Archiv pro měsíc: Listopad 2010

Ostatní závody

Martin Kozák opět fotografoval plochou dráhu

Praha – 21. listopadu
S originálními uměleckými záběry Martina Kozáka se čtenáři magazínu speedwayA-Z mohli seznámit už v létě. Pražský fotograf se se svým aparátem vypravil také na letošní Memoriál Luboše Tomíčka. Nyní, kdy motocykly tiše odpočívají v garážích a dílnách, nadešel správný okamžik podívat se na snímky z ploché dráhy z jiného než zpravodajského úhlu pohledu. Martin Kozák navíc připravil jednu fotografii ve velkém rozlišení jako tapetu na plochu zde.

Foto: Martin Kozák

Historie

Březolupský selfmademan se potkal s Abrahámem

Velikonoční svátky jsou na jižní Moravě, kde se mnohé z tradic našich předků stále drží houževnatě při životě, stále velkou událostí. V domku Gavendových si koledníci šmerkusu mnoho neužijí, protože pod jeho střechou kromě hospodyně bydlí jen samí chlapi. Letos v něm však bylo o Velikonocích živo, protože Jaroslav Gavenda oslavoval padesátku. By později na závodech odmítal gratulanty s oprávněným argumentem, že na půl století věku vůbec nevypadá, rozhodně nebude od věci se ohlédnout za jeho kariérou. A to tím spíše, naplňuje-li beze zbytku význam anglického slovíčka selfmademan. Jeho význam označuje člověka, který se vypracoval hlavně vlastní pílí a bez výrazného přičinění jiných, přičemž dosáhl met, které ostatním, méně vytrvalým jedincům zůstaly příliš vzdálené.
Učitelův omyl
V polovině sedmdesátých let chtěl mladý Jaroslav Gavenda jezdit motokros, jako ostatně spousta jiných kluků obdivujících výkony Jaroslava Falty, Miroslava Halma, Antonína Baborovského a dalších úspěšných závodníků oné přeslavné doby československých terénních závodů. Proto když jednoho dne jeho učitel na gottwaldovském učňáku přišel se skvělou novinou, že v nedalekých Březolupech pořádají nábor nových motokrosařů, nezaváhal a v určený termín do malé obce na půl cesty mezi Zlínem a Uherským Hradištěm přijel.

A teprve tady vyšel najevo učitelův omyl. Dotyčný pedagog měl zřejmě Březolupy zafixované především ve spojení s motokrosovým závodem Slovácká rokle, kdežto o zdejším plochodrážním ovále neměl ani potuchy. Možná ani nebyl odborníkem na motocyklový sport a rozdíly mezi jeho jednotlivými disciplínami třeba vůbec nevnímal. Přesto nevědomky dal základní impuls ke startu kariéry plochodrážníka, jenž to později dotáhne na čtvrtou příčku federálního mistrovství.

Členství v klubu tenkrát pro nejmladší adepty plochodrážního řemesla znamenalo především chození na brigády, přičemž o půllitrovém stroji si minimálně rok mohli nechat jen zdát. V Březolupech ovšem na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nebyla zrovna optimální situace. Klub se dostal do ekonomických potíží, a dokonce nestavěl ani žádné ligové družstvo, protože ho všechny jeho dlouholeté jezdecké opory opustily. Mladí začínající závodníci se starými vysloužilými motocykly tak neměli od koho čerpat cenné zkušenosti.

Přesto se Jaroslav Gavenda ve druhém roce své kariéry (1980) dokázal dostat do finále domácí juniorky. V ní nakonec skončil patnáctý, když o sezónu dříve mu postup unikl opravdu jen o vlásek. Tehdy před ním skončili týmový kolega Lubomír Jedek, který po epizodě s žarnovickým týmem zakotvil mezi reprezentanty v RH Praha, a také Roman Višváder ze Zohoru. S jeho nejmladším bratrem Vladimírem bude Jarda o patnáct let později jezdit v jednom týmu extraligu.

Ovšem dalšímu rozvoji Gavendovy kariéry učinila přítrž vojenská správa, která mladého závodníka povolala, aby splnil svou nejčestnější vlasteneckou povinnost, jak se tehdy říkalo. Do pražské Rudé hvězdy či pardubického SVS se na vojnu dostala pouze špička ledovce. Jeho základna mohla v osmdesátých letech, kdy už doby výjimek a tolerantních velitelů umožňujících závodit v době osobního volna i příslušníkům bojových útvarů byly dávno minulostí, svůj sport nanejvýš sledovat na televizních obrazovkách. A to ještě, pokud jí ovšem na to při tuhém režimu s minimem dovolenek a opušáků a v atmosféře mnohdy až do extrému přeháněného válečného nebezpečí ze stran západních imperialistických zemí toužících svrhnout pokrokový komunistický režim zbyl vůbec čas.

Dlouhá cesta na vrchol
Mnoho z tehdejších záklaďáků si už po návratu do civilu cestu do sedla závodních motocyklů nenašlo, ovšem Jaroslav Gavenda ano. Už v třiaosmdesátém opět začal závodit, a přičemž se učil prakticky znovu od píky.

To již březolupský klub měl krizi z počátku dekády zdárně za sebou a bývalému plošináři Miloši Plzákovi, který se stal trenérem týmu, se podařilo vytvořit družstvo s velkou budoucností. Vůdčí roli v něm měl zkušený Václav Zajíc, pozdější pilot motocyklového dragsteru ve čtvrtmílových sprintech a současný asistent startmaršála březolupských závodů, který se stal rádcem mladších jezdců. Vedle Jaroslava Gavendy jimi byli začínající Miroslav Dohnal, Bohumil Brhel, Josef Mizera, Vlastimil Červenka či Pavel Málek. V tehdejší druhé lize hrálo prim pražské béčko s Petrem Vandírkem, Lubomírem Jedkem, Radkem Semelou, Zbyškem Holým ad., nicméně Březolupy sváděly vyrovnané bitvy s Libercem, Čakovicemi a Zohorem, aby nakonec skončily na třetím místě.

V následující sezóně byl březolupský tým třetí, aby v pětaosmdesátém druhou ligu vyhrál s neuvěřitelným stopadesátibodovým náskokem před Zohorem. V jeho řadách tenkrát procházeli závodnickým křestem pardubičtí Václav Milík a Oldřich Řezníček. Březolupy si tak zajistily postup o patro výše. Jméno Gavenda bylo již v onom období na druholigové bázi dostatečně známé a závodníci a manažeři konkurenčním klubů jej řadili mezi obávané závodníky. Svou zásluhu na tom nepochybně měl také fakt, že se ve svých čtyřiadvaceti letech poprvé dočkal svého zbrusu nového motocyklu.

V prvé lize to Březolupy zpočátku neměly nikterak jednoduché, nicméně během pár sezón se etablovaly mezi její špičkou a na sklonku osmdesátých let začaly pomýšlet na extraligu. V letech 1989 a 1990 se březolupští závodníci dokázali probojovat až do semifinále mistrovství republiky družstev (v letech 1987 – 1991 se o ligový titul bojovalo v nadstavbové části, do níž mohlo teoreticky proniknout kterékoliv družstvo z extraligy i 1. ligy – pozn. redakce). Avšak vysněné elitní soutěže se dočkali až po reorganizaci ligy v roce 1991 a zavedení systému dvojutkání osmičlenných celků.

Kromě ligových mítinků jezdil Jaroslav Gavenda také individuální závody, především tehdejší přebor ČSR, který byl společně se slovenským šampionátem vstupní branou pro kvalifikaci do federálního mistráku pro plochodrážníky se slabší výkonností. V rámci družebních závodů s polskými Swietochlowicemi a Czestochowou poprvé ochutnal zahraniční ovály. Svezl se i na dlouhodrážním motocyklu, nicméně z březolupských borců udělal v této disciplíně díru do světa až Vlastimil Červenka. Ten se v roce 1992 jako náhradník dostal až do světového finále.

