Archiv pro měsíc: Prosinec 2010

Rozhovory

Závodní příběh Davida Štěrovského začal třicet let před jeho narozením

Pardubice – 20. prosince
Když budete v těchto dnech procházet tunelem pod svítkovským depem a zabrousíte do dílny, kterou má k dispozici Ladislav Štěrovský se svým synem Davidem, najdete v ní neobvykle mnoho místa. Důvod je nasnadě. Dvě stopětadvacítky, které se podílely na zisku letošního titulu vicemistra republiky na malé dráze, už byly vráceny klubu. A zbývající třetí čeká už jen na návrat repasovaného motoru. Budoucnost pardubického závodníka spočívá v pětistovkách, by bude muset ještě čekat polovinu sezóny na své patnácté narozeniny. Avšak pakliže bychom chtěli vystopovat kořeny jeho plochodrážní kariéry, museli bychom se vrátit do minulosti mnohem vzdálenější. Až do doby, než přijely ruské tanky a většina Čechoslováků stále věřila, že socialismus může mít i lidskou tvář.

Konec šedesátých let se současným pátráním po letitém ESu
„Zkoušel jsem to v sedmašedesátým,“ vzpomíná si Ladislav, otec Davida Štěrovského a vrací se k tomu, co jeho bližšímu setkání s plochodrážními motocykly předcházelo. „Asi od svejch‘ osmi roků jsem chodil v Pardubicích na stadión. Pamatuju Zlatou přilbu na trávě, jak jsme tam jako kluci lezli přes plot. Zažil jsem tu dvě stě tisíc lidí, pamatuju přechod na škváru.“

Podobné zážitky má z dětství mnoho lidí, aniž by se však dostali do sedla závodní pětistovky. „Chodil jsem se dívat na tréninky na Svítkova a líbilo se mi to,“ vysvětluje Ladislav Štěrovský. „Pracoval jsem v AOZ Přelouč s panem Suchánkem, Tomášovým dědou, a panem Machačem. Pomáhal jsem jim s motorkama a tam jsem k tomu přičich‘.“

A pak to šlo ráz na ráz. „Pan Suchánek měl ESO a zavez‘ mě do Chrudimi,“ líčí otec současného českého vicemistra stopětadvacítek. „A nahoře nad gymnáziem mě učil základy plochý dráhy. Potom jsem se s Jaroslavem Machačem domluvili, že mě za pět tisíc přiveze odkoupený motocykl z Prahy.“

Dvouletá vojenská služba však závodní plány rázně přetrhla. „Zkoušel jsem trénovat, ale musel jsem na vojnu,“ vzpomíná Ladislav Štěrovský. „Zkoušel jsem to i po vojně, ale při jednom tréninku jsem narazil do mantinelu. Přeletěl jsem jako kamikadze přes přední kolo. Byl jsem v nemocnici a než jsem se vrátil, moje maminka všechno plochodrážní vybavení prodala.“

Ztráta motocyklu ESO nedává Ladislavu Štěrovskému spát dodnes. „Do dnešní doby to ESO hledám,“ tvrdí. „Rád bych ho získal zpátky. Kdyby o něm někdo něco věděl, budu rád za informaci. Mělo by bejt‘ někde na Chrudimsku…“

Touhy naplněné po čtyřiceti letech
Nicméně plochodrážní bacil se v duši Ladislava Štěrovského zahnízdil hodně hluboko. Po čtyřiceti letech začal prožívat závodní atmosféru znovu se svým synem Davidem. „I pro něho to ESO hledám, aby měl památku,“ svěřuje se. „K plochý dráze jsem ho přived‘ já. K dokonalosti jeho jízdy a i po technický stránce mu pomoh‘ náš kamarád Vlado Višváder, za což mu chci poděkovat.“

David Štěrovský logicky své první plochodrážní krůčky podnikl v pardubickém klubu. „Samozřejmě děkuju i jim, že se snažej‘ Davida podržet a jdou nám vstříc. Je jenom škoda, že nemá paráka. Stejně starýho kluka, kterej‘ by s ním trénoval a do budoucna by se sjeli natolik, že by byli patnými reprezentanty ve dvojicích.“

Osud tomu chtěl, že se Ladislav Štěrovský nezapsal do historických záznamů jako závodník. Dnes ho však kuloáry plochodrážních dep už dávno zaregistrovaly jako brilantního řidiče bílého transitu, pečlivého mechanika a samozřejmě starostlivého otce. „Ta moje touha závodit se po čtyřiceti letech naplňuje v Davidovi,“ nezastírá.

