Gävle – 29. prosince
Druhé místo dnes provázelo Antonína Klatovského. V posledním kole vánočního Santa Cupu skončil druhý, když protnul metu finálové rozjížďky hned za vítězným veteránem Stefanem Svenssonem. Stejné pořadí bylo i v průběžné klasifikaci. Jan Klatovský byl dnes osmý a stejná příčka mu patří i v konečném účtování.
Celkové pořadí Santa Cupu:
Stefan Svensson 60, Antonín Klatovský 45, Per Anders Lindström 42, Per Olov Serenius 40, Peter Koij 39, Johny Tuinstra 37, Fredrik Johansson 34, Jan Klatovský 19…
Archiv pro měsíc: Prosinec 2010
Přijďte si zabruslit na svítkovský stadion
Pardubice – 29. prosince
HC Eaton Pardubice v rámci příprav na utkání HOCKEY OPEN AIR GAME 2011 pořádá na plochodrážním stadionu ve Svítkově dětský karneval a veřejné bruslení. Dětský karneval na ledě se koná ve čtvrtek 30. prosince 2010 od 16.00 do 18.00 hodin.
Veřejné bruslení se uskuteční ve čtvrtek 30. prosince 2010 od 18.30 do 21.00 hodin a v pátek 31. prosince 2010 od 9.00 do 11.00 hodin. Vstup na tyto akce je zdarma a k dispozici bude šatna i občerstvení.
Tímto jsou všichni zájemci o bruslení v areálu, kde bude v neděli 2. ledna 2011 extraligové utkání pod širým nebem, srdečně zváni.
Tentokrát stál v cestě jen Stefan Svensson
Avesta – 28. prosince
Cestou na druhý závod švédského ledařského Santa Cupu už bratry Klatovské žádná vánice nezbrzduka. Antonín vyhrával jednu jízdu za druhou a s patnácti body hladce pronikl do finále. V něm však dojel do cíle dříve vítěz prvního klání Stefan Svensson. Náš borec byl druhý a společnost na stupních vítězů jim dělal ještě Peter Koij. Jan Klatovský skončil na osmém místě.
Václav Milík: „Čím víc závodů, tím líp!“
Česká Třebová – 22. prosince
Rozhodně by rád věřil, že rčení do třetice všeho zlého, neplatí vždy a na sto procent. Letos si totiž stejně jako loni na začátku sezóny zlomil klíční kost. Jarní bodové zpoždění doháněl obtížně, ale usilovně, a rozhodně se zařadil mezi absolutní českou juniorskou špičku. Plnou polovinu podniků šampionátu do jednadvaceti let proměnil ve své vítězství, skončil druhý v devatenáctkách a měl lví podíl na zisku evropského bronzu. Václav Milík v exkluzivním rozhovoru, který magazínu speedwayA-Z poskytl, vyzdvihuje především sbírání zkušeností, nicméně neskrývá mnohem vyšší ambice na příští sezónu.
speedwayA-Z: „Mezi pardubickými závodníky jsou hodně rozšířené tréninky na šroubkách. Kde je přínos takového ježdění a nechtěl by sis své umění vyzkoušet i v podniku závodního charakteru?“
Václav Milík: „Hlavně je to zábava, páč je to lehčí než na dráze. Nedlabe to, nekouše se to, je to zábava závodit takhle mezi sebou. Přináší to, že si zvykneš na motorku, naučíš se jí ovládat a nějaký ty tríčky. Člověk pobírá víc zkušeností i z těch šroubků. Ale museli by se sejít lidi, třeba Hynek je línej‘ obout kolo (smích). Člověk se učí celou kariéru, zlepšuje se a já zas toho ještě tolik neumím, abych se neměl co učit. Určitě bych si sjel závody na šroubkách, ale tady je zatim ledu dost. Taky bychom museli udělat blatníky přes celý kolo. Lepší je svýzt se pro zábavu, ale kdyby mně někdo navrhnul závod, asi bych jel.“
speedwayA-Z: „Letošní pro tebe začala takřka přes kopírák jako loňská. Přišel duben a ty sis v Rakousku zlomil klíční kost. Její fraktura tě opět přibrzdila jako loni…“
Václav Milík: „Určitě mě to přibrzdilo. V zimě jsem se hodně připravoval. V Natschbachu jsem odjel dvě podařený rozjížďky. Ale pak jsem neodhad‘ vingl. Šel jsem na venek, přetočil se, spadnul a zlomil si klíční kost. Byl to pech, hrozně mě to zastavilo. V junioráku mi utekly dva závody. Jeden se sice odpočítává, ale druhej‘ chyběl. Tak by to letos mohlo dopadnout líp. Spěchal jsem s návratem, abych nepropás‘ ten třetí juniorák. Ale ztratil jsem sílu. A chvíli to trvalo, než jsem ji nahnal zpět. Doufám, že se to příští rok do třetice nestane, moh‘ bych na začátku sezóny odjet aspoň čtyři závody (smích). Ale to snad ne, teď už se to nesmí stát.“
