Archiv pro měsíc: Březen 2011

Rozhovory

Vladimír Višváder: „Čo bolo, bolo, iděme dalej!“

Živanice – 27. února
Loni řádil na šroubcích a do sezóny vstoupil pořádně natěšený s vidinou, že se oproti toku 2009 posune ještě dál. Ale ouha, nakonec musel naprosto nečekaně řešit akutní nedostatek závodů. Mšeno, jemuž urputně pomáhal k prvnímu titulu, mu ve své extraligové kampani přisoudilo jeden závod. Vyhrál jedinou rozjížďku, s average 3,00 je nejlepší individualitou soutěže, ale kvůli zraněnému zápěstí už nemohl pokračovat. Sezónu nakonec ani nedokončil, nicméně na prahu té další má znovu správnou chu naskočit do závodního kolotoče. Vladimír Višváder o tom všem hovořil v exkluzivním rozhovoru s magazínem speedwayA-Z.

speedwayA-Z: „Extraligové časy se poněkud změnily. V Praze v říjnu 2009 jsi v klíčovém závodě za sebou vodil Matěje Kůse a nakonec po defektu motoru běžel pro bod, loni jsi neměl šanci předvést své nasazení. Absolvoval jsi jedinou rozjížďku, vyhrál, ale kvůli zranění ruky jel ve finále Aleš Dryml. Co dodat?“
Vladimír Višváder: „To jde úplně kolem mě. Nemám s tím nic společnýho. Řekli mi ‚Vlado, vyhraj první jízdu!‘. Já jim řek‘, že to nebude prdel. Pak mi řekli, že už nejedu. Ani jsem tomu nechtěl rozumět. Mšenu o nic nešlo a já si moh‘ vyjet body. Ještě před závodem jsem skákal přes švihadlo a chtěl si to vyjet. A pak, že za mě jel Aleš, to už je díra v řádech. Co k tomu říct? Jednou jsem ještě v extralize dělal náhradníka. Takže z mýho pohledu takový o ničem. To je sport, jednou jsi nahoře, jednou dole. Buďme upřímní, s kým můžu soupeřit? Sám se sebou. Tréninků je míň a já se chytám až poslední jízdu, když se uvolním. A když mě do ní nepustí, co můžu předvýst?! Mně by se líbilo, kdyby se ta liga jela jako dva závody za den jako jednou tříčlenný družstva ve Slaným. Na jednu cestovný bychom si zajezdili dopoledne a odpoledne. Určitě by s tím kolegové závodníci souhlasili. Celkově ta sezóna byla divná. Ke konci jsem nejezdil, bolela mě ruka. Přišel jsem o čtyři, pět závodů a to už bylo o ničem. Čo bolo, bolo, iděme dalej!“

speedwayA-Z: „Pro letošní rok ovšem nefiguruješ na žádné soupisce, ani v extralize, ani v první lize, ani v přeboru. Co se děje?“
Vladimír Višváder: „Už mě nikdo nechce, už mě chtěj‘ jenom Slováci. Na tu ligu mongolskou nebo jak se to jmenuje. Asi pro mě nejsou závody. Jsem moc slabej‘ na extraligu a moc silnej‘ na jiný závody. Ale začne sezóna a někdo se ozve. Zatím mám jistých šest nebo sedm závodů. Šest za to Slovensko a Zlatou přilbu. Loni jsem jel devět závodů. Šílený, děs a hrůza! Motorky mám připravený na další sezónu po těch loňských generálkách. Nic nebyl špatenka. Když se přihlásím na přebor, postoupím do semifinále a finále mistrovství republiky budu mít nějaký další závody. Licenci mám potvrzenou od doktorky, jen to musím poslat do Prahy. Po předloňský suprový sezóně, kdy člověk má motivaci a vrazí penízky do motorek, to přišlo vniveč.“

speedwayA-Z: „A v jakém stadiu je tvé koketování s ledovými ovály? Letošní zima byla kromobyčejně příznivá a při prvním závodě v Růžené tě bylo vidět jako mechanika u týmu Hutlových…“
Vladimír Višváder: „Motám se kolem těch svejch‘ šroubků, abych neseděl doma. Chtěl jsem postavit speciál na ledovou dráhu. Motor mám už doma pod ponkem a rámovinu si vyzvednu u pana Klatovskýho, až budou peníze. Budou, až mi je přinesou sponzoři nebo Ježíšek. Láká mě jezdit, vůně metylu, motorky. Když mám málo závodů na škváře, abych jich měl aspoň patnáct za sezónu. Uvidíme, je to otevřené, co dál. Necháme to náhodě. Chtěli bych se s kamarádem Fifem letos objevit na flat tracku. Přes Pavla Pučka jsme se zkontaktovali s promotérem. Máme připravenou motorku, upravenýho Transapla. Jezdili jsme s ním i šroubky. Flat track je taky plochá dráha, americká. Takže takovýhle bláznivý myšlenky nám choděj‘ po hlavách.“

speedwayA-Z: „Začátek loňské sezóny tě zastihl hodně natěšeného na závody. A bylo to vidět hlavně v přeboru jednotlivců/družstev. Jak se ti tyto závody zamlouvaly?“
Vladimír Višváder: „Bylo to super, pozávodil jsem si s mladejma klukama, což mě vyhecuje vždycky v výkonům. Byly to pěkný závody, perfektní z mýho hlediska. Zjara jsem byl rozjetej‘ ze šroubků a skočil do toho rovnejma nohama. V létě mám pauzu a to je znát. A pak jsem to musel zapíchnout kvůli tomu dlouhodobě zraněnýmu zápěstí. A to už mám chronický. Jestli se závody jmenujou přebor nebo pohár starosty Otrokovic nebo čeho, je jedno, hlavně aby závody byly.pro nás neprofíky, kdyby byly závody každej‘ víkend od dubna do září, bude jich dost.“

speedwayA-Z: „V červnu jsi ale vyzkoušel něco úplně jiného, extrémní závod v terénu Erzberg Rodeo. Jaké to bylo?“
Vladimír Višváder: „Ten kámoš, Jirka Němec alias Fif mě tam přihlásil za docela vysoký startovný, že jsem mu pomáhal v práci. Tak jsme tam šli čtyři dny blbnout. Byla to mega akce. Já byl v kategorii dvouválců. Erzberg je lom na železnou rudu, jede se dvanáctikilometrovej‘ úsek na kopec. Nahoře byl cíl. První den jsem po kamenitých cestách prolít čtyřicítkou rovinky, kde se dalo jet přes sto, protože jsem musel jet na zdechlou trojku, když mi vynechal jeden válec. Motorka nechtěla jet, dva, co jsem předjel, mě zase předjeli zpátky. Dostal jsem do elektriky vodu, když jsem předtím prolít‘ louži, kde bylo vody po nádrž. Po přelouskání výsledkových listin tohohle prologu jsem se asi ze sta závodníků objevil na jedenáctým místě. Druhej‘ den ta samá tra, druhej‘ pokus. Na kamenech jsem píchnul přední kolo. V milisekundách mi hlavou prolítla myšlenka, jestli mám zastavit. V žádným případě! Jenže asi v osmdesáti jsem z toho vystoupil a ulomil řidítka. Stejně jsem dorazil do cíle, ale to už uklidili rampu, protože chystali exhibici Kimiho Raikkönena a Tadeusze Blazusiaka. To je mistr světa v extrémním enduru a Kimiho znaj‘ všichni. Celkově jsem tak skončil devatenáctej‘. Byl tam šílenej‘ ruch fanoušků a lidí. Mega akce, kolem našeho kempu projalo nahoru a dolů tisíc motorek. Dočet‘ jsem se, že za prodlouženej‘ víkend tam bylo třicet tisíc lidí. Celou noc jsem pálil pneumatiky, dělal ohně a pilkou na železo řezal dříví. Rakouský ochranáři ze mě museli mít radost (smích). V neděli se jezdí extrémní hill climb, to je brutalita. Rovnou nahoru přes skály. Z pěti set jezdců tam vyjede třeba jen dvacet lidí. Bylo vedro a já ten svůj pád absolvoval jen v páteřáku a motokrosovým tričku. Při prvním pálení v ruce jsem se překulil na záda a jel asi čtyřicet metrů, až jsem se zastavil o svýho Transalpa. Večír jsem potkal Jaromíra Bartoše z Plzně a dali jsme si tam nějaký pivka. Ještě jsem se účastnil gumování, pálení pneumatik. Zapřel jsem si přední kolo o lavičku z posilovny a držel to asi pět minut. Transalp je nezničitelná motorka a ani já ji nedokážu zničit (smích). Tak jsem si pro jistotu koupil ještě jednoho, na kterým jsem letos měl udělaný šroubky. Přihlásil jsem se i na letošní ročník, ale pořadatel se omluvil, že má hodně jezdců. Dostali se do oficiálního mistrovství světa extrémního endura a tím je to daný. Stejně se tam chceme jet podívat.“

