Frýdek-Místek – 25. prosince
Jsou šastlivci, kteří mají cestu do sedla plochodrážního motocyklu nalinkovanou přímo od osudu. Jiní to mají složitější a musí se o každý závodní moment poprat s mnoha nepřízněmi. Lukáš Hromádka z Frýdku-Místku patři do té druhé skupiny. Začínat s plochou dráhou na severu Moravy v prvních letech třetího tisíciletí se může zdát jako pošetilý nápad. Nicméně s patřičnou dávkou enthusiasmu pro závodní motocykly nemusí být vůbec nic ztraceno.
Cestě do sedla závodního motocyklu nezabránili ani zuřivci s lopatami
„Můj otec lítá motorový paragliding,“ vypráví Lukáš Hromádka, jak se dostal ke sportu levých zatáček. „Kamarád jeho kamaráda se nějak seznámil s bývalým polským závodníkem Josefem Jarmulou z Czestochowé. Přijel i s tím kamarádem mýho táty do našeho kostela v Bašce, kde jsem zrovna pomáhal tátovi restaurovat varhany do Troubek. Josef Jarmula vytáhl na stůl brožurku a ukazoval, jak kdysi závodil na ploché dráze. A to se mi hrozně líbilo a zachvátilo mě to to. Dali jsme se s ním do kontaktu, ale za ňáký čas mě tato plochodrážní myšlenka přestala zajímat. Až jednou jsem viděl inzerát, jak ňáký pan Vidrma ze Starých Čivic prodával nějaké věci na plochou dráhu. Zkontaktoval jsem se s ním. Často jsme komunikovali a asi po roce jsem od něj koupil zrestaurovanou Jawu 500 DT typ 895. Říkal jsem si, že se na ňákém srazu s tím svezu na cestě a aspoň ukážu krásnou starou plochodrážní motorku. Párkrát jsem se svezl na parkovišti. Lákalo mě zkusit to i na škváře, ale tuto motorku by bylo škoda vzít na škváru.“
Touha Lukáš Hromádky přece jen došla svého naplnění. „Zkontaktoval jsem se s panem Matulou, dědečkem Michala Matuly z Petřvaldu,“ popisuje své kroky do závodního sedla. „Nejdříve mi to vymlouval. Ale já se asi rok motal kolem ploché dráhy a strašně chtěl na tu motorku usednout a také závodit. A tak jsem jednou po závodech v Kopřivnici v roce 2007 – pamatuju si, že to bylo týden zpátky, co se zabil Michal Matula – navázal kontakt s Emilem Ondrašíkem. Řekl mi ‚tak pojeď se mnou, zajedeme se podívat domů, co mi zůstalo‘. Měl asi ve třech bednách rozebranou celou stojatou Jawu 500 DT typ 894. Říkal jsem si, že se v tom tolik nevyznám, že si nechám poradit. Po tom, co se stalo s Michalem, jsem nemohl jít otravovat pana Matulu. Až byl trošku lepší, asi za měsíc a půl jsme se jeli k Emilovi na to podívat. Bylo asi kolem páté večer, seděli jsme u Emila na zahradě a kecali o plochý dráze. Pak Emil řekl, a si ty věci vezmu. Hned jsme je zavezli k panu Matulovi domů. Dal mi celou motorku do kupy, někdy na podzim jsem ji měl hotovou a perfektně spravenou. Byl jsem hrozně šastný, že příští sezónu se svezu, bo ten rok se už nedalo jezdit. A ani já jsem neměl zatím žádnou výbavu.“
Zima 2007 – 2008 uběhla rychle. „Jakmile bylo pěkné počasí, poprvé jsem se svezl v Kopřivnici,“ nezastírá Lukáš Hromádka svou touhu vyjet na ovál co nejdříve. Měl jsem jen koženou kombinézu, pohorky, kožené rukavice a motokrosovou přilbu. Mám to na videu. Jen jsem kroužil dokola a motorku jsem ani nedal do smyku. Podruhý jsem jezdil na škvárovém fotbalovém stadiónu v Kozlovicích nedaleko Kopřivnice. Zkoušel jsem také svézt se na mokré trávě. Šlo to dobře do smyku a navíc, když jsem spadnul, byl jsem akorát špinavej‘, ale nepodřenej‘. Jednou jsem jezdil aj u nás ve Frydku na krásně připraveném fotbalovém hřišti urovnaném na zápas. A já na to vjel, udělal asi dvě kola a rozoral to jako pole. Hned vyběhli ti, co to celý den česali a upravovali. A kdybych tam nebyl s tátou, asi by mě umlátili lopatami a vším možným, co měli u sebe.“
Rychle ukončená kariéra stopětadvacítkáře
První závod kariéry však Lukáš Hromádka absolvoval za řidítky stopětadvacítky. Pro statistiky by bylo dlužno dodat přídomek druhý, protože jeho jmenovec proháněl plochodrážního kolibříka v jednom mistrovském klání už před dvěma lety. Kromě zrzavých vlasů, jména a příjmení však nemají nic dalšího společného.
