Angličan Tom Davie, závodník zaniklého britského klubu Paisley, se v roce 1976 postaral o pořádnou senzaci. Skončit nárazem do mantinelu není při ploché dráze ničím neobvyklým. Jenže nešastnému Tomovi se to stalo v závodě, ve kterém vůbec nestartoval. V Coatbridge se byl totiž jen dívat. Po utkání nasedl do svého auta. Vzápětí mu ovšem selhaly brzdy. Neovladatelný vůz prorazil plot nad zatáčkou, řítil se dolů po ochozech pro diváky a svou pou zakončil mohutnou ranou do ohrazení. Při incidentu se naštěstí nikomu nic nestalo. Svědkové se mohli bavit, že žádný jiný plochodrážník světa z tohoto úhlu do bariéry nikdy nevlétl. Plochá dráha však zaznamenala celou řadu podobných veselých příběhů. A protože dnes máme Silvestra, nezaškodí si ty z nich připomenout, by v nich speedway nehraje zrovna hlavní roli.
Veselý dojezd pana hraběte
Jiří Kristián hrabě z Lobkowicz by se dnes skvěle vyjímal ve filmu pro pamětníky. Vždy elegantně oblečen mohl směle konkurovat Raoulu Schránilovi či Oldřichu Novému v boji o přízeň Adiny Mandlové, Nataši Golové, Lídy Baarové či jiné krasavice stříbrného plátna třicátých let.
Jenže mladý hrabě z barokního zámku Hořín poblíž Mělníka se jako pokrokový šlechtic shlédl v automobilovém závodění. Jeho matka Josefina Lobkowicz-Thunová měla pochopení, takže se její syn záhy objevil za volantem sportovního vozu Austro Daimler. Nicméně na start svého prvního závodu nastupoval pod pseudonymem Hýta I.
Stalo se tak 26. srpna 1924. Klub automobilistů a motocyklistů pro severozápadní Čechy ve Slaném pořádal svůj druhý klubový závod do vrchu Pšovka – Mělník. Počasí přálo a sluníčko se plnou silou opíralo do střech mělnických domů.
Dle očitých svědků vyrazil hrabě od startu jako blesk. Jenže slibný čas vzal za své v předposlední zatáčce před cílem. Při řazení závodník omylem zařadil zpátečku a jeho Austro Daimleru praskl kardan.
Řečený Hýta I. strhl duchapřítomně řízení stranou a ostavil vůz u kraje silnice. Okamžitě vyskočil a od jednoho z diváků si vypůjčil obyčejné cestovní kolo. Za jásotu přihlížejícího davu přespurtoval přes cílovou metu. Jeho čas jej sice řadil hodně vysoko, nicméně byl za svůj kousek diskvalifikován, protože závod nedokončil na čtyřech kolech.
Od té doby stoupala hvězda Jiřího Kristiána Lobkowicze vzhůru. Vzhledem ke štědrým finančním fondům, jimiž disponoval, si mohl dovolit koupi závodní Bugatti 1,5 litru. V jejím kokpitu zářil při Zbraslav-Jíloviště či brněnském Masarykově okruhu. A právě tento stroj dostal na Vánoce 1930 jeho velký přítel Zdeněk Pohl, kterého plochodrážní fandové znají jako vítěze první Zlaté přilby v roce 1929.
Jiří Kristián Lobkowicz přesedlal na dvoulitrový osmiválec Bugatti. Společně se Zdeňkem Pohlem pracovali na myšlence vybudovat vlastní závodní tým, který by startoval v tehdejších evropských velkých cenách. Logickým krokem na cestě vzhůru je pořízení silnějšího stroje.
Pražský zástupce firmy Bugatti ing. Gut však odmítl mladému feudálovi třistakoňové monstrum dodat s ohledem na jeho závodnickou nevyzrálost. Jenže Lobkowicz si dokázal najít jiné cesty a vysněný vůz získal.
První start na berlínském Avusu skončil ovšem tragicky. Jiří Kristián Lobkowicz při pokusu o předjetí v rychlosti okolo dvě stě kilometrů za hodinu zachytil o betonový můstek, dostal se do smyku a po několika děsivých přemetech se roztříštil o nástupní stanici tramvaje. Jeho pilot neměl sebemenší naději na přežití.
Jeho smrt však do dnešního dne zaměstnává nadšené záhadology a vyznavače tajemna. Před závodem seděla veselá závodnická společnost v jednom berlínském baru u jednoho stolu s tehdy známým jasnovidcem Erichem Hanussenem. Slovo dalo slovo a on napsal na dva lístečky dvě jména. Jedno patřilo pozdějšímu vítězi, druhé nešastníkovi, který při velké ceně potká smrt.