speedwayA-Z: „S endurem či motokrosem jsi experimentoval už dříve. Dokázaly by ti tyto disciplíny uspokojit tvůj apetit po závodění?“
Vladimír Višváder: „Určitě asi jo. Sedneš, chytneš řidítka, uvolníš se a vyčistíš si hlavu od starostí. Chlapi sobě. Motorky jsou hodně o odreagování a uvolnění. Buď si ten čas uděláš a vyrazíš nebo neuděláš a sedíš doma. Plochá dráha je super, že máš aspoň nějaký cesáky a jseš aspoň na motorce. Tyhlety zábavy a aktivity už stojej‘ jen penízky. Plochá dráha je pořád priorita, to je taková rutina. Ještě jsem pořád jednonásobnej‘ junior, bude mi teprve čtyřicet (smích).“

speedwayA-Z: „Absolvoval jsi kvalifikační kolo mistrovství Evropy jednotlivců ve Lvově, kam ses dostal na poslední chvíli. Jak na něj vzpomínáš?“
Vladimír Višváder: „Byl jsem rád, že jsem nejel sám. Tomáše Suchánka jsem vyzvedával na letišti v Rzeszowě a dělal mu takovýho závozníka. Závody byly o ničem. Filip mi půjčil novej‘ vejfuk, hodil jsem ho tam. On mi hodně pomáhá, dává mi po sezóně věci, za což mu takhle mediálně děkuji. Je to hodně udušený a já jsem trošičku těžší, nemám šedesát kilo. S tímhle výfukem to bylo hodně špatný. Čtyři jízdy jsem jel bez zájmu, až tu poslední s nasazením. Dvě kola jsem jezdil za Martinem, ve třetím mi to vylítlo z ruky. špatný, špatný.nemůžu ten vejfuk posuzovat z jednoho závodu, ale zvažoval jsem, že bych skončil, kdyby se na nich jezdilo. Proto mě potěšil Martin Búri, že se ten mongolskej‘ cup pojede na starejch‘. Novej‘ si pořizovat zatím nebudu. Nenamontoval bych ho ani na civilní motorku. Má to hnusnej‘ zvuk. Takže Ukrajina se mi líbila, párkrát jsem tu už byl. Strašně se mi ta země libí, ale závody byly o ničem, nesedlo mi to. Jako vždy jsem ale rád za každej‘ závod. Ale to tak bejvá, že se někdy vracíš spokojenej‘ a jindy naštvanej‘.“

speedwayA-Z: „Tvá závodnická dlouhověkost přináší rekord v počtu startů na ZP SNP v Žarnovici. Loni jsi opět posunul laku, když jsi v tomto závodě startoval už po jednadvacáté. Budeš tuto hodnotu ještě zvyšovat?“
Vladimír Višváder: „Dokud mi fungujou údy a budu mít chu,myslím, že to tam budu pořád přihazovat. Víš, jak to je v plochý dráze. Stane se ti něco nepříjemnýho a je po závodění. Zrovna večer jsem popíjel kafe s Lukášem Drymlem a on říkal to samý o český Zlatý přilbě. Že je tady přemotivovanej‘ a dráha mu nesedí. A to je se mnou to samý. Už se ani nepřemotivovávám a dráha v Žarnovici mi nesedí. Je to moc široký, potřebuju mantinely blíž. Nemůžu se soustředit, potřebuju spíš Kopřivnici, to mě baví víc. A teď poslední dva roky tam byl obzvl᚝ divoký povrch.“

speedwayA-Z: „Nová sezóna se blíží stále rychlejším tempem. Jak se na ní připravuješ a s jakými záměry do ní vstoupíš?“
Vladimír Višváder: „Motorky mám zgenerálkovaný z minulý sezóny. Jezdím šroubky, tělocvična letos nebyla. Zlatá přilba nic nedělala, nedomluvili jsme se, takže individuálně. Lítal jsem na enduru, dokud to šlo. Teď je dlouhá zima, takže ty šroubky. Doma na prdeli nesedím. Cílem je, že bych chtěl postoupit do finále ZP SNP. To je jeden jistej‘ závod, že ho pojedu.“

Vladimír Višváder děkuje:
„Děkuju všem, kdo mě maj‘ rádi a kdo mi fandí. Jmenovitě Jakub Hejral, mám od něj dva motory, který mu už tři roky ojíždím.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Jiří Havlíček, Milan Mach a Jiří Brummer st.

Servis

Pražské motocyklové výstavy ukázaly rovněž plochou dráhu

Praha – 9. března
Po neshodách mezi pořadateli Motocyklu v Holešovicích a Motosalonu v Letňanech se konaly dvě velmi podobné výstavy stejného ražení – motocyklů všeho druhu ve stejném termínu od 3. do 6. března. Co nás z plochodrážnické stránky zajímá je to, že na holešovické výstavě v pavilonu B vlevo zhora hned vedle fontány byl stánek s propagací ploché dráhy.

Byly tam vystaveny motocykly od nejmenšího obsahu, až po ledaře. Shupa, pětistovka Pavla Pučka a stroj Jana Klatovského, jemuž díky zranění v Berlíně skončila sezona a mohl se zúčastnit své autogramiády s kartičkami zhotovenými Renatou Fišerovou v rekordně krátkém čase do druhého dne.

Tento pavilon měl v kompetenci Petr Kotek, také bývalý plochodrážník, který se též stará o zařizování organizace závodů v Mariánských Lázních a pomáhá Miroslavu Musilovi. Na velkém procentu plochy pavilonu B se také představily účastníci letošního Dakaru v Americe.

Poté jsem se z časových důvodů přemístil také do Letňan, abych okoukl konkurenci. Po shlédnutí veškerých strojů a pořízení snímku Karla Abrahama jsem se přesunul opět ke stánku s motorkami jezdícími pouze doleva.

