Bernardov – 3. května
Úsloví o jablku, které nepadá daleko od stromu, platí v ploché dráze dvojnásob. Potomci slavných otců či dědů mohou těžit ze zkušeností i kontaktů svých předků. Václav Milík měl ovšem nástup na ovály složitější. Líbil se mu motokros, potom chvilku trvalo, než s plochodrážní kariérou souhlasili rodiče. Ke všemu si přivodil úraz při skákání na trampolíně. V patnácti se však postavil na start svého prvního mítinku a má velký náskok před svým otcem. Ten totiž odstartoval svou cestu ke hvězdám plochodrážní nebe ve třiadvaceti.

Z trampolíny do stopětadvacítek
„Pamatuju si jedinej‘ závod, kterej‘ jel,“ svěřuje se Václav Milík se svou vzpomínkou na aktivní závodění svého otce. „Jel se ve Svitavách a chtěli ho vyloučit, že blokoval dráhu. Ale nakonec ho nevyloučili. To je jedinej‘ závod, co si pamatuju. Má doma hodně videí, třeba jak vyhrál malý finále při Zlatý přilbě.“

I když jablko nepadá daleko od stromu, plochá dráha nebyla pro Václava Milíka zpočátku sportem číslo jedna. „Chtěl jsem motokros,“ vypráví. „Ten sport mi pad‘ do oka. Jenže je to hodně finančně náročný a rozhod‘ jsem se pro plochou dráhu. Mamka to nejdřív nechtěla, taka jo. Pak si uvědomil, co by se mi mohlo stát. nakonec se to otočilo, taka nechtěl, ale mamka řekla, že je lepší, když budu jezdit, než abych se někde poflakoval.“

Jméno Václava Milíka se objevilo na pardubické soupisce mezi stopětadvacítkáři, avšak syn slavného otce se v ostré akci neobjevoval. „Měl jsem doma motorku, ale nedostal jsem se k tomu,“ vzpomíná. „Měl jsem naprasklej‘ třetí hrudní obratel z trampolíny. Skákal jsem pozadu a nějak mi to nevyšlo. Na podzim jsem šel na Bechera a od tý doby jezdím.“

Zjara 2008 se pardubický závodník začal objevovat v sedle stopětadvacítky. Preferoval však výhradně Markéta Cup. „Mladý kluci měli udělaný motorky, že v zatáčkách jsi je doháněl, ale na rovinkách ti ujížděli,“ vysvětluje Václav Milík svou tehdejší orientaci na malý ovál za první zatáčkou pražské Markéty. „Malá dráha se stopětadvacítkou je dobrá, to je jak na velký dráze na půllitru. Člověk si s tím musí poradit, je to o umění.“

A Václav Milík si s minioválem poradil vskutku dobře. Už od úvodních kol seriálu se pohyboval na stupních vítězů. Dva závody vyhrál. Na závěr odrazil nápor Jaroslava Hladkého a těsně uhájil celkové stříbro.

„Jel jsem první závod a skončil druhej‘,“ vzpomíná. „Na tý malý dráze to šlo. Měl jsem smůlu na finálový rozjížďky. Taka pak odjel, udělali jsme motorky jinak a hned jsem vyhrál. Volal jsem mu a on měl radost. Vyhrál jsem zase, ale pak zas přišla smůla. Dlouho jsem držel traovej‘ rekord, ale nakonec ho překonal Jarda Hladký. Tak nemám ani jeden velkej‘ pohár z Markéta Cupu, ale malejch‘ mám spoustu.“

Pozdní nástup k výšinám
Stopětadvacítka je ovšem pouze přípravou na plnoobjemový motocykl. Přechod na pětistovku byl logickým krokem v kariéře Václava Milíka. „Když jsem jezdil stopětadvacítky, nechtěl jsem na pětikuli,“ vybavuje si. „Trošku jsem se jí bál. Ale Tomáš Jůza mi ji jednou půjčil na trénink. Bavilo mě to, trénoval jsem a těšil se na první závody.“

Závodní premiéra patnáctiletého mladíka se odehrála předloni koncem září při odloženém závodě české juniorky ve Slaném. Objevil se také v extralize za ZP Pardubice, která tehdy vyhrála titul. „Nasazovali mě jako náhradníka,“ tvrdí. „Docela mě to dalo. Vyhráli jsme titul, ale nejel jsem ani jednou na pásce.“

Během zimy zmizela stopětadvacítka z dílny. „Přes zimu jsme sháněli sponzory,“ vypráví Václav Milík. „Taka sehnal Fuchs Oil. Sponzorují ho v traktorech a hodně mi to pomohlo v penězích. A Evžen Erban. Jawa je nejlepší a v životě nesednu na GM! Do konce kariéry budu věrnej‘ Jawě.“

Avšak sezóna nezačala optimálně. O Velikonocích atakoval pódium úvodního kola juniorského šampionátu, nicméně pád a defekt ho připravily o důležité body. Druhý den se však při juniorských družstev skončil v nemocnici s frakturou klíční kosti a otřesem mozku.

