Pardubice – 28. září 1991
Česká plochá dráha by bez Vladimíra Višvádera přišla o hodně. O tom by mohl vyprávět každý, kdo se s ním během jeho předlouhé kariéry alespoň letmo setkal. Nicméně před dvaceti lety se teprve dral na výsluní. Právě v jednadevadesátém dal o sobě pořádně vědět, když narukoval do pardubického Racku. Famózní sezónu zakončil třetím místem při Zlaté stuze v Pardubicích, která zrovna dostala mezinárodní rámec. Že to nebylo vůbec jednoduché, vyplývá z vyprávění samotného závodníka, jemuž ani po dvou desítkách let nevymizela z paměti jediná rozjížďka.

Otevřete oči, přicházím
Vladimír Višváder v osmnácti odešel z rodného domu v Zohoru v rázovitém Záhorie, což je kraj na západním Slovensku rozprostírající se od Malých Karpat k dolnímu toku řeky Moravy. V Žarnovici jezdil plochou dráhu pod dohledem esa tamní Preglejky Zdeno Vaculíka. A zatímco povinná vojenská služba bývala noční můrou většiny mladých mužů, kterým na dlouhé dva roky změnila drastickým způsobem jejich život, on rukoval poměrně rád.

Na vojenské správě si totiž vyzvedl povolávací rozkaz, který mu ukládal hlásit se v pardubické posádce. Stal se členem VTJ Racek Pardubice, který pod vedením Lubomíra Vozára formoval další kariéru talentovaných plochodrážníků. Kvalitní podmínky a nevídané zázemí měly pozitivní dopad také na Vladimíra Višvádera. Poněkud divokého závodníka záhy museli začít respektovat soupeři v extralize i juniorském šampionátu.

V dubnu se bez větších problémů kvalifikoval do finále. Jeho čtyři mítinky byly naplánovány pramálo koncepčně do prvních jedenácti dnů měsíce května. V Divišově, který tehdy ještě voněl novotou. Skončil šestý, ale důležitý byl především zisk deseti bodů. O týden později v Pardubicích přidal dvanáct dalších. Vyskočil na nejnižší stupínek pódia a rázem se společně s Antonínem Švábem dělil o druhou příčku průběžné klasifikace.

Hned druhý den na pražské Markétě se ovšem všechno pořádně zamotalo. Vladimír Višváder rozehrál své účinkování jedním bodem, avšak v rozjížďce s číslem pět upadl. „Chtěl jsem předjet Hádka,“ vzpomíná Vladimír Višváder dnes. „Ale přetočil jsem se a Šovas to do mě napral. Měl jsem zlomený kotník a pravou klíční kost.“

Jeho první myšlenky vůbec nepředpokládaly, že by mítink vzdal. „V depu jsem se smál, že pojedu,“ vypráví. „Až Evžen Erban mě přesvědčil, že to fakt mám zlomený. Vezli mě autobusem, v Přelouči jsme zastavili v hotelu Fortuna. Dovezli mě dovnitř na vozíku na limonády. Volal jsem domů do Zohoru maminku, že mám jen zlomenou nohu a ruku. A v telefonu bylo pět minut ticho.“

Čtvrteční večer se brzy přehoupnul v páteční ráno. A v sobotu odpoledne měla československá juniorka vyvrcholit na ovále ve Svitavách. Samozřejmě bez Vladimíra Višvádera, jenž našel azyl na posádkové ošetřovně. Jenže ve čtvrtém finálovém závodě stihli pořadatelé jen čtyři jízdy. Víc jim nedovolil d隝. Nezbylo než mítink přerušit a najít nový termín zkraje června.

„Po tejdnu jsem utek‘ z ošetřovny na rotu,“ líčí Vladimír Višváder další průběh své rekonvalescence. „Tejden jsem pil pivo a ve Svitavách jsem jel. Před jízdou jsem si musel dávat ruku na řidítka. Jel jsem na tý dráze poprvé a Gažo Forgáč mi prorokoval, že se tam zabiju, že je to za roh. Svitavy jsou o koncentraci, nesmíš tam udělat chybu a musíš jet. A já první jízdu vyhrál.“

Vzápětí se ani on nevyhnul pádu, celkově nasbíral devět bodů a v celkové klasifikaci vyrovnal Pražany Martina Patáka a Daniela Pflégera. Ve hře byla semifinálová místa v mistrovství Československa jednotlivců, takže se konala dodatková jízda. „Rozjížděli jsme se o šestý a osmý místo. A já ten rozjezd vyhrál a byl šestej‘ v republice. Fandila mi i maminka, přijela se podívat.“

Svět ploché dráhy bral na vědomí, že borce hovořícího zvláštním typem slovenštiny jen tak něco nerozhodí. „Brácha Roman mi po závodě koupi rum, záhoráckýho decáka,“ vybavuje si Vladimír Višváder. „Jak jsem se chtěl napít, jen jsem zařval bolestí a musel si ho přendat do levý ruky.“

Alenka na pódiu
Na sklonku září dýchaly Pardubice a široké okolí tradiční Zlatou přilbou, tehdy ještě Československa. Už posedmnácté měl legendárnímu klání předcházet juniorská Zlatá stuha. Poprvé v historii však pořadatelé přizvali k bojům nejlepších našich mladíků rovněž zahraniční konkurenci.

