Kutná Hora – 26. ledna
Čeští fanoušci si už několikrát během historie museli odlišovat jména a příjmení plochodrážních synů a otců přidáváním slovíček starší a mladší. Ve sportu levých zatáček jsou důležité kontakty a zkušenosti, které se předávají i příslušníkům mladší generace. Nicméně ne každý je závodění svého potomka zrovna nakloněný. I tady však platí pravidlo, že jablko nepadá daleko od stromu, o čemž přesvědčil Zdeněk Schneiderwind mladší. By má ve svých dvaceti letech za sebou teprve první ostrou sezónu, jeho příběh rozhodně nepostrádá na zajímavosti. Čtenáři magazínu speedwayA-Z se o tom ostatně mohou přesvědčit sami.
Kutnohorský kruh
„Když jsem byl mladej‘, dělal jsem hrozně moc sportů,“ ujímá se slova Zdeněk Schneiderwind mladší a začíná odvíjet ni vyprávění, na jejímž konci jsou plány už na druhou kompletní sezóny v sedle plochodrážního motocyklu. „Hrál jsem asi deset let tenis. Rodiče chtěly, abych v tom byl dobrej‘. Člověk je tam závislej‘ na sobě a neovlivňuje ho okolí. Bavilo mě to, ale přišla puberta a vztah k tomu sportu klesal.“
V té době však začal pošilhávat po sportu svého otce. V dětství ho doprovázel na závody, avšak v době svých tenisových turnajů neměl na plochodrážní stadiónu mnoho času. Leč král české dlouhé dráhy nebyl nástupnictví svého syna vůbec nakloněný. „V patnácti letech jsem se poprvé svez‘ na rozlučce na Markétě na plochodrážní motorce,“ líčí pražský závodník, jak ho sport levých zatáček začal zasekávat svým drápkem. „A od tý doby jsem tři, čtyři roky měl v hlavě, že bych to chtěl hrozně moc zkusit. Ale táta o tom nechtěl slyšet. Říkal mi, samý negativní věci, což byla pravda, byl mnohokrát zraněnej‘.“
Nicméně touha byla veliká. O prázdninách 2009 pořádali v Divišově soustředění. A do světa letěly snímky motocyklu Pavla Pučka v plném tempu. Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby v jeho sedle místo majitele neseděl právě Zdeněk Schneiderwind mladší. „Svez‘ jsem se asi deset minut, bylo to super a měl jsem z toho strašnej‘ zážitek,“ neskrývá ještě dnes své nadšení. „Na těch rozlučkách jsem jel strašně málo a teď jsem dokázal jet smykem. Měl jsem z toho radost a začal přemejšlet, jak zrealizovat, abych moh‘ závodit. Spíš než s tátou jsem to řešil s Pepou Francem.
Kutnohorský kruh se uzavřel. Nějakých patnáct let od chvíle, kdy Zdeněk Schneiderwind, nyní už musíme dodávat starší, začal ze svých Štipoklas s plochodrážním motocyklem naloženým v sajdkáře dojíždět na tréninky ve Svítkově, své první krůčky na oválech podnikal Josef Franc. Jeho otec se s pražským závodníkem znal, když těžil z jeho rad při vývoji svého dragsteru poháněného plochodrážním půllitrem.
Josef Franc se proto logicky stal chráněncem Zdeňka Schneiderwinda. A nyní nemohl nepomáhat nastartovat plochodrážní kariéru jeho syna. „Minulou zimu mi Pepa říkal, že jsem už starej‘,“ vzpomíná Zdeněk Schneiderwind. „Táta mi to říkal taky, ale hrozně jsem si to chtěl zkusit, i když jsem věděl, že to bude můj poslední rok v juniorech.“
Cíl splněn
„Celou zimu jsem si v Kutný Hoře dělal motorku,“ vrací se Zdeněk Schneiderwind na počátek loňského roku. „Pepe mě naučil všechno, s čím jsem pak žil celou sezónu. Byl dobrej‘ učitel. Nejvíc mi dalo, když mě vzal na tři tejdny do Anglie. Tam jsem měl možnost svýzt se v Newcastle, Sheffieldu a Berwicku, když měli press and practise day. Tam jsem se naučil kompletně všechno, hrozně mě to dalo.“
Nechybělo mnoho a první závod v sedle pětistovky absolvoval na Britských ostrovech. „Přišel telefon od Michala Makovskýho, jestli nechci dělat náhradníka na jeho testimonialu,“ líčí. „Celou noc jsem byl nervózní. Věděl jsem, že neumím ani odstartovat a měl bych jet celej‘ závod. Nakonec jsem nejel, ale byla to stejně dobrá zkušenost bejt‘ pod tlakem.“
Avšak závodní premiéru si Zdeněk Schneiderwind odbyl už o necelý půlrok dříve. Při posledním závodě Markéta Cupu dovedl klubovou stopětadvacítku na sedmé místo devítičlenné výsledkové listiny, i když skončil dvakrát na zemi.