Po závodech barman obě obálky otevřel. První obsahovala jméno Manfreda von Brauchitsche, který právě svým triumfem na Avusu nastartoval svou hvězdnou kariéru špičkového pilota předválečných Grand Prix. Na druhém stálo napsáno Jiří Kristián Lobkowicz. Na jeho počest se později na městském stadionu pravidelně pořádal Memoriál Jiřího Kristiána hraběte Lobkowicze. A během jednoho ročníku měl svou českou premiéru dodnes užívaný rozpis pro šestnáct závodníků na dvacet jízd.
Závora přes celou dráhu
Stejně jako Jiří Kristián Lobkowicz ani František Šastný není synonymem plochodrážního sportu. Rodák z Kochánek nad Jizerou se do české historie zapsal svými výkony v sedlech silničních motocyklů. Svými výkony na světových motodromech se zapsal zlatým písmem do české motocyklové historie. A teprve nyní, čtyřicet let po něm, našla Česká republika v osobě Lukáše Peška borce, jemuž není cizí pobyt na stupních vítězů velkých cen.
Málokdo ovšem ví, že první vítězství Františka Šastného v motocyklovém sportu pochází právě z ploché dráhy. Kouzelným způsobem ho v první polovině osmdesátých let zaznamenal Dalibor Janek ve své knize Šastný František, jejíž další vydání se na podzim opět objevilo na pultech knihkupectví.
Poválečným aspirantům na kariéru motocyklového závodníka nechybělo nadšení, ale vybavení. Po největším konfliktu v dějinách lidstva se nedostávalo motocyklů a situaci navíc začala komplikovat komunistická vláda svými zásahy do hospodářství.
A tak se muž, který nakonec s přehledem v roce 2000 vyhrál anketu o motocyklového závodníka století, musel protloukat, jak se dalo. Třistapadesátku DKW po německém Wehrmachtu koupil bez dokladů, takže mu ji stát záhy zkonfiskoval. Pracoval u firmy Verner v Benátkách nad Jizerou a její majitel mu prodal půllitrového Nortona.
Obchodním spojením s předkem známého plochodrážního klanu však spojení Františka Šastného s plochou dráhou nekončí. Anglický motocykl byl s datem výroby 1926 o rok starší než jeho nový majitel. Pyšnil se také neuvěřitelnou délkou, která dosahovala dva a půl metru.
Pozdější eso továrního týmu Jawa se zadlužil, kde mohl, a anglického dědečka vypiplal do závoděníschopného stavu. Debutoval na Štítu Českého ráje v Turnově, ale tady i v dalších případech se mu pódia vyhýbala. Přišel však podzim a s ním okruhu v Rumburku. Leč na trati se propadl kanál, ale pořadatelé se nechtěli připravit o podívanou na závodní motocykly a vypsali plochou dráhu.
František Šastný telegraficky potvrdil svou účast. Protože s podobným druhem zápolení měl zkušenosti pouze jako cyklista, domluvil si trénink na fotbalovém hřišti v Benátkách nad Jizerou. Show za dohledu několika kluků ze sousedství skončila přeoraným hřištěm a pokrouceným motocyklem.
Hrdina našeho vyprávění však lešeňovými trubkami srovnal rám a v neděli se po ose vydal směr Rumburk. Startovalo se na pokyn startmaršála, který odpočítával od deseti do jedné a nakonec mávl praporkem. Františkovi Šastnému se dařily starty, což bylo na čtyři metry úzké dráze klíčové. Jeho dlouhatánský Norton nedával soupeřům příliš mnoho prostoru.
A tak se pozdější vicemistr světa prokousal až do finálové jízdy na sedm kol. V něm mu zadní kolo nechtělo dlouho zabrat. Nakonec se však navzdory střetu s bariérou probil do čela a mohl slavit své vítězství na motocyklu.
Ve chvíli, kdy s vavřínovým věncem na řidítkách mířil domů, nemohl tušit, že o čtyřicet let později pořádně zamotá hlavu historikům. Ve své zmiňované biografii totiž klade okamžik svého triumfu na konec roku 1948. Jenže v té době platil bezvýhradný zákaz motoristických podniků na celém území, jenž zapadal do konce upevňování moci vládnoucími komunisty. Z dalších náznaků v Jankově knize však vysvítá, že se vše odehrávalo až v devětačtyřicátém, nicméně žádné přímé důkazy o tomto předpokladu nebyly ještě předloženy.