Historie zaznamenala mnoho případů, v nichž otcovy závodnické ambice byly mnohem větší než synova touha hnát se dokolečka kolem dřevěných mantinelů na motocyklu, který postrádá brzdy. David Štěrovský však k této sortě rozhodně nepatří. „Viděl jsem tátovy fotky, viděl jsem i Zlatou přilbu v telce,“ přebírá otěže našeho vyprávění. Za jeho závodním debutem však stojí smečka nejmenšího psího plemene.

„Marián Jirout si od nás koupil čivavy,“ líčí David Štěrovský rozhodující iniciační moment své vlastní sportovní kariéry. „Vzal mě na stadión. Byl tam trénink, líbilo se mi to a už jsme sháněli kombinézu, přilbu a pak motorku…“ Než stačí domluvit, skáče mu otec do řeči: „A zase se tady točí jména pana Suchánka, nechal nám kombinézu po Tomášovi. Je to takovej‘ zakletej‘ plochodrážní kruh.“

Smyk po deseti trénincích, inventářem startovních listin během čtvrt roku
Psal se dvanáctý den měsíce srpna roku 2008. Na malém ovále za první zatáčkou velké pražské dráhy se konal osmý závod premiérového ročníku Markéta Cupu. Zdeněk Vrba si šel za svým cílem vyhrát celkově a vedle obrovského poháru do vitríny se především zmocnit nové stopětadvacítky jako hlavní ceny pro vítěze. Václav Milík, jeho největší rival se tehdy po rozjezdu nedostal do finále A, takže Pražan zvýšil své vedení na pět bodů.

Na pozadí těchto událostí si jen málokdo všimnul debutu Davida Štěrovského. Už snad nikdo si nepamatoval, že si kdysi počátkem sedmdesátých let ‚nějakej‘ Štěrovskej‘nabil hubu‘ při tréninku ve Svítkově. A tak se jméno jeho syna poprvé objevilo ve zpravodajství magazínu speedwayA-Z zkomolené.

Co však desátému místu mladého Pardubičana před klubovou kolegyní Janou Račákovou předcházelo? „Motorky se mi líběj‘ všeobecně,“ pojímá své vzpomínky zeširoka. „Jako malej‘ jsem jezdil na minibajku na plácku. Na plochý se mi líbila rychlost a že to jelo smykem. Bylo náročný se ten smyk naučit. Poved‘ se mi asi až desátej‘ trénink. Na stadiónu jsme trávili dost času.“

Ladislav a David Štěrovští přišli poprvé do svítkovského areálu někdy v květnu 2008. Stačilo dva a půl měsíce a tehdy dvanáctiletý závodník stál poprvé na pásce. „Byl jsem nervní,“ vzpomíná na svůj první Markéta Cup s odstupem více než dvou let. „Tréma. Byl to nezvyk, když jsem se postavil na pásku a někdo tam byl vedle mě. V Pardubicích jsem jezdil sám na letišti, tady byl start a hned smyk. Takže něco jinýho. Ale dobrej‘ zážitek. Peckový!“

Drápek byl zaseklý a startovní listiny stopětadvacítek dostaly další jméno, které se mělo stát jejich stabilním inventářem. David Štěrovský do konce sezóny 2008 stihnul absolvovat kompletní zbytek Markéta Cupu s celkovým dvanáctým místem. Menší počet absolvovaných závodů ho limitoval rovněž v mistrovství republiky, v němž skončil čtrnáctý.

„Líbil se mi ten adrenalin a z jízdy jsem přijížděl úplně nadšenej‘,“ líčí své dojmy z prvních závodů na malé dráze. „Stihnul jsem i mistrák, ale velký dráhy jsou i o jezdci, jak přidá plyn. A já se ještě bál ho přidat, neměl jsem ještě takový zkušenosti.“

První kompletní sezóna s prvními vavříny
Rok se sešel s rokem a David Štěrovský se začal prosazovat na stupně vítězů. „To už bylo lepší, byl jsem víc vyjetej‘,“ ožívá při zmínce o sezóně s devítkou na konci letopočtu. Příprava přitom začala hodně netradičně.