Největší úspěch své dosavadní kariéry zaznamenal Jaroslav Gavenda v osmaosmdesátém právě v přeboru ČSR. Z kvalifikační skupiny postoupil sice až ze sedmého místa, když v obou mítincích v Liberci a Mšeně na počátku června nasbíral po devíti bodech. Nicméně ve finálové části na moravské půdě o čtrnáct dnů později to už bylo o něčem jiném. V sobotu triumfoval v Kopřivnici se ziskem čtrnácti bodů, když si na svého hlavního soka, tehdy ještě slánského Jaromíra Bartoše vypracoval náskok jednoho bodu.

Druhý den v Březolupech nezačal zrovna nejlépe, hned v prvé jízdě se musel sklonit nejen před Bartošem, ale i před pražským Miroslavem Prágerem. Jenže Bartoš vzápětí nebodoval vůbec, zatímco Jaroslavu Gavendovi stačilo dvanáct bodů nejen na vítězství i ve druhém závodě, ale především na přebornický titul.

Zlomový rok
Za zlomový rok závodnické kariéry Jaroslava Gavendy lze beze všech pochybností označit sezónu 1991. V ní se poprvé prosadil mezi naši absolutní elitu, zatímco jeho předešlé úspěchy byly dosaženy přece jen v konkurenci borců nižší výkonnosti. Avšak v jedenadevadesátém se Březolupy pravidelně utkávaly s tehdejší československou extraligovou špičkou a nakonec skončily jako čtvrté družstvo republiky.

Časté extraligové starty a účast ve druhé polské lize v barvách swietochlowického Slasku měly příznivý vliv na formu hrdiny našeho vyprávění. Její rapidní vzestup chtěl především zúročit při finálovém závodě domácího individuálního šampionátu na své domácí dráze, kam se kvalifikoval víceméně s odřenýma ušima z chabařovického semifinále až po té, co v dodatkové jízdě o poslední volné postupové místečko porazil libereckého Roberta Ráliše. Avšak před březolupským publikem jezdil skvěle, nasbíral deset bodů, a v konečném součtu se dostal na nečekané čtvrté místo, když jej předstihli pouze mistr Václav Milík, vicemistr Bohumil Brhel a třetí v pořadí Lubomír Jedek.

Výsledek Jaroslava Gavendy z jednadevadesátého byl tím vůbec nejlepším v celé jeho kariéře, protože čtvrtou příčku z Březolup se mu již nikdy nepodařilo překonat. O rok později se do finále nekvalifikoval vůbec. V kopřivnickém semifinále ho nechala na holičkách technika a tři body v kombinaci se třemi defekty stačily pouze na předposlední příčku před traovou rezervou, jíž tenkrát byl začínající kopřivnický junior Adrian Rymel. V sezóně 1993 v individuálním šampionátu nestartoval. Ve čtyřiadevadesátém musel tím pádem začínat od úvodního čtvrtfinále, přičemž jeho cesta skončila až ve finále ve Mšeně. Tamní ovál mu však paradoxně vůbec neseděl. V závodě nevyjel ani bod, avšak druhý den skončil ve slovenské Žarnovici při Zlaté přilbě SNP na pódiu.

Jen o něco málo lépe skončil jeho start ve mšenském finále o rok později, a protože si Mšeno vydražilo pořádání závěrečného stupně nejprestižnějšího českého šampionátu také v sezóně 1996, dostal Gavenda další argument pro starty se slovenskou licencí. Tím dalším důvodem byla skutečnost, že navzdory solidním výkonům na dráze se stále nějak nemohl vejít do české nominace pro světový šampionát, zatímco Slováci mu přislíbili jedno místo zajistit.

Počínaje sezónou 1996 nastaly březolupskému matadorovi doslova zlaté časy. Hned svůj první start v mistrovství světa v předkole ve Wiener Neustadtu, malém městě asi šedesát kilometrů jižně od Vídně, mu přinesl nečekaný triumf. Pět vítězných jízd ho jednoznačně katapultovalo na nejvyšší stupeň vítězů. Zaskočení rakouští pořadatelé, kteří neměli cédéčko se slovenskou hymnou, museli na jeho počest zahrát pouze znělku Evropské unie. Ovšem hned v dalším kole v německém Pffafenhofenu se mu vůbec nedařilo, takže se s šampionátem rozloučil z posledního místa s nulovým bodovým ziskem. O rok později se už žádná předkola nejela a Jaroslav Gavenda v nejlépe obsazeném kole v Abensbergu skončil devátý, takže se v semifinále kontinentu v Pockingu představil jen jako náhradník. Nicméně vše si vynahradil v rámci středoevropského poháru družstev Mitropa Cup. Společně s Vladimírem Višváderem, za nějž v jednom případě zaskočil kopřivnický Jaromír Lach, málem vyhráli, když jim po deseti závodech chyběly ke zlatu pouhé čtyři body.

Dařilo se i na domácích oválech. Po skončení sezóny 1992 se sice březolupští museli s extraligou rozloučit, jenže po roce nevídané prvoligové dominance se do elitní soutěže vrátili. Po návratu k systému čtyřutkání zažívali pravé lukulské hody. V roce 1996 zaznamenal jihomoravský klub svůj nejlepší výsledek celé historie, když skončil druhý o čtyři tabulkové body za vítězným Olympem. Jaroslav Gavenda jako jediný ze soupisky absolvoval všech osm mítinků a z hlediska average se stal sedmým nejlepším extraligovým jezdcem. O rok později byly Březolupy třetí a na špici se udržovaly také v soutěži dvojic, jenž se jezdila jako seriál několika závodů, ve kterém obsadily druhou (1996), resp. třetí (1997) příčku. Kromě toho dokázal Gavenda v šestadevadesátém vyhrát žarnovickou zlatou přilbu, což bylo skvělé i pro místní publikum, které vidělo triumf v uvozovkách domácího jezdce, jehož povzbuzovalo jako při nějakém fotbalovém utkání.

Všechno může být rázem vzhůru nohama
Na rok 1998 Jarda Gavenda určitě nikdy nezapomene. Byla to jeho jubilejní dvacátá sezóna strávená v sedle plochodrážního speciálu. Závodník, který se v průběhu let do Březolup přiženil a bydlí coby kamenem dohodil od stadiónu, dokonce plánoval uspořádat při této příležitosti volný závod. Navíc konečně chtěl prorazit v mistrovství světa a pokusit se o triumf v Mitropa Cupu. Vše ale vzalo nečekaný obrat.

První jobovka přišla z řad vlastního klubu. Ten nedokázal zajistit adekvátní finanční krytí pro svou extraligovou účast a pár dnů před jejím začátkem ze soutěže vycouval. Jaroslav Gavenda si musel hledat angažmá jinde a našel je v devadesát kilometrů vzdálené Kopřivnici, ovšem v nižší prvé lize.

Hned první start s novou vestou bohužel skončil špatně. Na rozbité dráze na plzeňských Borech, kterou viděl naposledy ve čtyřiadevadesátém při finále dvojic, sice nejprve své dvě úvodní rozjížďky vyhrál. Avšak při jeho třetím startu jej zezadu sestřelil pardubický Tomáš Kotek. Diagnóza byla pro moravského borce bohužel fatální – bolestivá zlomenina klíční kosti.

Bolela o to více, že se již během jízdy sanitkou do plzeňské nemocnice musel loučit se světovým šampionátem v rakouském Murecku. Tam se ze čtveřice kvalifikačních kol sešla bezesporu nejslabší konkurence, a odkud by tudíž postup neměl být vyloženě těžkou záležitostí.

Po rekonvalescenci pomohl březolupskému výběru postoupit do finále šampionátu dvojic. Mezitím mu ovšem z faxu vyjela pozvánka na volný mezinárodní závod do severoněmeckého Ludwigslustu. V jeho finálové jízdě upadl natolik nešastně, že si polámal žebra. Za celou sezónu tedy neodjel ani dvacet závodů, a když na podzim hovořil o nejhorší sezóně desetiletí, pevně doufal, že si v devětadevadesátém vše vynahradí. Jenže člověk míní, ale…

V listopadu 1998 na svém zasedání v pražské budově autoklubu valná hromada SPD odsouhlasila návrh, aby čeští vlastníci licencí zahraničních federací byli bráni v ligových soutěžích jako cizinci. Avšak povolená kvóta zahraničních akvizic nasazených jedním týmem v jediném závodě zůstala na dvou. To ovšem nehrálo do noty březolupskému týmu, jenž se po vynucené přestávce do extraligové soutěže po dohodě s vítězem prvé ligy pardubickým Rackem o odstupném vrátil. Na jezdcích z okolních zemích vyloženě stavěl a většina Čechů měla cizí licence. Management klubu tedy požádal Jaroslava Gavendu, Roberta Krále a Vladimíra Višvádera, aby si vzali české licence, a ti jeho prosbě vyhověli.

