Wiener Neustadt – 19. dubna
Premiérový ročník mistrovství Evropy juniorů do 19 let otevřel letní sezonu světových a evropských podniků na plochých drahách. Jde o zcela nový šampionát, kde bojují družstva sestavena z jezdců ročníku 1989 a mladších. Vítězové obou semifinálí postupují přímo do finálových bojů, kam je pochopitelně dosazen tým pořádající země. Do čtveřice pak startovní pole doplní druhý semifinálový tým z vyšším počtem bodů. Družstva jsou čtyřčlenná s jedním náhradníkem, podobně jako tomu bylo například ještě loni v naší extralize.
Z prvního semifinále v Güstrowě si na konci března zajistili postup domácí Němci. Druzí Dánové pak téměř měsíc čekali, zda bude jimi vybojovaných 38 bodů stačit na postup do finálového závodu v polském Rawiczi.
Nás ovšem mnohem víc zajímalo druhé semifinále, které se odjelo tuto sobotu v rakouském Wiener Neustadtu. V něm došlo pár dní před startem ke kuriózní situaci, která se ovšem na ploché dráze čas od času přihodí. Totiž, že v závodě družstev nebude startovat domácí tým. Rakouská základna není z nejširších a poté, co si mezi domácími nadějemi začala vybírat svoji daň zranění, nebylo koho postavit. Naši jižní sousedé tedy na domácí dráze přenechali místo mladým Lotyšům. Protože ani u nás není nadbytek jezdců této věkové kategorie, přidělala Milanu Špinkovi značné starosti omluvenka Pavla Fuksy potýkajícího se s technickými i finančními trablemi. Jeho místo tak zaujal Jan Holub. Ještě větší rána ale potkala před startem favorizované Rusy, které nechal na holičkách Emil Saifutdinov. Úřadující juniorský mistr světa do Rakouska nepřijel s omluvou, že se připravuje na důležitý ligový závod, který pojede druhý den v Polsku a kde nakonec jeho Bydhoš stejně prohrála v Ostrowě. A protože se v Wiener Neustadtu neobjevil ani Denis Aleksejev, byla sborná nucena startovat pouze ve třech jezdcích, čímž její šance na postup klesly na minimum ještě dlouho před prvním vylétnutím startovací pásky.
Roli favoritů tak jednoznačně přebrali Švédové. I když se ani jim nevyhnuly menší potíže v podobě absence nominovaného Kima Nilssona, zhostili se své úlohy na jedničku a od první série nenechávali nikoho na pochybách o svém vítězství a přímém postupu do polského finále. Jejich největší devizou byla vzácná vyrovnanost. Nikdo ze čtveřice skandinávských mladíků výkonnostně nevyčníval nad ostatními, ale všichni pravidelně dojížděli na čelních místech. O síle švédského družstva asi nejlépe svědčí fakt, že teprve v šestnácté jízdě proal jejich závodník cílovou metu hůř, než na druhé pozici.
Druzí skončili i přes již zmiňovaný handicap Rusové, které musí Saifutdinovova neúčast hodně mrzet. I ve třech na Švédy dlouho dotírali a především výkon sedmnáctiletého Artema Laguty, bodově nejlepšího jednotlivce závodu, byl obdivuhodný. Trochu víc se asi čekalo od dalšího supertalentu Artema Voďjakova. Ten ve ve druhé polovině závodu působil dojmem, že lehce ztrácí motivaci, své vystoupení navíc zakončil nehezky vypadajícím pádem. Získaných 31 bodů tak pochopitelně k finálové účasti nestačilo, což určitě nejvíc potěšilo Dány, jimž se tak otevřela cesta do květnového finále.
Třetí Lotyši byli sice zřejmě silnější, než původně nominovaní domácí, ale i tak z našeho pohledu určitě k poražení. Tým táhl především vynikající Maksim Bogdanov. Jezdec, který se probojoval už před třemi roky do finále ME ve Mšeně, je dnes na svůj věk poměrně zkušeným borcem a po více, než polovinu závodu nenašel pokořitele. V konečném účtování pak získal tolik bodů, jako všichni tři jeho kolegové dohromady.