„Byli jsme s Vladem na šroubkách v Zohoru,“ vybavuje si živě. „Tam jsem sed‘ na motorku a vodilo se to úplně samo. Zezačátku jsem nevěděl, co s tím. Měl jsem asi dva pády, ale pak jsem přišel, že si to chce hrát s plynem.“

Získané návyky se mu náramně hodily především v Markéta Cupu. „Malá dráha je určitě lepší,“ srovnává. „Je to o technice jízdy, na velký dráze jako v Pardubicích nebo Plzni je to jen o motoru.“

Neuplynulo ani dvanáct měsíců od jeho závodního debutu, když se David Štěrovský poprvé postavil na české pódium. Symbolicky se tak stalo na malé dráze, avšak nikoliv při Markéta Cupu, nýbrž při novém šampionátu na malé dráze. Přišly však i další stupně vítězů at’ už v Markéta Cupu či v klasickém mistrovství stopětadvacítek.

„Nějaký bedny byly,“ hodnotí své loňské výsledky. „Z toho jsem měl radost. Hlavně z tý první, z ní jsem byl nadšenej‘. Vážím si toho, i když první vítězství bylo v Míšni.“ Větší bodové příděly logicky přinesly pohyb vzhůru výsledkovými listinami. Pátá místa v obou republikových šampionátech a čtvrté z Markéta Cupu dávala naděje na další zlepšení v letošním roce.

Člověk míní, technika mění
„Neradi se vymlouváme na techniku, ale je to tak,“ zasahuje Ladislav Štěrovský do toku synova vyprávění. Vzápětí se opět ujímá slova David Štěrovský a líčí, jak na začátku sezóny byli oba v pohodě. „Bylo to v pohodě, udělal jsem tři Hondy. Dali jsme všechno do kupy a nechali udělat motor v Jawě. Do srpna, září všechno šlapalo úplně v pohodě.“

První signály nastávajících trablů se objevily během léta. „Na soustředění ve Slaném mi odešel nejlepší motor po Vaškovi Milíkovi,“ vypráví David Štěrovský. „Urval se ventil, odešla elektrika a musel jsem sezónu dokončit na jedný motorce. Sezóna skončila bolavou rukou, jak se říká.“

Neutěšená situace se promítla do fungování rodinného týmu. „Nervozita byla, už když jsme tady na stadiónu nakládali motorky,“ připouští Ladislav Štěrovský. „Ptal jsem se sám sebe ‚má cenu tam jet?‘. Šetřili jsme motorky a doma ani netrénovali. Je to velká a rychlá tra, aby motorka na ní netrpěla. To byla také ztráta.“

Nicméně i za daných okolností dokázal David Štěrovský skončit druhý v mistrovství republiky na malé dráze hned za nepřemožitelným Michalem Škurlou. „To je můj největší výsledek,“ září David Štěrovský. „Jsem rád, byla tam silná konkurence. Hlavně Michal Škurlů, s tím byly největší souboje. A tu malou dráhu má hodně namakanou. Bejt‘ vicemistr je příjemnej‘ pocit a důkaz, že i na Hondách se dá něco dokázat.“

Když už jsme se zmínili o Michalu Škurlovi, v čem by pardubický plochodrážník viděl příčiny jeho dominantní postavení na scéně českých stopětadvacítek? „Má dobrou techniku,“ Zamýšlí se David Štěrovský. „Malou dráhu má namakanou a na velký dráze je to o motoru a startu. A jemu ta Shupa jede. Než se mě Honda roztočí, on je v nájezdu. Stopětadvacítky jsou jen start a lajna. Nedá se předjíždět, není to ono.“

Titul vicemistra za Michalem Škurlou mohl zopakovat i v Markéta Cupu, kde ho ovšem z pódia srazila neúčast v závěrečných dvou kolech. „Už jsem neměl, na čem jet,“ vysvětluje. „Je to škoda, litoval jsem toho. Dlouho jsem se držel na druhým místě, ale kvůli technice to musel zabalit.“

Rovněž v klasickém šampionátu plochodrážních kolibříků skončil těsně pod pódiem závěrečné klasifikace. „Velká dráha byla o motoru, i když to na něho nechci svádět,“ komentuje, přičemž poukazuje na vavřínové věnce ze dvou mistrovských podniků. „Třeba Mšeno a Liberec se mi povedly. Liberec je vůbec nejlepší z velkejch‘ drah a je tam suprová organizace. A byl to letošní nejlepší závod vůbec. Ten jsem si užil, motorky jely. A ve Mšeně to mohlo bejt‘ lepší, akorát jsem tam upad‘. Byl jsem přemotivovanej‘, body šly jako na přeskáčku, ale poved‘ se mi rozjezd.“