Tím pádem Gavenda přišel o světový šampionát, ale také o Mitropa Cup, v němž mu jeho výborné výsledky pomáhaly k mnoha pozvánkám na různé zahraniční pouáky. Nyní je tedy musel také oželet. Mnoho toho nenajezdil ani v extralize. Ačkoliv se mu na první závod do Prahy příliš nechtělo, protože Markéta nikdy nepatřila mezi jeho oblíbené ovály, nakonec povolil přemlouvání trenéra a nastoupil jako náhradník. Jediný start místo Roberta Krále však nepřinesl bodované umístění, takže se do sestavy znovu dostal až ve čtvrtém závodě ve Slaném o dva měsíce později. A na body v něm opět naneštěstí nedosáhl.

Byla to extraligová derniéra Jaroslava Gavendy. Ačkoliv se s připraveným motocyklem objevil ještě několikrát v dějišti extraligového klání, Miloš Plzák jej už nikdy do sestavy nepovolal. Jarda tak musel podobně jako řada jiných závodníků řešit akutní nedostatek závodů.

Koncem října se v Murecku uskutečnila tradiční rakouská zlatá přilba, jejíž pořadatel Josef Bössner pozval také Jaroslava Gavendu. Ten měl v té době na svém kontě pouhé tři závody! Když hrdina našeho vyprávění společně s bývalými jezdci Václavem Zajícem a Martinem Šerým v roli mechaniků opouštěl Březolupy žijící v onen předposlední říjnový sobotní podvečer tradičními hody jistě už k zásadnímu rozhodnutí o ukončení kariéry směřoval, by ještě nebyl stoprocentně rozhodnutý.

Cestou za volantem své dodávky přes spící Rakousko měl spoustu času o svém dalším životě přemýšlet. Mureck leží až v samé blízkosti slovinské hranice, a z dálnice se odbočuje až těsně před celnicí ve Spielfeldu. To už rakouské rozhlasové stanice slábnou, zatímco jejich slovinská konkurence nabývá vrch. Nakonec to nechal osudu, na stadión přijel ze všech účastníků jako první. Měl tedy spoustu času připravit své dvě motorky na technickou přejímku, kterou navzdory buzeraci od horlivého technika, jenž pořád hledal nějaké mouchy na upevnění deflektoru, prošel bez větších komplikací.

V závodě samotném žádnou díru do světa neudělal. Prakticky každý soudný člověk to mohl jedině čekat. Jede-li závodník čtvrtý závod sezóny v období, kdy kolem stadiónu zlátne listí a ve stánku s občerstvením nabízejí kromě obvyklého sortimentu také dvě deci burčáku za dvacet šilinků, je o výsledku většinou již rozhodnuto.

Ovšem Jaroslav Gavenda ještě ukázal zuby. By pozice získané slušnými starty nedokázal udržet, skončil třikrát třetí, přičemž za setkání s ním zaplatili ztrátou bodů Radek Smolík, účastník z nejvzdálenějšího místa Holanďan Roy Verbrugge a Ital Christian Miotello. Jméno Gavenda tak figurovalo na čtrnácté příčce celkové klasifikace.

Jaroslav Gavenda při mnoha příležitostech zdůrazňoval, že do čtyřiceti závodit rozhodně nebude. Onen říjnový podvečer, kdy společně s mechaniky nakládal své dvě Jawy a další vybavení do auta, aby nastoupil zpáteční cestu přes Štýrsko a Dolní Rakousy domů na jižní Moravu, mu k tomuto životnímu jubileu scházel necelý půlrok. Ale stále nebyl rozhodnutý.

Zvažoval možnost návratu pod křídla slovenské motocyklové federace, což by mu přineslo možnost startů v Mitropa Cupu 2000. Jenže Slováci se nakonec rozhodli soutěž neobsadit, by jim závodníci dokonce nabízeli hradit si náklady spojené s účastí ze svého, a tak se Jarda definitivně rozhodl skončit.

Žádný epilog
Později koketoval s myšlenkou závodit v automobilových soutěžích. Dokonce se na několika rallye objevil jako mechanik. Avšak ceny náhradních dílů přistřihly křídla jeho ambicím. A role spolujezdce, který rychlý závodní speciál neřídí, mu nesedla. Navíc v dubnu 2004 se ve Slaném poprvé objevil na startu plochodrážního závodu jeho prostřední syn Martin. A ten jeho radou a pomocí nepohrdne ani dnes, kdy už má za sebou sedm závodních sezón.

Foto: Antonín Škach, Lubomír Hrstka a archív autora

Rozhovory

Jaroslav Petrák: „Budu se připravovat, abych jim moh‘ vypalovat rybníky!“

Srch – 13. listopadu
Po plochodrážních oválech se pohybuje už dvě desetiletí. Loňská sezóna však začala bez něho. Na startu se objevil až v její polovině. A jakoby mu těch devět měsíců závodní absence vůbec nechybělo, protože záhy začal opět vyhrávat rozjížďky. Letos se stal jedním z klíčových herců přeboru jednotlivců/družstev. Do poslední chvíle se pral s dvojicí březolupských Martinů o titul, aby nakonec skončil třetí. V extralize však plnil nevděčnou úlohu náhradníka. Se svým jediným závodem však je spokojený, i když skončil explozí motoru.

speedwayA-Z: „Jméno Jaroslav Petrák je inventářem startovních listin plochodrážních závodů už od počátku devadesátých let. Jenže loňská sezóna začala a ty nikde. Co se dělo?“
Jaroslav Petrák: „Začátek sezóny byl takovej‘, že zjara nebylo na čem jet. Pak se všechno dodělalo, motory byly hotový, ale já to nestíhal kvůli práci. Bylo jí moc a prostě se to nehodilo. A když bych moh‘ jet, bylo mi řečeno, že není potřeba, že lidí je dost. Stejskalo se mi, když jsem vyje na první závod do Prahy, odjeli jsme si trénink a tím to skončilo. Půlka sezóny uběhla beze mě. Na jednu stranu mi to chybělo, na druhou ani ne. Měl jsem víc času na práci. Když máš práce nad hlavu, už tě to ani nebaví a potřebuješ vypnout. Takže jsme se jeli odreagovat na závody. Je to dobrý odreagování, zapomeneš na veškerý starosti.“

speedwayA-Z: „Bylo těžké naskočit zpátky do závodního kolotoče? Ptám se, protože po třičtvrtě roční pauze jsi už záhy po svém comebacku dokázal během dvojzávodu tříčlenných družstev ve Slaném vyhrávat rozjížďky…“
Jaroslav Petrák: „De facto mi ani nepřišlo, že bych na tom tři čtvrtě roku neseděl. Ani jsem netrénoval, teprve až ve Slaným. Většinou stejně vycházíš z první jízdy, jak ti to vyjde. A pak to dopiluješ na celej‘ závod. Když jezdíš od nějakejch‘ dvanácti let, nejde to zapomenout. Ze cviku sice vyjdeš, ale ona se ti ta pamě hned vrátí a rychle přijdeš na to, co to všechno potřebuje. Říkám, je to jen chvilka, dvě, tři rozjížďky a přijdeš na to. Někdy je lepší netrénovat a rovnou závodit. Závod je lepší trénink. Comeback byl snadnej‘. Bylo to takový rychlý, až jsem z toho byl sám udivenej‘. Nedá se říct, že mě vítězství nakoply. Mne už nemá co nakopnout. Samozřejmě, když se daří, jseš rád, ale ty roky jsou pryč, abychom ze sebe dělali mistra světa. Jseš rád, když se zadaří, ale nestoupne ti to do hlavy. Ve svejch‘ letech to už beru jako koníček. Sice drahej‘ koníček, ale pořád mě to baví.“

