Počátkem září 1976 byl Angličan Peter Collins na vrcholu slávy. V polské hornické konurbaci Katowice vybojoval titul individuálního mistra světa. Jako prvý Angličan, jemuž se to po předlouhých čtrnácti letech povedlo, se hřál na výsluní zájmu fanoušků a médií. Z piedestalu slávy národního hrdiny nesestoupil ani o rok později. V deštivém finále v Göteborgu, kam přijel prakticky rovnou z manchesterské nemocnice, nastoupil s 200 vnitřními a 32 vnějšími stehy v noze. A ačkoliv se po depu belhal o berlích, nakonec skončil druhý se ztrátou jediného bodu na vítězného Ivana Maugera. Leč o rok později pohroma! Peter Collins nepostoupil ani z britského finále. Příčinou byla – světe, div se – sabotáž!
Noční můra z Coventry
Počátkem šedesátých let se v mistrovství světa jednotlivců ustálil kvalifikační systém. Závodníci země pořádající světové finále, v čemž se nejprve střídala Anglie se Švédskem a později s Polskem, nemuseli absolvovat kvalifikační proces. Byli nasazováni do závěrečných bojů přímo na základě své vlastní národní kvalifikace. V britském finále roku 1978 šlo tedy o hodně. V depu bylo šestnáct prvotřídních Angličanů. Ovšem pouze čtyři z nich se mohli kvalifikovat do finále, které se chystalo ve veleslavném londýnském Wembley jako završení monstrózních oslav padesátin ploché dráhy v zemi královny Alžběty II.
Počasí však oslavám vůbec nepřálo. Bylo to tenkrát takové typické anglické léto, kdy téměř permanentně pršelo a sluníčko vykukovalo pouze sporadicky. Kvůli hustému dešti se britské finále muselo dvakrát přeložit. Když výkvět anglické ploché dráhy na předměstí Coventry, zvaném Brandon, vykládal motorky ze svých dodávek již potřetí, kalendář ukazoval 16. srpen a do světového finále scházelo jen pár dnů.
Peter Collins dráhu v Coventry nikdy příliš nemiloval. Avšak poměrně si věřil, že dokáže nahromadit dostatečný počet bodů, aby se umístil mezi postupující čtyřkou. Přijel se dvěma perfektně připravenými stroji značky Weslake a patřičnou dávku sebevědomí mu nepochybně dodalo také poměrně hladké vítězství v semifinále v Sheffieldu. Leč hned jeho úvodní jízda mu příliš radosti nepřinesla, protože protnul cílovou čáru až na třetím místě za Mike Leem, který tak rázně vykročil za obhajobou titulu britského šampióna, a Dave Jessupem.
Pro své druhé vystoupení v šesté jízdě Peter Collins zvolil druhý motocykl. Ten první se mu nezdál dostatečně rychlý. A nelitoval, protože hladce vyhrál před Dougem Wyerem. V závěrečných fázích rozjížďky však motor začal vynechávat. Hrdina našeho článku si nejprve nechal odebrat vzorek metylu z nádrže v duchu pravidel, které britská plochodrážní exekutiva schválila pár dnů před závodem, aby se posléze mohlo zjistit, zda některý z jezdců nepoužil nepovolené palivo. A pak už spěchal ke svým mechanikům.
Dobře si totiž uvědomoval, že při svých zbývajících třech startech musí vítězit, jinak se brána depa stadiónu ve Wembley otevře úplně jiným borcům. V deváté jízdě si pak vyšlápl na Malcolma Simmonse, leč vzápětí se jeho Weslake odmlčel. Pouhé čtyři body z pěti jízd dávaly už pořádný důvod k panice. V Collinsově depu se začalo horečně pracovat a na motorce se vyměnilo prakticky všechno, co se v té chvíli vyměnit dalo. Ale to už tu byla rozjížďka s číslem šestnáct a Peter Collins k ní přijel v sedle své druhého motocyklu – toho, s nímž předtím triumfoval. Od pásky šel vpřed jako raketa, jeho jezdec se dostal do čela, ale pak motor zdechl.
Dva defekty v jednom závodě! To se Peteru Collinsovi téměř vůbec nestávalo, proto vůbec nemohl pochopit, co se to vlastně děje. Před poslední sérií mechanici opět vlétli na motorky, aby se pokusili přijít celé záhadě na kloub. Tentokrát dokonce vypustili nádrž a nalili nový metyl z jiného zdroje. Motocykl nakonec svého majitele dovezl do cíle na druhém místě. Jenže šest bodů bylo pro proniknutí tak hustým kvalifikačním sítem žalostně málo. A na duchu zlomený Peter Collins, pro něhož se ten večer změnil v nejčernější hororový sen, měl jedinou starost. Co nejrychleji se dostat domů.
