Ukázka z dokončované knihy Slánská sedmdesátka, aneb od padesátého doleva a smykem od Antonína Škacha a Antonína Vildeho

V srpnu dvaadevadesátého vychází Blesk teprve pátým měsícem. Na tehdejší poměry se věnuje ploché dráze nebývale často, ale samozřejmě svým stylem sobě vlastním. A tak si jeho čtenáři mohou přečíst výrazný červený titulek Buranda si spletl depo s ringem. Slánský závodník tak stránkách deníku předbíhá dokonce mistry světa Garyho Havelocka a Michaela Leeho, jež novinář spojuje díky národnosti, zlaté medaili z nejprestižnějšího šampionátu a užívání drog. Bylo by však nesmírná škoda dlouhatánskou kariéru Václava Burandy ponechat na bulvárním novináři, byť měl pravdu, že z něho Tyson nikdy nebude. Tím spíše, když se v prostředí slánské ploché dráhy se pohybuje již bezmála půl století.

 

Vítězství ploché dráhy nad fotbalem

Už když byl Vašík malý kluk, sport levých zatáček dobře vnímal. „K plošině mě dostala babička,“ usmívá se. „Pracovala v Baterii a na dílně s ní dělal Honza Klokočka. Zdeněk Majstr tam jezdil autobusem, vozil nás na výlety a lyžovat.“

Zdeněk Majstr měl na starosti plochodrážní potěr, v jehož řadách se hrdina našeho vyprávění v sedmdesátých letech objevil. „Na jatkách byly starý dílny,“ vzpomíná. „Chodil tam třeba Roman Matoušek nebo Petr Anýž, ten se pak zabil na cestovní motorce, nebo Zdeněk Plavec.“

Chlapcům se na bývalých jatkách pochopitelně nesmírně líbilo. „To byly zlatý čas,“ souhlasí Václav Buranda. „Učili jsme se rozebírat a mejt motorky. A jezdilo se. Byly tam pionýry, stopětasedmdesátky a půllitry. Když to někdo neuměl, Zdeněk Majstr na to vlez‘ v šortkách a pantoflích a ukázal, jak se to má jezdit. Pak přišel výpadek, jak se rozbil na rogalu.“

Kromě ploché dráhy se však hrdina našeho vyprávění bavil také fotbalem. „Nebyl jsem nejhorší,“ pochlubí se. „Vykopali jsme to od žáků vejš, pak mě brali do chlapů, ale plochá dráha se mi líbila víc. Obojí jsem měl u huby, bydlel jsem v Jemníkách, fotbal jsem hrál v Pcherech, na staďák do Slanýho jsem chodil pěšky přes dva kopce.“

Jednoho dne se ovšem musel rozhodnout, jaký sport si vybrat. „Největší pomoc jsem měl od táty,“ uznává. „Šel jsem hrát fotbal, vždycky jsem zahodil motorky a on je za mě myl. Až jednoho dne jsem přišel a motorky byly špinavý. A táta mi povídá, že si musím vybrat. A tak jsem si vybral plochou dráhu.“

A co ho k takovému rozhodnutí vedlo? „Plochá dráha se mi líbila víc,“ reaguje bez zaváhání. „Závodníci pro mě byli bozi. Rosůlek, Klokan, Minařík… Kdykoliv zavrčely motorky, byl jsem na staďáku. A ta vůně ricinu, to už dneska není…“

 

Pro řidičák, do průvodu a na Slovensko na závody

Na rozdíl od tehdejší doby však dnešní kluci se mohou do závodění vrhnout bez váhání a ohledu na věk v patřičné kubatuře. „Tenkrát to bylo jiný,“ souhlasí Václav Buranda. „Musel jsem čekat do sedmnácti. Až když jsem měl řidičák na velkou motorku.“

Přitom hrdina našeho vyprávění měl plochodrážní pětistovku pod kontrolou již v patnácti letech. Táhlo mu již na osmnáct, když zjara roku 1980 startoval juniorský šampionát Československa. On se nakonec objevil v semifinálové skupině B místo svého klubového kolegy Milana Brabce. Jeho první závod pořádala druhý květnový den Žarnovica.

„Dostali jsme nový kombinézy,“ vybaví si okamžitě. „Na Prvního máje jsme v nich byli ve Slaným v průvodu. Den předtím jsme si byli pro řidičák. Kdo ho dostal, jel závody.“

V Žarnovici nakonec bylo jen třináct závodníků a Václav Buranda skončil jedenáctý. „Z toho si člověk moc nepamatuje,“ nemůže bohužel sloužit žádnými detaily. „Byl jsem ještě rád, že jsem dal motorku do smyku. Ještě jsem to neměl v ruce. Chuť vyhrát jsem měl, to bylo jasný, ale detaily si nepamatuju. Taky je to čtyřicet let.“

V Žarnovici Václav Buranda tehdy vskutku vyhrál. V rozjížďce s číslem devatenáct však stáli na startovním roštu jen dva a pardubický Zdeněk Vaníček neviděl cíl. Nicméně slánský novic si nevedl špatně ani v dalších třech závodech své skupiny a díky celkovému devátému místu postoupil do finále jako náhradník.

V Chabařovicích dostal vestu s devatenáctkou, ale nakonec přece jen zamířil na start dvou rozjížděk. V dalších podnicích byl již součástí hlavní šestnáctky. Všechny zaskočil zejména v Plzni, kde skončil sedmý. Ve Slaném se posléze umístil coby dvanáctý a stejná příčka mu patřila také celkově. Na nováčka v tehdejší konkurenci to vůbec nebylo špatné.

 

Povolávací rozkaz do západního vojenského okruhu

V sezóně 1981 byla slánská extraligová sestava tak nabitá, že se do ní slibně se rozvíjející plochodrážník nedostal ani na post povinného juniora. Nicméně šanci mu nabídl český pohár, soutěž osmičlenných družstev. On ji využil k neustálému zlepšování. Přímý postup do finále juniorského mistrovství republiky mu tentokrát neunikl. A co víc, umístil se v lepší polovině výsledkových listin a nakonec skončil celkově šestý.