speedwayA-Z: „Tvým prvním závodem po rekonvalescenci se stalo úvodní kolo juniorského mistrovství světa v Gdaňsku. Za daných okolností se postup neočekával, avšak ze semifinále evropských devatenáctek v Rawiczi jsi do finále neměl daleko. Jak na tyto závody vzpomínáš a jak se ti líbila atmosféra v Polsku?“
Václav Milík: „Před Gdaňskem jsem jezdil na soustředění v Plzni. Po zranění to soustředko bylo fakt super, osvojil jsem si jízdu a posez na motorce. Předpokládal jsem, že nezajedu, ale zas až takhle?! Tu poslední jízdu jsme jeli s Dudkýnem a bojovali jsme o poslední a předposlední místo (smích). Nakonec jsem uspěl, získal předposlední místo a byl jsem nejlepší z Čechů (smích). V Rawiczi se to vyvíjelo dobře. Měl jsem šest bodů a na postup mi stačilo uděla ještě dva. Jel jsem druhej‘, ale zadřel jsem. Byl to pech přijít o finále. Chtěl jsem postoupit, abych aspoň takhle v týhle sezóně zabodoval, nepovedlo se, snad se to povede v tý příští. Atmosféra v Polsku je lepší než tady. Diváci choděj‘ a to se pak i líp jezdí, protože je pro koho.“
speedwayA-Z: „Bez tvých služeb se neobešly české juniorské národní týmy. Jejich vystoupení však bylo jako den a noc. Mistrovství světa v Plzni se proměnilo v menší pohromu, zatímco evropský šampionát pro české barvy skončil bronzem jen o chloupek za Švédy. Jak jsi to prožíval?“
Václav Milík: „V Plzni jsem čekal, že bych moh‘ zabodovat víc. Na mistrovství světa byl z dráhy beton, to se mi nelíbí, páč to nedlabe. Předtím na soustředění to bylo jiný, člověk je v Plzni zvyklej‘ stát v háku. Mně na tvrdý dráze nejdou starty, což se projevilo i tam. A tak jsem porazil akorát celou finskou reprezentaci. A jen na nich jsem dělal jedničky (smích). S novým vejfukem se motor víc hřeje, je to udušený, musej‘ se dávat větší převodníky, aby to šlo dopředu. A motor se musí mezi jízdama o to vícchladit, aby se nezadřel teplem. Člověk musí trénovat a zkoušet to, aby zjistil, co je nejlepší. Ale nějak jsme na to neměli čas a zkoušeli to jen o tom soustředění. Mysleli jsme si, že je to dost rychlý, ale pak jsme viděli ty Poláky, jak jim to jede. Divišov byl zajímavější, tam byla hodně dlabavá dráha. A to že hodně (smích)! V první jízdě byl defekt, což nám pak chybělo na druhý místo, ale za to nemůžu jen já. Polákům to jede všude, uměj‘ si to zpřevodovat, maj‘víc závodů. Stříbro by bylo lepší, ale odešlo mi to zapalko. Mysleli jsme si, že je to něco jinýho. Zkoumali jsme motorku. Na druhou rozjížďku jsem si vzal druhou, ale ta tak nejela. Nakonec jsme došli až k tomu zapalku, tak jsme ho vyměnili a už to bylo fajne. Čekalo se ode mě víc, ale to od každýho. Při soustředění bylo hodně pod kolem, ale takhle ne. Když jsem tam přijel v sobotu a viděl dráhu, myslel jsem si, že se to nepojede ani ten druhej‘ den, ale oni dokázali udělat z rybníku dobrou dráhu. Klobouk dolů. Bronzovou medaili mám doma vystavenou. Je to dobrá trofej. Doufám, že budou další a taky v jinejch‘ barvách.“
speedwayA-Z: „V mistrovství republiky ti citelně chyběly mítinky v Pardubicích a v Plzni, které jsi musel vynechat kvůli zranění. Přesto ses vrátil ve velkém stylu, když jsi hned v Liberci inkasoval poprvé v životě patnáct bodů. Vyhrál jsi i Divišov, avšak pak to bylo horší. Čím to a jak bys hodnotil juniorská družstva?“