Sabotáž!
Druhý den měl Peter Collins ve svém nabitém programu prestižní volný závod v Sheffieldu, který předtím dvakrát vyhrál. Jestliže si myslel, že ho už v jeho kariéře nemůže potkat nic horšího než výše popsané britské finále, hluboce se mýlil. Ve čtyřech ze svých pěti jízd brilantně odstartoval. Pokaždé se dostal do čela, ale pak vždy odpadl kvůli poruše motoru! V poslední rozjížďce mu to vůbec nejelo.
Nepovedené britské finále a nula ze Sheffieldu to už bylo to pořádné žrádýlko pro média. Na otázku televizního komentátora Dicka Botta, jenž byl shodou okolností Collinsovým manažerem, v čem tehdy ještě stále úřadující světový vicemistr spatřuje příčinu svých mechanických problémů, Peter Collins rázně odpověděl: „Sabotáž! Jsem si zatraceně jistý, že se mé motorky staly obětí sabotáže.“
Spousta televizních diváků si v té chvíli zřejmě pomyslelo cosi o nafoukaných primadonách neschopných strávit hořkou pilulku neúspěchu. Jenže Peter Collins měl pro svá silná slova více než pádné důkazy. Rozebral totiž karburátory obou svých strojů a objevil uvnitř jakousi záhadnou substanci. Pečlivě ji zabalil do kusu látky a odeslal na analýzu k profesoru Wyn-Jonesovi z univerzity v Salfordu. Jeden z jeho laborantů, jakýsi M. Edwards, ji podrobil testům a zjistil, že je to cukr. A na světě tak byla rázem celá řada záhad.
Nejjednodušší odpověď je na otázku, proč se stopy cukru nenašly ve vzorku paliva, odebraném z nádrže Collinsova stroje po jeho vítězství v šesté jízdě britského finále. Tehdy se jeho účinky v podobě vynechávajícího motoru projevily poprvé. Cukr se totiž v metylu nerozpouští. Jeho krystaly volně klesají ke dnu nádrže, odkud se dostávají až do karburátoru. Tam dokonají své zkázonosné dílo, protože ucpávají trysky.
Otázka, kdo byl původcem, zřejmě zůstane navěky nezodpovězená. Pachatel a jeho společníci si s největší pravděpodobností vezmou tajemství o svém hnusném činu do hrobu. A stejně tak i způsob, jak dokázali cukr do nádrží obou Collinsových motocyklů dostat. Ty byly pod permanentním dozorem samotného závodníka a tří mechaniků. Pouze v momentech, kdy je odtlačili k výjezdu z depa před startem jízdy, mohly být chvilku osamocené. Pár sekund však sabotérům na jejich nekalý čin stačilo.
Peter Collins, jehož umění mohli několikrát obdivovat rovněž fandové v Čechách, mohl být spokojený jen napůl. Sice prokázal, že za svůj výbuch v britském finále v Coventry vůbec nemohl, ovšem o světové finále přišel. A co kdyby měl zrovna svůj den a my mohli v souvislosti s jeho jménem uvádět dvojnásobný světový šampión? Ale za těchto okolností nakonec triumfoval Ole Olsen v sedle divišovské Jawy. A jednaosmdesátiletý Harry Weslake zdrcen neúspěchem svých strojů podlehl srdečnímu záchvatu, jenž ho ranil přímo na tribuně ve Wembley…
Bezprecedentní případ
Takový případ do očí bijící sabotáže nemá v historii ploché dráhy obdoby. Kvalita paliva může být ovšem problémem. O tom by ostatně mohli vyprávět i někteří naši jezdci, kteří kupříkladu v polské lize natankovali na stadionu svých soupeřů z tamních zdrojů. Na nečistoty v metylu se nadávalo třeba i při loňské Super Prix Mšeno.
Roman Matoušek zase pro změnu přišel o šanci bojovat o stupně vítězů ve finále šampionátu republiky v Březolupech roku 1991, protože mu mechanik omylem nalil do nádrže místo metylu obyčejnou vodu. Když se na tento fatální omyl přišlo, bylo již pozdě. Ovšem to je již jiný příběh.
Foto: archív autora
