Liberec – 10. listopadu
Předloni v dubnu proměnil Zdeněk Schneiderwind myšlenku na pravidelné závodění stopětadvacítek v čin. A protože se netajil inspirací svého Markéta Cupu ve vodách Speedway Grand Prix a české extraligy za časů MPM Trading Michala Stárka, vše začalo velkoryse. Tréninku před zraky médií předcházela tisková konference. Moderoval ji Standa Berkovec a páni kluci ztráceli před jeho mikrofonem svou obvyklou výřečnost. Blok při jejich stydlivých projevech zůstával stále panensky bílý. Až došla řada na jedinou dívku v jejich středu.
Hvězda tiskové konference
„Jmenuju se Míša Krupičková, je mi jedenáct a chci vyhrát tuhle motorku,“ ukázala rovnou na hlavní cenu celého seriálu. Svět české ploché dráhy musel vzít rázem na vědomí, že přestává být ryze mužskou doménou. A to tím spíše, šlo-li se z tiskové konference rovnou na malou dráhu. A tohle něžné stvoření ukázalo, že pakliže si ještě hraje s panenkami, v sedle plochodrážního stroje jí to jde možná ještě lépe.
„Byl to začátek,“ vzpomíná Michaela Krupičkové dnes s odstupem více než dvou let. „Ale tu motorku chtěl asi každý, né jenom já. Do dneška mi tu visí noviny, kde je ta společná fotka. Na začátku jsem měla Shupu se středním rámem a pak už svoji vlastní.“
Závodní motocykly rozhodně nejsou běžným doplňkem dospívajících dívek. A první kolečka na malém oválu rozhodně nebyly první zkušenosti Michaely Krupičkové za řidítky. „No, když jsem se poprvé svezla na motorce, tak to bylo skvělý,“ nezastírá. „Bylo to něco nového, co jsem ještě nevyzkoušela. Co mě k tomu táhlo? No, dřív jen zvědavost, ale teď je to jiné než dřív.“
První závodní krůčky absolvovala liberecká rodačka v terénu. „Na motokrosové motorce jsem začínala jako malá,“ vypráví. „Bylo t super, ale měla jsem Kawasaki 65 a to je přece jenom slabá motorka.“
Mezi soutěžáky se před dávnými lety tradovalo, že plochodrážníci jsou ze všech motocyklistů ti nejhloupější a proto musí jezdit jenom dokolečka, aby nikde nezabloudili. Navíc skákat se tu dá prakticky jen na některých stadiónech s prahem na nájezdu na dráhu, když se na poslední chvíli honí dvouminutový limit.
„Taky jsem si říkala, co je na tom jezdit dokola,“ směje se Michaela Krupičková. „Ale ten, kdo si to nevyzkouší, tak nemůže nic posoudit. Ukázalo se, že to není taková sranda, jak jsem si myslela. Mě baví jezdit na všem, co má motor, a už je to čtyřkolka nebo motorka 
nebo vše, co je tomu podobné. Ještě víc než plochou dráhu jsem si chtěla vyzkoušet freestyle, ale to táta nepovolil a to mě trochu mrzí.“
Cestou vzhůru
Novou stopětadvacítku si jako cenu pro vítěze premiérového ročníku Markéta Cupu nakonec odvezl Zdeněk Vrba. Michaela Krupičková skončila desátá. V mistrovství republiky jí patřila osmá příčka, avšak v obou případech ji poškodily absence. Zlomenou nohu z motokrosu totiž musely zpevnit šrouby.
Loni už to však bylo o něčem jiném. Soupeři ji už museli začít brát mnohem víc vážně. „Za zlepšením stála hlavně lepší motorka a víc zkušeností, ale i věk,“ přemítá. „Všechno souviselo se vším.“ V mistrovství republiky na klasických oválech neměla daleko ke stupňům vítězů a celkově skončila sedmá, když jí o lepší umístění připravil jeden vynechaný podnik.