Václav Milík: „V junioráku mi utekly ty dva závody, ale myslím, že jsem to celkem dohnal. V Liberci patnáct bodů. Dráha byla dobrá, myslel jsem, že se umístím dobře. Ale takhle? Předtím jsem ti říkal, že bych chtěl patnáct bodů (po přeboru v Praze, kdy mu maximum sebral Martin Málek – pozn. redakce), ale nečekal jsem, že to přijde tak brzo. To se mi povedlo. Bál jsem se Musielaka, ale nakonec jsem mu dal. Patnáct bodů, udělal jsem si radost. V Divišově jsem je moh‘ mít taky, ale Hobul mě o ten jeden oloupil (smích). V dalších závodech se nedařilo. No, nedařilo, dvanáct bodů ze Mšena je nádhernejch‘, ale vítězství utekly. V Praze jsem si myslel, že bych zajel, ale taky se nedařilo. I tady je co zlepšovat a snad i bude, když si neudělám zase něco na jaře (smích). Dva roky, dvě klíční kosti a zase v dubnu… V juniorskejch‘ družstvech jsme vynechali jeden závod, a když už jsme to s Rendým jeli, tak nám ten začátek chyběl. Aspoň že jsme nebyli poslední (smích).“
speedwayA-Z: „Mistrovství republiky do devatenácti let v Liberci mohlo nabídnout opakování historie z jednadvacítek. Avšak tady měl vrch Jan Holub a ty jsi protnul metu finálové jízdy až za ním…“
Václav Milík: „Myslel jsem si, že když v jednadvacítkách jsem udělal komplet, stane se to zase. Ale Holubín si to jen tak vzít nenechal a hlavně mu to v tom závodě jelo, asi posnídal syrový maso (smích). Ve finále se Hobul vybral červenou dráhu. Tam to bylo nejvíc pokropený. Já si vzal dvojku. Ta byla suchá, takže odstartoval a já si držel druhý místo až do cíle. Ale druhý místo je krásný, doufám, že se příští rok to první místo povede.“
speedwayA-Z: „Extraliga se od charakteristických českých čtyřutkání odklonila k duelům dvou týmů. Pardubice hrály úlohu favorita. Avšak v dramatickém semifinále, jenž si nikterak nezasloužilo předponu semi, podlehly Praze. Ty jsi jako junior měl místo v sestavě prakticky automaticky. Větší počet závodů ti přišel vhod, co?“
Václav Milík: „Pobíral jsem víc zkušeností, jsou tam i našlapaný jezdci ze zahraničí. Svýzt se s nima je lepší než se sobě rovnejma. Zkušenosti se pobíraj‘ pořád a extraliga je v tomhle dobrá. Semifinále bylo vyrovnaný, bylo by lepší jet finále, nezadařilo se, ale snad se nám to povede příští rok. V bahně se mi jezdí hůř než na suchu, ale je to sranda. Nejhorší je cejcha, jak je to vlhký, nejde zatáhnout za rolo a nejlepší je startovat z lajny. Nebo odevšad, ale to musíš odstartovat, což se mi nějak nedařilo (smích). Dvojutkání jsou lepší pro diváky, zajímavější, ale myslím, že starej‘ systém byl lepší, víc se bojovalo. V těch dvojicích není boj v každý zatáčce. Ale je víc závodů a čím víc závodů, tím líp.“
speedwayA-Z: „Přebor jednotlivců/družstev nabídnul pravidelné závodění nejen pro seniory výkonnostního středu, ale i pro juniory. Tobě chyběl začátek sezóny, jednou jsi musel reprezentovat, takže ses nevešel mezi nejlepší trojku, by ti pobyt na pódiu nebýval cizí. Jak se ti to líbilo?“
Václav Milík: „To jsou dobrý závody. Je to velký příjem skušeností. Nejlepší závod jsem měl asi ten z Březolup. Přebor nic moc, ale Slovácký ovál se zadařil. Odstartoval jsem z jedničky a vyhrál. Byl to dobrej‘ pocit, když vedle mě stojí Hynek, Haďas a Málos a já je porazím. To dodává sebevědomí a přivede tě to k dalším úspěchům. Ale na to, že jsem nejel pár přeborů, ještě jsem dost jezdců přeskočil. Krásný čtvrtý místo.“
speedwayA-Z: „Pro pardubické závodníky bývá vrcholem sezóny legendární dvojice závodů Zlatá stuha – Zlatá přilba. Letos se k nim přidalo ještě poslední finále juniorského mistrovství světa. Ty jsi byl ve startovní listině ve všech třech případech. Jaké jsou tvé dojmy z tohoto super víkendu?
