Karlovy Vary – 21. listopadu
Ve světě dvou rychlých kol v jedné stopě se pohybuje už pátou dekádu. Nejprve jezdil s tatínkem po silničních závodech, aby posléze sám začal závodit v terénu. Shodou okolností se po vojně objevil na ploché dráze. A nyní se specializuje na dlouhé a travnaté ovály. O tom všem hovoří karlovarský Jaroslav Pták v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z. Ovšem řeč se stočí také na letošní sezónu, v níž ho provázela smůla nejen v mistrovství světa a Evropy, ale také při domácím šampionátu v Mariánských Lázních. Na své si přijdou také naši čtenáři. Nejenže jim Jaroslav Pták odpověděl na jejich dotazy, ale podepsal jim také svou fotografii.

speedwayA-Z: „Tvůj otec závodil úspěšně na silnici. Dostal se až do federálního šampionátu, což v jeho éře nebylo nikterak jednoduché. Vzpomínáš na tuhle dobu? Jezdil jsi s ním na závody?“
Jaroslav Pták: „Odmalička. Od tý doby, co jsem začal chodit. A to bylo někdy v roce šedesát šest. Rád na to vzpomínám. Třeba, když mi bylo dvanáct, jel táta mezinárodní závody na Sachsenringu. Já mu špatně zapojil konektory na zapalování a on musel dvakrát vyběhnout na ten největší kopec. Zkazil jsem mu tak závod. Nebo třeba v Poznani, když tam otvírali motodrom. Pršelo tolik, že se ze silnice stala řeka. Taky si pamatuju, jak jel se stopětadvacítkou půllitry v Karviné. Jeho pětistovka se mu rozpadla v tréninku. V době, o níž někteří říkaj‘, že se nám dařilo dobře, si od Holanďanů půjčil samolepicí tapetu, co tady nikdo neznal. Nalepil si tak žlutý číslo, a když ho nebožtík Fanda Šastný počtvrtý předjížděl, jenom kroutil hlavou. Pršelo a táta to těm půllitrářům dával, protože moh‘ později brzdit. Takový to byli dobrodruzi. To byly doby! Všechno se jezdilo proti barákům, žádný sterilní okruhy jako dneska. Táta jezdil stopětadvacítky a velmi dobře. Jednou mě nechal svézt na letišti ve Lnářích na své MZ. Jel jsem rovně a dal tam naplno šestku. Bylo mi asi čtrnáct. Hrozně jsem se bál, ale zároveň mi to připadalo velice krásný. Pak bohužel přišly dvouválce a táta musel skončit na penězích. To bylo v jednaosmdesátým. Já už jezdil motokros a on řekl, že dva blázni nemůžou bejt v jednom domě. A skončil.“