Zde jsem se v první chvíli setkal s Petrem Ondrašíkem, šéfem Markéty v Praze, a hned po té i s Matějem Kůsem, který těsně po podpisu plakátů pro účastníky výstavy odešel na oběd. Na cestě k plochodrážnímu stánku šlo potkat Ondřeje Veverku s Pavlem Pučkem, kteří nabízeli letáčky na květnovou Grand Prix všem průchozím návštěvníkům výstavy.

V tomto velice rozměrném stánku ploché dráhy se mimo jiné nabízely všechny kubatury – dvěstěpadesátka Ondřeje Smetany, pětistovka Matěje Kůse a dlouhán Zdeňka Schneiderwinda. Radek Hutla měl svěho ledáka na jiném místě k propagaci motoparty ve Stružné u Jíčína.

Ve svém stánku Petr Ondrašík velmi propagoval svoji jubijejní patnáctou Grand Prix 28. května. Promítaly se tam na plazmě již odjeté velké ceny z let 2008, 2009 a 2010. Hlavním sponsorem je firma Mitas, která již teď zve všechny fanoušky na velký svátek ploché dráhy.

Dodat musím, že kdo se nezúčastnil obou výstav, přišel o krásné pohledy lepých děvčat, o něž nebyli ochuzeni mladíci z Markéty, a o pikantní občerstvení, které bylo na obou výstavách zhruba stejné.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Ostatní závody

SCM odstartovalo sezonu 2011 ve Slaném

Slaný – 5. března
K prvnímu letošnímu soustředění Sportovního centra mládeže při AK v AČR Slaný se sjeli z jednotlivých klubů téměř všichni mladí plochodrážníci, aby zahájili nadcházející sezonu. V příjemném prostředí sálu restaurace Na Skalkách, který pro tyto účely propůjčil dlouholetý člen AK, pan František Moulis, sice ještě neburácely motory plochodrážních motocyklů, ale přesto již bylo cítit napětí a touha každého co nejdříve vzít za řídítka a vyrazit do první zatáčky.

Realizační tým SCM ale dnes ještě neměl v plánu přípravu na dráze. Základním posláním a cílem úvodního soustředění byla potřeba zařazení jednotlivých jezdců do kategorií ( M1,M2), převzetí potřebných dokumentů, seznámení s plánovanou činností SCM a především úvodní teoretická příprava jezdců před nadcházející sezonou. Té se ujal mezinárodní rozhodčí a člen realizačního týmu SCM Pavel Váňa a ve třech na sebe navazujících blocích provedl podrobné proškolení jezdců z řádů a pravidel pro plochou dráhu.

Následně pak vedoucí SCM Petr Křikava nastínil všem, jakým směrem se bude letošní činnost SCM ubírat. Zdůraznil na prvním místě nutnost efektivního využívání přidělených prostředků pro činnost SCM na letošní rok, se kterými bude Centrum hospodařit. Mimo plánovaná jednotlivá soustředění na domácích drahách půjde především o zajištění startu jezdců na mistrovských závodech UEM a FIM třídy 125 ccm ve Francii a 250 ccm ve Švédsku.V další části pak seznámil Petr Křikava přítomné s organizací jednotlivých soutěží M ČR pro rok 2011.

Celý realizační tým SCM se pak podrobně věnoval především výběru a začlenění jednotlivých jezdců do kategorií a systému organizace plánovaných soustředění. Podstatnou změnou bude skutečnost, že se plánovaná soustředění v letošním roce uskuteční vždy pouze v jednom dnu, což přinese významnou úsporu prostředků za pronájem a údržbu drah, úsporu energií, nákladů na zdravotní zabezpečení atd. Projednáván byl rovněž způsob tréninků a případných bodovacích tréninkových závodů.

K projednávaným otázkám byla ze strany přítomných vedena poměrně velká diskuse. V té bylo nejvíce dotazů pochopitelně směrováno k probíraným otázkám sportovních řádů a k zajištění sezony. Mladí jezdci rovněž hodně času věnovali neformálnímu besedování mezi sebou, protože se vlastně po celé zimní přestávce mohli poprvé setkat a společně si pohovořit o přípravě jak své vlastní, tak i techniky na nadcházející sezonu i o svých zimních zážitcích. V rámci diskuse bylo rovněž projednáno s jezdci Zdeňkem Schneiderwindem zajištění a příprava soutěže Markéta Cupu a Mistrovství ČR na malých drahách.

Pokud to počasí a stav dráhy dovolí, budou moci motory strojů poprvé společně zaburácet již 26. března na dráze v německé Míšni, kam dostalo SCM pozvání a na ně by měla navázat soustředění 9. dubna ve Slaném a následně 16. dubna v Plzni.

Realizační tým pro rok 2011 do SCM zařadil následující jezdce:
V kategorii M1(125 ccm) jsou zařazeni: František Klír – PDK Mšeno, Dominik Hinner, Zdeněk Holub, Lukáš Kovařík, Patrik Mikel a Michal Škurla – AK Markéta Praha, Jakub Ondroušek a Filip Šifalda – AK Chabařovice, Dominik Drbal – AK Slaný, Michaela Krupičková – GRS Liberec a Matěj Vondrák – AK Divišov.

V kategorii M2 ( 250 a 500 ccm) jsou zařazeni : Michael Hádek, Daniel Hádek a Jan Holub – PK Plzeň, René Vidner a David Štěrovský – ZP Pardubice, Stanislav Pouznar, Milan Čermák a Michal Klein – PDK Mšeno, Jaroslav Hladký, Dominik Hinner, Zdeněk Holub, Ondřej Smetana a Michal Škurla – AK Markéta Praha, Roman Čejka, Michal Dudek, Eduard Krčmář a Michal Průcha – AK Slaný.

Nominaci zařazených jezdců však realizační tým SCM nepovažuje za konečnou. Do SCM mohou být jeho rozhodnutím dodatečně zařazeni další jezdci na základě dosahovaných výsledků, ale zároveň z něho mohou být vyřazeni jezdci, pokud se dopustí závažného porušení pravidel v SCM, nebo nebudou dostatečně jezdecky způsobilí.

Ostatní závody

Roman Čejka překazil Ronnymu Weisovi šroubkařský hattrick

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Drážďany – 6. března
O tom, že to Ronny Weis nebude mít na třistatřicetimetrové rychlobruslařské dráze v Drážďanech jednoduché, přesvědčila už úvodní rozjížďka. Pořádající saský závodník se musel sklánět před Vladimírem Višváderem a Romanem Čejkou. Vladimír Višváder ho navíc porazil i v deváté jízdě. Před finále A si Rony Weis vypůjčil rozetu od Zdeňka Holuba, ale nestačil na Romana Čejku. Slánský junior triumfoval přesvědčivým stylem start – cíl a po Niederau a Geisingu sebral Ronymu Weisovi šroubkařský hattrick. Vladimír Višváder po nepovedeném startu dojel třetí. Michal Dudek skončil čtvrtý, Zdeněk Holub šestý, Miroslav Vondráček devátý a Matyáš Hlaváček nenastoupil kvůli pádu v tréninku.

Slunečné nedělní odpoledne v Drážďanech
Obrovský kvádr drážďanské Energieverbund arény nelze už na dálku přehlédnout. Dnes okolo patnácté hodiny kypělo okolí živým ruchem. Uvnitř probíhal trénink mladých hokejistů a také ostatní sportoviště v okolí byla přeplněná. Najít volné místo na parkování byl kumšt. Parkovací lístečky za okny měly všechny automobily a stání jedním kolem na trávníku se v tomto místě saské metropole evidentně toleruje. A nebo tu nemají natolik přihlouplé strážníky městské policie, aby na pachatele podobných hříšků pořádali masové hony jako v některých českých městech.