speedwayA-Z: „Letos žádná pauza už nenastala. Extraliga svým rozšířením slibovala, že by ti mohla nabídnout více závodních příležitostí. Avšak nestalo se tak, většinu mítinků jsi prožíval jako náhradník. To tě asi dost štvalo, že?“
Jaroslav Petrák: „Když to řeknu takhle jednoduše, jasný, jezdit extraligu mě bavilo, ale abych tam stál jako náhradník, to mě nebavilo. To tam moh‘ stát kdokoliv. Pardubice se sichrovaly, kdyby někdo vypad‘, zaskočím já. Ale věděly, že bych třeba neudělal ani bod a pak tam fakt moh‘ bejt‘ kdokoliv. Ten systém byl pro mě stejnej‘ jako čtyřky. V tý chvíli bych ale moh‘ i hostovat. Není to špatnej‘ systém, junioři jezdili i ve čtyřkách a mohli bejt střídaný jenom juniorem. Tady spíš jde o to, že silnýmu týmu může post náhradníka dělat kdokoliv. Je málo šancí ho nahradit. A i kdyby ta šance byla, že by kouč moh‘ někoho vystřídat, stejně to neudělá.“

speedwayA-Z: „Když jsi se ovšem v Plzni dostal ke slovu, prokázal jsi, že bys byl tvrdým oříškem pro mnoho soupeřů. Tady mě napadá možná trochu kacířská myšlenka, nezkoušel jsi někdy hledat angažmá jinde?“
Jaroslav Petrák: „Zkoušel jsem, zkoušel, ještě když jsem byl mladší, ale nedopadlo to. Občas jsem i někde hostoval. Uvidím příští rok. To musíme všechno zvážit, jestli odjedu jen první ligu a budu stát jako náhradník v extralize nebo, kdyby mě někdo koupil, tak odejít. V Plzni jsem naposledy jel možná tak čtyři roky zpátky, od tý doby ne. Dráha byla taková zajímavá. Skočit do rozjetýho závodu je problém. Nevíš převod a jak ti to půjde. A v extralize jseš se střelcema. Říkal jsem si ‚ale tak co, poslední můžu bejt‘ vždycky, můžu i překvapit‘. Což se i povedlo. V jedný jízdě jsem pouštěl Álu. Jel po venku, já vevnitř. Pustil jsem ho, aby moh‘ eventuálně předjet Poláka. Druhá moje jízda byla nečekaná. Chtěl jsem pořád o zub těžší převod, ale mechanik, ne, ne, ne, že prej‘ je to zbytečný. A nájezd u depa jsem zkazil a tím to otevřel Haďasovi. A ten v Plzni lítá jak utrženej‘ ze řetězu. Třetí start jsem zadřel motor. Byl jsem naštvanej‘, že se mi rozpaď motor, ale na druhou stranu mě těšilo, že jsem jim ukázal, že v tý extralize můžu i bodovat a ne jenom jezdit na ocasu.“

speedwayA-Z: „Přebor jednotlivců/družstev tě ovšem musel jezdecky uspokojit. Absolvoval jsi všechna jeho kola a s Martinem Málkem a Martinem Gavendou do poslední chvíle bojoval o titul. Jak na to vzpomínáš?“
Jaroslav Petrák: „Vzpomínám na to dobře. Až jsem nepočítal, že to bude takovýhle. Až teda na ten poslední závod v Plzni. To byla tragédie. Chtěl jsem za každou cenu, eventuálně když ne Martina Málka, tak aspoň Martina Gavendu přeskočit, ale nebylo mi souzeno. Celej‘ den začal už od rána špatně. Nebylo mi dobře, byl jsem unavenej‘, nos plnej‘ rýmy, špatně se mi dejchalo a opustila mě síla. Říkal jsem si, že to zkusím a nějak to půjde. Pak se dvakrát opakovala jízda a to mě taky naštvalo. Ale nějak bylo, nějak bude. První Svitavy mě taky nevyšly, zkazil jsem jeden start, ale ty druhý jsem si už nenechal ujít. Jinak to bylo takový nečekaný. Člověk v zápalu boje nepočítá body a najednou zjistí, že je na bedně. Chtěl bych na to navázat taky v příštím roce, pokud se bude dařit. Přebor je dobrá věc, jak pro jezdce, co nemaj‘ závody, tak pro mladý. Když se to všechno sejde, jsou to pěkný závody. A rozjížďky až se dech tají. Chtělo by to víc závodů, jenomže v dnešní době je všechno o penězích.“

speedwayA-Z: „Tvůj postup do finále mistrovství republiky jednotlivců se bral tak nějak automaticky. Avšak semifinále v Liberci bylo hodně dramatické, že? A jak vnímáš své celkové třinácté místo?“
Jaroslav Petrák: „Drama to bylo, jel jsem rozjezde, ale co k tomu všechno vedlo! Měl jsem defekt, přestávala mi jet motorka a půjčoval jsem si ji od Pavla Fuksy. Byl to takovej‘ kuriózní závod. Postoupil jsem, sice s odřenejma ušima, ale zato Pardubice mi vůbec nevyšly. Motor měl najeto a tak jsem si říkal, že ho nechám zgenerálkovat, aby to jelo. Trénink byl dobrej‘, jenomže pak to všechno přišlo. Připadlo mi to, jak kdyby mi ladič udělal motor jen na jeden závod. Vydržel jet kolo, kolo a půl. A pak ztrácel výkon. Chtěl jsem v Pardubicích udělat co nejlepší výsledek, protože jsem věděl, že Praha bude krutá a mezi těma střelcema to bude hustší. A bylo to lepší, akorát jsme to nemohli doladit. Až na poslední jízdu, kdy jsme zkusili takovej‘ nesmysl a ono to jelo. A jak vnímám třináctý místo? Už jsem byl jednou třináctej‘, ale to jsem byl mladší. Ale ano, je to hezký bejt‘ třináctej‘, ale myslel jsem, že by to mohlo bejt‘ do desítky. A moc k tomu nechybělo, ale takovej‘ už je sport.“

speedwayA-Z: „Ve dvojicích jsi měl původně startovat s Jaromírem Otrubou v jeho týmu. Na poslední chvíli ses ovšem musel přesunout do sestavy ZP Pardubice. Jaký byl závod v Divišově z tvého úhlu pohledu?“
Jaroslav Petrák: „Z mýho úhlu pohledu nebyl špatnej‘, akorát jsem si pak nadával, že jsem měl spíš jet s Jardou. Byl bych takovej‘ uvolněnější. A třeba bychom si ten postup do základu vybojovali. Jel jsem za Pardubice. Musíš dělat nějaký výsledky, ale když to vezmu obráceně, ve dvojicích si ty dva maj‘ pomáhat a ne spolu bojovat. Když si vzpomenu, jak jsem to jezdil se Smolíčkem, to nám vyhovovalo. Byl ideální kolega. Věděli jsme o sobě. A když jsem viděl, že tam bude on, proč bych se tam cpal, když stačí dojet druhej‘?! K tomu Divišovu není, co se vyjadřovat, je to vlastně řečeno. Je to takový ponaučení do budoucna.“

speedwayA-Z: „Zkusme poněkud filozofickou otázku. Jsi stálou součástí ploché dráhy po mnoho let. Co tě u tohoto sportu stále drží?“
Jaroslav Petrák: „Prostě se odreaguješ, přijdeš na jiný myšlenky, jseš mezi svejma lidma. Nemáš takový zábrany, jako když jseš v práci. Když to vezmu, odpočinu si. Každej‘ závodník by chtěl mít co nejvíc závodů, ale už to není takový. Ani nejezdím tolik do ciziny. Na Slovensku jsem byl dvakrát, ani jednou se to nejelo a jednou bylo Rakousko. Máš zvýšenou hladinu adrenalinu a pokud sis na to zvyknul od mládí, chybělo by ti to. Jasný, není to jako o deset let zpátky, to nasazení bylo větší, protože dnes musíš myslet na zadní kolečka. Ale když se ti daří, jdeš do toho stejně bezhlavě. Za ty roky člověk nasbírá zkušenosti a z toho těží. Ty mladý je nemaj‘ a ty už víš, jak bys to moh‘ udělat. Kdyby nebyl tak drahej‘ a rizikovej‘, možná by to byl ideální sport. Ale když to vezmeš, každej‘ motoristickej‘ sport je hladina adrenalinu.“

speedwayA-Z: „Počasí má daleko do podzimních plískanic. Teploměr atakuje dvacítku a teplotní rekordy padají jeden za druhým. Nic nenasvědčuje, že plochodrážní sezóna skončila a už odpočíváváme začátek nové. Jaké máš na ní plány?
Jaroslav Petrák: „Sám ještě nevím. Určitě bych chtěl navázat na letošní sezónu. A kdyby pánbůh dal, v přeboru se určitě umístit na lepším pořadí. Jenomže to budou chtít všichni. A pokaď postoupíme do mistráku, udělat lepší výsledek než bejt‘ třináctej‘. Ani moc zbrojit nebudu, pojedu, co jsem jel letos a buď to bude stačit nebo nebude. A když ne, začne se ladit. Budeme to samozřejmě připravovat, aby to fungovalo. A mohli jsme jim vypalovat rybníky.“