Ve startovní listině nemohl chybět ani Vladimír Višváder, jenž prožíval vskutku kromobyčejnou sezónu. Atmosféra Zlaté přilby mu ovšem nebyla cizí, protože své bratry Romana a Dušana do Pardubic doprovázel už od dětství. „Poprvý jsem byl na Přilbě někdy v roce 1979 nebo 1980,“ vybavuje si. „Vím, že tam startovali Ivan Mauger a Ole Olsen. Bráška Roman jel Zlatou stuhu a praskly mu tam oba dva řetězy. Zlatá stuha byla meta, velký závody.“

Nyní ji měl jet on sám. „Když jsem se dostal do VTJ Racek pod pana Vozára, připadal jsem si jako Alenka v říši divů,“ zní z jeho hlasu uznání ještě po dvou desítkách let. „Dělali jsme to systematicky. Pondělí, středa tréninky a víkendy závody. A čtyři dny před Stuhou vytáh‘ pan Vozár fungl novou motorku ze skladu. Poprvé a zatím naposledy jsem dostal úplně novou motorku! Ve středu jsem to zajížděl, ale motor mi neseděl a šel jsem na hubu. Moc to točilo, charakteristika motoru mi neseděla. Malinko jsem si to doladil a vlít‘ do toho.“

První velký závod vesměs nevymizí z paměti. „Atmosféra byla úžasná, hlavní tribuna narvaná,“ vypráví Vladimír Višváder. „První jízdu jsem nemoh‘ ani vyvolat smyk. Motorka mi neseděla. Chtěl jsem skočit na druhou, na sedmička, ta byla ještě s magnetem. Šel jsem do toho fest, na doraz, ale neměl jsem z motorky dobrej‘ pocit.“

Mítink rozehrál třetím místem, by do dlouho vypadalo na nulu. „Koch mě cejchoval,“ popisuje svůj boj o jediný bod v rozjížďce s číslem dvě. „Myslel jsem, že vypadnu z řidítek, ale v poslední zatáčce jsem to šoup‘ pod něho a vydřel bod. Pak jsem vyhrál, porazil Švába a Hádka, což nebylo lehký.“

Ve třetí sérii měl na dohled další vítězství. „Tři kola jsem vodil Topinku,“ říká. „Ale chytil jsem brutální kolej u depa a šel málem na držku.“ Dva body však uhájil, vzápětí přidal tři, aby ho na začátku poslední pětiny porazil klubový kolega Rostislav Bureš. Finále měl Vladimír Višváder v kapse.

Kromě něho se do něho kvalifikovali Rostislav Bureš, Tomáš Topinka a Polák Zbigniew Lech, tehdy díky svému angažmá v prvoligovém GRS Liberec častý host našich oválů. Chyběli medailisté mistrovství republiky. Mistr Jan Fejfar byl osmý, vicemistr Jiří Hurych se zabil v červnu ve francouzském Miramontu a bronzový Jan Hádek devátý.

„Pořád jsem neměl z motorky dobrej‘ pocit,“ připouští Vladimír Višváder své dilema před finálovým startem. „Chtěl jsem si vzít tu sedmičku. Radek Semela mi dělal kouče, byl se mnou na vojně jako špagát (přezdívka pro absolventa vojenské katedry vysoké školy, který měl vojenskou službu zkrácenou na jeden rok – pozn. redakce). Už jsem si ohřejval‘ tu sedmičku a Radek mi říká ‚neblázni, neblázni, jeď na tý osmičce‘.“

Vladimír Višváder radu zkušenějšího leadera extraligového Racku poslechl a nelitoval. Avšak dejme při líčení finálové rozjížďky 17. Zlaté stuhy slovo přímo jemu. „Od startu jsem jel úplně rovně a vyvez‘ Topase a Lecha na manák,“ prožívá začátek čtyř klíčových okruhů ještě jednou. „Rosa se mezitím dostal dopředu.“

Dramatické okamžiky měly teprve přijít. „Pral jsem se s motorkou, nemoh‘ jsem to udržet,“ odhaluje Vladimír Višváder skutečnost, že cesta na stupně vítězů nebyla vůbec lehká. „Předjel mě Topas. Do posledního nájezdu se to zatáhlo. Vymáčk‘ jsem spojku a dojel setrvačností na třetím místě. Po dojetí jsem zůstal stát na protilehlý rovince a musel pěšky na stupně vítězů.“

Dozvuky
Hlasatel mezitím ohlásil, že vítězem sedmnáctého ročníku Zlaté přilby se stal Rostislav Bureš a na stupně vítězů ho doprovodí další českoslovenští závodníci Tomáš Topinka a Vladimír Višváder. „Byl to nádherný pocit,“ vzpomíná Vladimír Višváder. „A já si poslech‘ československou hymnu na počest kámoše Rosti Bureše. I pro pana Vozára to byl úspěch, že ve finále byli dva závodníci z VTJ Racek a taky skončili na bedně.“

