Příběhy zahájení produkce českých motocyklů se v mnoha případech vpravdě staly legendami. Asi bychom stěží našli vyznavače motorismu, který by neměl ani ponětí, jak sudetoněmecká cyklistická firma rozčílila mladoboleslavského knihkupce Václava Klementa svým přezíravým postojem k jeho česky psanému dopisu. Výsledkem se stal český velociped Slavia, předchůdce legendárních strojů Laurin a Klement. Stejně známý je i návrat Jaroslava Simandla ze šestidenní 1949, jenž šikovného nástrojáře podnítil k výrobě vlastních plochodrážních motorů. A stroje, které si šikovné české ruce, upravily či dokonce postavily za komunistické éry, by zaplnily objemnou knihu. I v dnešních dnech existují lidé, kteří píší podobné příběhy. Jako kupříkladu Jiří Benda se svým týmem, tvůrci malých motocyklů Shupa.
Marný boj se starobolševiky
„Můj táta byl celej život v Jawě ve Strašnicích v oddělení patentů a vynálezů,“ vypráví Jiří Benda o okolnostech, které formovaly jeho osobnost k lásce k dvěma kolům v jedné stopě. Po skončení studií začal pracovat ve stejné továrně. „Dělal jsem chemii a hned po škole nastoupil do vývoje do oddělení aplikace plastů. Na motorkách jsou přece taky plasty.“
Zhruba po deseti letech přišla sametová revoluce. V tehdejší euforické atmosféře asi nikdo nepředvídal smutné konce legendární Janečkárny. „Byla snaha, aby vývoj živil sám sebe,“ vzpomíná Jiří Benda s odstupem takřka dvaceti let. „Aby například vyráběl soutěžáky v malé sérii. Měl jsem myšlenku, aby Jawa Plast byla také soběstačná. Ale byla to marná snaha. A boj proti starobolševikům. Zadlužování týnecký Jawy neumožnilo osamostatnění vývoje ve Strašnicích.“
Zatímco někdejší československý motocyklový gigant nastoupil cestu, z které doposud není návratu, řada jeho šikovných zaměstnanců se vrhla na podnikání. Mezi nimi i Jiří Benda. „V roce 1992 jsem se osamostatnil,“ říká. „S kamarádem Michalem Červeným, který byl konstruktér forem, jsme založili BC Polymer.“
Oba přátelé dali nové firmě do vínku nejen písmena pocházející z jejich příjmení, ale veškerou svou erudici. „Živíme se konstrukcí vstřikovacích forem a vstřikováním plastů,“ popisuje Jiří Benda. „Máme svoji vstřikovnu. Práce se rozjíždí a firma docela dobře funguje. Děláme formy pro strojírenství, stavebnictví a na přání konstruujeme prakticky cokoliv.“
Šlapačkáři to dělaj‘ ve stoje
Vstřikovací forma je však na hony vzdálená plochodrážní stopětadvacítce Shupa. „Plasty jsou práce, která vydělává peníze, ale bavěj‘ nás motorky,“ vysvětluje Jiří Benda. Sám se dlouhou dobu věnoval trialu. „Můj firemní společník Michal jezdil čtrnáct let enduro. Šlapačky jsem jezdil deset let. S Petrem Hůlou a Jirkou Kněžourkem jsme založili Trial Klub VŠCHT.“ Na počátku osmdesátých let zmiňovaní trialisté dokonce odkudsi z Belgie přivezli návod na cyklotrialová kola. Vyšel v tehdy populárním časopise ABC a odstartoval cyklotrialový a bikrosový boom konce osmdesátých let.