Jaroslav Petrák děkuje:
„Děkuju všem fanouškům, co mi fanděj‘. Budu se snažit je nezklamat. A všem těm, co mi pomáhaj‘. A přítelkyni, že to se mnou vydržela.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Jiří Brummer st. a Pavel Loužecký

Ostatní závody

Sezóna 2010 vo svete – šampionáty jednotlivcov a juniorov

Sezóna 2010 je už nenávratne minulosou. Prebieha čas sumarizovania, hodnotenia. V nasledujúcich riadkoch sa nachádza sumár práve národných šampionátov jednotlivcov plochodrážnych krajín, či už v seniorskej kategórii alebo v tej juniorskej. Vo viacerých krajinách sa seniorským majstrom ¾avých zákrut stal skúsený borec, či dokonca veterán, ale nie je výnimkou ani vekom junior. Takisto v mnohých prípadoch išlo o prekvapenie, keď sa z víazstva alebo medailového umiestnenia tešil pretekár, ktorého tam očakával málokto. No mnohokrát došlo aj k opačnému efektu, keď favoritovi, či obhajcovi titulu jednoducho nevyšli preteky. O tom všetkom sa možno dočíta v nasledujúcich riadkoch.
Anglicko
Dve semifinálové kolá určili šestnás finalistov tejto krajiny. Sem sa nedostal jazdec Grand Prix, Tai Woffinden, keď doplatil na predčasné ukončenie pretekov v Sheffielde po troch sériách jázd, v ktorých skončil dvakrát druhý a raz pre poruchu nedošiel do cie¾a. Prekvapujúco sa do finále nedostal z druhého semifinále ani čerstvý národný šampión v junioroch Joe Haines, či kvôli pádu z druhej svojej jazdy ani ostrie¾aný Lee Richardson. Aj napriek tomuto, nechýbala finálovým pretekom vo Wolverhamptone tá pravá finálová atmosféra. Preteky plné pádov, z ktorých viaceré vypadali doslova hrôzostrašne, mali až do poslednej chvíle viacerých favoritov. Nakoniec si titul vo finálovej jazde vybojoval Chris Harris, ktorý by k¾udne mohol vyhra aj hlasovanie o najhoršie vyzerajúci pád pretekov, pri ktorom v plnej rýchlosti na rovinke doslova šrotoval mantinel. Druhý skončil ostrie¾aný Scott Nicholls a tretí Ben Barker.

Prekvapujúcim majstrom Anglicka juniorov sa 16. apríla v Lakeside stal Joe Haines, ktorý si ako jediný dokázal poradi s Tai Woffindenom. Síce po základnej časti mal rovnaký počet bodov ako Tai, nako¾ko ho v prvej jazde porazil skúsenejší Lewis Bridger, ale finále opä patrilo tomuto devätnásročnému pretekárovi, keď za seba odsunul na striebornú pozíciu Tai Woffindena, na bronz Bridgera a zemiaková pozícia nakoniec ostala pre Kyle Hughesa.

Argentína
V posledných rokoch známe zimovisko niektorých českých plochodrážnikov, opä ponúklo bohatú nádielku majstrovských pretekov. Už tradične totiž argentínsky šampionát jednotlivcov obsahoval viac ako desa kôl. Rovnako tradične s počtom sedem kôl medzi usporiadate¾mi dominovala Bahia Blanca, dve kolá sa odjazdili v Daireux a po jednom v Bolivare a Colonia Baron. Aj tentoraz pútal šampionát záujem českého plochodrážneho fanúšika, keď doň zasiahla dvojica Adrian Rymel a Hynek Štichauer. Obaja od začiatku patrili k favoritom na titul, ktorý si nakoniec cez more odniesol pražský jazdec s desabodovým náskokom pred dvojnásobným majstrom Argentíny z rokov 2006 a 2005 Husmanom. Tretie miesto si do Rakúska odniesol Manuel Hauzinger, argentínsky šampión z roku 2007. Štvrtý, aj napriek tomu, že neabsolvoval všetky kolá, skončil Hynek Štichauer.

Austrália
Austrália aj tentoraz ponúkla trojkolový šampionát o najlepšieho protinožca na plochej dráhe. Začiatok mohli vidie diváci už druhý deň nového roku v Gillmane, na druhý deň sa pokračovalo v Mildure a vyvrcholenie šampionátu bolo 9. januára v austrálskom Newcastle. Titul si po zaváhaní vedúceho jazdca v priebežnom poradí Troy Batchelora, v poslednom kole vybojoval Chris Holder, majster Austrálie spred dvoch rokov. Druhý skončil spomínaný Batchelor pred teraz už dvojnásobným majstrom sveta juniorov, Darcy Wardom. Štvrté miesto obsadil vlani bronzový Rory Schlein. Spomedzi dvoch zahraničných jazdcov, ktorí zasiahli do šampionátu sa najlepšie darilo Josh Autymu, ktorý skončil jedenásty. Zaujímavosou je určite skutočnos, že jediným jazdcom starším ako dvadsašes rokov, ktorý zasiahol do šampionátu bol tridsasedemročný Mark Lemon.

Jediné preteky 16. januára v Mildure rozhodli o juniorskom šampiónovi tejto krajiny. Svoj titul spred roka zopakoval Darcy Ward, keď ho v základnej časti obral o body jedine Sam Masters a pád v tretej sérii jázd. Finále však už bezpečne ovládol a za seba odsunul Justina Sedgmena a Angličana Josha Autyho.

Dánsko
Dvojkolovým finále vyvrcholil dánsky šampionát jednotlivcov. Po prvom kole v Esbjergu mal k titulu najlepšie vykročené prekvapujúco Leon Madsen pred Kennethom Bjerrem. Druhé kolo v Holstede však ovládol druhý menovaný, vďaka čomu si titul pre seba ukoristil nakoniec on. Striebro si osvojil Hans N. Andersen pred Bjarne Pedersenom. Leon Madsen nakoniec skončil až na štvrtom mieste. Do druhého kola nezasiahol pre zranenie obhajca titulu Nicki Pedersen, ktorému sa však nedarilo ani v prvom kole.

Rene Bach si dokázal na záver sezóny vybojova dánsky titul v junioroch. Za seba na druhé miesto odsunul jednu z ve¾kých nádejí Michaela Jepsena Jensena. Až tretí skončil obhajca titulu a s juniorskou vekovou kategóriou sa lúčiaci, Patrick Haugaard.

Fínsko
7. augusta sa v Kauhajoki stretla šestnástka najlepších fínskych plochodrážnikov, aby bojovala o titul krajiny tisícich jazier. Víazstvo si nakoniec, podobne ako pred rokom, odniesol tridsajedenročný Kauko Nieminen. Ten síce v základnej časti skončil na druhom mieste za Tero Arniom, ale vo finálovej jazde vrátil porážku svojmu súperovi a stal sa fínskym šampiónom. Striebro ostalo Tero Arniovi a bronz si prekvapujúco vybojoval Niko Siltaniemi. Štvrtý skončil trojnásobný domáci šampión rokov 2005, 2007 a 2008 Juha Hautamäki, ktorý mal vo finále pád. Ďalšie poradie: Jari Makinen, Teemu Lahti, Markku Autio, Joni Keskinen…

Iba osem jazdcov zasiahlo do fínskeho juniorského šampionátu. Ten sa odjazdil v polovici júla v Seinajoki. Najlepším sa stal Timo Lahti, ktorý poznal porážku iba v poslednej jazde základnej časti. Nakoniec však vyhral finálovú jazdu a titul mu tak po minuloročnom triumfe ostal aj na ďalší rok. Druhé miesto si vybojoval Niko Siltaniemi pred sedemnásročným Mika Lopim.