Hrdina našeho vyprávění si ovšem musel domluvit mírný ústupek v pravidlech. Stopětadvacítka musí být čtyřtaktní, zatímco srdce jeho stroje bilo ve dvoudobém rytmu. „Postavil jsem si ji sám,“ chlubí se Lukáš Hromádka. „Za použití rámoviny Jawa ze stojaté staré plochodrážní motorky, kterou jsem koupil v Březolupech od pana Mizery, a motokrosového motoru ČZ 125 typ 984. Motorku jsem složil asi za tři týdny. Měl jsem s ní startovat první závod v Pardubicích. Nakonec jsem nejel díky poruše zapalování, což jsem zjistil ráno ještě, než jsem nakládal. Asi za týden po pardubickém závodě se mi podařilo sehnat bezkontaktní zapalování Motoplat, které jsem dal dohromady večer před prvním 
závodem Markéta Cupu. Neměl jsem to odzkoušené a hned s tím jel do Prahy. Na to, že jsem na plochodrážní motorce seděl jen párkrát, myslím, že jsem udělal dobrý výsledek. Bylo to slušné, až na ten hrozný styl, co jsem na té motorce předváděl.“
Lukáš Hromádka se se svým čtyřtaktem mimo klasifikaci představil také při mistrovské ouvertuře ve Slaném. „Měl jsem špatně zpřevodovanou a blbě natryskovanou motorku,“ vzpomíná dnes. „Takže to byla ostuda. Další závod jsem jel zase Markéta Cup v Praze. Vyhrál jsem asi tři jízdy. Pamatuju si, že se mi v jedné hryzlo šoupátko v karburátoru zatáčku před cílem. Mně se pořád držel plný plyn a tu poslední zatáčku projel díky tomu, že jsem podrbkával se spojkou. Ale ještě jsem vyhrál. Finále o umístění jsem jel na vypůjčené čtyřtaktní Hondě. Bylo to nebe a dudy, ale myslím, že ta moje zetka měla větší výkon než ten čtyřtakt.“
Třetím mítinkem se však stopětadvacítková část kariéry Lukáše Hromádky uzavřela. „Za prvé mi kluby nechtěl hradit závody Markéta Cupu,“ vypočítává závodník důvody. „Dneska cesta z Frýdku do Prahy stojí minimálně dva a půl tisíce. A to se nedá platit ze svého a já nemám zatím žádné sponzory. A mistrovství republiky po tom, co jsem viděl ve Slaném, se mi ani jet nechtělo. Dneska už vím proč. I pan Krčmář mi říkal, že ta moje stopětadvacítka nemá šanci. A tak jsem se na to vykašlal a jen pětikila.“
Ovšem ani v obligátní kubatuře sportu levých zatáček jsme Lukáše Hromádku příliš často nevídali… „Na pětikilu jsem jel také málo závodů,“ povzdechne si. „Můj otec není ochotný se mnou jezdit na závody, že to všechno stojí peníze a čas. Takže z rodiny nemám moc velkou podporu. Mám akorát finanční podporu od matky, ale otec není ochotný tento sport se mnou provozovat. Když jsem jel do Slaného s Horákovými, Mírův táta je ochotný mu se vším pomoct a jet na závody, i kdyby bila dvanáctá půlnoční. Já ale svého otce ukecal, aby jel se mnou maximálně tadyk někde v okolí a dvakrát do té Prahy, jinak nic víc.“
Zlatá léta moravské ploché dráhy jsou bohužel minulostí, což Lukáš Hromádka pociuje na své kůži. „Závodit na Moravě je velmi těžké,“ krčí rameny. „Nemám tu skoro žádné podmínky pro tento sport. A pochybuju, že by se u nás našel ještě někdy nějaký mladý jezdec, který by chtěl závodit. Jediní, kdo mi pomohli, byli opravdu jen ti bývalí kopřivničtí jezdci a funkcionáři jako je Láďa Kovář, pan Zdeněk Matula, jeho syn Pavel. A také mi pomáhá bývalý závodník Czestochowé Josef Jarmula, který slíbil, že mi zkusí domluvit na příští rok tréninky v Rybniku. A letos, jestli se mnou otec pojede a jestli stihnu sehnat finance na kola, chtěl bych jet u nás ledové závody, jestli nějaké budou. A příští rok krátkou, chtěl bych to zkusit i v Polsku, ale to je zatím ve hvězdách. Ale jsem schopný nějakému klukovi, co by tady v okolí chtěl zkusit plochou dráhu, pomoct. A třeba mu půjčit na vyzkoušení tu svoji stopětadvacítku.“
Kopřivnice, Kopřivnice a zase Kopřivnice
Vzhledem k okolnostem není vůbec s podivem, že se Lukáš Hromádka dostal do závodní akce na půllitru pouze v Kopřivnici. Debut se odehrál při semifinále mistrovství republiky jednotlivců.