Miniovál za první zatáčkou velké pražské dráhy vedle Markéta Cupu dostal i další závodní seriál v podobě šampionátu republiky na malých drahách. Tady už to bylo pro Michaelu Krupičkovou horší, by ani tady neabsolvovala kompletní program. „Na malé dráze je to hodně veliká dřina,“ vysvětluje. „Větší než na velké dráze. Navíc jsem na to neměla úplně ideální motorku, jak mám na konci této sezóny. Díky ní jsem začala zase lépe bodovat. A věřím, že příští rok to bude ještě o hodně lepší!“
Ve stopětadvacítkách jsou obvyklé pohonné agregáty Honda či Shupa, avšak liberecká jezdkyně měla ve svých rámech zabudované motory Yamaha. Ke konci letošní sezóny však zakotvila u Shupy. „Měla jsem dva motory značky Yamaha,“ říká. „Ale tyhle motory jsou prostě o hodně pomalejší než Shupy a nejsou vůbec vhodné na malou dráhu. A ani na tu velkou a tak jsme se rozhodli pro Shupu, která je suprová.“
Inventář stupňů vítězů
Po dvou úvodních sezónách byla letos Michaela Krupičková na stupních vítězů jako doma. Skončila třetí v obou seriálech mistrovství republiky. A nebýt vynechaných mítinků zaznamenala by minimálně stejné umístění rovněž v Markéta Cupu. To je samozřejmě úspěch, avšak nemohlo to být ještě lepší?
„Myslím, že by to bylo ještě lepší, kdybych měla Shupu od začátku sezóny a ne až ke konci,“ odpovídá. „Já jsem celkem spokojená, ale myslím, že příští rok bude velmi vyrovnaný. Hlavně mezi mnou, Michalem Škurlou a Michalem Průchou, ale budou tam i ostatní.“
Michal Škurla měl ovšem letos na vyrovnané závodění stopětadvacítek diametrálně odlišný názor. „Ovládl vše, protože má vynikající motor a samozřejmě i umí dobře jezdit,“ svěřuje se Michaela Krupičková se svým názorem, avšak jedním dechem osnuje vendetu. „Ale příští rok to nebude mít tak lehké jako letos!“
Stopětadvacítka už pro třináctiletou libereckou slečnu začala být málo. Začala trénovat s půllitrem, avšak její charakteristicky zelené stroje kolibří kubatury rozhodně nejsou ještě na prodej. „Zatím budu pokračovat ve stopětadvacítkách,“ spřádá své závodnické plány. „Ještě tak dva roky, ale postupně budu trénovat na pětistovce. A doufat v příležitost jako byla v Chabařovicích, kdy jsem dostala možnost jet jak na stopětadvacítce, tak pětistovce. Dvěstěpadesátky mě vůbec nelákají. Je to skoro jako pětistovka, ale o něco pomalejší a slabší, takže o tom nepřemýšlím.“
Začít s plochou dráhou na stopětadvacítce pokládá Michaela Krupičková za šastný krok. „Pětistovka je něco jiného než stopětadvacítka,“ srovnává. „Ale je určitě dobrá zkušenost začít postupně. Osobně mě baví víc normální dráha než malá. A možná budu mít možnost jet i na dlouhé dráze…“
Na svůj závodní debut v kubatuře 500 ccm v belgickém Zolderu nemůže zapomenout. Ve své věkové kategorii skončila první, ale její otec Jaroslav si však při startování motocyklu zlomil pravou ruku. „No, v Belgii jsem sice byla první,“ zůstává stát pevně na zemi. „Ale to nic neznamená pro další závodění. S tou tátovou rukou to byla prostě jenom blbá náhoda, která se stala v blbý čas.“ A shodou okolností přinesla Michaele Krupičkové další zkušenosti s motorovými vozidly. Cestou na závody řadila rychlosti v rodinné dodávce, zatímco otec řídil.
Michaela Krupičková děkuje
„Určitě bych chtěla poděkovat všem, co mě podporovali. Tátovi a prostě všem. A těším se na další sezónu.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Lubomír Hrstka a Wojta Zavřel.