Trialová kariéra soutěžního jezdce Jiřího Bendy skončila úředním zásahem. „Skončil jsem, že jsem dostal distanc za urážku Svazarmu,“ směje se dnes a jedním dechem odmítá nálepku disidenta. „Spíš jsem byl dětinskej‘, dělal vtipy a srandy a byl za to vyloučenej‘.“
Z dnešního úhlu pohledu znějí tehdejší prohřešky humorně, by si podobný přístup někdy uchová i současná generace funkcionářů. „Měl jsem dvěstěpadesátku čízu nazvanou Vačice,“ líčí hrdina našeho vyprávění. „Všichni ji znali, byla proslulá a legendární. Na nádrži jsem měl napsaný Šlapačkáři to dělaj‘ ve stoje. A s tím mě nechtěli pustit na start.“
Pohádka o zrodu Shupy
Jak známo, jablko nepadá daleko od stromu. A Jiří Benda nasměroval zájem svého syna Jiřího směrem k motocyklovým bodovacím soutěžím. Jenže kámen úrazu byl, na čem jezdit. „Chtěl jsem, aby jezdil šlapačky, ale v tý době neexistovala vhodná trialová motorka pro osmiletý děti.“
A přišla stejná myšlenka, jaká kdysi osvítila pány Klementa, Simandla a mnoho dalších. „Rozhodli jsme se ji postavit sami ve spolupráci s bejvalým konstruktérem z Jawy. Rozhodlo se pro čtyřtakt 100 ccm. Motor jsme použili z Honda Monkey vyráběný v Asii.“
Trialový čtyřtakt byl vskutku netradičním řešením. „Poprvé jsme přišli na závody a všichni říkali, že čtyřtakt je ve šlapačkách blbost a hovadina,“ popisuje Jiří Benda. „A že nemáme šanci. Dneska se po nás všichni opičej‘ (smích) a kluk s tím jezdil tři sezóny. V roce 2002 si vybojoval první místo ve třídě do dvanácti let.“
Jiří Benda junior se dnes trialu věnuje motokrosu. Avšak plochodrážní fanoušci si dozajista vzpomenou na jeho účinkování ve stopětadvacítkách. A to tím spíše, dokázal-li v červnu 2004 vyhrát mistrovský závod na plzeňských Borech. Jak se vlastně k ploché dráze od šlapaček dostal?
„Někdy v roce 2003 byl na Letenský pláni den dětí,“ vypráví jeho otec. „Kluk tam byl pozvanej, aby předved‘ trialový kousky. S hrůzou jsem zjistil, že zaujal plochodrážní postoj a k úžasu přihlížejících lidí začal po písčitý Letenský pláni jezdit dlouhý táhlý štorcy. Strašně se mu to líbilo a nás napadlo ‚ježíš, bylo by nádhera udělat plochodrážní motorku‘.“
Většina produkce na export
V průběhu roku 2003 vyjela první plochodrážní Shupa. „Vznikala jako deltabox s pevnou vidlicí odvozený z trialovýho rámu,“ vzpomíná Jiří Benda. „A všichni nám tvrdili, že takhle plochodrážní motorka nevypadá. Protože v uvozovkách Tony Rickardsson to takhle nemá. V tu dobu, co měl on, bylo správně (smích).“
Nicméně vývoj pokračoval. „Udělali jsme přesnou zmenšeninu Jawy 500,“ vypráví Jiří Benda. „Přesně odpovídá stopa řízení, rozvor a pneumatiky vzadu 17 a vpředu 19. Všechno je v přesným poměru a to ta první motorka neměla.“
Úspěch motocyklu by se měl projevit také v počtu prodaných kusů. „V trialu jsme nejprve udělali jednu motorku pro srandu, pak začal bejt zájem a dodávali jsme desetikusový série do zahraničí,“ popisuje hrdina našeho vyprávění. „U plochý dráhy jsme si řekli, že uděláme dobrou motorku a svět by se nám měl přizpůsobit. Nikde totiž nebyli schopný udělat jednotný pravidla pro malý motocykl.“
A zahraničí trh vskutku projevil zájem. „V prvních třech letech jsme v Čechách prodali jedinou motorku,“ vybavuje si hrdina našeho vyprávění. „A to byl Eda Krčmář, kterej mně ji rok splácel. Všechny ostatní shupy šly do zahraničí.“
Každá země originál