Že by se tady jely šroubky, natož pak snad vůbec první na velké dráze v celé plochodrážní historii, však na první pohled nebylo evidentní. Ronny Weis v sedle svého speciálu na barevném plakátu byl neomylným vodítkem, jak závodní tra najít. A vskutku, za chvilku bylo možné spatřit míšeňského závodníka, dobře známého i z českých oválů, přímo tváří v tvář. Na víc než „ahoj“ a rychlé potřesení rukou neměl čas.

Na třistatřicetimetrovém okruhu se zatím proháněli bruslaři. Rony Weis ovšem měl vedle touhy získat po prvních místech z požární nádrže v Niederau a zimního stadiónu v krušnohorském Geisingu další zlato i odsud také pořadatelské povinnosti. A nasměrovat diváky na správná místa ke kasám je prvořadou starostí správného organizátora.

Nezastřešená Freiberger Arena je především rychlobruslařská dráha. V prosinci 1992 na ní ledaři závodili o titul německého šampióna ve dvoudenním klání. Motocykly se sem vrátily až loni, kdy právě Rony Weis organizoval exhibiční trénink. A dnes se tu jelo naostro, sluníčko podmalovávalo kulisy města a diváci se na břehu nad oválem řadili do dvou až trojstupů.

Neštěstí nechodí po horách
V poli jedenácti závodníků se kromě němčiny ozývala už jen čeština, pomineme-li ovšem občasné záhorácké termíny z úst Vladimíra Višvádera. Naši závodníci tvořili skutečně nepřehlédnutelný kontingent. A to ještě Vladimíra Višvádera prezentovali jako reprezentanta Slovenska. On však národnostní otázku příliš neřešil. Představování závodníků proběhlo v duchu kroužení bez přilby po ovále a mávání divákům. A on měl dráhu sám pro sebe, takže mohl popustit uzdu svému temperamentu a rozehřát diváky jízdou po zadním kole.

V té chvíli už ale česká výprava přišla o jednoho svého člena. Matyáš Hlaváček se včera nalodil společně s Vladimírem Višváderem do velké dodávky Iveco mechanika Jiřího Němce alias Fifa. Přespali v Janově Dole poblíž Hamru na Jezeře a Matyáš Hlaváček si mohl právem postesknout nad osudem, který mu minulý týden nastražil do cesty celou řadu osobních peripetií.

Aby toho nebylo málo, v drážďanském depu se zoufale skláněl nad svým motocyklem, který nemohl nastartovat. Problémy se zapalováním nešly na místě vyřešit, takže na trénink vyjel v sedle motocyklu Vladimíra Višvádera. Pakliže si ovšem myslel, že řada průšvihů musí být zákonitě ohraničena číslovkou tři, hodně se mýlil. V zatáčce u depa upadl, zůstal ležet na ledě, zatímco vypůjčený stroj přeskočil molitanové mantinely a skončil na betonu za nimi.

„Bolí mě rameno, to zdravý,“ svěřoval se Matyáš Hlaváček v depu po ošetření od lékaře. Na závody nemohlo být ani pomyšlení a tak se šel ohřát do dodávky. Vladimír Višváder obhlížel škody na svém motocyklu. Odstoupení svého kamaráda využil, aby si od něho vypůjčil zadní kolo, s nímž Hynek Štichauer startoval v britském Telfordu. A rozhodně nelitoval.

České hody v Sasku
Ronny Weis nerad doma prohrává, ale hned v rozjížďce s číslem jedna se musel smiřovat hned s dvojnásobnou prohrou. Roman Čejka se v depu mohl spolehnout pouze na svého otce, protože mechanický bůh jejich týmu Antonín Polák se s manželkou rekreoval v teplých krajích. Slánský junior přiznával, že převody na takovou velkou dráhu tipovali, ale mít takovou šastnou ruku při hazardních hrách a loteriích, nemusí ani jeden z nich do konce života už sáhnout na práci.

Po vylétnutí pásky se vedení ujal Vladimír Višváder. Za ním vrčel Roman Čejka, zatímco Rony Weis ze třetího místa nevymyslel nic. „Jede se nádherně, pohodička“ rozplýval se Vladimír Višváder. „Na čtvrt plynu, roztočím to, přetočím to do nájezdu.“ Ani v dalších rozjížďkách nic nenasvědčovalo, že by české hody měly skončit.

Michal Dudek ve druhé jízdě srdnatě podjel Maika Pilze už v první zatáčce. Hned vzápětí se na výfuk slánského juniora musel dívat i Ronny Weis. Němec si však nenechal takové věci líbit na ve druhém oblouku byl v čele on. Navedl svůj motocykl na spodní stopu, a by se Michal Dudek bránil, nezbylo mu než kapitulovat. „Měl to rychlejší na rovinkách,“ uvedl na adresu svého německého přemožitele. „Já jedu šroubky dneska poprvý, loni jsem na tom seděl snad jen hodinu. Ani jsem si tady moc nezatrénoval, kluci padali a já viděl jen červený praporky.“

Vláda jeho věcí se českému táboru vrátila hned v rozjížďce s číslem čtyři. Start zastihl nejvíce připraveného Fritze Wallnera. Ovšem Vladimír Višváder byl ve střehu. Ve druhém kole si načasoval rozhodující úder do výjezdu ze druhé zatáčky. „Věděl jsem, že je vyblázněnej‘ a nechtěl to dávat pod něj,“ popisoval Vladimír Višváder svůj úspěšný předjížděcí manévr. „Šli bychom oba. Když jsme spolu jezdili v Rakousku, vždycky jsem ho porazil. Jak jsme jeli proti sobě v Natsbachu, vždycky houkaly sanitky (smích).“

Směr finále A
Roman Čejka triumfoval v rozjížďce s číslem pět stylem start – cíl, když v ryze české rozjížďce za sebou vodil jako na provázku Michala Dudka, Zdeňka Holuba a Miroslava Vondráčka. V půlce základní části mířili do finále A oba slánští junioři i neporažený Vladimír Višváder. Také Ronny Weis v šesté jízdě posílil své šance, když hladce porazil veterány Heiko Rauma a Maika Pilze. „To je mistrovství Míšně,“ glosoval výsledek Zdeněk Holub starší. „Ale před dvaceti lety (smích).“

V rozjížďce s číslem sedm přestřihl Roman Čejka vítěznou šňůru Vladimíra Višvádera. Za jeho zrychlení, když okolo letěla startovací guma, by se nemusela stydět ani měsíční raketa amerického programu Apollo. „Prostě se to povedlo, nikdy se to nedá vychytat, ale tady to vyšlo,“ filozofoval později v depu, aby připomněl situaci na hrotu průběžné klasifikace. „Teď jsme s Vladem jedna jedna.“

Michal Dudek řešil starosti úplně jiného charakteru. „Mrzne mi noha, dostal se mi sníh z dráhy do boty,“ smál se. Jeho základní program se uzavřel osmou jízdou. Sice ho odvedl Fritz Wallner. Avšak by měl Rakušan ještě jednu rozjížďku k dobru, Michal Dudek se mohl chlubit převahou čtyř bodů. Fritz Wallner by ho nemohl překonat, by by se nechal rozkrájet na kousky. Navíc ho v deváté jízdě čekali Vladimír Višváder a Ronny Weis.