Druhý den vyhrál Antonín Kasper zlatou přilbu a zlé jazyky tvrdily, že způsobil finanční problémy sázkové kanceláři Fortuna. Ta se objevila přímo ve svítkovském areálu a Antonína Kaspera při stanovení kurzu řádně podcenila, k čemuž pomohl i jeho slabší výkon v úvodní sobotní vylučovací jízdě. Nicméně fanoušci sázeli na jeho jméno a pokladníci nakonec nestačili vyplácet šastné sázkaře. A tak či onak, dotyčná společnost se už na ploché dráze nikdy neobjevila. Sázet se začalo zase až při extralize 2003, což by ovšem byl jiný příběh. Neméně zajímavý a zábavný, uvážíme-li, že si pražští závodníci v jednom případě nechali vsadit sami na sebe a pak před zraky domácího publika vyhořeli…

Každopádně dvojitý triumf našich závodníků během pardubického víkendu dal pádný důvod k oslavám. „Večer jsme se šli bavit do OK baru na Dukle,“ vypráví Vladimír Višváder. „Toník se svým mechanikem Martinem Kurzem (ano, s mužem, který dnes působí jako manažer Matěje Kůse – pozn. redakce) tam přitáhli plochodrážku. A já na ní jezdil o půlnoci kolem baru. Do rána jsem spal na stadiónu na tribuně a pak jel do Prahy na Tomíčkův memoriál. Měl jsem na sobě už trojdenní ponožky, tak jsem je raději hodil do keříčku. Ale byla brutální zima, tak jsem si je šel najít.“

Pršelo a Simon Wigg mohl vyrazit na nejvyšší stupínek už po dvanácti jízdách. „Pan Laštovka mě nad ránem vyhodil u kasáren,“ uzavírá Vladimír Višváder vyprávění o hektických posledních dnech měsíce září roku 1991. „Zimnicí jsem ani nemoh‘ dojít na ubikaci a okamžitě usnul.“ Na dlouhý pobyt v říši snů však nebyl čas. Odpoledne už v Chabařovicích čekali pardubický Racek k předposlednímu extraligovému klání sezóny. Hosty čekal debakl 66:24 a Vladimír Višváder byl s deseti body nejlepším mužem svého celku.

Rozdílné osudy
Dvacet let je už pořádně dlouhá doba. „Z celý startovky jezdíme už jen tři,“ vypočítává Vladimír Višváder. „Tomáš Topinka, já a Jarda Petrák.“ Sudičky přisoudily nejlepší trojici Zlaté stuhy 1991 zbrusu odlišné osudy. Jako první přestal závodit Rostislav Bureš. Vážné zranění při kontrolním závodě reprezentantů, který tehdy určoval majitele vest pro mistrovství světa, ho vyřadilo ze sezóny 1992 hned v samotném úvodu. Na oválech se ještě krátce mihnul v třiadevadesátém, ale pak pověsil kombinézu na hřebík.

Tomáš Topinka nastartoval svou kariéru k nejvyšším metám. V dvaadevadesátém se stal juniorským mistrem republiky a v dalším roce debutoval v King’s Lynn, jehož barvy hájí dodnes. Vybojoval Zlatou přilbu, mistrovské tituly v jednotlivcích, dvojicích a extralize, atakoval přímý postup mezi elitu Grand Prix, v níž jako náhradník dokázal skončit šestý.

Je s podivem, že se stejným směrem neubíraly kroky Vladimíra Višvádera. Když skončil s juniorským věkem, hledal urputně každou příležitost k závodění. Poměrně málo se ví, že vyzkoušel i dlouhý ovál v Mariánských Lázních a zasáhl i do evropského šampionátu na travnaté dráze. Narodit se v Polsku či v Anglii či potkat správné lidi ve správném čase, kdo ví, čeho by mohl v plochodrážním světě dosáhnout. I se čtyřicítkou na krku však zůstává nezaměnitelnou ikonou plochodrážních dep, které by bez jeho přítomnosti o mnohé přišly.

Zlatá stuha 1991:
Finále: 1. Rostislav Bureš (Racek) 13, 2. Tomáš Topinka (Markéta) 13, 3. Vladimír Višváder (Racek) 11, 4. Zbigniew Lech (PL) 10; další pořadí: 5. Antonín Šváb (Markéta) 10, 6. Jiří Šovíček (ZP) 9, 7. Darren Spacer (GB) 9, 8. Jan Fejfar (Markéta) 9, 9. Jan Hádek (Plzeň) 8, 10. Heiko Müller (D) 6, 11. Christian Görtz (D) 5, 12. Jaroslav Petrák (ZP) 5, 13. Josef Laštovka (ZP) 5, 14. Mathias Koch (D) 3, 15. Mauro Castiglione (I) 2, 16. Jan Štěpánek (Markéta) 0; náhradníci Drahomír Sauer (Svitavy) 1, Martin Paták (Markéta) a Tomáš Rambousek (ZP) DNR.

Foto: Lubomír Hrstka, Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a archív autora