Myšlenku přehradit dlouhým strojem plochodrážníkům cestu oprášil Švýcar Marcel Gerhard v roce 1991. V sedle svého dlouhodrážního speciálu postoupil z předkola mistrovství světa jednotlivců v rakouském Wiener Neustadtu. Ve čtvrtfinále v Rybniku však skončil kvůli defektu už ve druhé sérii a FIM vzápětí užití strojů na dlouhou dráhu na krátkých oválech zakázala.
Láhev bez trosečníka
Snad každý kluk, který se kdy dostal na pobřeží moře, zatoužil najít vyplavenou láhev se vzkazem. Člověk v tísni, který by svůj osud svěřil křehké nádobě a nevyzpytatelnému slanému živlu, by však měl dozajista k euforickým stavům hodně daleko. Nicméně Miloslav Verner házel v osmašedesátém láhev přes palubu trajektu z úplně jiných pohnutek.
Český nároďák se tehdy poprvé po pěti letech probil až do světového finále v londýnském Wembley. V kontinentálním finále na asfaltovém slánském povrchu nám sice Poláci uletěli, nicméně nebezpečná sovětská sborná zůstala na štítě československých závodníků. Jenže naděje na medaili ve finále na legendárním stadiónu Wembley se rozplynuly stejně jako sny o demokratickém pokračování pražského jara o měsíc předtím.
V obrovské aréně naši reprezentanti získali pouhých sedm bodů. Poláci jich měli devatenáct, Švédové třicet a domácí Britové s podporou hochů ze svých někdejších imperiálních kolonií čtyřicet. To bylo jednadvacátého září a během závodu obdržela naše výprava nabídku na start ve dvou test matchích ve Švédsku. Pětadvacátého v přístavním Malmö a o čtyři dny později v Malille.
„Náš vedoucí byl tehdy Jaroslav Kraus,“ začíná Miloslav Verner svůj příběh. „Tehdy zrovna odcházel do Světa motorů a ukecal si to na vedení. V osmašedesátým bylo ještě možný, že jsme mohli jet rovnou z Londýna do Švédska.“
Československý tým postrádal Antonína Kaspera, jehož na druhé straně kanálu La Manche nechaly britské ligové povinnosti. Do Švédska byl proto narychlo povolán Miroslav Šmíd, který se přes Baltské moře vypravil na vlastní pěst. Jenže stihnul akorát druhý závod.
„To víš, výchoďák poprvé na západě,“ směje se Miloslav Verner s odstupem bezmála čtyř desetiletí. „Byl ze všeho vykulenej, takže jsme ho našli až v Malille podle jeho šestsettrojky.“
Po úvodní prohře v Malmö vypadala situace v Malille na vítězství živlů. „Pořád pršelo,“ líčí Miloslav Verner. „A tak navezli čtyři kamióny pilin a namotali je do toho bahna.“ Závod přinesl našim další prohru, nicméně právě hrdina našeho vyprávění se postaral o pořádnou senzaci.
„Ve Wembley jsem byl jen náhradník,“ vzpomíná. „Měl jsem zlomenou navikulárku a v Malille jsem s gypsem porazil Ove Fundina. Odstartoval jsem na něj, držel si lajnu a on už se přede mě nedostal.“
Ukázat výfuk jezdci, který se tehdy jako jediný mohl chlubit pěti tituly individuálního mistra světa, bylo pořádné sousto pro média. „Hned přilítli fotografové, že musím k němu,“ líčí Miloslav Verner. „Myslel jsem si, že mi dá přes hubu. Neměl jsem náhubník, jen punčochu. Ale bylo to dobrý a udělali nám fotku.“
Švédský zájezd však měl ještě své pokračování. Na trajektu do Švédska popíjel Miloslav Verner sodovku. Když uhasil žízeň, vložil do láhve svou vizitku a pečlivě uzavřel tehdy obvyklým nasazovacím uzávěrem. A šup s ní přes zábradlí do moře. „Za dva roky mi napsal nějaký člověk z východního Německa,“ končí Miloslav Verner své vyprávění dobrou zprávou pro všechny trosečníky, kteří svěří svou záchranu mořskému živlu. „A ptal se, jestli to bylo nějaký SOS.“ Takže i láhev v moři dojela úspěšně do svého cíle, což magazín speedwayA-Z přeje všem závodníkům nejen v Novém roce.
Foto: archív autora