Budoucnost je v půllitrech, cíl ve startovní listině Zlaté stuhy
Navzdory problematickému závěru vnímá David Štěrovský letošní sezónu jako povedenou. „Řek‘ bych, že sezóna byla povedená,“ filozofuje. „Jsem spokojenej‘, mám poháry z velký i malý dráhy. Nemůžu si stěžovat. A největší radost je z toho vicemistra.“

Nicméně stopětadvacítky jsou ve své podstatě přípravou na přechod do kubatury půllitrů. David Štěrovský s nimi už má zkušenosti. Poprvé plnoobjemový plochodrážní motocykl osedlal loni v zimě při trénování s Vladimírem Višváderem na šroubcích v Zohoru. „Bál jsem se toho, je to velkej‘ skok,“ vzpomíná na svou premiéru. „Ale nakonec mi to přišlo, že je to jen rychlejší stopětadvacítka. Je to o tom jen jezdit.“

V letošním roce měl David Štěrovský půjčený BM od Vladimíra Višvádera. Nicméně největší emoce v souvislosti s pětistovkou zažil během říjnového recesistického Becher Cupu. „Hynek mi půjčil svoje GM,“ svěřuje se. „Poprvý jsem se svez‘na pořádný motorce. Jeli jsme spolu a on mě ved‘. Pak jsme si střídali venek, lajnu a naopak. Svezení dobrý, úplně nejlepší.“

Mladý závodník si musel připadat, jak v jiném světě. „Se stopětadvacítkou se to vůbec nedá srovnat,“ souhlasí. „Den a noc. Půllitr jde za plynem, stopětadváca je čtvrtka výkonu. Na půllitru jsem hlavně věděl, že bych moh‘ jet ještě rychlejc‘ a vytáhnout to plynem. Becher mi dal hrozně moc.“

Stopětadvacítka je pro Davida Štěrovského dočtená kapitola, by si na pokračování svého plochodrážního románu bude muset počkat do svých patnáctých narozenin. „Začátek sezóny bude v tréninkách, ale od konce června budu už závodit na půllitru,“ plánuje.

K synovým plánům má samozřejmě co říct také otec Ladislav. „Jako náš cíl jsme si vytyčili jet Zlatou stuhu,“ říká bez obalu. „A startovat v ní s juniorskou špičkou. Tomu budou podřízeny i tréninky. Chceme se připravit na fyzickou zátěž šesti kol.“ Ta se však při juniorském předzávodě Zlaté přilby jedou ve finálové jízdě… „To necháme osudu,“ zachovává Ladislav Štěrovský pragmatický postoj. „Ale v případě úspěchu bude připravení. Budeme jezdit šestikolový tréninky všude i v Polsku.“

Jeho syn se nové sezóny nemůže už dočkat. „Moc se těším,“ netají se. „Budou to nový zkušenosti, zážitky… Něco jinýho jako když jsem ve stopětadvacítkách začínal od nuly. V Čechách bude pro mě asi nejvíc přebor. A chtěl bych tu Stuhu…“

Příprava podřízená cílům
I když dílna ve svítkovském depu zeje pohatím atypickou prázdnotou, během pár dnů se to změní. „Stavíme jednu motorku,“ chlubí se Ladislav Štěrovský. „Do března se budeme snažit udělat ještě jednu. Po dohodě s trenérem Januszem Chudzikowskim, kterýmu tímto děkuju, odjíždíme už v březnu na společný soustředění s Poláky a Němci do Rakouska. Budeme trénovat i ve Wroclawi a v Opole. A v Čechách, a už to jsou Svitavy, Chabařovice, Praha nebo samozřejmě Pardubice.“

„Hlavně bych si chtěl namakat Pardubice, to je domácí dráha a je to pro mě nejvíc,“ plánuje si David Štěrovský. Během loňské zimy snil o reprezentaci ve stopětadvacítkách. Letos to nevyšlo, ale co třeba letos, zvrátil by ještě své rozhodnutí nechat kolibříky za sebou?