Zpočátku vedl domácí borec, avšak Vladimír Višváder vyčkával v jeho stínu. Správná chvíle nastala ve druhém kole, kdy se čtyřicetiletý inventář plochodrážních oválů dostal dopředu. Ronny Weis kul pikle na odvetu. Zaskočil k Holubům a odnášel si od nich rozetu. „Na svý jsem jel pomalu,“ vysvětloval. Na ovále mezitím Roman Čejka uzavřel čtveřici finalistů, když hladce ovládl poslední jízdu základního rozpisu.

Pětikolové překvapení
Mezi osmičku finalistů nepronikli pouze Jens Winkler, který dvakrát zůstal stát s defektem motocyklu, a Miroslav Vondráček. „Musel bych pracovat na životosprávě,“ s žertem odmítal návrhy reportéra magazínu speedwayA-Z, aby pokračoval ve své kariéře i na škvárových oválech.

Zdeněk Holub se při svých prvních šroubkách v sedle pětistovky probil do finále B. Zpočátku se na drážďanský ovál díval rozpačitě. A to tím spíše, skončil-li trénink pádem jen chvilku před Matyášem Hlaváčkem. V základní části však konzistentně bodoval, aby obsadil šestou příčku. Stejné umístění mu patřilo rovněž v celkové klasifikaci. Fritz Wallner musel před startem přivést svůj motocykl k poslušnosti, což se mu povedlo. A pak už mohl strávit ve vedení celá tři kola, zatímco český junior ohlídal dvojici Němců.

Všechno však směřovalo vyvrcholení v podobě finále A. Roman Čejka si vybral modrou dráhu, Vladimír Višváder červenou. Ronny Weis se postavil po pravici slánského závodníka, zatímco Michal Dudek stanul u ohrazení. Roman Čejka si mohl svůj startovní manévr dát klidně za rámeček. Neotřesitelně se usadil ve vedení, které proměnil ve vítězství. „Poved‘ se mi start a vyšlo to,“ popisoval vzápětí.

Ronny Weis jel druhý, ale místo útočení si hlídal Vladimíra Višvádera. „Když jsem neodfrk‘, nechtěl jsem Ronnyho předjíždět, abych nehodil tlamu,“ líčil. Na české borce však čekalo ještě jedno překvapení. Na konci třetího kola tentokrát nečekala šachovnicová vlajka, ale ani ta žlutá s černým křížem. Startmaršál odmával závodníky až po pěti okruzích. „To nám neřekli, počítal jsem se třema,“ divil se Roman Čejka. Jeho údivu však nebyl konec. „Ronny byl druhej‘, myslel jsem, že jseš tam ty,“ otočil se na Vladimíra Višvádera. Pak už však dával jen průchod nelíčené radosti.

Hlasy z depa
„Dneska to nemělo chybu,“ zářil Roman Čejka. „Máme nově udělaný kolo a na týhle dráze jsme tipovali převody. Doufám, že ty vítězství takhle půjdou dál v celý sezóně. Ve finále se mi poved‘ start a vyšlo to. Neřekli nám, že pojedeme pět kol, počítal jsem se třema. Ale jsem spokojenej‘. Nemělo to chybu, je to lepší než na rybníku. Tam si můžeme taky udělat takovou velkou dráhu, ale tam je měkkej‘ led. Tohle bylo podobný normální plochý dráze a je to lepší. Chtěl bych poděkovat MC Meissen, takovi a fanouškům. A taky panu Polákovi.“

„Neodfrk‘ jsem,“ vysvětloval Vladimír Višváder, proč ve finále A zůstal vzadu. „Už čtvrtej‘ start za sebou. Byl jsem rychlejší než Ronny. Ale nechtěl jsem ho předjet, abych nehodil tlamu. Něco mi tam zvonilo, ale motor to asi nebyl, spíš mi šroubky drhly o kryt. Ale jsem spokojenej‘.“

„Úplná paráda,“ nešetřil superlativy ani Michal Dudek. „Ale zezačátku jsem měl vítr. O tréninku jsem si moc nezajezdil. Ale jsem spokojenej‘, bavilo mě to, prdel jako sviňa. Povedlo se to. Měl jsem ulítlý převody, točilo se mi to, ale jsem spokojenej‘.“

„Byl to můj první závod na pětistovce na šroubcích,“ vyprávěl Zdeněk Holub. „Trénoval jsem u nás. Dráha mi přišla moc za roh, ale těšil jsem se. Šestý místo je dobrej‘ výsledek. Chtěl bych vejš‘, ale nevedlo se to. Jsem spokojenej‘, až na ten pád v tréninku, ale jsem celej‘.“

    TOT FIN B FIN A
1. Roman Čejka, CZ 2 3 3 3 11   1.
2. Ronny Weis, D 1 3 3 2 9   2.
3. Vladimír Višváder, CZ 3 3 2 3 11   3.
4. Michal Dudek, CZ 3 2 2 2 9   4.
5. Fritz Wallner, A 0 2 3 1 6 1.  
6. Zdeněk Holub, CZ 1 1 1 2 5 2.  
7. Heiko Raum, D 0 2 1 1 4 3.  
8. Maik Pilz, D 2 1 1 0 4 4.  
9. Miroslav Vondráček, CZ 1 0 0 0 1    
10. Jens Winkler, D 0 E 0 E 0    
NC Matyáš Hlaváček, CZ        

Foto: Eva Palánová

Historie

Slovensko sa vracia na ligovú scénu

Novovzniknutý Speedway Club Žarnovica, ktorý vznikol len v decembri, ohlásil, že prihlasuje svoj tím do spoločnej ligovej súaže so Slovinskom, Chorvátskom a Českou republikou. Ide o skutočnos v súčasnosti možno nie očakávanú, ale v histórii slovenskej plochej dráhy vôbec nie ojedinelú. Pri tej príležitosti sa pozrieme trochu do histórie.
Plochá dráha na Slovensku nemala nikdy na ružiach ustlané. Od svojich začiatkov, či už z medzivojnového obdobia alebo povojnového, sa stretávala s existenčnými problémami. Aj napriek tomu sa slovenský tím, neskôr slovenské kluby objavujú v súažiach družstiev už od roku 1959. Pričom s menšími prestávkami ich účas v ligách pretrvala až do sezóny 1991, kedy sa družstvo Žarnovice spoločne s Kopřivnicou predstavilo naposledy v lige. Slovensko malo svoju reprezentáciu aj v iných súažiach družstiev, nevynímajúc MS, či naposledy Mitropa Cup.

Prvým slovenským pretekárom, ktorý sa predstavil v pretekoch družstiev bol bratislavský Ladislav Jedlička. Ten 3. júna 1951 štartoval v Dolnej Čermnej v stretnutí Čechy vs Morava za tím Moravy. Získal tri body a Morava prehrala pomerom 71:80. Išlo vlastne o náhradné riešenie lebo pôvodne si sily mali zmera tímy Československa a Po¾ska.

Prvými pretekami, na ktorých sa predstavil nejaký slovenský tím, bolo trojstretnutie Plzeň – Brno – Bratislava počas dvoch dní 28. a 29. mája 1955 v Bratislave na štadióne Iskra Dimitrov. Z víazstva sa tešila Plzeň pred Brnom a Bratislavou.

V lete 1957 došlo k utvoreniu slovenského reprezentačného družstva zloženého z pretekárov bratislavského a banskobystrického kraja. Ich prvé sústredenie sa začalo 18. júla. Viedol ho František Volavý z Brna, sám výborný pretekár, ktorý to mal vďaka svojmu vysokoškolskému štúdiu v Bratislave, vždy k Slovensku blízko. Že nešlo o sústredenie reprezentácie typické pre dnešok, svedčí aj skutočnos, že väčšina pretekárov, by sa dala označi len záujemcami o tento šport, nako¾ko im museli by poskytnuté úplné základy jazdenia na plochej dráhe.