speedwayA-Z: „Svou kariéru motoristického sportovce jsi zahájil v motokrosu. Proč právě tady? A jak se ti v terénu vedlo?“
Jaroslav Pták: „Začal jsem v patnácti v roce 1980. Dřív to nešlo. V patnácti už celkem chápeš. Viděl jsem, že nemůžeme mít peníze na silnici. I když se mi do dneška líbí a možná bych se ji i teď učil. Ne, abych tady jezdil mistrovství republiky, to je nesmysl, ale faktem je, že silnice pro mě byla to nejlepší, co může bejt. Bohužel to ale nejde. V motokrosu jsem se dostal až do mistrovství republiky. Při mý postavě bylo zvláštní, že jsem jezdil půllitry. Narukoval jsem do Dukly Benešov k soutěžákům. Tenkrát tomu šéfoval Rudolf Reich zvanej dědek. A Franta Mrázek. Jezdil jsem tedy soutěže, ale po roce jsem si udělal koleno. Bohužel bylo nepsaný pravidlo, kdo se zranil, šel z Dukly ven. Když jsem tak na jaře osmdesát šest přišel z vojny, spaď jsem v motokrosu zpátky do krajskýho přeboru. V tej době se začaly tahat japonský motorky a to bylo nákladný. Na jedněch závodech, myslím, že to byly Hoštičky u Klatov, s náma jeli i veteráni. A Jarda Lucák, plzeňskej trenér, řekl, a přijdu zkusit plochou dráhu. Čtyřtakty se mi líbily a plošina taky. Na motokros strašně rád vzpomínám. Třeba, že MSK Praha pořádal v Ostrově soustředění. Vedl je Vlasta Válek. To byl pan profesor a nejen teoretik. Klidně skočil na motorku a dokázal něco předvýst. To byly super roky. Pak, co bylo asi špatně, probíhaly juniorský soustředění, kde z nás chtěli dělat atlety. Jízda na motorce byla jen jedno ze sedmi kritérií. Byl tam třeba běh nebo hod medicinbalem. To byly zase ty negace, ale rád třeba vzpomínám na přebor armády v Ostrově. Jako domácí jsme mohli nastoupit a já jel se střelci jako Standa Svoboda nebo Standa Janeček. Jezdilo se to na čtyřicet minut a dvě kola. A já vydržel s nima jet půl hodiny. Pak jsem stejně upad‘, že jsem byl junior a neměl na to.“

speedwayA-Z: „Nakonec jsi však zakotvil v sedle plochodrážního motocyklu. Co tě k tomu inspirovalo? Přece jen bydlíš v Karlových Varech, odkud je na každý stadión dost daleko.“
Jaroslav Pták: „Jsem rodilej Plzeňák. Ne z nějakejch Kotěhůlek u Plzně. Sem jsme se přistěhovali, když mi bylo šest. A není to daleko, je to 85 kiláků. Plochá dráha se mi líbila. Je to proti motokrosu dost rychlejší. Tam přijedeš k zatáčce a zabrzdíš, kdežto tady se jezdí naplno. Po pár trénincích bylo rozhodnuto a já v roce 1986 začal s plochou dráhou. Nebyl problém začít až v jednadvaceti, ale teréňáka jsem musel hned prodat. Když jsem se na něm totiž svez‘, nestálo to o víkendu na ploché dráze za nic. Motokros je dobře přes zimu. Máš řidítka v ruce a pořád tě něco tluče. Prvním závodem byla kvalifikace o Přebor ČSR v Březolupech v roce 1986. Vzpomínám si, že tam jel i Jéňa Verner. Pro mě bylo nezvyklý, že se netrénovalo. Jelo se rovnou na pásku. Pro bažanta, co na tý motorce seděl desetkrát, šílený. Ale myslím, že mi tenkrát chyběly dva body, abych se tam strčil.“

speedwayA-Z: „Třikrát jsi startoval na Zlaté přilbě v Pardubicích, kde jsi za svůj start zajistil sponzora. Pokládal jsi účast v tomto prestižním klání za vrchol své kariéry na krátké dráze?“
Jaroslav Pták: „To ani ne. Pokládal jsem to spíš za to, abych uspokojil sponzora. Stál o to, abych jel Zlatou přilbu. A bylo to ještě vázaný to její sponzorování. Faktem je, že v tejhle době jsem už tu krátkou de facto opouštěl. Závodilo se mi špatně. Dráha a všechno bylo perfektní, ale Zlatá přilba má dobré obsazení. Je tam deset lidí z Grand Prix plus ty, co z ní zrovna vypadli, ale jsou stejně dobrý. To je třeba si uvědomit. Žádnej šlágr to tak nebyl. Na krátký dráze pro mě bylo spíš dobrý, když jsme v roce 1991 s Plzní vyhráli první ligu a postoupili do extraligy. Strašně rád vzpomínám, když jsem jezdil za Míšeň. Pořádali různý poháry a já jsem třeba mistr Saska 1997. A to tam měli zvučný jména jako Oli Tyrvainen nebo Fred Opitz. Za Míšeň sem měl dobrý průměry i v lize. Z Plzně jsem v roce 1993 přestoupil do Čakovic. Trošku jsme se nepohodli. Chtěl jsem jet za Čakovice první ligu a hostovat v Plzni. Dnes je to běžný, ale tenkrát mi to nechtěli povolit. Po roce jsem šel pryč a přišly Chabařovice. To je perfektní dráha a na to vzpomínám rád. Dvakrát jsem tam vyhrál mezinárodní závody. Karel Voborník trénoval, Luboš Hrstka dělal manažera a byla tam parta dobrejch lidí. Škoda, že to skončilo.“

