Slaný – 12. prosince
V české ploché dráze se čas od času objevují různá otřepaná klišé. Jedním z nich je legenda o slánských Polácích beroucím příležitosti českým závodníkům, která v minulosti už několikrát zavdala příčinu pokusům o redukci počtu zahraničních hostů v české extralize. Samozřejmě je pravdou, že ve středočeském královském městě dokáží využít pravidla na maximum, nicméně kritikové mnohdy zapomínají na produktivní líheň jejich vlastních závodníků. Petr Babička je jedním z produktů slánské školy a magazín speedwayA-Z s ním prohodil pár slov nejen na téma letošní sezóny.
„Můj tatínek,“ odpovídá Petr Babička na otázku, kdo nasměroval jeho zájem směrem k ploché dráze. „Jako každej malej kluk jsem začínal na pionýrovi a mám na to doteď pěkný vzpomínky.“
Jenže od legendárního kozího dechu vede do sedla závodního speciálu poměrně dlouhá cesta. „Na prvním plochodrážním závodě jsem byl na extralize ve Slaném,“ připomíná si své první kontakty se sportem levých zatáček. „Jestli si vybavím nějaký tehdejší závod? To asi už ne, ale vím, že to byla éra, kdy se hodně dařilo Mírovi Fenclovi.“ Nicméně k impulsu zkusit si projet zatáčku smykem na vlastní kůži bylo ještě daleko.
„Nejprve se mi to nezamlouvalo,“ vybavuje si Petr Babička své první plochodrážní dojmy. „Jen jsem se chodil s tátou dívat. Až do té doby, kdy pan Křikava o úpravě dráhy začal povídat o tom, že nakoupili nové motocykly Honda 125. A ten, kdo má zájem, může se po závodech nahlásit a začít trénovat. Tak jsme si s tátou řekli, že to zkusíme. Začal jsem chodit na tréninky a zalíbilo se mi to.“
V roce 2004 se stopětadvacítky objevily na české závodní scéně. A Petr Babička se zapsal do historie jako vůbec první vítěz závodu mistrovství republiky. Rázem se s ním počítalo jako s horkým pretendentem mistrovského trůnu. Jenže ten si záhy začal uzurpovat nepřekonatelný Pavel Pučko.
„Jo, jo, bylo to hezký,“ usmívá se Petr Babička při vzpomínce na své účinkování v kubatuře kolibříků. „Nikdy předtím jsem s těma klukama nejezdil a nevěděl jsem, jak dopadu. Začátek byl pěkný. Vzpomínám si na krásnou jízdu s Pavlem Pučkem v Praze ve finálové jízdě. Celá tři kola jsme jezdili vedle sebe, ale vyhrál jsem. Potom už ani nevím, proč jsem závody jezdil tak, jak jsem jezdil. Hrůza! Psychika mě porazila. Chtěl jsem být mistrem, ale nepovedlo se.“
Kritici vnímají stopětadvacítky jako zbytečnost, zastánci jako výbornou průpravu pro nejmladší závodníky. A jak toto dilema vnímá Petr Babička? „Na stopětadvacítce jsem jezdil tři roky,“ vypočítává. „Byla to taková pohodička. Ale poté, co jsem vlezl na pětistovku, bylo vše špatně. Učil jsem se od začátku. A ještě teď se učím a dělám mnoho jezdeckých chyb.“
První ostrá sezóna na půllitru přišla předloni. „Bylo to úplně něco jiného než stopětadvacítky,“ přemítá Petr Babička s odstupem dvou let. „Ale byla to pěkná škola. Za tu sezónu jsem neměl moc závodů. Nejezdil jsem juniorská družstva, nic! Před juniorákem jsem musel do kvalifikace, ze kterých jsem se dostal do závodu jako náhradník. Tak jsem se moc nepovozil.“
Život však šel dál a situace se závody se zlepšovala. Dosavadním vrcholem kariéry Petra Babičky se stal letošní rok. Skončil desátý v jednadvacítkách, šestý v devatenáctkách. A vše podtrhují bronzové medaile z tříčlenných a juniorských družstev.
„Začátek sezóny pro mě nevypadal vůbec růžově,“ vybavuje si Petr Babička letošní jaro. „Pak jsem ale přišel ke svému šéfmechanikovi panu Polákovi a všechno bylo úplně jiné. Strašně moc mi pomáhal. Je to především jeho zásluha to, co jsem vyjezdil. Byla to pro mě veliká změna, která ve mně probudila chu do závodů a dodala sebejistotu. Byla to relativně povedená sezóna, ale jak říká můj mechanik ‚mohlo to být i lepší´!“
Bronz mu patří i z extraligy. V duchu pravidel o juniorech se však objevoval pouze v rozjížďce s číslem tři povinné pro české závodníky mladší jednadvaceti let. „Nebral jsem to nějak extra,“ svěřuje se svými pocity. „Bral jsem to jako závod, ve kterém jsem se snažil vybojovat nějaký ten bodík. Nakonec jsem je sbíral akorát z defektů a pádů jiných. Ale taky byly dobré. Jen mě mrzí ten závod ve Slaném, kde se nám nepovedlo obhájit titul. Ale to je sport, ne?“
Povedený závod zaznamenal také v dubnu v Chabařovicích, kde v závěrečné zastávce turné polských juniorů skončil lépe pouze Adrian Szewczykowski. „Tenhle závod jsem vůbec neměl jet, jelikož jsem neměl na čem,“ popisuje slánský závodník své první pódium z individuálního podniku mimo stopětadvacítky.
„Jel jsem se tedy jen podívat,“ pokračuje ve svém líčení. „Ale Fanda Liebezeit mi nabídl, že bychom se mohli střídat o motorku. Bylo to od něj pěkné. Moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem to vzal. Na té motorce se mi jelo moc dobře a i s dráhou jsem byl spokojen. Byla to moje druhá bedna. Byl jsem druhý už v roce 2005 v Liberci, kdy se tam jel první závod. V rozjížďce Pivovaru Konrád jsme jeli jen dva kvůli sraženým jezdcům.“
Technické trable neopouštěly Petra Babičku ani při jiných příležitostech, takže spolupráce s Františkem Liebezeitem pokračovala. „Technika byla bolavá pata, ale v mnohem menší přízi oproti sezóně 2006,“ vidí situaci samotný závodník. „Byly to takové blbosti, se kterými se nedalo závodit. Třeba zvinglovaná motorka (smích). GM od Fandy jsem měl sice vypůjčené, ale ani jednou jsem se na něm nesvezl. Půjčil jsem si ji na devatenáctky v Praze, které se zrušily. Jen škoda, že jsem se na něm nesvezl. Chtěl jsem totiž vidět, co má schované pod dekou.“
Petr Babička děkuje:
„Strašně moc bych chtěl poděkovat panu Antonínu Polákovi za pomoc. Moc si toho vážím. Dále bych chtěl poděkovat také Slanému. Všichni mi hodně pomáhali, trenér Miroslav Rosůlek, manažer Milan Mach a také veliteli panu Křikavovi. Mé poděkování patří také rodině Krčmářových, kteří se mi také snažili pomoci, s čím mohli. Také děkuji všem, kteří mi drželi po celou dobu palce a doufám, že jsem je moc nezklamal. Těším se na příští sezónu a jsem zvědav, jak se mi povede.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)