„Vysekal jsem se už v prvním závodě,“ vzpomíná Václav Milík na nešastný slánský víkend. „Motorka byla zničená, ale mě už nic nebylo. Druhej‘ den jsem se přetočil a padnul na mě Jéňa Holub. Probral jsem se až v nemocnici. To mě docela mrzelo a zastavilo.“

Pardubický junior se do závodního kolotoče vrátil až s příchodem léta. „Musel jsem začínat podruhý odznovu,“ vzdychá. „A přišel jsem mezi rozjetý kluky.“ Avšak s tímto handicapem se záhy vyrovnal. Zůstal v reprezentačním hledáčku Milana Špinky a s juniorským nároďákem debutoval ve finálových závodech mistrovství světa a Evropy.

„V semifinále v Moorwinkelsdammu jsem byl jako náhradník,“ vypráví. „Finále v Holstedu bylo můj první velkej‘ závod. Byl proto možná větší stres, ale když přijedu na pásku, je to v pohodě. Soustředím se jen na závod. Ve finále mistrovství světa v Gorzowě jsem byl rozjetější. Haďas si o tréninku udělal krk a já jel místo něj. Měl jsem číslo jedna a jel hned první jízdu, což bylo hrozný. Když jsem jel na pásku, říkal jsem si, že musíme vyhrát. Šel jsem do toho naplno, ale přejel jsem oběma kolama čáru. Pak jsem dělal jedna, dvě, jedna.“

Do konce plochodrážní kampaně 2009 stihnul Václav Milík ještě premiérové pódium v české juniorce v Divišově. O další ho připravila smůla. Především ve Mšeně, kdy zadřel motor, jenž mu při startech dával doslova raketové zrychlení. „Chytnul jsem se ke konci sezóny,“ komentuje. „Když se mi podařilo odstartovat.“

Odložený začátek
Do letošní sezóny nastupoval Václav Milík s novými ambicemi, ale také náležitě poučený. „Radí mi hodně taka,“ nezastírá. „Jezdil to a ví jak na to. Zezačátku to byl boj otce se synem, ale už loni jsem pochopil, že je lepší ho poslouchat, protože ví, o čem mluví.“

Jaro však přineslo stejnou smůlu jako loni. „Jeli jsme nejdřív Goričanu a Lendavě,“ vrací se Václav Milík na konec března. „Dařilo se. Už v prvním závodě jsem jel v první jízdě do nájezdu a týpek mě srazil. Dal jsem si na tu klíční kost, co jsem měl loni zlomenou. Byla naprasklá, ale dalo se s tím jezdit. S Holubínem jsme pak jeli poslední jízdu, ale zadřel jsem ve třetím kole motor.“

Také v dalších kláních dal o sobě Václav Milík dostatečně vědět. „Lendava jsou takový Pardubice,“ vypráví. „Dráha byla dobrá a hned v první jízdě jsem jim ujel o půl zatáčky. Pokračovalo to dobře, akorát v poslední jízdě jsem se přetočil a spad‘. Byl jsem ale stejně nejlepší z Cechů. Pak jsem jel v Praze. Dařilo se, jen jsem neporazil Luboše Tomíčka a Simoáka. Na něho jsem měl, byl jsem stejně rychlej‘. Ale jsou to zkušenosti, třeba to jednou přijde…“

Přišel desátý duben a Václav Milík vyrazil na pouák do Natschbachu. „V první jízdě jsem jim to dal o kus,“ popisuje. „Druhou taky. Ve třetí jsem odstartoval blbě. Přede mnou jeli Polák a Hauzinger. Dával jsem to nad Poláka a na mokrým se přetočil. Na dráze jsem rozhazoval rukama, že jsem v pohodě. V depu jsem si chtěl sundat přilbu. Ale nešlo to. Jeli jsme domů. Šest tejdnů mám přestávku, ale budu trénovat, jak to bude možný. Chci jet mistrovství světa v Gdaňsku.“

Václav Milík děkuje
„Děkuju svejm‘ sponzorům. Doufám, že pro ně budu dělat výsledky. Jsou to FuchsOil Silkolene, MA Autoservis Zdechovice, Agros Kojice, Vladimír Šanda s.r.o. Děkuju JRM Divišov a klukovi, kterej‘ mi dělá webový stránky a dost shání prachy Luboši Kasalovi – Kaslík style.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Martin Búri a František Kalina