„Každá země má jiný pravidla a proto pro každou děláme motorky trochu jinak,“ zmiňuje Jiří Benda nejednotnost ve světě malé ploché dráhy. „Ale vzorem pro nás v Čechách by měla být Austrálie. Jezdí tam dráhy kolem sto padesáti metrů. Motorky musí být čtyřtaktní stopětadvacítky a mají limit 24 milimetrů v karburátoru a omezenou kompresi. Například v Německu jsou dlouhý dráhy a stopětadvacítky nemají žádný limity. Stávaj‘ se z toho silniční závody a kdo má víc ventilů a líp natryskováno, vyhrává. V Beneluxu zase jezdí dlouhý travnatý okruhy, který měří až sedm set metrů. A malý děti závoděj‘ na kolech 22“ nebo 23“.“
Jiřího Bendu neuchvátil ani polský model. „Je chvályhodný, že maj‘ malý dráhy,“ vysvětluje. „Ale jezděj‘ pouze dvoutakty, což s plochodrážním stylem má jen málo společnýho. U nás vznikla třída čtyřtaktních stopětadvacítek. Je to dobře, ale za ty roky, bychom si měli vzít ponaučení, že dlouhý tratě nemaj‘ smysl. Kazej‘ mladým klukům styl.“
Důkazy jsou nasnadě. „Stopětadvacítka má výkon do patnácti koní,“ argumentuje Jiří Benda. „Jezdci se učí odlehčovat zadní kolo místo, aby ho v zatáčce zatěžovali. Jezdí se na ojetejch pneumatikách, aby to šlo do smyku. Přehušujou se kvůli lepšímu klouzání. A dělají si špatný návyky. Navíc těžší jezdec, a zkušenější, nemá šanci proti mladejm a hubenejm. Má to bejt třída do šestnácti let, ale to už jsou kluci urostlý.“
Perspektiva krátkých drah
Východiskem by proto mohly být miniovály, jenže v Čechách je prozatím jediný vedle pražské Markéty. „Chceme prosazovat krátký dráhy po vzoru Austrálie,“ svěřuje se Jiří Benda se svými plány. „Další se připravuje v Liberci a v Divišově chtěj‘ taky udělat malou dráhu uprostřed velký. Taky ve Slaným jsou úvahy udělat ovál na horní části pozemku nad parkovištěm. Ale musí se vyjasnit majetkoprávní vztahy o pozemku.“
Filozofie při stavbě motorů Shupa jde ruku v ruce se záměrem dostat stopětadvacítky na kraoučké tratě. „K tomu účelu se snažíme vyrobit motor s průběhem kroutícího momentu od 5 do 11 tisíc,“ líčí Jiří Benda. „Žádný vyblázněný motorky. Němec Barth naše motory upravuje na 14 tisíc otáček. Údajně maj‘ 19 koní. Pak je to závod mechaniků a trysek, ne jezdců.“
Náklady samozřejmě eskaluje i nižší životnost pohonného agregátu. „Takovej‘ motor vydrží dva závody,“ souhlasí Jiří Benda. „Účelem by měla být motorka, co vydrží bez problémů celou sezónu. A bude záležet na jezdci. Na krátký dráze je důležitý průběh motoru, aby zadní guma co nejrychlejc vytahovala za zatáčky, aby jezdec byl rychle na druhý straně a zase plným štorcem najížděl do další zatáčky. To přesně stimuluje pětistovky na velký dráze. Trpím v Pardubicích, když tam vidím stopětadvacítky. Všechny bzučej‘ jak vosy a já jen čekám, komu se to rozlítne.“
Shupa Cup
První závod stopětadvacítek na malém ovále se konal loni na podzim v Praze. Jeho úspěch inicioval vznik dvou seriálů nezávislých na šampionátu republiky. Zdeněk Schneiderwind prosadil v pražském klubu Markéta Cup, Jiří Benda vypisuje Shupa Cup. „V motokrosu se jezdí od čtyř let,“ dělí se o své vize. „A ten je nebezpečnější než plochá dráha. Proto bych chtěl prosadit Shupa Cup jako stíhací závod, aby ho také mohly jezdit i menší děti. Startovalo by se z protějších rovinek jeden proti jednomu a v tom nejmladším věku by nedocházelo ke kontaktům.“