„Poslední závod jsme jeli ve Mšeně,“ vzpomíná. „Přišel za mnou Petr Kubíček. Na kolenou mě prosil, že musí, musí bodovat, jinak ho vyhodí z Rudý hvězdy. A tak jsem ho pustil.“

Díky přátelské výpomoci si Petr Kubíček udržel sedmou příčku před dotírajícím Ladislavem Šifaldou z Chabařovic, zůstal v pražském klubu a rok na to patřil juniorský titul jemu. Václav Buranda stejně nemohl šestou příčku ztratit, jenže osud někdy píše zamotané příběhy. Poslal Slaňáka úplně jiným směrem, než libereckého odchovance s rudou hvězdou na vestě.

V červenci stál Václav Buranda na nástupu slánského finále mistrovství Evropy juniorů místo Němce Petera Niedera. „Dokonce jsem utržil bod,“ usmívá se ještě po letech. „Byla tam jen jedna stopa. Celý dva dny chcalo, takovou dráhu jsem nezažil ani ve Slaným, ani jinde. Vyhrál Shawn Moran, byl jsem u toho, když mu nechali rozebrat motor.“

Větší překvapení na Václava Burandu teprve čekalo. „Byl jsem vykulenej, když jsem si šel pro peníze,“ připouští. „Normálně jsme brali deset korun za bod a najednou jsem dostal devět stovek. To byly zlatý časy!“

Avšak idylka měla záhy skončit. V září Václav Buranda ještě stačil zasáhnout do kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců na příští rok. Devátým místem debutoval při Zlaté stuze v Pardubicích, avšak juniorská část jeho kariéry se měla uzavřít ještě, než stačil oslavit devatenácté narozeniny. Na vojenské správě si totiž vyzvedl povolávací rozkaz k bojovému útvaru.

„Místo, abych se na ploché dráze dostal někam dál, rukoval jsem do Karlových Varů,“ povzdechne si. „Petr Křikava s Františkem Moulisem byli na posádce, zkoušeli, aby mě pouštěli na závody, ale to byl západní okruh a tam nešlo nic řešit.“

 

Z vojny rovnou do extraligy

Dva roky v zeleném se vlekly, ale nakonec stejně utekly pryč a Václav Buranda byl nazpět na slánském stadiónu. „V třiaosmdesátým na podzim jsem šel do civilu a hned zpátky do boje,“ pokračuje ve svém vyprávění. „Jezdili jsme Bulharsko a Maďarsko, objížděl jsem pouťáky, bylo i Polsko a NDR. Krásný časy a člověk se na ty závody těšil a zase dostal do formy.“

Plochá dráha jej doslova opět pohltila. „Ve Slaným byla dobrá parta vždycky,“ připomíná. „Měl jsem to jako zábavu. Tady proběhlo lidí, vyměnilo se takových závodníků. Pamatuju toho moc.“

V sezóně 1984 jde prakticky přímo do extraligy. Zatímco SVS Pardubice a RH Praha bojují o titul, Plzeň a Slaný svádí stejně nemilosrdný duel o třetí místo. Nejde jen o bronz, za nějž si ani jeden z klubů stejně nic nekoupí, ale o udržení se ve vyšší divizi. Tradiční podzimní kvalifikace totiž odpadají a poslední bude napřesrok nahrazen vítězem první ligy.  Slánské šance se zmenšují po zranění Ladislava Hradeckého.

„Láda si zlomil ruku v Zohoru,“ povzdechne si Václav Buranda. „Pak se v Praze jela rozhodující extraliga a on do ní nastoupil. Doktor mu to vždycky opíchával. Jezdil vždy vláčnější motory, Klokan měl vždycky točáky jak kráva.“

Co čert nechtěl, obě slánské opory se musely střídat za řidítky jednoho stroje. „Klokan jezdil na Ládový motorce, svojí zadřel,“ líčí Václav Buranda, který tehdy s desítkou na své vestě přivezl pro Baterii dva body. „Láda i s tou rukou odstartoval dokonce na Jirku Štancla. V poslední jízdě ale zadřel a Aleš Dryml pak pustil Míru Bartoše před sebe.“

Jeden jediný bod poslal Slaný do nižší divize. „První liga pro nás byla sranda,“ netají se Václav Buranda. „Ale přece jen bylo blbý, že to byla jen první liga.“

 

Třikrát pátý v přeboru

Za aktivní kariéry Václava Burandy vypadl Slaný z extraligy poprvé, nicméně nikoliv naposledy. Dolů do první ligy musel ještě po skončení extraligových ročníků 1988 a 1995. Vždy však dokázal najít cestu nazpět mezi elitu a dokonce aktivně ovlivňovat boj o medaile.

Václav Buranda střídal skvělé výsledky s horšími. Nikdy se nedostal do finálové série mistrovství republiky jednotlivců, což ostatně z borců mimo středisek vrcholového sportu dokázal ve druhé polovině osmdesátých let jen málokdo. O účast vesměs přicházel až ve finálových závodech kvalifikace, kam vedla cestička z přeborů.

I v nich ovšem probíhaly tuhé boje. „V Čakovicích jsem šel z vnitřku,“ vybaví se Václavu Burandovi zážitek ze čtvrté jízdy přeborového mítinku z června 1985. „Kůča byl na trojce. Měl novou kombinézu, byl zrovna ve velkým fóru, myslel si, že mu v prvním vinglu nechám místo na lajně. Ale já nenechal a on šel v tý nový kombě na hubu.“

Petr Kučera skončil nakonec sedmý, zatímco Václav Buranda stál na nejnižším stupínku pódia. Celkově obhájil pátou příčku ze čtyřiaosmdesátého. Roku 1986 byl Slaný nazpět v extralize, v ní se pomstil Plzni. Václav Buranda podruhé zopakoval páté místo v přeboru, avšak série pětek se přeruší ve výsledkové listině ročníku 1987.