Premiéru si čerstvo založené slovenské reprezentačné družstvo odkrútilo na konci leta toho istého roku, kedy sa zúčastnilo trojstretnutia družstiev v Brne. Víazne si počínali domáci pretekári, medzi ktorými nechýbal Alois Jarolím, František Volavý, či pražský hos Richard Janíček. Druhé skončilo slovenské družstvo, najmä vďaka výbornému výkonu Vlasta Ružičku, ktorý bol v tom čase už majstrom športu v cyklistike a kvôli plochej dráhe zavesil bicykel na klinec. V jedenej z jázd si dokonca poradil s Aloisom Jarolímom. Posledné skončilo družstvo Královho Pola. Slovenský tím reprezentovali: Krajčík, Ružička, Kantor, Švantner a Hronec.

Reprezentácia vo farbách Slovenska sa mala predstavi aj 27. júla 1958 v Partizánskom, v stretnutí s Českými Budějovicami, ktoré bolo súčasou ligovej súaže. Čisto nová dráha v Partizánskom však merala 550 metrov, pričom rok predtým na stretnutí FIM vo Warszawe bolo rozhodnuté, že dráhy pre klasickú plochú dráhu môžu ma maximálne 400 metrov. Kvôli tomu museli by odložené premiérové preteky na tejto dráhe o dva roky.

Druhé predstavenie tímu Slovenska v pretekoch družstiev sa konalo 28. júna 1959. Išlo o ligové stretnutie v Bratislave na štadióne Iskra Dimitrov s Brnom. Víazstvo si pred 3 000 divákmi vybojovali domáci jazdci v pomere 67 : 41, keď neporazeným ostal Vlasto Ružička, bývalý výborný cyklista. Počas tejto sezóny sa predstavil slovenský tím v ligových stretnutiach ešte nieko¾kokrát. Podobne tomu bolo aj v roku 1960 a v roku 1962. V roku 1961 už štartovali v II. lige dve slovenské družstva samostatne. Pokým Banská Bystrica na svojej, novej dráhe, Bratislava hosovala v Partizánskom, nako¾ko sa v hlavnom meste Slovenska nenašlo miesto pre tento šport.

Medzinárodnú premiéru si tím Slovenska odkrútil 7. októbra 1962 v Poprade, kde sa stretol s po¾ským tímom Czestochowa. Tu si víazstvo v pomere 65:42 vybojovali hostia, keď neporazenými sa stali hneď dvaja Poliaci, Stanislaw Rurarz a Bernard Kacperak. V tíme Slovenska štartovali: Jozef Krajčík, Samuel Krnáč, český Rudolf Kvarda (mal najviac – 13 bodov), Miroslav Rybanský, Pavol Krč, Ivan Dedina, Karol Kubela, Mikuláš Pravda.

8. septembra 1963 si slovenský tím zmeral sily v priate¾skom stretnutí s družstvom Moravy v Banskej Bystrici. Víazstvo si vybojovali hostia v pomere 51 : 56, keď najlepšími jazdcami boli šestnásbodový Dobroslav Přichystal a štrnásbodový Hanibal Pattermann, ktorí vlastne získali viac ako polovicu bodov svojho družstva. Zo slovenského tímu bol najlepší Ivan Dedina, ktorý päkrát zvíazil a raz došiel za Přichystalom. Až s osembodovým odstupom za ním bol druhý najlepší jednotlivec domáceho tímu, Karol Kubela.

Na ďalšie stretnutie slovenského tímu v pretekoch družstiev si museli slovenskí fanúšikovia počka až do roku 1967. 16. septembra sa slovenskí pretekári predstavili v Brne proti výberu Moravy. Domáci im takmer nič nedovolili, keď vyhrali o dvadsa bodov 49 : 29. Treba tu však podotknú, že Slovensko reprezentovali iba jazdci žarnovického plochodrážneho družstva bez bratislavských posíl.

Výbery Česka a Slovenska sa stretli 31. augusta 1969 v Žarnovici, aby bojovali medzi sebou nielen v priate¾skom stretnutí, ale aby sa aj najlepší jednotlivci stretli vo finálovej jazde o Zlatú prilbu SNP. V družstvách vyhrali s prevahou o 36 bodov českí jazdci a aj do finálovej jazdy sa dostali iba pretekári z tohto tímu. Zlatú prilbu si nakoniec vybojoval Zbyněk Novotný pred Jiří Moravcom a Evženom Erbanom. Jazdu nedokončil veterán Rudolf Havelka.

Ešte 23. júla 1972 sa predstavil tím pod hlavičkou Slovensko, v stretnutí v Čakoviciach proti pražskému tímu. Víazstvo si vybojovali domáci v pomere 62 : 46 najviac bodov získali Pavel Šilha a Josef Lid po pätnás. Zo slovenských jazdcov im dokázali sekundova iba mladý Ján Daniel a skúsený Vladimír Ceglédy, ktorí nazbierali 13 respektíve 12 bodov. Akousi odvetou stretnutia v Čakoviciach boli preteky na novej dráhe v Zohore. Tu 3. novembra 1973 vyhral slovenský tím vysoko 89 : 29. Z pražského tímu dokázal Slovákom klás účinnejší odpor iba desabodový Petr Hanuš a skúsený Bohumír Bartoněk, ktorý pozbieral osem bodov. Zo slovenského tímu dokázali po pätnás bodov nazbiera Jána Daniel, Jozef Tóth a Ladislav Eliáš starší. Trinástimi bodmi sa blysol Ján Danihel.

Až 21 rokov trvalo, než sa na plochodrážnej scéne opä objavil slovenský tím. Stalo sa tak po rozdelení Československa. V roku 1994 totiž prvýkrát a doteraz aj naposledy štartoval slovenský tím v MS družstiev. No ani štart 5. júna v C skupine v Ljubljani nebol bezproblémový. Reprezentova sem totiž krajinu spod Tatier prišli Gašpar Forgáč a Vladimír Višváder, ktorí aj keď boli rodení Slováci, ale nemali slovenské občianstvo nako¾ko bývali v Čechách. Slovenskej stránky sa však zastával Miloslav Verner, ktorý bol vtedy predsedom jury. Väčším problémom nakoniec bola skutočnos, že Bielorusi, ktorí tam mali taktiež štartova, mali vtedy licencie iba na motokros. Aby namiesto siedmych účastníkov neštartovali iba piati, bol nakoniec povolený štart oboch reprezentácií. Postup do skupiny B si vybojovali domáci Slovinci a Lotyši, pokým Slováci skončili na predposlednom mieste práve pred Bielorusmi, so ziskom jedenástich bodov (Gašpar Forgáč – 8, Vladimír Višváder – 3), dva body za piatymi Ukrajincami.

O rok na to dostalo Slovensko miesto v C skupine v ruskom Togliatti. Vtedy sa o pravidlách dalo už ažko diskutova a cestova do Togliatti a neby tam pripustený k štartu by bolo hazardom, preto slovenský tím z účasti odstúpil.

Zatia¾ poslednou plochodrážnou súažou družstiev, v ktorej sa predstavilo Slovensko, bol Mitropa Cup. V rokoch 1997 až 1999 absolvovali slovenskí a českí pretekári za tento tím spolu 31 pretekov. Treba tu podotknú, že súaž sa išla systémom dvojčlenných družstiev s jedným náhradníkom, pričom slovenský tím ani raz neobsadil post náhradníka.

