba hledat mezi oběma páry pražského Olympu a pardubickou Zlatou přilbou. Do pražského béčka byl nominován Antonín Kasper, avšak ten nedorazil, takže Jan Holub a Petr Vandírek šli do boje stejně jako v Divišově sami.

„Počítalo se, že Schneider s Palmou (přezdívka Lubomíra Jedka – pozn. redakce) pojedou spolu,“ osvětluje Jan Holub pražskou nominační strategii s odstupem dvaceti let. „Tonda měl svý, my s Vanďou taky. A tak z nás udělali dvojici. Jezdili jsme spolu i v Czestochowej, jela se mi s ním dvojice dobře. Jemu nevadilo, jestli pojede lajnu nebo po venku. Uměl počkat, protáhnout nájezd, že se tam ostatní nevešli. S Vanďou jsem kamarádil a Zlatý stuhy jsem vyhrál na jeho motorkách, protože ty moje nešly čistě náhodou nastartovat. Jen když mě porazil Bořík Hádek, jel jsem na svý. I tím, že jsme měli podobný motorky, nám ty dvojice seděly. Takže v pohodě.“

Vítězství, vítězství, nic než vítězství
Mezi klíčové atributy úspěchu patří i dráha. Jan Holub si na svitavský ovál nemohl stěžovat. „Pamatuju si, když tu dráhu dělali, že jsme ji z Pardubic jezdili zkoušet,“ připomíná svá léta strávená s vestou pardubického SVS. „Vždycky se mi líbila a seděla mi. Je docela dost za roh. Kupodivu, i když jsem neuměl moc startovat, dalo se tam předjíždět a šlo tam vždycky něco vymyslet. Jediná nevýhoda byla, když se nakropila, klouzala lajna.“

Sehraný parák, oblíbená dráha. Co víc si přát? A ještě když soupeři pomáhají svými výpadky. Hned v rozjížďce s číslem jedna Radomír Semela ukázal, že bude jedničkou pardubického Racku, jenž byl do finále nasazen jako dvojice pořádajícího klubu přímo bez kvalifikace. Vklínil se za záda vedoucího Zdeňka Schneiderwinda a nedal Lubomíru Jedkovi ani náznak šance. A když vedoucího Pražana zradil v posledním kole motocykl a on měl co dělat, aby protnul metu setrvačností, Radomír Semela nemohl nezvítězit.

Vzápětí Václav Milík s Gašparem Forgáčem už při vylétnutí pásky ujeli Kopřivničanům. Stejně se ve čtvrté jízdě vedlo Petru Vandírkovi s Janem Holubem, když hravě zmizeli svým kolegům Zdeňku Schneiderwindovi s Lubomírem Jedkem. Pardubice však v šesté jízdě dokázali jen remízovat s Libercem. Robert Ráliš zúročil skvělý start ve vítězství v nejrychlejším čase dne rovných 69 sekund. Jeho dočasný kolega Jiří Štovíček v úvodních metrech zdržel Pardubičany. Václav Milík sice tlačil na Roberta Ráliše, jenže ten jeho tlaku nepovolil.

Na pražské béčko si v rozjížďce s číslem sedm vyšlápl chabařovický Karel Průša. V prvním oblouku ho však vedoucí Jan Holub vyvezl až na mantinel, takže Petr Vandírek měl po jejich levici dost prostoru na převzetí vedení. V té chvíli nemohl deseti bodům pražského dua nikdo konkurovat.

Pardubičané kontrovali v deváté jízdě pěti body inkasovanými na úkor svých skoro kolegů z Racku. Jan Holub s Petrem Vandírkem hned vzápětí reagovali stejným výsledkem s Libercem. Bylo nad slunce jasné, že z hlediska boje o zlato bude klíčová rozjížďka s číslem čtrnáct, v níž oba vedoucí týmy narazí samy na sebe.