Václav Milík: „V Pardubicích to mohlo dopadnout líp. Jsou to zkušený jezdci a jet s nima to je zkušenost do dalšího roku. To doufám, že bude lepší. Atmosféra byla dobrá, přišlo hodně lidí. To víš, že jsem v Pardubicích chtěl udělat lepší výsledek. Ale nejde mi to tam, mám radši kratší dráhy. Ale musím pomlčet, čtvrtý místo při Zlatý přilbě v Žarnovici a to je ještě delší dráha. Bylo to tam ale rozbitý a já potřeboval bejt‘ třetí. Lubík Kasalů mi slíbil, že za bednu budou nový dečky. Ale píchnul jsem a ještěže jsem dojel aspoň čtvrtej‘. Bylo paráda, že jsem byl v Pardubicích dosazenej‘ do čtvrtfinále, ale tam jsou ještě zkušenější jezdci než v juniorským mistrovství světa. Tak zase další zkušenosti pobírat, aby se to vyvíjelo a bylo to ještě lepší.“
speedwayA-Z: „Celý náš rozhovor se vlastně točí okolo tvého sbírání zkušeností a nadějí na jejich zúročení v příští sezóně. Proto se tě zeptám, co bys v ní rád dosáhnul a jak se na ni připravuješ?“
Václav Milík: „Myslím, že do příštího roku s podporou CS MV, za což děkuju, by to mohlo bejt‘ lepší. Chystám se na šroubkách. Taka mi pomáhá , chodí se mnou do posilovny. Je to dobrá podpora, bez něj bych tam ani nešel (smích). Ale teď vím, že síla je potřeba a tak tam zajdu i sám, ale lepší je, když tam je taka. Ten mi poradí, pokecáme. Motorky jsou rozebraný. Snad klapnou nový dečky, sháníme peníze a snad je seženeme. Pavučina tam nesmí chybět. Každej‘ má nějakej‘ styl, pavučina má dobrej‘ tvar a odmalička se mi líbila. Rozhodně udělám všechno proto, abych udělal mistra jednadvacítek a devatenáctek. A chtěl bych se dobře umístit do desátýho místa v mistrovství Evropy juniorů. Uvidíme, co příští sezónu podepíšem‘, určitě bych se rád svez‘ v nějaký lize. Ale zatím ještě nevím.“
Václav Milík děkuje:
„Především děkuju mechanikovi Radimu Janouchovi za pevný nervy se mnou a nejlíp prováděnou mechaničinu. Tátovi za cenný rady, bez něho by to zkrátka nešlo. JRM za techniku, Fuchs Oil za oleje, M.A.Autoservis za vše, co potřebuju, Vladimíru Šandovi a Jiřímu Hrubešovi za finanční podporu. Rodině za psychickou podporu. A Lubímu Kasalovi (Kaslík Style) za webový stránky.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Jiří Havlíček
René Dünki je první pilot silničních GP v ledařském mistrovství světa
Dällikon – 28. prosince
Švýcarsko nedalo světu mnoho plochodrážníků. Ve spojení s malou zemí pod Alpami vás napadne okamžitě Marcel Gerhard, dříve narození si možná vybaví ještě Felixe Weise. Větší úrodu švýcarských závodníků ovšem přináší ledové ovály. Ve startovní listině úvodního podniku letošního českého šampionátu v Růžené, který musel být odvolán kvůli následkům sněhové pohromy, figuroval René Dünki. Měl to být teprve jeho třetí podnik v sedle ohřebovaného speciálu, ovšem jeho jméno zní českým motocyklovým fanouškům povědomě. Devětačtyřicetiletý borec byl u nás naposledy v srpnu, kdy po Těrlickém okruhu vodil svůj Triumph. Hlubší pátrání v historických tabulkách odhalí, že před dvaceti lety brázdil silniční Grand Prix. A přespříští víkend se stane historicky prvním pilotem velkých cen, který zasáhne do ledařského mistrovství světa. Magazín speedwayA-Z si s ním povídal o všem, co tomuto primátu předcházelo.
