Praha – 2. listopadu
Hynek Veverka je mužem mnoha dovedností. Na pražské Markétě má na starosti především strojový park stopětadvacítek. Přesto však zvládne mnohem víc. Jako školený zdravotník asistuje při trénincích se sanitkou, opraví startovací zařízení i další věci, plní roli kouče pražského týmu v nižších soutěžích. A samozřejmě se věnuje synovi Ondřejovi, kterého smyky učil na škvárové ploše nad malou dráhou, kde je dnes baseballové hřiště. Letos v červnu všechny informoval, jak výrazněse jeho potomek zlepšil. Z rukávu sypal jména zkušenějších borců, které při trénincích porazil. Skeptiky, kteří pochybovačně argumentovali dlouhým pobytem na přímém sluníčku, samotný Ondřej Veverka překvapil vzápětí, když v pražské zastávce přeboru jednotlivců/družstev neměl příliš daleko k pódiu. Přišly další povedené závody, zájem reprezentačního kouče Milana Špinky i cenné skalpy soupeřů. Ondřej Veverka se však přesto magazínu speedwayA-Z svěřil, že s výsledky druhé sezóny strávené v sedle pětistovky není spokojený.
Zmatený debut
Nicméně otočme tok našeho vyprávění o několik let zpátky a nechejme pražského juniora zavzpomínat na okolnosti, které ho přivedly do světa ploché dráhy. „Byl jsem se jednou podívat s kámošem na Markétě na Tomíčkův memoriál,“ vybavuje si. „Docela se mi to zalíbilo a tak jsem si řek‘, že to zkusím. Chtěl jsem dělat nějakej‘ motoristickej‘ sport, ale vše bylo nedostupný. A po tom, co jsem viděl plochou naživo, bylo rozhodnuto. Na motorce sice jezdím od šesti let, ale jen jako hobby a žádný závody jsem před plochou neměl.“
Logickým krokem mladého eléva plochodrážního řemesla se staly stopětadvacítky. Svůj ostrý debut prožil zjara 2007 při mistrovském klání kolibříků ve Slaném. „Jo, tak to si dobře vzpomínám,“ reaguje Ondřej Veverka okamžitě. „Jak jsem tam přijel brzo, nervózní a už oblečenej‘ v kombinéze. Nikdo mi neřek‘, jak to na závodech chodí, že je nějaká přejímka a tak. V depu pak za mnou přišel Roman Čejka a povídá mi, co blbnu, že už jsem přestrojenej‘. Jinak to pro mě byly celkem úspěšný závody. Sice jsem moc bodů domů nepřivez‘, ale byl jsem spokojenej‘.“
V sedle stopětadvacítky strávil dvě sezóny. Shodou okolností mu přinesla samá šestá místa v závěrečných klasifikacích mistrovství republiky i premiérového ročníku Markéta Cupu. „S plochou jsem bohužel začínal pozdě, až ve čtrnácti letech,“ uvědomuje si. „Začal jsem trénovat na jaře na malý dráze v Praze, kde mě trénoval pan Schneiderwind a taky Ivoš Strnad. První sezóna byla taková okukovací. Druhá ale tragická. Pořád jsem měl problémy s motorkou.“
Nebylo tedy divu, že se patnáctiletý teenager ohlížel po silnější kubatuře. „Ke konci sezóny 2008 jsem si pomalu začal zkoušet pětistovku,“ vypráví. „A s panem Schneiderwindem jsme se dohodli, že ještě příští rok budu jezdit Markéta Cup. Hodně lidí 
říkalo, že je to blbost. A jenom jezdím na pětikilu a na stopětadvacítku kašlu. Ale já si myslím, že mi to určitě něco dalo. Hlavní pro mě byla pětistovka, ale jednou do měsíce jsem jel Markéta Cup.“
V užším reprezentačním výběru
Rok 2010 přinesl Ondřeji Veverkovi prozatím nejlepší výsledky, z nichž vyčnívá desáté místo v celkové klasifikaci domácích jednadvacítek. „Letošní sezóna je zatím nejlepší,“ souhlasí pražský závodník. „Ale stejnak‘ nejsem spokojenej‘. Desátý místo v jednadvacítkách je špatný. První závod v Pardubicích jsem byl nemocnej‘, ale nechtěl jsem vynechat. Tak jsem jel, ale nestálo to za nic. Byl jsem totálně vyčichlej‘, bolela mě hlava a v krku. Plzeň a Liberec celkem šly. V Divišově jsem totálně vyhořel. Ve Mšeně se to celkem povedlo, ale nejvíc jsem bylo spokojenej‘ v Praze.“
Nebylo divu, čtyři kola vzdoroval útokům Michaela Hádka, který se jen nerad musel smiřovat, že na trůn zasedne jeho mladší plzeňský kolega Jan Holub. „V Praze jsem byl spokojenej‘ ne za výsledek, ale za výkon,“ upřesňuje Ondřej Veverka. „Porazil jsem Hada. Letos jsem už párkrát jel před ním, ale nikdy jsem to nedotáh‘ do konce, v Praze ale jo. Titul jsem víc přál Hadovi, ale pouštět se nedá. Byl naštvanej‘, ale bral to sportovně. Měl jsem radost, jenže jedna jízda nenapraví celej‘ rok. Letos výsledky v jednadvacítkách nebyly dobrý, ale s výkonama jsem celkem spokojenej‘.“