speedwayA-Z: „Od přelomu milénia se specializuješ na dlouhé a travnaté dráhy. Co tě k nim přitáhlo?“
Jaroslav Pták: „Víc to tam trapuje. To asi bylo zkušeností z těch Lnářů (smích). Vždy jsem chtěl jezdit silnici a tady to uhání. A udržet čtyři motorky nejde naplno. Ekonomicky to nemůžeš zmáknout. Málokdo tady sedí na dvou židlích. Jedinej, kdo jede dobře krátkou i dlouhou, je Stephan Katt. V těhle podmínkách už to oboje nejde obsáhnout. To byl asi ten hlavní důvod. Jedině snad, kdybych nechodil do práce a měl povolání syn. To je teďka v módě (smích). Nelituju toho, že jsem přešel na dlouhou. Určitě na to byl správnej čas. Fakt je, že na dlouhý dráze si pochutnám.“

speedwayA-Z: „Dopřejme si nyní trošku oddechovou otázku. Používáš dioptrické brýle. Nevadí ti při závodění?“
Jaroslav Pták: „Ne. Na závodech nosím takový malý dětský a velký brejle je držej za rámeček. Nemaj‘ tak kam padat. A třeba Scott dnes dělá brejle navrch přes dioptrický. Zkoušel jsem i čočky, ale problémy jsem měl spíš s nima. Na plochý je prach, přestane ti to klouzat a je to špatně. Ale je pravda, že dnes asi budou vymakanější čočky než tenkrát. Ale já s brejlema nikdy neměl problém, tak to nebudu měnit.“

speedwayA-Z: „Stejně jako v předchozích letech ses dostal do reprezentace. Ovšem semifinále mistrovství světa na dlouhé dráze v Pfarkirrchenu bylo pro tebe hodně smolné, že?“
Jaroslav Pták: „Bylo. Tenhle KO systém… Neodjel jsem ve finále. První čtyři jízdy byly dobrý, ale na finále A to nestačilo. V Pfarrkirchenu bylo hodně našlápnuto. Dostal jsem se do béčka. A neodjel jsem od startu. Padá to na moji hlavu. Pak už s tím nešlo nic dělat. Jde předjet jednoho, ale ne tři. Byla to škoda. Celej den dřeš a pak tohle. Dráha tam je nádhera. Nemá chybu. Po tréninku začalo pršet. Pršelo celou noc a dopoledne. Ale i takhle rozmáčená dráha byla perfektní. Je asi nejlepší a mám ji nejradši. Rychlá, klopená, perfektní. Užší než v Mariánkách, musíš to tam uřídit, rychlostní průměr je tam vyšší. Ve finále jsem nakonec mohl jet v rozjížďce poslední šance v Morizes. Petr Moravec mně volal ve středu. Měl jsem auto na heveru s rozebranou přední osou. Ve čtvrtek bych musel odjíždět, takže jsem odřekl. Všechno se točí kolem ekonomiky. Byla to škoda, v Morizes mi to jde. Pak jsem čekal, jak se Pavel Ondrašík rozhodne s challenge. Nakonec ho jel on. Zase se to všechno odvíjí od toho průšvihu s řemenem v Mariánkách…“