Od pohárové Yamahy ke Krauseru v mistrovství světa
„Jako malého kluka mě rodiče brali na motocyklové závody jako diváka,“ vzpomíná René Dünki na své motoristické počátky. „Sám jsem začal ve čtrnácti s trialem. Když mi bylo osmnáct, jezdil jsem motokros a ve dvaceti začal jezdit silnice.“
Silniční závody se staly osudovou kapitolou v životě švýcarského závodníka. V poháru dvěstěpadesátek Yamaha debutoval roku 1982 ve francouzském Ledenonu. V závěrečném účtování mu patřila druhá příčka. Obhájil ji i v následující sezóně, v níž se navíc dočkal svého prvního vítězství v Karlandu ve Francii.
Talentovaného krajana si záhy všimnul světový šampión Stefan Dörflinger. „V rámci podpory mladých jezdců mi dal svou stopětadvacítku MBA,“ říká švýcarský závodník. „Předával mi svoje rady, takže jsem se v roce 1984 stal mistrem Švýcarska. „A v následujícím roce jsem s osmdesátkou Krauser začal jezdit Grand Prix.“
V letech 1986 a 1987 se René Dünki umístil na osmém místě evropského šampionátu, když vystoupil na stupně vítězů v italské Vallelunze a nizozemském Assenu. V následujících dvou sezónách inkasoval body z mistrovství světa, v němž skončil celkově šestnáctý, resp. třicátý.
„Jsem rád, že jsem jezdil Grand Prix v té době,“ nezastírá Švýcar. „Dnes je to uzavřená společnost a je možné se sem dostat jen s velkým finančním krytím. Myslím, že v mistrovství světa dnes už nejezdí nejlepší závodníci svých zemí, ale ti s velkými penězi od sponzorů.“
Přišel ovšem rok 1989 a FIM se rozhodla, že kubatura 80 ccm pojede mistrovství světa naposledy. Jejich poslední vystoupení vidělo naše Brno a závodníci v sedlech kolibříků objeli symbolické kolo na rozloučenou, aby demonstrovali svůj nesouhlas s rozhodnutím mezinárodní federace.
„Bylo to velmi těžké,“ vzpomíná René Dünki s odstupem více než dvaceti let na poslední vystoupení za řidítky osmdesátky Krauser. „Jel jsem poslední závod v Brně a všichni jsme věděli, že tato třída už nebude pokračovat.“
Mnoho závodníků z osmdesátek závodilo souběžně i ve stopětadvacítkách, což byl logický krok i pro ty, kteří obě kubatury souběžně nejezdili. René Dünki osedlal Hondu, aby s ní dojel ke třetímu místu ve švýcarském šampionátu 1990. O rok později startoval v německém šampionátu. Vyhrál svou třídu v německém Schleizu a na stupních vítězů ho mohli vidět rovněž diváci v severočeském Mostě. A hlavně se opět vrátil do mistrovství světa.