Přitom Václav Buranda byl druhý za Václavem Milíkem v kvalifikaci v Březolupech, i v semifinálových kláních v Chabařovicích a v Liberci. Finálová část navíc začínala v jeho Slaném. Avšak medailový sen skončil dříve než vlastní mítink.

„Když na nás byl Klokan nasranej, vzal kropičku a ulil dráhu, že na ní nešlo jezdit,“ vysvětluje Václav Buranda. „Měl jsem točivej motor, dal si svůj převod. Vjel jsem to první zatáčky a na tom mokrým vlít‘ do prken. Na zádech mi vyskočila boule a doktor mi zakázal jet dál.“

Trojice pátých míst zůstala pro Václava Burandu maximem v přeboru. Startoval v něm až do zániku soutěže roku 1989, ale po devadesátém se víceméně specializoval jen na ligová klání. Slaný čekaly skvělé časy a on v nich rozhodně nehrál podřadné role. Vždyť měl velký podíl na návratu svého týmu do extraligy 1990!

 

Veskrze kladný hrdina navzdory bulvární reputaci

Devadesátá léta v mnoha směrech obrátila zažité pořádky hlavou dolů. „Začaly ležáky,“ připomíná Václav Buranda, že se v historii mnohokrát odložený koncept pohonné jednotky plochodrážního motocyklu, konečně dočkal své chvíle. „Já měl radši, když to tahalo za ruce. A ty ležáky se hezky vodily.“

Slaný získal Romana Matouška a klubovým ambicím rostly svaly, jaké zdobily plochodrážního bohéma. „Z Maťase měl každej vítr,“ komentuje Václav Buranda. „Když za nás jel, bylo to dobrý. Byli jsme skvělá parta. Přijeli jsme na závody a Pražáci hned říkali, že je tady slánská mafie.“

Vyhrocené momenty z dráhy se občas přenesly do depa, obzvlášť během dvojutkání. „Ve Slaným si nikdo nenechal nic líbit,“ říká Václav Buranda. „Jednou tady Gažo Forgáč sundal Vaška Kouckýho. Přijel do depa, tak jsem ho samozřejmě trefil. Pan Vozár klidnil situaci, že už ho nepostaví.“

V srpnu dvaadevadesátého přišel incident s pražským juniorem Antonínem Hrubantem, který hostoval za Březolupy. „Měl jsem problém se spojkou,“ líčí slánský závodník. „Nestartovalo to a on mě sundal. Jízdu nezastavili, a když dojeli do cíle, chtěl jsem ho nakopnout. On mi ale ujel a já ho netrefil. V depu mě všichni drželi, akorát Jirka Štancl seděl na metylárně a smál se, že budou mít v Blesku, o čem psát.“

Bulvární deník se na Václavu Burandovi, jenž míval v depu obrovské zastání v osobě svého otce vybaveného neuvěřitelnou silou, vskutku vyřádil. Jen škoda, že dalších výsledků slánského plochodrážního patriota své čtenáře ušetřil. On totiž zůstal se svým týmem nejen v dobrých časech, kdy byl v extralize druhý a třetí. Avšak když Slaný v pětadevadesátém zase vypadl z extraligy, udělal v první lize maximum pro jeho návrat.

Do starého železa nepatřil ani v extralize 1997, byť ve svých pětatřiceti cítil, že je čas končit. V roli náhradníka inkasoval pět bodů v srpnovém podniku ve Slaném a se svým klubem vyjel ještě do Březolup. A mezitím spolu s René Junou vyrazil na mezinárodní pouťák do Kopřivnice, kde mu patřila desátá pozice.

„V Kopřivnici jsem byl snad po sto letech,“ přelétne přes jeho tvář úsměv. „To je extrémní dráha, ale když jsi jezdil pořád, tak ti to ani nepřišlo. Jenže já už těch závodů v tý době neměl tolik. Dráha je tam poloviční dlouhá, jak nemáš fyzičku, nemá cenu do Kopřivnice ani jezdit.“

 

Optimistou jednou provždy

Své obrovské zkušenosti předával Václav Buranda i poté, co pověsil svou vlastní kombinézu na hřebík. „Začal jsem jezdit jako mechanik s Mirdou Fenclem a Patrikem Linhartem,“ svěřuje se. „To byly taky dobrý léta, cestovali jsme po závodech.“

Sám se ještě svezl v závodech veteránů. „To byla zábava, že si člověk přidal plyn,“ zůstává oběma nohama na pevné zemi. „To už se závoděním neměli nic společného. Ale v tom věku už má závodník radost ze všeho.“

Dnes jej v ochozech moc často nepotkáte, protože opravuje kamióny a většinou mu odpolední směna padne, když se ve Slaném závodí. „Chodím se dívat,“ netají se. „Ale spíš ani nechodím, nemám čas. Ale po internetu se koukám pořád.“

Plochodrážní kariéra Václava Burandy (*17.11.1962) v kostce:

1980:	MR juniorů: Václav Buranda 9. v semifinálové skupině B (Žarnovica 11., Kopřivnice 11., Slaný 8., Čakovice 10.), postup jako náhradník do finále, v něm 12. (Chabařovice náhradník, dva body, Plzeň 7. A Slaný 12.)
1981:	ME juniorů: traťový náhradník ve finále ve Slaném; český pohár družstev: Slaný 1.; MR juniorů: Václav Buranda 7. v semifinálové skupině B (Plzeň 10., Slaný 7., Praha ?. Čakovice 8.), 6. ve finále (Kopřivnice 5., Žarnovica 8., Pardubice 7., Mšeno 8.); kvalifikace o MR jednotlivců 1982: Václav Buranda 12. v semifinálové skupině B (Chabařovice 12., Čakovice 9.); 9. při Zlaté stuze v Pardubicích
1982 – 1983:	povinná vojenská služba
1984:	MS jednotlivců: traťová rezerva předkola ve Slaném; Slaný 4. v extralize (Václav Buranda 9 bodů ze 135 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Václav Buranda 5. v kvalifikaci v Plzni, 5. ve finálové části (Kopřivnice 10., Březolupy 3., Čakovice 4., Mšeno 5.); kvalifikace o MR jednotlivců 1985: Václav Buranda 9. v semifinálové skupině A (Čakovice 8., Plzeň 9.), 11. ve finále (Pardubice 16., Praha 10.); s Jaroslavem Hautpmannem 4. v mezinárodním turnaji dvojic (Plzeň 4., Slaný 5.)
1985:	Slaný 2. v 1.lize (Václav Buranda 59 bodů z 305 bodů týmu celkem); Slaný 3. ve skupině A Poháru osvobození; přebor ČSR: Václav Buranda 7. v kvalifikaci v Kopřivnici, 5. ve finále (Plzeň 14., Slaný 8., Kopřivnice 3., Březolupy 9., Čakovice 3., Chabařovice ?); kvalifikace pro MR jednotlivců 1986: Václav Buranda 7. v semifinálové skupině A (Liberec 5., Čakovice 6.), 15. ve finále (Kopřivnice 16., Žarnovica 10); s Karlem Kadlecem 3. v mezinárodním závodě dvojic ve Slaném
1986:	Slaný 3. v extralize (Václav Buranda 15 bodů ze 125 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Václav Buranda 3. v kvalifikaci v Chabařovicích, 5. ve finále (Slaný 5., Slaný 3. Plzeň 6., Chomutov 7., Chabařovice 9.); kvalifikace o MR jednotlivců 1987: Václav Buranda 7. v semifinálové skupině B (Kopřivnice 4., Žarnovica 10.), 9. ve finále (Praha 6. Liberec 10.); MR dvojic: 6. s Františkem Moulisem
1987:	Slaný 4. v extralize (Václav Buranda 28 bodů ze 159 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Václav Buranda 3. v kvalifikaci v Březolupech, 2. v semifinálové skupině B (Chabařovice 2., Liberec 2.), 17. ve finále (Slaný 16., Plzeň NS); 10. při květnovém mezinárodním závodě ve Slaném, 9. při květnovém mezinárodním závodě ve Slaném, 3. S Jaromírem Bartošem při mezinárodním závodě dvojic ve Slaném
1988:	Slaný 5. v extralize (Václav Buranda 4 body z 385 bodů týmu celkem); přebor ČSR: Václav Buranda 11. v semifinálové skupině B (Čakovice 4., Plzeň NS); 11. v srpnovém celostátním podniku ve Svitavách
1989:	Slaný 3. v 1.lize skupiny A (Václav Buranda 25 bodů ze 155 bodů týmu celkem), 2. v malém finále 1.ligy; přebor ČSR: Václav Buranda 2. v kvalifikaci v Březolupech, 6. v semifinálové skupině A (Čakovice 3., Liberec 8.), 14. ve finále (Březolupy 15., Slaný 10.)
1990:	Slaný 2. v 1.lize skupiny A (Václav Buranda 38 bodů ze 155 bodů týmu celkem), 2. ve finále 1.ligy (Václav Buranda 16 bodů z 81 bodů týmu celkem), 4. v semifinále MR družstev (Václav Buranda 2 body ze 7 bodů týmu celkem); 6. při mezinárodním závodě u příležitosti 40 let ploché dráhy ve Slaném
1991:	Slaný 5. v extralize (Václav Buranda 55 bodů z 359 bodů týmu celkem)
1992:	Slaný 3. v extralize (Václav Buranda 36 bodů z 373 bodů týmu celkem)
1993:	Slaný 2. v extralize (Václav Buranda 23 bodů ze 490 bodů týmu celkem)
1994:	Slaný 4. v extralize (Václav Buranda 26 bodů ze 427 bodů týmu celkem), s Václavem Kouckým a Romanem Perglerem 7. v se finále MR dvojic v Plzni
1995:	Slaný 5. v extralize (Václav Buranda 34 bodů z 279 bodů týmu celkem); s René Junou 5. v semifinále MR dvojic v Březolupech
1996:	Slaný 2. v 1.lize (Václav Buranda 49 bodů z 212 bodů týmu celkem), 8. v MR tříčlenných družstev: (Václav Buranda ve dvou závodech 10 bodů z 42 bodů týmu celkem)
1997:	Slaný 4. v extralize (Václav Buranda 17 bodů z 206 bodů týmu celkem); 8. v MR tříčlenných družstev (Václav Buranda v jednom závodě 2 body ze 73 bodů týmu celkem); 10. v srpnovém mezinárodním závodě jednotlivců v Kopřivnici
2005:	Václav Buranda vítězem závodu veteránů při Memoriálu Antonína Vildeho

Foto: laskavostí Václava Burandy

Žarnovická plochá dráha ponúka za svoju 67-ročnú históriu množstvo zaujímavých príbehov, ktoré sa len tak tlačia, aby boli zverejnené. Najmä tie z dôb minulých, ktoré väčšina dnešných, mladších fanúšikov nemá možnosť poznať. Jeden taký príbeh hovorí o rodine Bartfayovcov. V žarnovickej farskej matrike pokrstených, figuruje toto maďarsky znejúce priezvisko už minimálne štyri generácie. V pomyselnej žarnovickej plochodrážnej kronike má taktiež svoje miesto. A nie hocijaké. Bol to práve Ľudovít Bartfay starší, kto sa v roku 1967 ujal čerstvo vzniknutého žarnovického plochodrážneho tímu a dal mu strechu nad hlavou. Nebyť jeho, ťažko by to tu fungovalo, veď niečo také ako klubové zázemie a budovy tu ešte neexistovalo. Ale poďme pekne poporiadku.

 

Ťažká situácia…

Ľudovít Bartfay starší bol majiteľom domu s priestranným dvorom a garážami pre nákladné autá, ktoré ho živili. Jeho živnosť by bola určite ešte úspešnejšia, nebyť politicko-spoločenských pomerov, ktoré súkromnému vlastníctvu a podnikaniu vôbec nepriali. Jeho starší syn Vojtech začal niekedy v polovici 60-tych rokov chodiť spoločne s ďalším Žarnovičanom Jaroslavom Považanom na poľnohospodársku školu do Banskej Bystrice. Tam sa ešte v tom čase jazdila plochá dráha na Štiavničkách. Lenže tam prudko postupovala aj bytová výstavba a obyvatelia okolitých bytoviek sa začali sťažovať na hluk z plochodrážneho oválu.