speedwayA-Z: „A co tvá účast v mistrovství Evropy? V britském Swingfieldu jsi skončil bez bodu…“
Jaroslav Pták: „To byla tragédie. Dráha je pro všechny stejná, ale já se s ní nesrovnal. Byla rozbitá, poloměry zatáček divný… Ten člověk, co jí dělal, mě nesnášel. Prostě to nešlo. Čistá nula. To už tady hodně dlouho nebylo. Proč bych říkal, že je to motorkou, když to nešlo mně?“

speedwayA-Z: „Ze smůly jsi nevyšel ani při mistrovství republiky v Mariánských Lázních. Rozsypaný řemen tě vyřadil z bojů o stupně vítězů a měl pro tebe další neblahé dopady.“
Jaroslav Pták: „Myslím, že je výhoda starších a vyzrálejších, že ta magořina v těhle případech už není taková. Ale jak jsem ti říkal po závodech, kdybych to uměl, brečel bych. Jednou za rok jedeme doma. Jsou tam oči těch, co nás podporujou. A takhle to dopadne. Kdo tomu rozumí, vidí to, ale kdo tomu nerozumí, vidí, že jsem byl až šestej. To mě bude mrzet dlouho. Zrovna vycházelo vše, jak by vycházet mělo. Svět na tom nepadá, ale potáhne se to se mnou i do nominace pro mistrovství světa v příštím roce. A to mě mrzí. Sám mám z Mariánek velmi dobrej pocit. Málokdy to řeknu, ale třeba k semifinále není zapotřebí komentář. Je to tak. Úroveň mistrovství republiky jde stoprocentně nahoru. Je to jen otázka času, kdy mistrák bude plnohodnotnej. Ale tím, že je otevřený i pro cizince, má velmi dobrou úroveň. To je zásluha Míry Musila. Tady v karlovarskejch novinách už jednou psali, že dráha v Mariánkách bude rozparcelovaná na baráky. A díky Mírovi, že to vzkřísil.“

speedwayA-Z: „Loni jsem byl svědkem, kdy právě do Mariánských Lázní přijela skupina motorkářů. A u brány tvrdila, že se jedou podívat na Jardu Ptáka. Máš tady v okolí hodně fanoušků? Jezdíš s nimi na motorce?“
Jaroslav Pták: „Já myslím, že jo. Právě z řad těhle motorkářů. Víš, nedělám na nikoho ramena a namachrovaný řeči. Z toho jsem asi i věkem venku a lidi mě maj‘ rádi. Člověk má přátele i nepřátele, ale víc je asi těch známejch. Kolikrát se mě někdo ptá, jak jsem jel, a já ho ani neznám. Já cestovní motorku nemám. To bych si dal tak čtyři dny (smích). Ale mám skůtra, padesátku. Jezdím s tím z dílny a už v zatáčkách pod teplárnou závodím. Takže vidíš, že silnější motorka fakt nejde.“

speedwayA-Z: „Karel Kadlec se může pochlubit velkým počtem startů ve volných závodech v zahraničí. Nezkoušel jsi s ním spolupracovat na tomto poli?“
Jaroslav Pták: „Ne, s Káčou ne. Přihrál mi jeden závod. Já jemu, když jsem se v roce 2003 zmáknul, asi pět. Příští rok jich už mám nasmlouvanejch asi sedm. A to je teprve listopad. Uvidíme, jak to bude probíhat. Domlouvám si to sám. Fakt je, že bych toho chtěl odjet co nejvíc. Jak na dlouhý, tak na trávě. Pořád věřím, že bych se měl protlačit do challenge. Možná je to neskromný, ale věřím tomu. Jedno semifinále je v Mariánkách, druhý v Lussacu. Na obou drahách mi to jde. Třeba v Parchimu bych byl skeptičtější, ale tady jsem optimista. Když bude to štěstí, který mě v poslední době chybí. Ale na to se nechci vymlouvat. Zase jsem třeba šastně podruhý ženatej.“