O devatenáctkách však tohle platit nebude? Desáté místo v Liberci rozhodně neodpovídalo představám Ondřeje Veverky. „Nezvládnul jsem to psychicky,“ nehledá žádné výmluvy. „Byl jsem na ten závod namotivovanej‘ dobře, ale nevyšlo to. V první jízdě jsem spad‘ před Pučkinem a už to bylo v háji. Bolelo mě koleno a byl jsem celej‘ rozhozenej‘. Byl to jeden z nejhorších závodů za tuhle sezónu.“
Přesto měl šanci zasáhnout s národním týmem do evropského finále na divišovském stadiónu. „Byli jsme o prázdninách na soustředění v Divišově,“ vzpomíná. „A tam nám bylo řečeno, že se na tu Evropu vybírá mezi mnou, Brummíkem, Pučkinem a Rozruchem. Na konci soustředění se řeklo, že se rozhodne na mistráku, co bude v Divišově. Těšil jsem se na něj, měli jsme to tam celkem najetý. Nastupoval jsem se zlomeným malíčkem, ale to byla potom ta část těla, co mě bolela nejmíň. Hned v první jízdě jsem dostal od Jéni Holuba a šel do nafukovaček. Když mě doktor v sanitce pustil, odjel jsem tu jízdu a po ní ještě jednu. Pak jsem nastoupil na rozjížďku s Vendou Milíkem. Nezvlád‘ jsem start a vzal ho s sebou do nafukovaček. Tím jsem mistrák v Divišově ukončil. Byl jsem zklamanej‘, že jsem takhle vyhořel a tím zahodil i svou šanci dostat se do reprezentace.“
S plány na lepší výsledky
Kromě juniorských mítinků se letos Ondřej Veverka představil i v dalších šampionátech. „Přebor mě bavil,“ říká na adresu nového přeboru jednotlivců/družstev. „S Pučkinem jsme skončili celkově třetí. Extraligu jsem jel jen jednou a to ani ne za Prahu, ale za Slaný. Ve svý první jízdě jsem odstartoval první, ale nakonec mě všichni předjeli. Se Samem (přezdívka 
Zdeňka Schneiderwinda mladšího – pozn. redakce) jsem dojel do cíle hodně natěsno. Při dobržďování jsem mu zkřížil cestu, hákli jsme se do sebe. A už to bylo. Šli jsme do nafukovaček. Oba jsme skončili docela pomlácený. Sam mě přejel i s motorkou a potom se odrazil od nafukovaček, takže se docela dobře proletěl.“
Mimo českých stadiónů se Ondřej Veverka vypravil i do zahraničí. „Závodů v cizině jsem moc neměl,“ hodnotí. „Byl jsem párkrát v Míšni, kde se mi to moc nepovedlo. Když se zranil Roman Čejka, dostal jsem nabídku jet místo něho na Zlatou přilbu do Belgie. Samozřejmě jsem jel. Dostal jsem se tam do finále, které se jelo v pěti. Nepovedlo se mi, ale i tak jsem byl spokojenej‘. A ještě jsem byl v Murecku.“
Avšak nechme minulost minulostí a zahleďme se do budoucna. „Plánů mám na příští rok hodně,“ přemýšlí Ondřej Veverka. „Hlavně zapracovat na sobě a na motorce. A cíle jsou rozhodně vyšší než desátý místa…“
Ondřej Veverka děkuje:
„Chtěl bych poděkovat panu Schneiderwindovi, panu Špinkovi, panu Tomíčkovi za motory, panu Strnadovi, firmám Titanium pro a STA. Taky mámě a všem, kdo mi pomáhali nebo mě vozili po závodech. Ale největší DÍK patří mému tátovi, bez kterýho by to nešlo.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Jiří Brummer
Přítomnost Jiřího Štancla na ovále na ústeckém předměstí rozhodně nebyla náhodná, protože v barvách zdejšího klubu ukončil svou veleúspěšnou kariéru. „Tady jsem jel jeden ze svých posledních závodů,“ vzpomíná nejúspěšnější český plochodrážník historie. „Jezdil jsem dvě a půl kola poslední. Blbě jsem odstartoval, ale nakonec jsem tu jízdu ještě vyhrál. Sice jsem neodstartoval, ale měl talent od boha a dokázal předjet. O tom je plochá dráha, když to umíte a věříte si. A tak jsem vyhrál i tuto přilbu.“ 
Na přilbu, která se představila divákům v Chabařovicích, si brousil zuby Ivan Mauger. Po skvělém startu ve finále se ujal vedení a rázně přelstil Michaila Krasnova, jenž ho na chvíli vystřídal na čele. Jiří Štancl se v těch chvílích pohyboval po svítkovském ovále jako třetí. Nečekaně zaútočil, nechal za sebou Michaila Krasnova, aby se okamžitě pustil do novozélandské legendy. Jejich duel trval až do poslední zatáčky, v níž Jiří Štancl Ivana Maugera udolal, aby se poprvé zapsal mezi vítěze nejstaršího plochodrážního klání světa. 