To už svoje prvé tréningové kolá točili aj naši mladí Žarnovičania. V roku 1966 bola banskobystrická plochá dráha nadobro zatvorená a tamojší pretekári si hľadali svoj druhý domov prirodzene v relatívne blízkej Žarnovici. Žarnovický ovál v tom čase so škvarovým povrchom, nebo často využívaný. Dokonca v rokoch 1959-1961 a 1964, 1966 sa tu neodjazdili ani jedny preteky (týfusová epidémia a povodeň), pričom v rokoch 1962, 1963 a 1965 to boli spolu iba štyri podujatia. Práve bystrickí pretekári doplnení o žarnovických mladíkov doslova vtrhli na žarnovický ovál a ….. boli vyhnaní.

„Bystrickí začali jazdiť do Žarnovice. Keď sem prišli prvýkrát trénovať, jeden funkcionár ich vyhnal, aby neničili dráhu. Potom sa nám, ale podarilo uprosiť funkcionárov zo Žarnovice, ktorými boli najmä pán Žbirka, Bohunka, Dvořák a Skladan, ktorí boli vlastne aj zakladateľmi žarnovickej plochej dráhy, aby sa mohlo trénovať,“ po rokoch si na túto úsmevnú situáciu spomenul Ľudovít Bartfay mladší.

 

Budovanie zázemia

V tom čase existovali na Slovensku dve plochodrážne strediská, Západoslovenské so sídlom v Bratislave a Stredoslovenské, ktorého sídlo sa v roku 1967 prenieslo zo spomínanej Banskej Bystrice do Žarnovice. V Žarnovici však chýbalo na štadióne okrem dráhy akékoľvek zázemie pre novovzniknutý tím. Neboli garáže, dielne, klubové miestnosti, nič. Vtedy situáciu zachránil práve Ľudovít Bartfay starší.

„Bartfayovci po tie roky podržali celú plochodrážnu Žarnovicu. Klub mal na ich dvore a v priestrannej dielni svoju kuchyňu. Postupom času ožili v rukách Bartfayovcov aj dva traktory, nákladná Erena, požiarnická cisterna a dva Garanty, aby poslúžili plochej dráhe,“ opísal vtedajšiu situáciu v jednom zo svojich spracovaní histórie žarnovickej plochej dráhy Ing. Jozef Treščák. Dvor Bartfayovcov sa tak po plochodrážnom ovále stal najdôležitejším, pre žarnovickú plochú dráhu. V garážach boli zaparkované aj plochodrážne motocykle, ktoré si sem chodil opravovať a pripravovať celý plochodrážny tím. Čo sa týka vedenia Stredoslovenského plochodrážneho strediska, jeho predsedom sa stal Jozef Bohunka a jeho predĺženou rukou bol práve Ľudovít Bartfay starší.

 

Žarnovickí priekopníci

Ako bolo spomínané už na začiatku, plochú dráhu do rodiny doniesol dnes už nežijúci Vojtech Bartfay. Spolu s ním sa postupne za riadítka plochodrážnych špeciálov posadili aj Jaroslav Považan, Karol Vallner, či Vladimír Ceglédy. Títo postupne vytvorili jadro tímu, ktorý začiatkom 70-tych rokov posilnili dvaja Jánovia – Daniel a Danihel, Milan Černek, Jozef Zimmermann a ďalší. Žarnovica začala naplno pulzovať plochodrážnym životom a žarnovickí plochodrážnici robili dobré meno nášmu mestečku nielen po celom Československu, ale postupne aj v zahraničí. No ale to sme skočili riadne ďaleko…

 

Prvý bol Vojtech

Vojtech Bartfay patril medzi jazdcov, ktorí síce nenosili domov pravidelne vavríny víťazov, no dokázali oberať o body svojich súperov. Aj vďaka tomu sa v roku 1970 dostal do tímu Československa v medzištátnom stretnutí na žarnovickej plochej dráhe proti juniorom z Veľkej Británie, ktoré prvýkrát snímala v priamom prenose aj československá televízia.

Nechýbal tam ani ďalší Žarnovičan Karol Vallner. Úspechom staršieho z bratov Bratfayovcov bolo siedme miesto v Majstrovstvách Slovenska 1969, keď v poslednom – štvrtom kole šampionátu na domácej dráhe dokázal obsadiť tretie miesto. Ešte lepšie to bolo o rok neskôr, keď sa stal štvrtým najlepším Slovákom na plochej dráhe. Poslednýkrát sa na dráhe predstavil 10. októbra 1970 v stretnutí II. ligy proti Bratislave, kde pomohol Žarnovici k víťazstvu 44:32 svojimi ôsmimi bodmi. Jeho posledná jazda bola víťazná… Súhrnne štartoval Vojtech Bartfay v rokoch 1966 až 1970. V roku 1966 reprezentoval Banskú Bystricu v dvoch pretekoch. V rokoch 1967 – 1970 zase Žarnovicu v 27 pretekoch.

 

Mladý talent

Úspešnejším z dvojice bratov Bartfayovcov bol Ľudovít Bartfay mladší. „Najprv som robil mechanika a pomáhal okolo motoriek. Keď som chcel začať s jazdením, musel som mať vodičský preukaz. Ten mi pomohol behom troch týždňov vybaviť pán Bohunka. V roku 1969 som tak mohol začať s pretekmi,“ spomína na svoje začiatky Ľudovít. Ako to vyzeralo s vtedajším vybavením jazdca? „No napríklad moja „kombinéza“ sa skladala z kožených nohavíc od uja Bohunku, ktoré som si zviazal na páse špagátom. Koženú bundu som si zohnal už ani neviem z kadiaľ. Posledný rok som jazdil v kombinéze od Ivana Dedinu, ktorý bol vtedy zranený. Ťažko bolo zohnať aj čižmy. Napríklad, keď raz padol Paľo Krč a nohu si pritom prestrčil popod mantinel, museli sme mu rozrezať čižmu. Mal to dosť škaredo poranené. A on keď sa vrátil, tak nám nadával, že prečo sme to rozrezali, že z kadiaľ zoženie teraz čižmy (smiech),“ opísal bežné trable vtedajších slovenských plochodrážnikov.