„Kdyby mi nabídli Tayac, přemejšlel‘ bych možná ještě o stopětadvacítce, ale spíš asi už ne,“ přesvědčuje o síle svého odhodlání být napříště spojován už jen výhradně s pětistovkami. „Stejně nemám na čem. Už nemám v dílně nic, jenom jeden rám. Čekáme, až se nám vrátí jeden motor, a zkompletujeme motorku a můžeme ji vrátit klubu.“

A Ladislav Štěrovský, který celou story v sedmašedesátém odstartoval, si bere slovo i na konec našeho vyprávění. „Pevně věřím, že se nebude, abych se zase dostal do role Marka Pola,“ směje se. „Tuhle přezdívku jsem dostal od vynikajících přátel, když jsem najel dvanáct set kiláků do Polska. I já jsem trénoval a jsem připravenej‘ na dlouhý cesty (smích). A podobné nasazení čekám i od syna!“

David Štěrovský děkuje:
„Vedení pardubickýho klubu, panu Erbanovi, panu Moravcovi a panu Vozárovi. Hynkovi Štichauerovi a Oldovi Řezníčkovi. Ze zahraničí především polskýmu trenérovi Janu Chudzikowskemu a vedení gorzowskýho klubu s panem Parysem. Všem hodně štěstí a zdraví, bohatýho ježíška a hodně sportovních úspěchů v sezóně 2011.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Jiří Brummer st., Pavel Loužecký a archív autora

Ostatní závody

Pardubičané vyjeli na Pohraňák

Pardubice – 19. prosince
O víkendu byly zrušeny plánované mítinky v Růžené i Geisingu a největší ledovou událostí Pardubic je monstrózní stavba tribuny pro hokejové klání na svítkovském stadiónu. Pardubické plochodrážníky však o víkendu zaujala zamrzlá plocha Pohránovského rybníku poblíž Opatovic nad Labem. Obvyklé místo pro trénink na šroubcích včera využili René Vidner, Pavel Fuksa a David Štěrovský. Dnes se k René Vidnerovi, který se magazínu speedwayA-Z svěřil se svými pocity, přidal ještě Václav Milík.

„Byl to super požitek,“ liboval si René Vidner. „Sedět po takový dlouhý době na motorce a zajezdit si. Určitě jsme zjistili, jak na to jsme, když jsem po takový pauze usedli na motorku. A zjistili jsme, že na tom tak špatně nejsme (smích).“

Pavel Fuksa skončil trénink pádem, po němž mu roztrženou ruku spravil jeden chirurgický steh. Dnes se vedle René Vidnera objevil v akci také Václav Milík.

„Taky super,“ nevycházel René Vidner ze superlativů. „Jezdili jsme i chvilku mezi sebou. A určitě, když teď bude led, budem‘ trénovat dál.“

Nicméně slibný trénink ukončily technické trable. „Dnes jsme to ukončili, že se Vinckovi vysypaly ložiska z rámu a zablokovaly řidítka a mně prasknul řetízek,“ řekl René Vidner. „Ale jinak super den!“

Můj motocykl

Shupa v roce 2010 aneb Shuplex je ještě v shuplíku

Praha – 19. prosince
V listopadu vám magazín speedwayA-Z přinesl humorné líčení Jaroslava Šůse o svérázném přepadení, které zažily dílny Shupy v Praze 10. Nicméně konec roku se nezadržitelně blíží, takže nadešel čas na poněkud serióznější informace o českém výrobci plochodrážních stopětadvacítek.

„Musím se přiznat, že se radši díváme dopředu, než abychom řešili, co už proběhlo,“ netají se Jaroslav Šůs, konstruktér motocyklů Shupa. „Každopádně jako pozitivní vidíme několik věcí. Rozjezd kluků z Chabařovic a nová malá dráha postavená z nadšení a zájmu o věc. Hodně příležitostí pro závodění, a to jak mistrovství republiky na klasické dráze a krátké dráze a samozřejmě Markéta Cup pod vedením pana Schneiderwinda. Zkrátka ve stopětadvacítkách se pořád něco děje. Celkem se nám daří prosazovat se s našimi motory na domácí půdě a jsme rádi, že jsme se takto podíleli na úspěších Michala Škurly i ostatních závodníků. A také naši aktivní účast na několika evropských závodech, která nám dává srovnání s konkurencí a rozšiřuje náš obchodní obzor.“