speedwayA-Z: „Poznal jsi silniční závody a závodil v motokrosu. Ten nakonec předčila plochá dráha a nyní se specializuješ na dlouhou a trávu. Jak vidíš své další účinkování v motoristickém sportu? Nelákají tě třeba ledy? Nebo motokros na úrovni hobby závodů? A co comeback na krátké?“
Jaroslav Pták: „Krátkou určitě ne. Už nemám motorky. Nebránil bych se tomu, ale musel by přijít ten zlom. Teď mám vsazeno, třeba mi zejtra vytáhnou jackpot a pojedu do Divišova pro dvě motorky (smích). Ale čtyři motocykly nejde udržet ani finančně, ani časově. Takže zase dlouhá a tráva. Motokros už vůbec. Třeba bych se svezl na louce v zimě, ale hobíky ne. Ledy už vůbec. Šroubky byly skvělý, dala se vyhrát kombinéza.“ (narážka na cenu za vítězství na zimním stadiónu v Hradci Králové v březnu 1992 – pozn. redakce).

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:

Jiří Bayer: „Dobrý den, nejprve bych vám chtěl poděkovat za to, že vůbec jezdíte. Nadšenci jako vy nebo Karel Kadlec drží tenhle sport nad vodou. Škoda jen, že vás není víc. Měl bych pro vás pár otázek. Za prvé, máte radši písek nebo trávu?“
Jaroslav Pták: „Písek. Je rychlejší. A přesnější. Tráva je taková úderničina.“

Jiří Bayer: „Za druhé, myslíte si, že je myšlenka MČR na trávě v současné době reálná, nebo je to jen utopie?“
Jaroslav Pták: „Co na to říct? Nic o tom nevím. Všechno jde, ale musí to někdo udělat.“

Jiří Bayer: „A za třetí, v příštím roce má svou premiéru světový šampionát družstev na dlouhé dráze. Vy už máte s podobnými závody své zkušenosti, v minulosti jste jel třeba Vierländerkampf na trávě v Berghauptenu. Tehdy jste dokázali Němcům a Angličanům pořádně zatápět, jaké jsou šance našeho týmu dnes? Děkuji a přeji zdraví a hodně úspěchů v závodním i osobním životě.“
Jaroslav Pták: „Šance jsou vždycky. Jede se to v Morizes, což by mělo bejt dobrý. Ale ostatní soupeři budou taky dobrý. Při troše štěstí bychom čtvrtý mohli bejt.“

Roman Beneš: „Na domácích oválech již skoro nejste vidět, kromě MR ČR v Mariánkách. Občas o Vás probleskne kratičká zpráva na těchto stránkách, že jste se zúčastnil toho či onoho závodu v zahraničí. Občas v nedávné minulosti jste se objevil myslím na soupisce Plzně, ale vyjel jste spíše symbolicky. Jste pro mě takový známý, neznámý jezdec, proto mně odpuste ten příval otázek. Jak se žije českému jezdci který se věnuje disciplíně, která se u nás moc nepěstuje? Lze závodění v zahraničí skloubit se zaměstnáním?“
Jaroslav Pták: „Vede se těžko. I trénovat musíme jezdit 370 kilometrů do Mühldorfu. Skloubit se zaměstnáním to musí jít. Ale stojí to dost sil.“

Roman Beneš: „Jak jste se dostal k dlouhé ploché dráze, proč se v současnosti věnujete pouze jí?“
Jaroslav Pták: „Přes krátkou dráhu. A tím, že mám Mariánky padesát kilometrů od bydliště. Je to rychlý. A nejsem schopnej časově a finančně udržet další dvě motorky na krátkou.“

Roman Beneš: „Kolik absolvujete závodů za rok na trávě a kolik na pískových oválech?“
Jaroslav Pták: „V průměru je to tak pět dlouhých a patnáct trav za rok.“