„Zranil se Ondra Veverka,“ popisuje Zdeněk Schneiderwind okolnosti, jenž ho dovedla na start série, kterou vymyslel jeho otec. „Aby se nemusela měnit startovní listina, řek‘ jsem tátovi, že pojedu. Nechtěl o tom slyšet, ale nakonec souhlasil. Bylo to spíš jen tak pro srandu než nějakej‘ výsledek.“
Jenže rok se sešel s rokem a Zdeněk Schneiderwind opět nabídl pohled na svůj nezapomenutelný styl při vyvrcholení tréninkového seriálu stopětadvacítek. „To bylo hlavně proto, aby mladý měli strach,“ vysvětluje své motivy, proč se v sedle Hondy s fajfkou přilepenou černou izolačkou vydal opět do boje na malou dráhu. „A v ty dny jsme neměli trénink, tak jsem se svez‘. Pomohlo jim to, třeba s Patrikem Mikelem jsme se hodně předjížděli. Ale určitě jsem nejel proto, abych vyhrál Markéta Cup.“
Hlavní částí závodního programu Zdeňka Schneiderwinda musely v jeho jednadvaceti letech být rozhodně pětistovky. Poprvé nastoupil v úvodním díle české juniorky. „Suverénně poslední místo,“ hodnotí dnes svůj debut. „V tom momentu si táta myslel, že mě to zlomí natolik, že budu chtít skončit. Že mě to psychiky položí, když uvidím, že na ty kluky nemám.“
Každý začátek je těžký, ale Zdeněk Schneiderwind se zlomit nenechal. „Postupem času si myslím, že i svou pílí trénovat jsem se začal těm klukům vyrovnávat,“ říká. „Jsem rád, že jsem na konci dokázal naštvat i takovýho Honzu Holuba a Pavla Pučka. Aspoň si řekli, že takovejhle moula, co jezdí jeden rok, je dokáže na dráze porazit. To byl můj cíl, dostat se na nějakou úroveň a dokázat s těmi kluky závodit. Moje výsledky nebyly stálý, posouvaly se nahoru, ale nedokázal jsem třeba v jednom závodě vyhrát tři rozjížďky, ale určitě byl pokaždý světlej‘ moment. Moje forma byla zvláštní. Bylo to jednou nahoře, jednou dole. A to bych v letošní sezóně chtěl stabilizovat.“
Ve dvaceti lepší než ve třiceti
Dnešní pravidla umožňují závodit s pětistovkou už žákům základních škol. Jaké bylo pustit se s nimi do křížku ve dvaceti? „Handicap to byl rozhodně,“ odpovídá ten nejpovolanější, který si to vyzkoušel na vlastní kůži. „Neměl jsem žádné závodní zkušenosti. Ty kluci měli motorku v ruce mnohem víc. Ale aspoň jsem sám sobě dokázal, že to jde. Chci zase jít o nějakej‘ stupínek vejš‘, abych dokázal závodit ještě s lepšíma závodníkama.“
Jenže největší porce závodních příležitostí se nabízí borcům mladším jednadvaceti let. „Skončil jsem juniorskej‘ věk a to je nejhorší,“ uvědomuje si Zdeněk Schneiderwind. „Závodů bude čím dál míň. Ale věřím v to, že když budu s klukama trénovat, budu s nima v kontaktu a dokážu s nima něco zajet. Lepší začít ve dvaceti než ve třiceti. Chtěl jsem to zkusit, abych jednou nemusel dělat takový ty kecy u piva, že jsem moh‘ třeba bejt‘ dobrej‘ a nikdy si to nezkusil. Přinejhorším, když se nepovede to závodění, můžu Pepovi vrátit tu pomoc, že bych s ním jezdil po závodech. určitě je to pro mě dobrá zkušenost a plochá dráha mě už baví víc než tenis.“
A co vlastně Zdeněk Schneiderwind ve své první sezóně na oválech dokázal? Dostal se na dvanácté místo v šampionátu juniorů, když mu nejvíc vyšel Divišov. V přeboru skončil sedmnáctý s nejlepším výsledkem v Březolupech. Za pražský klub jezdil juniorská družstva a ochutnal rovněž extraligu.
„Nechci moc hodnotit jednotlivý závody,“ zachovává určitý nadhled. „Jeden bych ale chtěl zmínit. Je to juniorák v Divišově, kdy se mi podařilo předjet Jéňu Holuba. Povedlo se mi to a byl devátej‘. Kdybych si to blbostma nezkazil a nepřetočil se, třeba bych moh‘ bejt‘ ještě lepší. Ale to jsou ty zkušenosti. A hlavně, co bych ještě chtěl zmínit, byl poslední juniorskej‘ závod na Markétě. Měl jsem asi čtyři body, ale půjčil jsem si Pepovo motorku. V jedný jízdě jsem pustil páčku a byl tam stejně s Matějem. Trošku jsem se posral, abych ho neshodil. Vím, že je to o technice, měl jsem z toho velkou radost. Bylo to super.“
Nicméně nová sezóna už brzy zauká na dveře. „Příprava spíš fyzická už odstartovala,“ svěřuje se Zdeněk Schneiderwind. „Připravuju se s kolegou sparingpartnerem Pepou. Technický věci na příští sezónu budou stejný, nemám v plánu nějaký větší investice. Ale z toho mála, co mám, vytěžit co nejvíc. A doufám, že by mně někdo už finančně pomoh‘, což je nejdůležitější v tomhle sportu.“
V rámci přípravy se objevil už v sedle motocyklu s koly opatřenými samořeznými šroubky. „Trénoval jsem asi dvacet minut kousek od Štipek,“ líčí. „Bylo hrozně mokro, asi plus pět stupňů. Ale strašně mě to bavilo, do tý doby, než si paní přišla stěžovat, že ji málem zabila splašená kobyla. Tak jsme sbalili motorku a jeli domů. Teď už to může bejt‘ jedině lepší. Rybník už mám, kde můžu jezdit, záleží jen na počasí.“
Zdeněk Schneiderwind děkuje:
„Chtěl bych poděkovat svý rodině. Přítelkyni, která to se mnou vydrží. A hlavně Pepovi Francovi, kterej‘ mně pomoh‘ strašně moc, jak vlastně materiálně, tak psychicky. A díky němu jsem si dokázal srovnat priority v životě. Chtěl bych poděkovat tátovi za jeho čas a ochotu se mi věnovat. A za jeho peníze.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Martin Búri