„Vrátil jsem se díky podpoře velkého sponzora,“ líčí hrdina našeho vyprávění. „Jezdil jsem mistrovství světa ve stopětadvacítkách, avšak na konci sezóny jsem musel skončit. Nenašel jsem dost sponzorů, abych roku 1992 mohl jet mistrovství světa. Potřeboval bych přibližně 300 tisíc švýcarských franků jako soukromý závodník, ale nedal jsem ty peníze dohromady.“
Návrat do světového šampionátu prostřednictvím ledové ploché dráhy
I když jel René Dünki mistrovství světa naposledy v jednadevadesátém, úzká řidítka závodního silničního motocyklu neopustil. „V letech 1992 až 1997 jsem jezdil německý šampionát v kubatuře 125 ccm,“ ohlíží se. Kromě toho pilotoval i silnější motocykly, vyzkoušel si kategorii Supermoto a v osmadevadesátém okusil v belgickém Spa vytrvalostní mistrovství světa.
Kromě závodění se René Dünki věnoval v roli rádce a mechanika svým následovníkům. Z jeho rad těžila Alexandra Eble, Max Weihe a další. „Kromě toho jsem sám jezdil každý rok mezinárodní závody,“ dodává. „A v roce 2007 jsem byl zase mistrem stopětadvacítek, když jsem vyhrál pohár DMSB v Německu, a také jsem jezdil čtyřtakty ve třídě Supersport.“
Mezi jeho oblíbené okruhy patří vedle Assenu v Nizozemí a španělského Jerezu také české Brno. Letos se seznámil s dalším naším okruhem. V srpnu startoval na přírodním okruhu v Těrlicku v závodě o Havířovský zlatý kahanec. A rozhodně by to nemělo být naposledy. „Rád bych absolvoval český pohár na přírodních tratích,“ svěřuje se se svými plány. „Pokud budu mít čas a dám dohromady sponzory, chtěl bych jezdit třídu Supersport se svým Triumphem 675.“
Pakliže se ptáte, kde se švýcarský závodník, který 1. června oslaví své devětačtyřicáté narozeniny, vzal ve světě ledové ploché dráhy, nejste rozhodně sami. Nechejme proto Reného Dünkiho, aby to vysvětlil sám. „Náhodou,“ říká, jak se k tomuto sportu dostal. „Byl jsem s jedním kamarádem v Německu na ledové dráze. A když jsme se bavili o ledařském motocyklu, řekl jsem, že ho otestuji. A celou zimu jsem tvrdě ve Flimsu trénoval.“
Jak říká, poprvé se na ledařském motocyklu svezl 20. ledna 2009. „Poprvé jsem ujel asi čtyřicet kol,“ říká. Letos už stál na startu švýcarského mistrovství ve Flimsu, kde skončil sedmý. Mezinárodní Alpenarenacup mu přinesl jedenáctou příčku. A rozhodně nemíní zůstat v řadách svých krajanů, kteří za celou sezónu závodí jen doma ve Flimsu.
„Koupil jsem podvozek od Klabo týmu a také nový motor Jawa, který mi připravil Marcel Gerhard,“ svěřuje se René Dünki se svými plány. „Naplánoval jsem si co nejvíce závodů na ledové dráze. A 15. lednu pojedu kvalifikaci mistrovství světa v St. Johannu. Podle všeho jsem první pilot ze silničního Grand Prix, který se zúčastní mistrovství světa na ledové dráze. Mým cílem je získat co nejvíc bodů a kdybych se kvalifikoval do Grand Prix, byl by to sen.“
Ledové ovály se mu zalíbily. „Mám zkušenost, že tady je někdy velmi chladno ve srovnání se silničními závody,“ srovnává obě disciplíny. „Máš čas jen čtyři kola, takže musíš na soupeře útočit okamžitě. Je velmi těžké se koncentrovat do jediné minuty, protože na silnici máš mnohem více času. Ale přináší mi to zábavu, což je v mém věku důležité.“
Foto: archív René Dünkiho
Vstup do seriálu zkomplikovala vánice
Örnsköldsvik – 26. prosince
Úvodní závod ledařského Santa Cupu přinesl Antonínu Klatovskému osmé a jeho mladšímu bratru Janovi šestnácté místo. Oba čeští závodníci však stačili absolvovat pouze dvě rozjížďky. První tři rozjížďky nestihli, nebo je na cestě zastihla sněhová bouře. Starší z jihočeské bratrské dvojice pak své dva starty proměnil ve vítězství.