Roman Beneš: „Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch na dlouhé a co na krátké?“
Jaroslav Pták: „Na krátký asi mistrovství Saska 1997 a první liga 1991. Na dlouhý první místo v mezinárodním závodě v Morizes 1994, třinácté místo ve finále MS v Mühldorfu 1999, replika zlaté přilby z Willing 2002 a třetí místa v mistrovství republiky 2003 a 2005.“

Roman Beneš: „Dlouhá je údajně ještě náročější na techniku než krátká, myslíte že by Vás lepší technika posunula ve výkonosti výrazně dopředu?“
Jaroslav Pták: „Určitě. Kolikrát říkám, že nejsem závodník, ale hasič. Pořád něco hasím, co se týče závodního zabezpečení (smích). To si myslím, že je velkej handicap. Prostě nemůžu žít z podstaty, ale musím pořád něco tahat za konec. Takže by mě to určitě posunulo. Zabejvám se různejma problémama, který pak překážej‘.“

Roman Beneš: „Jak vypadá zákulisí závodů na dlouhé? Musí se platit startovné, nebo naopak je vypláceno startovné pořadateli? Je jezdec výrazně odměňován za umístění? Co musí jezdec vše udělat proto, aby získal závod v zahraničí?“
Jaroslav Pták: „Vyplácí ho pořadatel. Záleží na tom, co se nasmlouvá. Asi bejt vidět a zaplacírovat. A pak dlouhodobě nezametat. A přijeďte se podívat do Mariánek. Pořadatelé pouštěli do depa. Uvidíte všechno sám.“

Roman Beneš: „Myslíte že jsou perspektívní pouze závody na krátké dráze a závody na dlouhé časem zaniknou?“
Jaroslav Pták: „Určitě ne. Proč měly zanikat? Jak krátká, tak dlouhá má své kouzlo. A své zázemí.“

Roman Beneš: „Vím že v Německu a zvláště v Bavorsku jsou závody na dlouhých oválech stále poměrně oblíbeny a Mariánky jsou relatívně nedaleko. Myslíte si, že by se toho dalo využít pro rozvoj závodů na dlouhém oválu u nás (více závodů, němečtí jezdci, němečtí diváci)?“
Jaroslav Pták: „Určitě by se využít dalo. Ale musel by hrstce lidí okolo Míry Musila někdo výrazně pomoct. Od toho se vše odvíjí.“

Roman Beneš: „Za které kluby a v kterých sezonách jste ve své kariéře jezdil?“
Jaroslav Pták: „1986 – 92 Plzeň, 1993 Čakovice, 1994 – 97 Chabařovice, 1998 – 2002 Plzeň, 2003 – 2006 Mariánské Lázně. Hostoval jsem v Německu, 1995 – 98 Míšeň, 1999 – 2006 Willing.“

Roman Beneš: „Jak v současnosti trénujete? Máte přípravu např. v tělocvičně, trénujete na ovále v Mariánkách, máte v přípravě nějakého partnera, který trénuje s Vámi?“
Jaroslav Pták: „Mám doma ribstol. Na tělocvičnu mi nezbejvá čas. Individuální trénink bez partnera, jedině s partnerkou (smích). V Mariánkách se trénuje sporadicky kvůli pronájmu. A tak jezdím do Mühldorfu.“

Roman Beneš: „Jste v současnosti člen některého plochodrážního klubu, podporuje Vás některý z plochodrážních klubů?“
Jaroslav Pták: „AMK Mariánské Lázně a Jawa Club Willing.“

Radim Mach: „Celkem trefně Vás souslovím známý-neznámý označil pan Beneš v předchozím příspěvku. Je pravděpodobné, že Vás uvidíme na některém závodě české extraligy v příští sezóně? (nemyslím v ochozech, ale na zavodní dráze.)
Jaroslav Pták: „Určitě ne. Už jsme to rozebírali, je to otázka časová a materiální.“