Hop říkej, až když přeskočíš
Když se Olymp B a ZP Pardubice střetly navzájem, měli Jan Holub s Petrem Vandírkem dvoubodový náskok na pardubické závodníky. V oněch fázích závodu už na mistrovský titul mohly pomýšlet jen tyto páry. Šance pražského áčka definitivně zhasly s druhým defektem Zdeňka Schneiderwinda v osmé jízdě. Odstupoval tak nešastně, že zkřížil cestu Jaromíru Lachovi. A zabránil tak kopřivnickému jezdci v senzačním vítězstvím, protože z jeho patálií profitoval Lubomír Jedek.

Ale zpátky k boji o zlato. Nejlépe odstartoval Václav Milík, ale z prvního výjezdu se před něho dostal Petr Vandírek. Pražský závodník musel odrážet Gašpara Forgáče. Ten se ve druhé zatáčce dral vehementně dopředu, což v cíli úvodního kola skončilo pádem Petra Vandírka.

Sotva se pražský závodník zastavil ve svých kotrmelcích, sápal se po viníkovi celé situace. K inzultaci nedošlo, ale Jan Holub stejně spěchal na pomoc. „Gažo sundal Vanďu,“ vzpomíná dnes. „Tak jsem ho dojel a skopnul ho z motorky.“ Rozhodčí Zdenek Jansa vyhodnotil situaci jinak a diskvalifikoval Petra Vandírka. Jan Holub nemohl ustát křivdu. „Než se to objelo, stáhli pásku,“ vzpomíná. „Že to budou opakovat, tak jsem ji přetrh‘!“

A bylo vymalováno. Kromě Petra Vandírka byl vyloučen i jeho parák, jehož počínání vyhodnotil arbitr jako nesportovní chování. A protože se závod konal v období, kdy pro přidělení bodů nebylo třeba dojet do cíle, by by po ovále paradoxně kroužili závodníci jediného týmu, Pardubičané inkasovali pět technických bodů.

Díky nim se jejich dvoubodová ztráta jako mávnutím kouzelného proutku změnila v tříbodové vedení. Do konce zbývala jediná třetina a vidina na titul dostávala reálné obrysy. Jenže na ploché dráze se volá hop, až když se po přeskoku stojí pevně na druhé straně. Petr Vandírek s Janem Holubem v sedmnácté jízdě s přehledem odvedli kopřivnické Jaromíra Lacha a Rudolfa Dvořáka.

Hned v následující jízdě na Pardubičany čekalo pražské áčko. Dopředu se dostal Václav Milík, ale záhy se stal obětí Zdeňka Schneiderwinda. Mezitím Lubomír Jedek vyřešil Gašpara Forgáče. A ve druhé zatáčce se spodní stranou posunul i před Václava Milíka. Prohra 1:5 vrátila Pardubice na druhé místo průběžné klasifikace, na němž byly před svým triumfem ex-offo v rozjížďce s číslem čtrnáct.

Jan Holub s Petrem Vandírkem si už zlatou medaili nenechali vzít. Devatenáctá jízda se musela opakovat kvůli pádu Radomíra Semely v první zatáčce, ale repete se proměnilo ve spanilou jízdu Pražanů. A by Jan Schinágl, zaskakující za Gašpara Forgáče, spolu s Václavem Milíkem porazili v poslední jízdě Chabařovice, v konečném součtu jim na pražské béčko jeden bod chyběl.

„Všechno to byly celkově dobrý sezóny,“ vrací se Jan Holub na počátek devadesátých let. „Bylo to období, na co se sedlo, s tím se dalo vyhrát. Akorát jsme tím podporovali boj Rudé hvězdy proti všem. V té době na nás nikdo neměl. Z devadesáti procent byla reprezentace Pražáci.“

Nejen tři tituly
Jan Holub debutoval v domácím šampionátu dvojic při jeho renesanci v sezóně 1986. Společně s Bořivojem Hádkem skončili v barvách SVS Pardubice C na třetí příčce v pardubickém Svítkově. O rok později už jezdil za pražskou Rudou hvězdu. V semifinále v Plzni poprvé startoval po boku Petra Vandírka. Spolupráce začala vítězstvím. Ve finále ale startoval se Zdeňkem Schneiderwindem a společně získali bronz.