Jaroslav Šůs magazínu speedwayA-Z prozradil také novinky ze svého technického hájemství. „Loni touto dobou jsme finišovali s přípravky na výrobu rámů a potom se naše pozornost obrátila k motorům. Během jara jsme postavili první motory s hlavou Takegawa, zabudovali je do nových dlouhých podvozků a Michal Škurla s Ondrou Smetanou je testovali, kde to šlo. Byl to krok správným směrem a konkurenci jsme začali šlapat na záda. Víme také, kde máme rezervy a tak máme do nové sezóny rozdělané vlastní kliky na plný objem 129 ccm, chceme řešit metanolový karburátor a doladit zapalování.“

A co vlastní motor, o němž se v kuloárech povídalo už před třemi lety? „Shuplex, tedy vlastní motor Shupa, zůstává zatím v shuplíku,“ směje se Jaroslav Šůs. „Ale občas ten šuplík otevřeme a něco tam přidáme. Například už teď je jasné, že náš motor by měl mít větší kliku, než na jakou jsou stopětadvacítky nyní zvyklé, a také suchou spojku a oddělenou převodovku v plochodrážním stylu.“

Foto: Shupa

MČR

Martin Málek lituje, že se závodníci nemohou vyjádřit k pravidlům

Pardubice – 11. prosince
Valné hromady ploché dráhy nebo rozšířená zasedání VV SPD, která jsou spíše známá pod starším názvem kalendářní porada, schvalují především kalendář a reglementy na nadcházející sezónu. Většinou se netěšila velkému zájmu ze strany závodníků a v některých letech se dokonce v plénu neobjevil ani jeden z nich. Avšak před týdnem v Pardubicích zastupoval Březolupy Martin Málek. Závodník, jenž má vedle plochodrážních titulů doma i vysokoškolský diplom, měl co sdělit jak přítomným delegátům, tak čtenářům magazínu speedwayA-Z. Rovnou přitom říká, že je škoda, že se schvalovaná pravidla nemohou rozebrat i s jezdci, kteří nemají příležitost se k nim také vyjádřit.

„Je pravdou, že úroveň ploché dráhy a sportu vůbec takového v České republice dost razantně a rok od roku rychleji upadá,“ přemítá Martin Málek. „Ale je to taky tak trošku problém dnešní doby. Je to hodně drahý sport, nejsou peníze, sponzorství v tomto státě skoro neexistuje, v plochodrážních klubech je rok od roku čím dál méně peněz, mladí kluci nebo i holky, o nějaké koníčky nemají zájem a hlavně je dost malá podpora rodičů své děti v tomto sportu podporovat. Kombinace těchto všech věcí dohromady je doslova vražedná pro plochou dráhu všude ve světě. Není to jako u motokrosu, že se klukovi koupí motorka a kdykoliv si na ni může sednout a vyrazit někam do lesa nebo na nějakou amatérskou motokrosovou dráhu, kterých je všude dost. Ale když se chce někdo svézt na plochodrážní motorce, musí ji naložit do auta a přijet někam na stadion, kde musí být nachystaná kropička a traktor se smykem… Když ale pomineme otázku peněz, tak přístup dětí a teenagerů k různým zájmům je dost omezený. Škola je nudí a jediné, co je baví, tak sedět celý den u facebooku a ‚ztrácet čas‘. Je škoda, že jim chybí taková zdravá rivalita, soupeření a chtivost být v něčem dobří. To jsou ale asi problémy ve všech sportech.“

Nicméně vrame se k pardubické sobotě. „Nevím čím začít,“ rovná si Martin Málek své myšlenky. „Ale myslím si že názory a připomínky některých lidí, co rozhodují o ploché dráze u nás a nikdy přitom neseděli na motorce, jsou dosti scestné. Ani bych se nebránil tomu, zakázat jim hlasovat (smích). Poukazovalo se tam třeba na výchovu mládeže. Ale nechápu, jak středisko mládeže může vést někdo, kdo nikdy snad ani neseděl na motorce, kdo vůbec neví, jak to vypadá v depu při závodech, který snad ani neví, jak takové závody vůbec probíhají a co všechno taková plochá dráha pro mladého závodníka obnáší. Prosazovaly se tam potom názory, jako zrušit přebor a místo toho zavést raději bodované tréninky. Argumentem bylo, že se mu nelíbí, když jezdec startuje během roku za několik různých klubů, z důvodu, že se kolikrát nepodaří naplnit startovní listinu. To je ale bohužel návaznost na různé technické problémy závodníků nebo na jejich zranění během sezóny. Ale já taky zastávám názor, že je mít raději jeden špatný závod než tři tréninky. Navíc by se měla plochá dráha dostávat do podvědomí lidí, i proto uspořádávat více závodů, než několik tréninků, na které by lidé už vůbec nepřišli. A to, že v případě nedostatku jezdců, závodník zamění vestu svého klubu za jinou, je při takových závodech, jako je přebor, z mého pohledu celkem jedno.“