Michal Stárek: „Chci pozdravit Jardu i jeho tátu, je to opravdu skvělá parta chlapů, několikrát jsem měl možnost se s nimi potkat na závodech v zahraničí i doma a jsou to správný kluci. Chci se zeptat, co pro Jardu znamená jeho spolupráce s tátou? Přeji do dalšího závodního roku hodně sportovního štěstí, smůlu již snad máte vybranou. A pozdravujte tátu!“
Jaroslav Pták: „Spolupráce s tátou přináší, že nemusím platit ladiče. Dělá perfektní motory. Jsem u toho a hodně polemizujeme nad časováním a věcma kolem motorů. Chováme se k sobě spíš jako bráchové, než jako táta se synem. Těší mě, že jste mě nazval správnou partou, protože vím, že to myslíte upřímně. Pozdrav vyřídím.“

Horác: „Zdravím, do následující sezóny přeju méně problémů s motory, hodně zdraví a úspěchů. Nikdy jste neuvažoval o ledové ploché dráze?“
Jaroslav Pták: „Děkuju za přání. O ledech jsem nikdy neuvažoval. Už jen proto, že bych musel jezdit do Ruska. A nemám rád zimu. Jezdil jsem obstojně na šroubkách – když byly.“

Horác: „Co očekáváš od MS družstev na Dlouhé? Byla by tam šance na pronikavější úspěch, vždy tým s Tondou Švábem, Zdeňkem Windem, Karlem Kadlecem a Tebou by mohl mít velké šance. Díky za odpovědi.“
Jaroslav Pták: „Budou to hodně vyrovnaný závody. Určitě tam nenajdeš slabou jízdu. Nikdo neví, jakým se to pojede systémem. A zapomněl jsi ještě na Pavla Ondrašíka a Ríšu Wolffa. Ty tam určitě patří.“

Lukáš Jirka: „Dobrý den, chtěl jsem se zeptat, jak dlouho ještě chcete závodit.“
Jaroslav Pták: „To je dobrá otázka. V jednačtyřiceti se necejtím starej. Kdyby bylo na mně, tak minimálně deset let. Ale nevím, jak dlouho to vydržím ekonomicky.“

Kristýna Ptáková: „Slyšela jsem, že jste byl s manželkou na devátém výročí svatby v Harrachově. Jak se vám tam líbilo?“
Jaroslav Pták: „Perfektní. Vyčistil jsem si hlavu a odpočinul si. Vylezl jsem na mamutí můstek a bál se jako malej kluk. Jak z toho ty blázni můžou skákat.“

Michal Jirka: „Dobrý den uvažujete ještě o návratu na krátkou dráhu? Proč myslíte, že krátká dráha je populárnější než dlouhá? Děkuji za odpovědi.“
Jaroslav Pták: „Určitě ne. Odpovídal jsem už na to asi čtyřikrát (smích). Krátká myslím, že je populárnější, protože má lepší promotion. Širší základnu a i ty náklady pro pořadatele nejsou tak vysoký. Upravit čtyři sta metrovou dráhu je něco jiného než kilometr.“

Radim Mach: „Co bylo pro Vás tím hlavním motivem (kdy nastal ten zlom) věnovat se dlouhé dráze, když u nás není tolik rozšířená?“
Jaroslav Pták: „Poprvé jsem jel v roce 1988. A 1. července 1990 jsem jel v Montanagne mistrovství Evropy na trávě. Byl jsem osmej. Zlom přišel asi v roce 1999. To už jsem krátkou jezdil jen doplňkově. Od roku 2003 jezdím jen dlouhou.“

Jaroslav Pták děkuje:
„Sponzorům Karlovarská teplárenská a.s., Autika s.r.o., Fuchs Oil, Trival, Auto Mudra, Vodocentrum W + M, Inovation Czech, Xintex a Jawa a.s.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II) a Jiří Bayer