„Přijel jsem tam se starou motorkou,“ vypráví Lukáš Hromádka. „A už první negativní věc, která se mi stala bylo, že mi pan Grepl slíbil, že na závody přijede a doveze mi vestu Mšena. Já s sebou žádnou nebral, jelikož jsem ani žádnou neměl. A protože nepřijel, moje mamka mi přilepila na dres startovní číslo lepící páskou. Ale k závodu, jel jsem asi tak rychle, jako kdybych seděl na motorce poprvé. V první jízdě jsem byl sice rychlejší jak Jarda Otruba, ale potom se to se mnou vleklo. Dokonce v mé poslední jízdě mně dal Richard Wolff celé jedno kolo. Nakonec jsem skončil předposlední, ale byl velmi rád, že jsem neměl žádné technické problémy.“
Do další akce se Lukáš Hromádka dostal při závodě českého juniorského šampionátu. „Pamatuju si, že to bylo v den vysvědčení,“ líčí Lukáš Hromádka. „Jak jsem přišel s vízem, těšil se, že pojedu závodit. Ale vybouchl mi odvoz, tak jsem honem sháněl někoho, kdo by mě odvezl. Sehnal jsem ho ve tři a ode čtyř už byl povinný trénink. Rychle jsem naložil motorku a všechny krámy do auta a jeli jsme na stadión. Jak jsem vylezl z auta, rychle se začal oblékat. Prošel jsem technickou přejímkou a já blbec ještě při všech zmatcích doma zapomněl licenci- Naštěstí mě nechali startovat bez ní. Mamka mi jí nakonec přivezla, ale já byl v takovém fofru. Trénink perfektní a motorka jela krásně. Taky jsem udělal ňáký bod, ale celý závod mně tarokoval motor. Nejel sotva ani na čtvrt výkonu. Až těsně před poslední jízdou jsem přišel na to, že kablík od cívky zapalování byl urvaný. A jen tak lehce se dotýkal kostry a občas odskočil. Rychle jsem se to snažil demontovat, ale to už měla začít moje poslední jízda. To jsem závodil jen já a Mirek Horák. Nestačil jsem si vzít brýle ani rukavice, jenom povlak, abych to stihnul do časového limitu. Motorka měla plný výkon, ale hned po startu jsem dostal pořádný gejzír škváry do ksichtu a na ruce. A to bolí, to mi věřte. Celou jízdu jsem se držel pár metrů za Mírou a neměl na to ho předjet, ale ve třetím kole mu prasknul primární řetěz. A já si s úsměvem na tváři dojel pro svoji první vítěznou jízdu na pětistovce v životě. Jak se říká, všechno špatné, je i k něčemu dobré.“
Také třetí letošní závod v Kopřivnici měl na startu Lukáše Hromádku. „Byl to Memoriál Michala Matuly,“ vypráví. „Jelo se mi špatně. Měl jsem zase problémy s motorkou. Nejela, jak jsem chtěl. Karburátor vcucl malý kousíček punčochy, který se usadil u trysky a do karbce nešlo asi dost metylu. Ale to jsem zjistil až doma, když jsem to rozebíral. Motorka po první jízdě, když byl motor teplý, vůbec nechtěla startovat. Já si říkal, ‚co je, dy 
zchladnul, měl jsem všechno perfektně připravené, co se mohlo stát?‘ Potom nastartovala, takže nějakou jízdu jsem ještě i se slabším výkonem odjel.“
Nejen klasický speedway
Spousta mítinků na ledové dráze vzbuzuje chutě v závodnickém srdci Lukáše Hromádky. „Budu pokračovat v ledové sezóně, pokud vůbec ňáká bude,“ plánuje. „Sehnal jsem v létě motorku pro ledovou plochou dráhu od pana Postla z Frýdku-Místku. Také kdysi závodil na ploché dráze za Kopřivnici. Je to stará dvouvačková dvouventilová Jawa s tvrdým rámem. Kompletně mi ji zgenerálkoval pan Zdeněk Matula. Jsem připraven kromě kol, jelikož jsem letos nevyšel nějak finančně a tak zatím nemám koupené nové pláště s hřebama. Ale do prvního závodu v Osečné a Růžené bych to měl stihnout.“
Kromě ploché dráhy však Lukáš Hromádka závodní i v jiných disciplínách. „Letos jsem jel i pár závodů silničních závodních veteránů v jízdě pravidelnosti. Můj nejlepší výsledek je z Hlučína, kde jsem skončil na třetím místě. A ještě pro zajímavost, v roce 2006 jsem vyhrál závod sněholetů, který byl jediný v České republice a konal se v Jezernicích u Přerova.“
Lukáš Hromádka děkuje
„Hlavně chci v letošní sezóně poděkovat panu Zdeňku a Pavlovi Matulovým, že mi pomohli s motorkou a dali i nějaké rady. Láďovi Kovářovi a správci stadiónu v Kopřivnici panu Kocianovi za umožnění trénovat. Panu Greplovi a klubu Mšeno, že jsem mohl hájit jejich barvy. Velký dík patří také Jardovi Otrubovi a děkuji všem čtenářům a fanouškům speedway za podporu. Byl bych rád, kdyby se někdo nabídl mě sponzorovat v sezóně 2009.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a archív Lukáše Hromádky