Martin Málek se během sobotního dopoledne zapojil do diskuze na téma první ligy, kde dokonce inicioval hlasování o změně systému. „Pokud bych se chtěl vyjádřit k soutěži Přeboru České republiky družstev – 1.liga, tak chápu, že z různých jiných důvodů se musí zanechat aspoň nějaká podobnost k systému extraligy, kdy by měly mezi sebou jezdit dvojice,“ vysvětluje své stanovisko. „Ale nechápu, proč se schválí rozpis rozjížděk, kdy může dojít k určitému zkreslení výsledků. Pro rozpis pěti týmů, kdy má každý čtyři závodníky a aby došlo ke střetnutí všech dvojic mezi sebou, musela by každá dvojice absolvovat osm jízd, což je asi 36 jízd v závodě. To je zcela nemožné a proto jsou dvě možnosti. Buď omezit počet jízd v závodě na úkor toho, že několik dvojic se mezi sebou nestřetnou a nebo omezit počet týmů v závodě s tím, že by jeden tým měl volný los. Pokud kluby platí svým závodníkům cestovné a bodovné, tak systém volného losu sice přináší osm jízd pro tým víc, ale zase odpadají náklady čtyř závodníků na jednu cestu. Pro diváky a jezdce by to byly určitě zajímavější závody, když by mohli vidět všechny jezdce jet mezi sebou a ne čekat, jaký zrovna vyjde rozpis na závod a jestli se ti nejlepší a nejzajímavější jezdci opravdu potkají nebo ne. A ne čekat na konec závodů, jestli zrovna dojde k rovnosti bodů a bude rozjezd. Na druhou stranu, díky aspoň za to, že kluby jsou ochotni tuto soutěž uspořádat.“

Martin Málek není rovněž zastáncem limitu počtu pneumatik. „Dalším návrhem v otázce značení pneumatik na závod bylo, aby se povolil neomezený počet pneumatik na závod,“ svěřuje se a začíná argumentovat. „Chápu, že v rámci šetření a aby měly týmy stejné podmínky, by se měly značit počty hran na závod. Ale jak se ukazuje v praxi, není to to nejlepší řešení. Souvisí s tím i bezpečnost jezdců. Kolikrát se stává, že některý jezdec musí jet skoro celý závod na ojetých a tudíž i nebezpečných pneumatikách. Pokud by se přijalo pravidlo neomezeného počtu pneumatik na závod, myslím si, že stejně by byla praxe taková, že jezdec by od klubu dostal jednu pneumatiku na závod a pokud by chtěl jet na další, šlo by to z jeho nákladů. Nedocházelo by potom k tomu, jako například v extralize, že by manažeři brali nové pneumatiky mladším a slabším závodníkům a dávali je potom přednostně svým lepším závodníkům.“

K ostatním šampionátům se už Martin Málek nevyjadřoval. „Ale taky se mi nelíbí systém extraligy,“ netají se. „Rozpis je takový, že čísla 1 a 8, 2 a 9 atd. se spolu potkají čtyřikrát v rozpisu v základní části. Myšlenka je dobrá, že by na sebe měli být nasazováni jezdci ‚stejné kategorie‘. Ale jistým způsobem je v celkovém součtu bodů u jezdců určitá neobjektivnost výsledků. Tím, že dva jezdci z každého týmu se střetnou několikrát mezi sebou, se někdy stávalo, že někteří slabší jezdci byli ‚obětováni‘ na silnější závodníky. Záleželo na manažerovi, jakou zrovna zvolí strategii. Proto bych dával přednost systému podobajícímu se například polské lize. Závodník z jednoho týmu by se vystřídal se všemi závodníky z druhého týmu a nemusely by rozjížďky dopředu působit tak jednoznačně jako tomu bývá u našeho dnešního systému.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)