Mladší z bratov Bartfayovcov doslova vlietol medzi plochodrážnu konkurenciu. V rýchlom čase sa prebojoval medzi slovenskú špičku a zakrátko dokázal trápiť aj českých „profesionálov“. Debut Ľudovíta Bartfaya videlo 11. mája 1969 počas medzinárodných pretekov dvojíc až 5 000 divákov. Vtedy štartoval vo dvojici so skúsenejším Karolom Vallnerom. Vo štvorkolových Majstrovstvách Slovenska obsadil celkové šieste miesto spomedzi sedemnástich súťažiacich. Dokonca v dvoch kolách dokázal byť štvrtý. V sezóne odjazdil šesť pretekov.

 

Majster Slovenska

Rok 1970 bol však jeho rokom. V Predkvalifikácii Majstrovstiev ČSSR mu z dvoch kôl chýbali iba štyri body na postup. Za ním však skončili neskorší skvelí reprezentanti ako Jan Hádek, či Josef Minařík. Majstrovstvá Slovenska sa tak ako pred rokom skladali zo štyroch kôl. Ľudovít začal štvrtým miestom v Břeclavi. Na druhý deň v druhom kole bol na tejto moravskej dráhe už druhý. Potom v posledných dvoch kolách na žarnovickej dráhe zakaždým vyhral a stal sa ako 19-ročný dovtedy najmladším majstrom Slovenska. V ligovej súťaži patril medzi opory tímu spoločne s Karolom Vallnerom a Pavlom Krčom. Na tri roky sa stal držiteľom rekordu žarnovickej dráhy spomedzi domácich pretekárov, kým ho neprekonal Ján Daniel. Jeho poslednými pretekmi v krátkej kariére bolo tak ako u jeho brata Vojtecha, ligové stretnutie 10. októbra 1970 v Žarnovici s Bratislavou. Deviatimi bodmi bol najlepším domácim pretekárom  a prispel tak k víťazstvu Žarnovice. Taktiež jeho posledná jazda bola víťazná.

 

Hrdina Zlatej prilby

Vráťme sa však k ešte jednej zaujímavej udalosti, ktorej hrdinom bol Ľudovít Bartfay mladší. Stalo sa to 29. augusta 1970, keď sa v Žarnovici uskutočnilo najprv stretnutie štyroch tímov a potom nadstavbové preteky o Zlatú prilbu SNP. Stretnutie štyroch tímov suverénne ovládol tím Čiech A pred tímom Čiech B a Moravou. Žarnovickí pretekári nemali so svojim technickým vybavením šancu brať veľa bodov. Najlepší bol Pavol Krč, ktorý získal tri body, potom boli už len dvojbodoví Ľudovít Bartfay, Vladimír Ceglédy a s jedným bodom Jozef Zelina a Ivan Danihel. Nebodoval Vojtech Bartfay. Následne bola vylosovaná kvalifikácia, z ktorej najlepší štyria mali postúpiť do finálovej jazdy o Zlatú prilbu SNP. Ľudovít Bartfay nastupoval do jazdy s Josefom Laštovkom (neskorší český národný tréner), Miroslavom Čapkom a veľkým talentom Petrom Ondrašíkom, neskorším niekoľkonásobným finalistom majstrovstiev sveta. Postup bral iba víťaz. A víťazom sa stal….Ľudovít Bartfay. Obrovské prekvapenie však malo svoje pokračovanie. Ako nám prezrádza dobová tlač, rozhodca už v predchádzajúcich jazdách vnášal do svojich rozhodnutí mnoho otáznikov.

A podobne sa stalo aj vo finále, do ktorého sa dostal obhajca víťazstva z predošlého roku Zbyněk Novotný, skúsený československý reprezentant Bedřich Mareš, pražský pretekár Josef Lid a spomínaný Ľudovít Bartfay. Po štarte sa rozhoreli tvrdé boje a výsledkom bol pád Zbyňka Novotného v druhom kole. Český pretekár ostal ležať na dráhe, no rozhodca jazdu nezastavil a on sa musel „po štyroch“ dostať preč z dráhy. Našťastie sa nič nikomu nestalo, no vyvolalo to zmätky aj medzi jazdcami na dráhe, aj medzi traťovými komisármi a rozhodcom. Ten nakoniec jazdu ukončil v cieli štvrtého kola odmávaním červenou zástavkou. V tom momente bol víťaz jasný – Bedřich Mareš.

Na druhom mieste bol však Ľudovít Bartfay, čo bola veľká senzácia. „Pamätám si to. Ten pražský pretekár podal protest, že prestal jazdiť, keď si myslel, že bude zastavená jazda a že preto je až tretí a ja druhý. Bol z toho nešťastný a hovoril aj predo mnou, že v Prahe im sledujú výsledky a on je reprezentant a toto nie je pre neho dobré. Prišlo mi ho ľúto, tak som išiel za rozhodcom a prepustil som mu druhé miesto,“ opísal veľmi nezvyčajnú situáciu jej hlavný hrdina. Toto malo veľký ohlas v médiách. Veľké gesto žarnovického mladíka bolo odporúčané na cenu fair Play, či ako vzor pre všetkých športovcov. To urobil aj napriek tomu, že bol na domácej dráhe pred domácim obecenstvom vyhlásený ako druhý najlepší. Ono v podstate aj toto vypovedá o vlastnosti, ktorú zdedil po svojom otcovi a ktorá by sa hodila aj mnohým dnešným športovcom. Skromnosť.