Nejlepším jezdcem našeho družstva byl podle očekávání Matěj Kůs. Úvod se mu sice nevyvedl zcela podle představ, ale od třetí série už ztratil jediný bod s Artemem Lagutou. Tomu pak vše vrátil i s úroky v nádherné závěrečné dvacáté jízdě, když Rus nestačil odrazit Matějův atak vnějškem oválu. Ve velmi dobrém světle se prezentoval i Michael Hádek. Ani on nezačal příliš dobře, ale vzápětí svoji rozjížďku vyhrál a o dalších minimálně pět bodů ho připravily defekty pneumatiky a motoru. I tak zanechal na dolnorakouské dráze výborný dojem a potvrdil, že je naší velkou nadějí. Michal Dudek, Pavel Pučko a Jan Holub spíš sbírali 
zkušenosti, než body. Pro všechny tři, stejně jako pro Michaela Hádka, to byl debut v závodech mistrovství světa či Evropy. Jejich čas může ještě přijít. Nejméně spokojený mohl být Pavel Pučko, který odstoupil po nepříjemném pádu, při němž jeho motocykl skonči mezi diváky a vyhlédl si fotografa magazínu speedwayA-Z Pavla Fišera. Naštěstí vše dobře dopadlo v hledišti i v nemocnici, kde lékařské vyšetření vyloučilo vážnější následky.
Pro mnohé znalce i fanoušky české ploché dráhy je čtvrté místo našich juniorů určitě zklamáním a zřejmě i překvapením. Současnému stavu i jezdecké základně tohoto sportu u nás však odpovídá víc než loňská bronzová medaile z MS jednadvacítek v Abensbergu. Můžeme sice žehrat na smůlu v podobě nešastných defektů, ale na druhé straně je smutné vidět, že tým ze země, která je léta dominantním výrobcem plochodrážních speciálů, nabírá první ztrátu ještě dávno před startem v materiálně technickém vybavení. Přidáme-li k tomu navíc velmi úzkou jezdeckou základnu, je výsledek takový, jaký je. Sestavování týmu potom může Milanu Špinkovi opravdu závidět asi jen málokdo.
Hlasy z depa:
Jan Holub: „Tak celkem dobrý, beru to jako velkou zkušenost, byl jsem se tu hlavně učit. Jel jsem dvě jízdy a udělal jeden bod, no mohlo to být lepší, ale i horší. Doufám, že těch bodů za rok trochu víc.“
Pavel Pučko: „Hodně se mi tady líbilo, velmi dobrá dráha. Akorát ta jedna osudová jízda. Chtěl jsem to zlomit pod něj, on mi zkřížil dráhu a já mu vlít na zadní kolo. To mi pak vykoplo nahoru. Raději jsem se pak nechal pořádně zkontrolovat, břicho je křehká věc. Jenom mi mrzí, že jsem neudělal víc pro tým a klukům moc nepomohl.“
Michal Dudek: „Určitě jsem mohl líp startovat, bylo to takový divný. Dráha byla včera pro mne lepší, docela se měnila. Jel jsem sice jen tři jízdy, ale zajezdil jsem si docela dobře, spokojenost je.“
Matěj Kůs: „Nejsem zrovna příznivec betonových drah. Udělal jsem chybu, že jsem skákal z motorky na motorku, pak se zas vracel k té první. Tu jsme dopasovali až na poslední sérii. V poslední jízdě to bylo buď jo, nebo ne. Zítra jedu na ligu do Polska a taky vyzvednu v Gniezně kombinézu. Zvažoval jsem, že bych odtud jel rovnou do Dánska, ale musím doma udělat motorky, už mají za sebou tři závody. Spát pak budu u Jespera Jensena, bydlí jen 40 km od Esbjergu, proti kterému jedeme ligu.“
Michal Hádek: „Co k tomu můžu říct? Jelo se mi suprově, ale dvakrát zradila motorka. Starty také nebyly zlé. Jsem naštvanej, ale zároveň i spokojenej. Příště to určitě bude lepší, při troše štěstí jsme tu mohli být i druzí…“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)
„To je jasné,“ odpověděl Filip Šitera stručně, ale jasně na otázku, zda se zítra pokusí o patnáctibodové maximum. Je mu totiž nad slunce jasné, že jedině tímto směrem vede ta správná cesta k nejlepšímu výsledku v závěrečné klasifikaci. 