Francúzsko
Francúzsko má iba sedemnásročného majstra. David Bellego naplno využil skutočnos, že najlepšia dvojica v prvom kole v Lamothe Landerron, Mathieu a Stephane Tresarrieu neštartovali aj v Macone, a vybojoval si tak domáci titul. Druhý skončil už tridsaosemročný Christophe Dubernard pred ďalším juniorom, Theo di Palmom.

Chorvátsko
Sedem. Na tomto čísle za v tejto sezóne zastavil počet domácich titulov, ktoré získal bez prerušenia Jurica Pavlic. Jeho prvým úspešným súperom sa stal symbolicky jeho nástupca v pozícii ve¾kého talentu, iba šestnásročný Dino Kovačič. Ten dokázal obsadi celkovo tretie miesto v spoločných Majstrovstvách Chorvátska a Slovinska. Tento šampionát sa išiel štvorkolovo. V dvoch kolách zvíazil Slovinec Matej Žagar a dvakrát z najvyššieho stupňa víazov zakýval Jurica Pavlic. Ten však štartoval iba v troch kolách, keď musel da prednos štartu v po¾skej Extralige a to bola vlastne hlavná príčina, že ho z trónu zosadil mladý Kovačič. Jurica sa tak musel uspokoji s druhým miestom. Tretí s priepastným rozdielom skončil Renato Cvetko.

V juniorskej kategórii mali Chorváti spoločný šampionát nielen so Slovinskom ale aj s Maďarmi. Celkovo pretekári absolvovali šes pretekov v Kršku, Lendave, Ljubljane, Goričane a dvakrát v Gyule. Tu kra¾oval, rovnako ako v predošlých dvoch rokoch, Dino Kovačič. Druhý skončil vlani bronzový, Renato Cvetko a tretí Jasmin Ilijas.

Kanada
Jediné preteky vo Wellande rozhodli o tohtoročnom majstrovi kolísky ¾adového hokeja, na plochej dráhe. Víazom sa 17. júla stal dvadsapäročný Aaron Hesmer, majster Kanady z roku 2007. Druhý skončil minuloročný víaz, štyridsajedenročný Jeff Orosz pred Mikom Bumanom, devätnásročným juniorom zo Spojených štátov.

Lotyšsko
Posledným majstrom Lotyšska v jednotlivcoch sa stal ešte v roku 2008 Rus Grigorij Laguta a vlastne kvôli tomu, že v minulej sezóne sa o majstra nejazdilo, sedel na pomyselnom tróne dve sezóny. 12. septembra ukázal, že sa mu tam páči a predåžil si vďaka plnému počtu bodov toto obdobie panovania na ďalší rok. Na druhé miesto siahol s trojbodovou stratou na víaza a po víaznej dodatkovej jazde o toto miesto nad mladším z bratov Lagutovcov, Artjomom, Kjastas Puodžuks. Za zmienku stojí aj siedme miesto, v septembri iba pätnásročného Andreja Lebedeva, pre ktorého to boli iba štvrté preteky v kariére. Mimochodom tie piate v poradí, Memoriál Alexandra Koršakova v Rovne, vyhral!

Maďarsko
Dva preteky v Gyule rozhodli o najnovšom majstrovi Maďarska. V júni bol najlepším síce v Maďarsku naturalizovaný Slovinec Matej Ferjan, ale novembrového kola sa už nezúčastnil a tak sa ponúknutej príležitosti uchopil dvadsajedenročný Jozsef Tabaka a s deväbodovým náskokom zvíazil. Druhý skončil nádejný, iba pätnásročný Roland Benkõ pred veteránom štyridsatriročným Robertom Nagyom. Bod na tretie miesto chýbal Norbertovi Magosimu.
Po nieko¾kých rokoch koexistencie samostatného juniorského šampionátu v Maďarsku so spojeným šampionátom juniorov Chorvátska, Slovinska a Maďarska, ostal práve ten druhý menovaný osamotený. Aj do tohto, šeskolového, však zasiahli iba traja juniori z Maďarska, pričom viac ako dva preteky absolvoval jedine Roland Benkõ.

Nemecko
12. septembra sa na nemecký plochodrážny trón opä posadil Martin Smolinski, keď síce z prvej jazdy si priviezol nulu, ale v ostatných jazdách už nezaváhal a vďaka tradične vyrovnaným pretekom o nemecký titul, mohol slávi. Druhý s bodovou stratou skončil Tobias Kröner pred Tobiasom Buschom, ktorý si musel v dodatkovej jazde o tretie miesto poradi s po¾ským Nemcom Marcinom Sekulom. Ďalšie poradie: Marcel Helfer, Erik Pudel, Roberto Haupt, Richard Speiser…

Až štyri finálové kolá rozhodli o majstrovi Nemecka juniorov. Stal sa ním dvadsaročný Erik Pudel pred Marcelom Helferom. Bronzový ostal sedemnásročný Kai Huckenbeck.

Nový Zéland
Už šiesty novozélandský titul si do svojej zbierky 27. februára v Oreti Park, vybojoval tridsajedenročný Angličan Jason Bunyan. Tentoraz nepoznal na dráhe premožite¾a. Striebro získal dvadsadvaročný trojnásobný majster juniorov svojej krajiny, Grant Tregoning. Tretie miesto obsadil pädesiatpäročný Larry Ross, majster sveta družstiev z roku 1979 a osemnásobný majster Nového Zélandu.

Juniorský titul si rovnako v Oreti Parku vybojoval dvadsaročný Dale Finch pred vlani bronzovým Jamie Moohanom a Davidom Masonom.

Nórsko
Nórska plochá dráha sa v súčasnosti dostáva do stále väčšej izolácie o čom svedčí aj fakt, že majstrom krajiny sa stal pretekár, ktorý počas sezóny štartoval iba v troch pretekoch, pričom neby jeho nasadenia do kvalifikačného kola Kvalifikácie do GP 2011 v dánskom Fjelstede, nemal by v tomto roku účas na iných ako domácich dráhach. Ide už o pänásobného domáceho majstra Rune Solu. Iba o jediné preteky viac absolvoval v uplynulej sezóne strieborný zo šampionátu Carl Johan Raugstad, ktorý mimochodom štartoval iba v Nórsku. Až tretí v poradí, syn slávneho otca, devätnásročný Lars Daniel Gunnestad, má za sebou na nórske pomery bohatú sezónu. Štvrtý v poradí skončil jeho o tri roky mladší brat Thomas, ktorý sa ukazuje by nádejou nórskej plochej dráhy.

Po¾sko
Už tradične asi najsledovanejším šampionátom na plochej dráhe je ten po¾ský. Aj tentoraz sa o titul bojovalo až do poslednej jazdy. Finále sa konalo v Zielonej Góre 18. septembra. Po poslednej jazde základného rozpisu mali na svojom konte najviac bodov, trinás, zhodne Janusz Kolodziej a Krzysztof Kasprzak. Dodatkovú jazdu o titul však vyhral prvý menovaný, ktorý tak korunoval svoju úspešnú sezónu. Bronz si z domácej dráhy odniesol Rafal Dobrucki. Ďalšie poradie: Adrian Miedziñski, Jaroslaw Hampel, Maciej Kuciapa, Sebastian Ulamek, Robert Koœciecha…

11. septembra sa bojovalo o juniorský titul v Toruni. Bez straty čo len jediného bodu zvíazil devätnásročný Maciej Janowski, ktorý tak zopakoval úspech spred dvoch rokov. Druhý skončil Przemyslaw Pawlicki pred vychádzajúcou hviezdou, sedemnásročným Kacperom Gomólskim.