Najúspešnejším pre slovenský tím bol prvý rok v tejto súaži. Vedenia sa ujal už v prvom kole v rakúskom Wiener Neustadt. Potom sa však striedal so slovinským tímom, aby nakoniec skončil celkovo druhý s trojbodovou stratou. Zato strata tretieho, maďarského tímu bola až 50 bodov na Slovensko. Slovenský tím dokázal z desiatich kôl vyhra až pä. Aj najlepším jednotlivcom súaže bol člen slovenského tímu, Jaroslav Gavenda, ktorý už druhú sezónu jazdil v slovenských farbách so slovenskou licenciou. Práve on dokázal ako jediný získa v pretekoch komplet bodov a to hneď dvakrát. Spolu s ním štartoval v deviatich stretnutiach Vladimír Višváder, ktorého iba v jednom stretnutí v Lendave nahradil kopřivnický Jaromír Lach, ktorý vlastnil taktiež slovenskú licenciu.

V roku 1998 klesol slovenský tím v jedenáskolovej súaži až na šieste miesto, keď ešte aj na svojej domácej dráhe v Žarnovici skončil až piaty. Najlepšie sa umiestnil na treom mieste v Lendave. Do súaže dokonca zasiahol aj slovenský B-tím, ktorý nahradzoval v Žarnovici neprítomných Talianov. Najväčšou oporou tímu bol opä Jaroslav Gavenda, ktorý bol však nútený vynecha tri stretnutia a jeho body potom tímu chýbali. Aj napriek tomu bol práve on zase najlepším jednotlivcom súaže. Štyri stretnutia vynechal aj Vladimír Višváder. V dvoch pretekoch sa predstavil Jaromír Lach, ktorý príjemne prekvapil v prvom kole v Miskolci, kde dokázal pozbiera trinás bodov. Prvýkrát za slovenský tím štartoval aj rodák z Partizánskeho, junior Andrej Niederland, ktorý sa predstavil spolu šeskrát, avšak jeho najvyšším bodovým ziskom boli tri body z Prelogu a Debrecenu. V žarnovickom kole štartoval v slovenskom B-tíme aj Gašpar Forgáč, ktorý v jednej jazde vyhral, v druhej mal poruchu a v tretej bol druhý a viac neštartoval.

Ešte horšie dopadol slovenský tím v sezóne 1999, kedy skončil na poslednom, siedmom mieste, keď v každých pretekoch skončil posledný. Vo farbách Slovenska štartovala dvojica Gašpar Forgáč a Andrej Niederland, pričom skúsený veterán Forgáč sa predstavil v šiestich kolách a junior Niederland bol pri všetkých desiatich vystúpeniach, čiže štyrikrát ako jediný člen tímu, čo bolo handicapom oproti iným tímom.

V sezóne 2000 a ani neskôr sa už Slovensko v tejto súaži nepredstavilo.

Ostatní závody

Jan Pecina vyhrál svou vlastní trofej

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Hamr na Jezeře – 5. března
Čeští ledaři se dnes loučili se sezónou exhibičním závodem v Hamru na Jezeře. Jan Pecina ještě o půlnoci vyráběl speciální trofej pro vítěze Poháru starosty Osečné. Nakonec mu bylo souzeno, aby si stylizovanou přilbu posadil na svou hlavu sám. Během celého odpoledne ani jednou nepoznal hořkost porážky. O druhé místo na poslední chvíli připravil Lukáš Hutla Lukáše Volejníka. Finále B se jelo o Pohár starosty Hamru a stalo se kořistí Andreje Dviše. Vložený závod mechaniků vyhrál Daniel Kryštof, který se stará o motocykly Lukáše Volejníka a do sedla ohřebovaného speciálu usedl minulý týden poprvé.

Navěky putovní trofej
Všechno má svůj konec. I sezóna ledových závodů, které letos svým počtem překonávaly zdánlivě navěky ustanovené rekordy. Cestou do Hamru svítilo sluníčko, jakoby už samotné mělo dost dlouhé zimy. Po sněhu nikde ani památky, lesy dýchaly v očekávání jarního rozpuku.

Dráha za zamrzlé hladině hamerského jezera se tvářila, jako by se jí atmosféra předjaří s jejím definitivním zánikem vůbec netýkala. Když tady minulý týden vrtali otvory, aby jí mohli ošetřit další dávkou vody, museli se prokousat bezmála čtyřiceti centimetry ledu. V týdnu sice řádila obleva, nicméně Jan Pecina odhadnul sílu závodní dráhy na pětadvacet centimetrů.

Ještě večer před závodem řešil úplně jiné starosti. Dokončoval výrobu trofeje, staré motocyklové přilby, která se stane hlavní cenou pro vítěze Poháru starosty obce Osečná i v následujících letech. „Ještě o půlnoci jsem na ní přidělával hřebíky,“ chlubil se svým dílem, které je navěky věků putovní. „Nikdo ji nemůže vyhrát natrvalo. Vítěz se s ní vyfotí, necháme na ní vyrejt‘ jeho jméno, ale stejně jako Stanley Cup zůstane pořád v našem klubu.“

By se dnes jednalo o ryze exhibiční klání, sešla se skutečně úctyhodná konkurence. Cizinci se tentokrát na pláži hamerského jezera neukázali, ale naši ledaři byli takřka kompletní. Pouze Radek Hutla byl se svým speciálem na pražské motocyklové výstavě, ale čest rodiny zachraňoval nejen syn Lukáš, ale i otec Václav. Jan Klauz asistoval svému synovi s obvázaným bolavým zápěstím, ale jinak tu byli všichni.

Na břeh jezera se spustila i nepřehlédnutelná dodávka Klabo Teamu. Vedle Antonína Klatovského staršího seděl syn Antonín, avšak záhy prozradil, že svou účast v dnešním klání pojímá opravdu jen pasivně.

„Sezóna je dlouhá,“ říkal. „Včera jsem přijel ze Švédska a řek‘ jsem, že se sem pojedu jen dívat.“ Antonína Klatovského bychom měli v plochodrážních depech vídat také během letních měsíců. „Pojedu dlouhou,“ odhalil své plány. „A přemejšlím, že bych si koupil motorku na krátkou a jel přebor. Rusové jezdí ledy podobně jako krátkou, mohlo by mi to prospět.“

Čert nevzal nohu
By břehy hamerského jezera zalévalo svým teplým žárem sluníčko, po svařáku se jen zaprášilo. Stejně rychle vzala za své i zásoba opečených klobás. Avšak pro většinu přítomných byl stejně hlavním chodem na menu závodní program. na čistém ledu ho začali nejprve servírovat lidé, které většinou vídáme skloněné nad ledařskými motocykly v pracovních montérkách.

Někteří z nich však záhy podaly více než pádný důkaz, že by se ve světě ledové ploché dráhy rozhodně neztratili ani v závodních kombinézách. Plánovaná výstavba umělé dráhy v Osečné jen zvyšuje potenciál české základny a možná už nedaleko jsou časy, kdy se ledaři budou o závody prát v kvalifikacích.

Nejlépe se v tomto směru prezentoval Daniel Kryštof. Mechanik Lukáše Volejníka se na ohřebovaný plochodrážní speciál posadil vůbec poprvé minulý týden. A dnes v rozjížďce s číslem jedna přivedl do cíle Václava Hutlu a Luboše Pytlouna, který běžně šroubuje na motocyklech Jana Peciny.