 

Neprajná doba

Ľudovít Bartfay mal síce nejaké plány aj na sezónu 1971, ktoré by sa dali zladiť s povinnou vojenskou službou, no všetko nakoniec padlo. Škoda, že neboli také možnosti ako o niekoľko rokov neskôr, kedy Zdeno Vaculík mohol vojenčiť a jazdiť v Pardubiciach, Jaroslav Danko v Prahe, bratia Forgáčovci v Pardubiciach a podobne.

„Neboli peniaze. Potom neskôr bol dobrý ťah, že sa toho chytil Milan Šovčík. Keby prišiel skôr, možno by som ostal jazdiť aj ja. Bola to však vtedy bieda. Ja som to s bratom nechal v roku 1970 a rok neskôr skončili aj Ivan Dedina, Pavol Krč a Jozef Zelina. Ja som vtedy mal nastúpiť na vojnu. Vybavovali mi to spoločne s Petrom Ondrašíkom z Březolup, aby sme išli do Prahy, no nakoniec išiel iba on a tam aj ostal. Ja som radšej ostal pracovať v Hliníku v závode, ktorý bol zbrojársky a tak stačilo, keď som si tam odrobil 19 mesiacov a potom išiel na 5-mesačnú vojnu a bol som doma,“ opísal situáciu Ľudovít Bartfay. Tým sa na dlhý čas skončila bartfayovská sága na žarnovickej plochej dráhe.

 

Chcelo by to ďalšieho Bartfaya

No nie navždy. Veď už v roku 2011 hneď po vzniku Speedway Clubu Žarnovica sa stalo jedným z prvých sponzorov Kamenárstvo Bartfay založené práve Ľudovítom Bartfayom a vedené jeho synom Michalom. Táto podpora trvá nepretržite dodnes. Na okraj možno spomenúť ešte jedno prepojenie plochodrážnych rodín. Na svete sú totiž dvaja vnukovia Ľudovíta Bartfaya (majstra Slovenska 1970), ktorí sú zároveň aj vnukmi už nežijúceho slovenského šampióna z roku 1980 Jaroslava Danka. Tak sa môže stať, že zdvojnásobené plochodrážne gény, privedú na žarnovický ovál opäť nejakého Bartfaya.

Keby nebolo Bartfaya….práve tak začína novinový článok, ktorý popisuje onú Zlatú prilbu z roku 1970…

Foto: archív autora

 

Křehkou princeznu připomínal maximálně kudrnami na své hlavě. Chlap jako hora, ruce jako lopaty větrných mlýnů a v nich sílu jako medvěd. Přesto se jednoho dne stejně jako pohádková Maruška musel popasovat s klíčovou otázkou o velikosti své lásky. Nepoložil mu ji však ješitný královský tatíček Já I. nýbrž sama plochá dráha. A Roman Višváder se kvůli ní upsal. Sice ne vlastní krví samotnému čertu, nicméně do temných zemských hlubin se přece jen vypravit musel.

 

Kotrmelec přes mantinel je lepší než vozit tůčka s betonem

Zní to jako pohádka, a upřímně řečeno, ona to také plochodrážní pohádka tak trošičku i je. „S motorkami jsem začínal již od dětství,“ stylizuje se Roman Višváder do úlohy jejího vypravěče. „Strýc byl závodník a my s bráchou Dušanem pomalu už od šesti jezdili na pionýrech a mopedech na jeho samotě Na Pieskoch.“

Oba bratři pochopitelně tropili různé lumpárny a v průběhu let se k nim přidal rovněž jistý Jaroslav Drahoš. „Co se nás jen policajti nahonili,“ usměje se Roman Višváder. „Neměli jsme značky a hlavně řidičák. Ve škole jsme chodili o přestávkách kolem dokola. Nikdo jiný s námi nechtěl chodit, protože jsme se bavili jen o motorkách.“

A samozřejmě i o závodech, protože jezdit motokros, to by, panečku, bylo něco! „Předělávali jsme staré motorky na motokrosové,“ pokračuje. „Odplechovávali jsme je, sháněli jsme na ně motokrosové pláště. Na strýcově samotě na nás nebylo moc vidět, už to bylo blízko od Rakouska. Kolikrát nás moje máma hnala domů. Letos měla osmdesát…“

Zohorští páni kluci pochopitelně sledovali dění v motoristickém sportu a to nejen ze stránek tisku. „Strýc vždycky vyprávěl, co se děje s motocykly,“ přibližuje Roman Višváder. „Jednou přišel s tím, že v Zohoru bude plochá dráha. Mně se nepozdávalo jezdit jen dokolečka. Motokros byl záživnější.“

Avšak jak vám osud nalajnuje čáru života, těžko něco změníte. „Udělali plochodrážní nábor,“ odtuší hrdina našeho vyprávění. „Ale tatínek měl zdravotní problémy a já byl místo něho jako nejstarší syn pomáhat na stavbě jednoho baráku. Dušan a Jaro za mnou přiběhli k Červenkům, že se na plochodrážce už vozili! Reku, budoucí týden už budeme všichni.“

A vskutku. „Došel jsem na stadión, ale bylo tam moc lidí a jen jedno staré dvouventilové ESO,“ popisuje, že začátek závodní kariéry nebyl bez problémů. „Až další týden byla motorka, kterou dali třem. Stejně jsme nejdřív betonovali tribunu, ale nechtěli jsme vozit tůčka, chtěli jsme se svézt.“

Tak ano, pojďme na to. „Dušan a Jaro ještě vozili beton, ale já se snažil a motorku mi půjčili,“ dá se z hlasu Romana Višvádera předem vyčíst další patálie. „Oroštoval jsem to, ale kotrmelec mě vyhodil ze sedla. Přeletěl jsem mantinel a Fero Sucha, co dělal pokladníka, ke mně přišel a povídá ‚chlapče, ty to nějak přeháníš!‘.“

 

Ničitel kopřivnické bariéry

Přehání? Jak jinak než doopravdy by zohorský teenager mohl myslet své touhy stát se opravdickým závodníkem?! Když nevyšel motokros a plochá dráha nabízela řešení, nemohl odolat. Jenže než se prvně postavil k bílé startovní pásce, musel ještě pár překážek překonat.