Rakúsko
V septembri sa začali aj vyvrcholili dvojkolové Majstrovstvá Rakúska. Oba preteky sa išli za účasti jazdcov z viacerých štátov, ale do konečného poradia sa započítavali len výsledky domácich borcov. V prvom kole v Murecku bol najlepší z Rakúšanov Fritz Wallner. Avšak tieto preteky boli nakoniec pre neho labuou piesňou nielen šampionátu ale aj sezóny, keď vo finálovej jazde pri predbiehaní súperov, nezvládol v plnej rýchlosti svoj stroj v zákrute a vrazil do mantinelu, pričom si zlomil stehennú kos. To naplno v ďalšom kole využil jeho najväčší súper Manuel Hauzinger v Natschbachu, kde takmer absolvoval pästný súboj najprv s po¾ským Adamom Kajochom a potom aj s jeho mechanikom. Tu si Manuel vybojoval v poradí už svoj ôsmy titul. Druhé miesto obsadil nádejný Lukas Simon a tretí aj napriek absencii v poslednom kole skončil zranený Wallner.

Rumunsko
Tentoraz štyri kolá rozhodovali o majstrovi tejto krajiny. Všetky sa odjazdili na dráhe v Braile. Víazom sa stal po rokoch 2002, 2003, 2005-2007 opä štyridsadvaročný Alexandru Toma pred mladým Adrianom Gheorghom a štyridsajedenročným Bulharom Dimitarom Minkovom. Do šampionátu po dlhom čase zasiahlo až šestnás jazdcov.
V juniorskej kategórii sa predstavili ôsmi jazdci. Všetky štyri kolá sa odjazdili spoločne v jeden deň so seniorskou kategóriou. Titul si opä vybojoval Adrian Gheorghe pred Danielom Marinom a Sorinom Popa.

Rusko
Togliatti, Balakovo a Vladivostok rozhodli o ruskom majstrovi. Dominanciu po zranení Emila Sajfutdinova dokázal budúcoročný účastník GP Artjom Laguta, keď si vybojoval titul so štvorbodovým náskokom pred starším bratom Grigorijom a šesbodovým náskokom pred Denisom Gizatullinom. Ďalšie poradie: Roman Považnyj, Sergej Darkin, Renat Gafurov, Semen Vlasov, Alexej Charčenko…

Artjom Laguta kra¾oval rovnako ako pred rokom aj v juniorskej kategórii. Za ním skončil objav sezóny a jeho bratranec, šestnásročný Vadim Tarasenko pred Andrejom Kudrijašovom.

Slovinsko
Matej Žagar, Alexander Čonda a Aleš Kraljič, to je poradie najlepších pretekárov Slovinska v sezóne 2010. Matej Žagar dokázal vyhra nielen domáci šampionát ale aj spoločné Majstrovstvá Chorvátska a Slovinska. Domáci titul si tento fenomenálny Slovinec zaistil už deviatykrát v rade. Pre úplnos treba doda, že korunný princ slovinskej plochej dráhy v súčasnosti, Maks Gregorič, pre zlomeninu nohy prišiel o dva zo štyroch finálových kôl a tým pádom pravdepodobne aj o jeho tradičné druhé miesto.

V junioroch sa najlepším v tejto sezóne ukázal Alexander Čonda, ktorý tak zopakoval svoje víazstvo z roku 2008. Striebro si vybojoval minuloročný majster Matija Duh a bronz ostal pre Aljoša Remiha z Krška.

Švédsko
Malilla patrila 18. septembra rovnako ako pred rokom Andreasovi Jonssonovi. Ten opä rovnako ako pred rokom dokázal na druhé miesto odsunú Fredrika Lindgrena. Bronz si odniesol majster Švédska z roku 2008 Magnus Zetterström. Ďalšie poradie: Thomas H. Jonasson, Mikael Max, Peter Karlsson…

Deň pred seniorským šampionátom vyvrcholil v Malille aj juniorský majstrák. Titul si vybojoval majster Európy juniorov Dennis Andersson pred dvomi Linusmi, Eklöfom a Sundströmom. Až na štvrtom mieste skončil syn slávneho otca, Simon Gustafsson a za ním brat slávneho brata, Ludvig Lindgren.

Taliansko
2006, 2007, 2008 a 2010. To sú roky kedy získal Mattia Carpanese titul talianskeho šampióna na plochej dráhe. Ten posledný si musel vybojova v šeskolovom domácom šampionáte, ktorý sa odjazdil na troch štadiónoch. Mattia síce dokázal vyhra iba v predposlednom kole, keď dvakrát triumfovali Manuel Hauzinger a Guglielmo Franchetti a raz Andrea Maida, ale nako¾ko sa do celkového poradia šampionátu zarátavali majstrovské body iba domácich jazdcov, získal plný počet bodov ako za víazstvo až v troch prípadoch. Vďaka svojmu štvrtému titulu sa tak dostal na historicky štvrté miesto medzi najúspešnejšími talianskymi pretekármi v tomto šampionáte. Pred ním je len suverén Armando Castagna s dvanástimi titulmi a po pä má Giuseppe Marzotto a Andrea Maida. Striebro si tento rok vybojoval práve 46-ročný Andrea Maida pred Mattia Cavicchiolim. Až štvrtý skončil Guglielmo Franchetti, ktorý však vynechal až dve kolá, v prípade toho druhého, kvôli dvojmesačnému zákazu štartov od talianskej federácie.

Ukrajina
Červenohrad videl 10. septembra korunováciu ukrajinského majstra na plochej dráhe. Stal sa ním v ten deň bezkonkurenčný tridsajedenročný Alexander Borodaj. Za ním skončil šestnásročný Alexander Loktajev. Tretie miesto si vybojoval vlani strieborný, Rus žijúci na Ukrajine, tridsaštyriročný Vladimír Dubinin. Smoliarom dňa sa stal obhajca minuloročného prvenstva Andrij Karpov, ktorý po svojej druhej jazde, v ktorej padol, odstúpil z pretekov. Ďalšie poradie: Vladimír Tejgal, Jaroslav Poljuchiovič, Andrij Kobrin, Vladimír Omeljan…

Červenohrad, ¼viv a Rovno rozhodli počas apríla o poradí v ukrajinskom juniorskom šampionáte. Z víazstva sa tešil Kiryl Cukanov, ktorý dokázal vyhra v Červenohrade a Rovne. Druhý skončil Stanislav Ogorodnik pred Andrijom Kobrinom, ktorý posledné preteky skončil po páde v druhej jazde. Až na štvrtom mieste skončil víaz z ¼viva Alexander Loktajev, ktorý neštartoval v Rovne.

USA
40 rokov. To je zhruba priemerný vek pretekárov prvej osmičky v Majstrovstvách USA na plochej dráhe! Takto to dopadlo 25. mája v Costa Mese. Majstrom sa stal druhý najmladší zo spomínanej osmičky, tridsaročný Billy Janniro pred najmladším, dvadsašesročným Tysonom Burmeisterom a tretí skončil pädesiatjedenročný Shawn McConell. Ďalšie poradie: Tommy Hedden (37 – ročný), Josh Larsen (38 – ročný), Mike Faria (53 – ročný), Charlie Venegas (43 – ročný), Gary Hicks (41 . ročný)…

O najlepšom juniorovi sa rozhodovalo 20. augusta v Auburn. Tam vyhral Bryce Starks aj napriek tomu, že vo finále skončil až tretí. Avšak do konečného poradia sa rátali aj výsledky zo základnej časti. Druhý skončil Russell Green pred sedemnásročným Gino Manzaresom.