Věková hranice by mohla jít ještě dolů oproti současnému stavu. „Stačí, když dítě došáhne na plyn,“ plánuje Jiří Benda. „A pak třeba ve starším věku už může jezdit s hromadným startem, když už je schopný udržet plynulej‘ smyk. Těch závodů bych chtěl udělat víc a dát i hezký ceny.“
Charakter podniků neomezuje plánovaný Shupa Cup pouze na plochodrážní ovály, protože stačí plácek kdekoliv za venkovskými humny. „Akce může skončit na stížnosti lidí na hluk,“ uvědomuje si Jiří Benda. „Proto otevírání vejfuku za každou cenu je na škodu. Stopětadvacítky dělaj‘ kolikrát větší rámus než půllitry. Úpravy určitě nebudou na úkor krouáku, ale na úkor otáček ano.“
Australský zvěd
Za názvem Shupa by jen málokdo hledal český produkt. „Š není mezinárodní, proto jsme z toho udělali sh,“ vysvětluje Jiří Benda. „Kdo na tom jede, je šupák. (smích) Ale ne, je to podle příjmení našeho konstruktéra Jardy Šůse.“
A jakým směrem se budou ubírat firemní trendy v nejbližší budoucnosti? „Máme v Austrálii zvěda, malýho Ellise Perkse,“ připomíná Jiří Benda desetiletého klučinu, který se objevil v říjnovém tréninkovém závodě na malé dráze v Praze. Protože ve Velké Británii se plochodrážnímu potěru příliš nevěnují, odstěhovala se Perksovic rodina k protinožcům.
„Jsou v Austrálii na pět let kvůli nejlepším podmínkám výchovy mládeže,“ vysvětluje Jiří Benda. „Vyrobili jsme mu Shupu podle australských předpisů a tak je vlastně tovární jezdec. Od něj chceme získávat co nejvíc informací pro naše český podmínky. Ale i v Austrálii to jezděj‘ stejným směrem. Karburátory tam ovšem posíláme s plovákem nahoru, protože to jsou přece protinožci (smích)!“
Budoucnost
Úspěch stopětadvacítek logicky podnítil otázku, zda se někdy dočkáme také plnokrevné pětistovky s nápisem Shupa na dečkách. „Nehodláme konkurovat JRM a zůstaneme u dětských motorek,“ odhaluje Jiří Benda své plány. „A starat se o výchovu budoucích jezdců. S Divišovem vycházíme v dobrým, vyrábíme pro ně plastový díly.“
Plánů do nejbližší budoucnosti je mnoho. „Nehodláme polevovat, ale vrháme se do dalšího vývoje,“ konstatuje hrdina našeho článku odhodlaně. „Spolupracujeme s výrobou minibike pro Pasiniho. A se skotskou firmou ECO Rider na výrobě dieselové čtyřkolky s motorem 450 kubíků, která se tady brzo ukáže. Měla by to bejt hospodářská čtyřkolka na skotský pastviny. Začíná nás to čím dál tím víc bavit, ale plasty na to musej‘ vydělat. Časem se nám to třeba vrátí a motorky se budou vyrábět víc.“
Podobně optimistické vize má Jiří Benda také v oblasti plochodrážního sportu. „Hrozně rád bych uvítal, aby organizátoři a kluby spolupracovali,“ svěřuje se. „A aby žabomyší války skončily i mezi výrobci. Jsme malá země, moc malá, abychom si navzájem škodili. Spory funkcionářů nebo výrobců ty kluky závodníky nezajímaj‘. Asi je to naivní přání, ale opravdu bych to uvítal. Je přece jedno, z jakýho jsou klubu a na čem jedou, hlavně, aby bylo hezký závodní odpoledne. A abychom vychovali mladý, úspěšný jezdce.“
Nabídka pro kluby
Motocykly Shupa nejsou jediné, co může Jiří Benda plochodrážním klubům nabídnout. Hraje totiž v rockové skupině Pražský výtěr a je ochoten pro pořadatele zorganizovat její vystoupení včetně nazvučení.
„Je to kapela nejhorších a zkrachovalých pražských hudebníků,“ tvrdí s jistou dávkou nadsázky. „Ale o víkendech si s ní chodím vypláchnout mozek.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II), Antonín Škach a archív Jiřího Bendy a firmy BC Polymer