Do šampionátu dvojic zasáhl pak až v devětaosmdesátém. Jeho parákem byl Miroslav Práger. Z pražského semifinále zajistili postup třetí příčkou, aby ve finále v Pardubicích skončili až šestí. Roku 1990 přišel první titul. Mistrovství ČSFR dvojic tehdy zahrnovalo dvě kola. První v Praze vyhráli Petr Vandírek s Bohumilem Brhelem, jehož ve Slaném nahradil právě on.

O dalším zlatě ve Svitavách byla právě řeč. V další sezóně dosáhl hattricku. Finále pořádala Praha a on byl společně s Petrem Vandírkem a Antonínem Kasperem dosazen přímo bez nutnosti absolvovat semifinále. Jenže se v roli náhradníka na ovále neobjevil ani jednou, což je příčina mystifikace zmiňované v úvodu, které se dopouští autoři podobných přehledů.

Na sklonku sezóny však Jan Holub v pražském Olympu skončil. „Byly tam takový problémy, že jsem jezdil německou a polskou ligu,“ vysvětluje Jan Holub příčiny svého odchodu. „Oni chtěli maximálně jednu zahraniční ligu a pak už jen naši, ale já už měl podepsaný dvě. A asi i vedení se zdálo, že už nejsem ten pravej‘. Byl jsem rušivej‘ element a hrnula se tam i nová generace.“

V roce 1993 oblékal Jan Holub vestu Chabařovic. „Šel jsem tam, že byla krásná nabídka od firmy PF2000,“ svěřuje se Jan Holub s motivy volby nového působiště. „Ale pak nedodržela vůbec nic a dodnes mi dluží plat za dvanáct měsíců. Ale v klubu byla super parta.“ Chabařovické zájmy hájil i v plzeňském finále dvojic, kde s Karlem Průšou skončil šestý.

Plochodrážní kariéra Jan Holuba skončila v Plzni. „Vrátil jsem se, kde jsem začínal,“ komentuje svůj poslední přestup. Pokud se týká mistrovství republiky dvojic, zaznamenal v něm stříbro. Plzeňané byli nasazeni přímo do finále a on působil v roli náhradníka Bořivoje Hádka a Jiřího Štancla, aniž by ovšem zasáhl do jediné jízdy.

V následující sezóně se vrátil z mistrovství světa jednotlivců v Lonigu se zlomenou rukou. V následující sezóně zasáhl v několika případech do mistrovství republiky tříčlenných družstev, na něž se klasický šampionát dvojic proměnil. Vícekrát se už v párovém šampionátu neobjevil, nicméně tři zlaté, jedna stříbrná a dvě bronzové medaile ho řadí mezi výrazné osobnosti.

Nešastnou tečku za kariérou Jana Holuba však udělal pád během semifinále mistrovství republiky jednotlivců v pátek 14. srpna 1998 na pražské Markétě. To by ovšem byla už jiná kapitola v historické knize našeho plochodrážního sportu.

Mistrovství ČSFR dvojic 1991:

1. PSK Olymp Praha B	25	Petr Vandírek 15, Jan Holub 10(5)
2. ZP Pardubice	24	Václav Milík 13,5(1), Gašpar Forgáč 4,5(1), Jan Schinágl 6(2)
3. PSK Olymp Praha A	22	Zdeněk Schneiderwind 9(3), Lubomír Jedek 13(1), Martin Šerý DNR
4. GRS Liberec	15	Robert Ráliš 14, Jiří Šovíček-Pardubice 1, Libor Vlček DNR
5. VTJ Racek Pardubice	15	Radomír Semela 12, Rostislav Bureš 3(2), Vladimír Višváder 0
6. SC Chabařovice	15	Karel Průša 10(1), Zdeněk Holub 5(1), Pavel Koten 0
7. AK Kopřivnice	7	Jaromír Lach 8, Rudolf Dvořák 1(1)

Foto: Lubomír Hrstka a archív Jana Holuba