Majstri jednotlivcov:  
Anglicko Chris Harris
Argentína Adrian Rymel (CZ)
Austrália Chris Holder
Česká republika Matěj Kůs
Dánsko Kenneth Bjerre
Fínsko Kauko Nieminen
Francúzsko David Bellego
Chorvátsko Dino Kovačič
Kanada Aaron Hesmer
Lotyšsko Grigorij Laguta
Maďarsko Jozsef Tabaka
Nemecko Martin Smolinski
Nový Zéland Jason Bunyan (GB)
Nórsko Rune Sola
Po¾sko Janusz Kolodziej
Rakúsko Manuel Hauzinger
Rumunsko Alexandru Toma
Rusko Artjom Laguta
Slovinsko Matej Žagar
Švédsko Andreas Jonsson
Taliansko Mattia Carpanese
Ukrajina Alexander Borodaj
USA Billy Janniro
 
Majstri juniorov:  
Anglicko Joe Haines
Austrália Darcy Ward
Česká republika Jan Holub
Dánsko Rene Bach
Fínsko Timo Lahti
Chorvátsko Dino Kovačič
Maďarsko Roland Benkõ
Nemecko Erik Pudel
Po¾sko Maciej Janowski
Rumunsko Adrian Gheorghe
Rusko Artjom Laguta
Švédsko Dennis Andersson
Ukrajina Kiryl Cukanov
USA Bryce Starks

Foto: Martin Búri

Minirozhovor

Dominik Hinner viděl plochou dráhu z kočárku i z pódia

Praha – 17. listopadu
Je-li vaše maminka sestra Adriana Rymela a přítelkyně Richarda Wolffa, mohlo by se zdát, že na své cestě do sedla plochodrážního speciálu nebudete mít žádné křivolaké zatáčky. Nicméně jen jediný člověk na světě o tom může zasvěceně vyprávět. Je jím Dominik Hinner, který má za sebou dvě kompletní sezóny se stopětadvacítkou. Závodník pražské Markéty s ní bude závodit také příští rok, ale pouze na malé dráze souběžně s pětistovkou, jak se svěřil magazínu speedwayA-Z.

Hromadění zkušeností
„Poprvé jsem viděl závody z kočárku, na to si ale nepamatuju,“ vzpomíná Dominik Hinner na svá kopřivnická setkání s plochou dráhou. „Ale plochou dráhu jsem z Kopřivnice znal. Sice se jezdily jen dva nebo tři závody v roce, ale o to víc jsem se na to těšil.“

Synovec Adriana Rymela neměl logicky ke sportu levých zatáček. Ale jeho vlastní kariéra začala, když se s maminkou přestěhoval do Prahy. „V Kopřivnici by to asi nešlo, neměl bych tam podmínky jako v Praze,“ uvědomuje si intenzitu impulsu, který pro jeho závodění přinesla pražská Markéta. „Impuls?,“ přemítá. „Noo, docela velký. Máma mi sice říkala, a s tím ani nepočítám, že bych jezdil plochou, ale nakonec jsem ji přemluvil.“

Zdeněk Schneiderwind na něho upozorňoval už před začátkem loňské sezóny. Při tělocvičně tvrdě dřel, zatímco ostatní čas od času využili jeho nepozornosti a polevili v tempu. „No, nemyslím, že bych dřel o dost víc než ostatní,“ říká Dominik Hinner. „Jen jsem s nima držel krok. Samozřejmě na tom byli fyzicky lépe než já, když jsem tam přišel poprvé.“

Nicméně Dominik Hinner chtěl jezdit plochou dráhu a šel si za svým cílem. „Ano, touha byla obrovská,“ připouští. „Tak jsem se kousnul a celou zimu to vydržel, i když to není zrovna nejzábavnější.“

Přišlo jaro a s ním nová sezóna. Dominik Hinner byl v roce 2009 jediným debutantem na českých oválech. Jeho prvním závodem byl květnový Markéta Cup. Skončil v něm osmý. O týden později na klasické dráze v Plzni byl desátý.

„Jo, jo, na to si vzpomínám dobře,“ vybavuje si svůj debut v Markéta Cupu. „Byl to spíš takový trénink než závod, ale bavilo mě to hodně. V Plzni to bylo poprvé, co jsem jel na velké dráze a jako hlavní cíl jsem měl, aby mě nepředjeli o kolo a porazit Jardu Drbala, což se mi také povedlo.“

Shrneme-li jeho první sezónu řečí výsledků, skončil desátý v klasickém šampionátu republiky, šestý na malé dráze a sedmý v Markéta Cupu. „První rok byl spíše seznamovací,“ svěřuje se pražský závodník se svým úhlem pohledu zpoza řidítek. „Co se týče práce na motorkách, s tím mě přes zimu seznámil Richard Wolff. Jenomže hlavní je závodění, to mi hodně pomohl pan Schneiderwind, náš trenér. První sezóna mi dala spoustu zkušeností od prvního tréninku až do posledního.“

Nejbližší budoucnost obojživelníka obou kubatur
Letošní rok strávil Dominik Hinner znovu v sedle stopětadvacítky, avšak provázelo ho dost mechanického trápení. „Ano, měl jsem dost problémů,“ nezastírá. „Na letošní rok jsem v zimě postavil novou motorku a to s motorem Shupa. Nevěděl jsem co a jak, převody, elektrika, karburátor a tak dál. Všechno bylo jiné, než co jsem jezdil na Hondě. Prostě se mi to sralo.“

Když si však půjčil motor od Škurlů, bylo z toho rázem pódium v Plzni… „Těm bych chtěl poděkovat,“ neváhá ani na chvilku. „K této spolupráci nedocházelo častěji, protože to byl jejich závodní motor, na kterým mladej‘ jezdil. Půjčili mi ho, protože ten můj byl zadřený a Michal zrovna jezdil jiný.“

Stupně vítězů nebyly daleko ani při ostatních příležitostech. Celkově skončil Dominik Hinner pátý v mistrovství republiky na běžných oválech a šestý v obou seriálech na malé dráze. Bohužel ho přibrzdil pád při letním soustředění v Chabařovicích, kdy si poranil ruku.

„S letošní sezónou nejsem zrovna spokojený, moc se mi nedařilo“ říká na rovinu. „Pád v Chabařovicích mě hodně mrzí, byl to zbytečný pád z nezkušenosti. Ani to nebyla moc velká rychlost. Spad‘ jsem přes řidítka na rameno a zlomil si krček v nějaké štěrbině. Myslím, že mi ta pauze docela pomohla, hlavně jsem si to všechno srovnal v hlavě. A jak jsem se vrátil zpátky na motorku, myslím, že jsem po pár trénincích jel o dost lépe než celou dobru před tím.“

Shodou okolností právě v Chabařovicích dosáhl svého nejlepšího výsledku v Markéta Cupu. Na sklonku sezóny jsem Zdeněk Schneiderwind expandoval se svým seriálem a Dominik Hinner exceloval, když prohrál až ve finále A. „Ano, druhé místo, samozřejmě za Škurličem,“ směje se. „Dráha tam je perfektní, dost technická a mě to tam baví. Jsou tam dlouhé rovinky a je to docela dost za roh. Každopádně byla velmi dobře připravená. Díky chabařovickým fandům, myslím Šifalda a spol.“

Stopětadvacítka je však přece jen v suterénu s výtahem do vyšších pater plochodrážní kariéry. Dominik Hinner, který před Vánoci oslaví své patnácté narozeniny, už může příští rok regulérně závodit s plnoobjemovým strojem. Jakým směrem se vydá v sezóně 2011?

„Na bůru jsem několikrát trénoval, ale moc zkušeností na něm nemám,“ vypočítává. „Příští rok pojedu se stopětadvacítkou malou dráhu a půllitry. Na půllitrech to bude něco, jako když jsem začínal na stopětadvacítkách. Další seznamovací sezóna. Nad dvěstěpadesátkou jsem ani moc nepřemýšlel. Je to další novinka, myslím si, že hodně dobrý nápad, ale už mi bude patnáct, takže jdu rovnu na půllitra. Čím dříve, tím lépe (smích). A stopětadvacítky malá dráha. Tam mi to pořád má co dát, takže do toho jdu, ale hlavní budou pětistovky.“

Dominik Hinner děkuje
„Chtěl bych poděkovat klubu, hlavně trenérovi. A také SCM za dobře připravené soustředění a Chabařovicím za možnost tréninků a dobrého ježdění. A hlavně rodičům, bez kterých bych nemohl plochou dráhu jezdit.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Wojta Zavřel

Servis

Veteráni se sešli na své podzimní schůzi

Praha – 13. listopadu
Na své podzimní schůzi se v sobotu sešli členové svazu závodníků – veteránů. Program opět začal minutou ticha za všechny zesnulé. Proběhlo hodnocení uplynulého roku ve finanční sféře a vyhlášení členů k jejich jubileím. Vůbec poprvé byl guláš zdarma, během dopoledne i pivko a káva. Jako chodící legenda byl všemi přivítán pan Juhan. Další schůze se uskuteční 26. března.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)