Vzápětí se prosadil další z mechaniků David Fokt, jehož nešlo zaměnit s jiným borcem kvůli jeho charakteristické džísce. Proměnil v zisk třech bodů i rozjížďku s číslem tři, v níž odolal všem nájezdům Luboše Pytlouna.

Čtvrtá jízda přinesla další sólo Daniela Kryštofa. Za ním se usadil Václav Hutla, avšak ve druhé zatáčce třetího kola do něho zezadu narazil Jaroslav Hývl. Přeloučanův motocykl přeskočil ohrazení a lehce vyděsil osazenstvo depa. Roztržená nohavice jeho zelených montérek nevěstila nic dobrého.

Nicméně vše dopadlo dobře a zdravotnice mu ovázaly levou nohu. „Škoda, těšil jsem se,“ svěřoval se pětašedesátiletý borec, jenž svou ledařskou kariéru odstartoval již na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. „Svez‘ bych se. Nohu vzal čert, to se omotá izolačkou, ale ta záda!“ V útulné hospůdce penziónu Janův Dvůr, kam se závodnická společnost přesunula odpoledne, však plánoval, že příští rok pojede se závodníky, jejichž zkušenosti podobným situacím zabrání.

Václav Hutla obdržel dva technické body, které ho společně s úvodním druhým místem dostaly na nejnižší stupínek pódia. Rozpis závodu se však musel měnit, protože Václav Hutla nemohl absolvovat finále. Místo něho se konal rozjezd o vítězství, který se stal kořistí Daniela Kryštofa.

Stanleyova přilba neskončila na cizí hlavě
Hlavní bod programu však obstarali ledaři s licencí. Aby byly všechny rozjížďky plně obsazeny, nastoupil Luboš Pytloun i tady. Svou vizáží připomínal vytáhlejší dvojče Jana Peciny. Měl na sobě jeho starou modrou kombinézu. A vedle motocyklu se společně dělili ještě o přilbu i rukavice. Rozpis závodu byl stanoven, aby se v něm nikdy nepotkali.

Jan Pecina neměl mít dnes konkurenci. Už v první jízdě už záhy po vylétnutí pásky zmizl svým pronásledovatelům na čele s Lukášem Volejníkem. Ten ovšem pojal dnešní odpoledne jako přípravu na páteční pouák v Assenu.

Ob jednu rozjížďku však na domácího matadora odstartoval Andrej Diviš, který prve prohrál jen s Petrem Klauzem. Jenže letošní dvojnásobný český šampión ještě v úvodním oblouku vymetl díru, což ho poslalo dozadu nejen za Jana Pecinu, ale i Lukáše Volejníka. V rozjížďce s číslem pět hrál Jan Pecina opět velké sólo, zatímco Petr Klauzovi na druhém místě praskl výfuk.

Jan Pecina postoupil do finále A s plným počtem bodů. Petr Klauz jich měl sedm stejně jako Radek Hutla. Ten po třetím místě na úvod vystrčil poprvé své růžky ve čtvrté jízdě, v níž skvěle odstartoval. Petr Klauz ho po vnější straně první zatáčky nestihnul. Až ve druhém oblouku se zdál rychlejší, avšak mladý Přeloučan udržel vnitřek a zůstal první.

V poslední jízdě posléze proháněl Lukáše Volejníka stejně urputně jako vytrvale, aby mu nakonec sebral vítězství v poslední zatáčce. Ve finále A se však měl chleba začít lámat nanovo.

Mezitím druhá polovina startovní listiny absolvovala finále B o pohár starosty Hamru na Jezeře. V něm si s rutinou suveréna počínal Andrej Diviš, jenž o áčko přišel až v poslední jízdě základní části. Větší senzaci vzbudil Luboš Pytloun. Po startu se usadil před Martinem Běhalem. Ten ovšem nebyl snadným soupeřem a na začátku třetího kola se dostal na druhé místo.

Jenže Luboš Pytloun měl obrovskou motivaci a hned v následující zatáčce se vrátil na druhé místo, což ho večer stálo láhev irské whisky. Martin Běhal přijal porážku sportovně. Dnes se v Hamru rozdávala spousta cen, takže zkrátka nepřišel ani Robert Růžička, by se od poloviny mítinku musel spokojit s rolí diváka kvůli technické závadě svého motocyklu.

Finále A se jelo o pohár starosty Osečné a čest vyfotografovat se s přilbou s ledařskými hřebíky na čele. Jan Pecina se záhy po vylétnutí pásky začal starat, aby trofej na prahu své kariéry zůstala doma. Avšak rozhodně to neměl jednoduché. Lukáš Hutla se nejprve s Lukášem Volejníkem posunuli v úvodní zatáčce před Petra Klauze. Přeloučan vzápětí zrychloval, ujel Lukáši Volejníkovi a nezadržitelně se přibližoval vedoucímu jezdci.

V poslední zatáčce před cílem zaútočil vnitřkem. Jan Pecina však zaregistroval hrozící nebezpečí včas a vítězství uhájil. Sice těsně, ale přece. „Škoda, měl jsem to zkusit už dvě kola před cílem,“ říkal Lukáš Hutla o chvilku později. Avšak dnes šlo především o zábavu a loučení s úspěšnou ledařskou sezónou.

Hlasy z depa
„Dobrý, bylo to super, vyvedlo se to,“ pochvaloval si Jan Pecina. „Hlavně že se nikomu nic nestalo. Akorát ten Venca. Putovní přilbu jsem vyhrál, to je důležitý. Chceme to jezdit každej‘ rok. Přilba bude jako Stanley Cup, nechám tam vyrejt‘, kdo to vyhrál. Každej‘ se s s ní vyfotí, ale jinak zůstane u nás v klubu.“

„Měnili jsme zadní tlumič a přes muldy to drželo,“ nechal se slyšet Lukáš Hutla. „Neměl jsem problém, škoda poslední jízdy. Měl jsem to zkusit už dvě kola před cílem, možná bych ho podjel. Příště, příští sezóna bude lepší.“

„Moc jsem nezávodil, potřeboval jsem si zatrénovat,“ svěřoval se Lukáš Volejník. „Mechanik udělal úpravy a já si to potřeboval otestovat. Nechtěl jsem se před Assenem rozbít, ale udržet sebe a motorku v cajku.“

„Prasknul mi vejfuk a musel jsem jet na druhý motorce,“ svěřoval se Petr Klauz. „Bylo to před finále, jak jsem jel s Peckou. Letos mě čeká ještě Assen, hlavně a to vydrží tam. Tady to bylo svezení, abychom si zablbli, ale bedny je stejně škoda.“

      Pohár Pohár
      starosty starosty
      Hamru Osečné
1. Jan Pecina 3 3 3 9   1.
2. Lukáš Hutla 1 3 3 7   2.
3. Lukáš Volejník 2 2 2 6   3.
4. Petr Klauz 3 2 2 7   4.
5. Andrej Diviš 2 1 1 4 1.  
6. Luboš Pytloun 0 0 0 0 2.  
7. Martin Běhal 0 1 1 2 3.  
8. Robert Růžička 1 0 – – _  

Závod mechaniků:

1. Daniel Kryštof 3 3 6+3
2. David Fokt 3 3 6+2
3. Václav Hutla 2 2 4
4. Luboš Pytloun 1 2 3
5. Jaroslav Hývl 2 X 2
6. Petr Resl 1 1 2

Foto: Milan Dvořák a Eva Palánová