„Měli jsme problém s řidičákem a souhlasem rodičů,“ říká Roman Višváder po více než čtyřiceti letech. „Učil jsem se na automechanika a přihlásil se na řidičák. Autoškolu mi platil podnik, ale na motorku jsem si ho udělal dřív v sedmnácti. Musel jsem si ho zaplatit sám.“

Sezóna 1979 mu dokázala splnit závodnický sen. Ostrý debut přinesl začátek dubna. V Kopřivnici startovala skupina B druhé ligy. Zohor v ní měl čelit domácímu béčku, druhému týmu Pardubic a juniorům SVS Pardubice. Záhorský tým se opíral o Jaroslava Drahoše a Štefana Eliáše. Zbytek sestavy doplnil Jiří Krátký, který jako Brňan kupodivu nejezdil silnici, ale plochou dráhu, Oldřich Jirák a náhradník Miroslav Došek. Roman Višváder byl nominován za juniora družstva, jehož čekaly dvě samostatné rozjížďky se svými vrstevníky.

„Do Kopřivnice jsem se vezl žigulíkem se Štefanem Eliášem,“ vypráví Roman Višváder, že se při své premiéře cítil jako opravdivý profesionál. „Za námi přijela Avia plná motorek. Šli jsme spát a ráno jsme se nestačili divit, co napadalo sněhu.“

O odložení závodu nemohlo být ani řeči. „Složili jsme motorky, ale všechny byly navlhnuté a nechtěly jet,“ nese se z jeho úst. „Nějak jsem tu svou nastartoval a jel na první jízdu. Mokrá dráha, hnus, marast.“

Těžké podmínky a odhodlání nováčka vytvořily podmínky, které nevěstily vůbec nic dobrého. „Stoupnul jsem si na start,“ ví Roman Višváder svoje. „Odstartoval jsem a jedeme. Ale do zatáčky mě to rozházelo a vyrazil jsem deset metrů mantinelu. Měl jsem jednou nahoře hlavu, jednou nohy, ale vstal jsem a došel do depa.“

S motocyklem to ovšem bylo horší. „Motorka byla zničená, Olda Jirák mu půjčil svoji,“ odvíjí se klubíčko příběhu kopřivnického druholigového závodu. „Já hlavně přemýšlel, že tentokrát mi soupeři nesmí ujet. Snažil jsem se, byl jsem první, druhý. A ve stejném místě jsem zase vrazil do mantinelu. Na zpáteční cestě jsem se v žigulíku nemohl ani pohnout.“

 

Vážný úraz neznamená konec kariéry

Mnohem horší, než bolest byly při návratu domů do Zohoru řeči, že z něho žádný závodník stejně nikdy nevyroste. Druhá liga měla pokračovat rovnou z chodu na záhorském oválu, ale mítink byl kvůli psímu počasí přeložen o celý týden. Byl to pořádný zápřah, jelikož v sobotu před ním se ve Svítkově konaly hned dva závody druholigové skupiny B.

„Opravil jsem si langhuba,“ zůstával Roman Višváder v klisu. „Do Pardubic jsem se těšil, znal jsem tu dráhu jako divák Zlaté přilby. Jaro Drahoš tam jezdil celou protilehlou rovinku po zadním kole až do druhého nájezdu. Ostatní raději ubrali, nevěděli, kde spadne. On byl nejlepší jako senior, já jako junior.“

Doopravdy Jaroslav Drahoš dal za dva závody dohromady devatenáct bodů z čtyřiadvaceti možných a Romana Višvádera ve čtveřici juniorských jízda pouze jednou porazil domácí Josef Vach. Nazítří to v Zohoru byla ještě větší paráda. Jaroslav Drahoš a Štefan Eliáš nepoznali hořkost porážky v hlavním mítinku, Roman Višváder v juniorských jízdách.

Zohor slavil triumf, avšak na postup do finále druhé ligy mu devět bodů chybělo. Skupina D o páté místo v celé druhé lize se musela obejít bez závodu v Zohoru. Přinesla vítězství Čakovicím, Záhoráky od druhé příčky dělily jen čtyři body. Na druhou stranu Liberec porazili o pouhé dva!

Ostatně Roman Višváder těsně vypadl i v semifinále mistrovství republiky juniorů. V devětasedmdesátém zůstal slovenský šampionát nedokončen. On zasáhl do jediného závodu a v pořadí určeném od zeleného stolu byl devátý. Přišel však podzim a Roman Višváder musel hodně slevovat ze svých ambicí.

„Celou sezónu 1979 jsem jezdil lankopa, dlouhozdvihový dvoventil po Miroslavu Bačíkovi,“ povzdechne si. „Na něm se mi jezdilo dobře. Na podzim mi dali čtyřventil. To byla síla! Při tréninku v Zohoru se mi z výjezdu zvedla. Přeletěl jsem mantinel a skončil zase na stejném místě, kde mě před lety ten pokladník varoval.“

Nyní však nešlo následky pádu přejít jen tak mávnutím ruky. Skončil zlomenou pánví a s myšlenkami, jak se jeho závodní kariéra bude vyvíjet dál. Ovšem s plochou dráhou nelze skončit jen tak. Ani Roman Višváder ostatně zkraje sezóny 1980 nepověsil svou kombinézu na hřebík.

„Přes zimu jsem se léčil půl roku,“ vypráví. „Přemýšlel jsem, jestli budu pokračovat. Ale v Zohoru jsme byli dobrá parta. Udělal jsem si lankopa a začal zase trénovat. Na jaře začaly závody a já se zase snažil o výsledek.“

 

Z vojny vede cesta jedině pod zem

Zohor přišel ve druhé lize anno domini 1980 o jednu ze svých výrazných osobností. „Jaro Drahoš odešel na vojnu,“ vysvětluje Roman Višváder. „Museli jsme to tahat my. V Zohoru se jel první závod juniorského mistrovství. Udělal jsem osm bodů a pak jsem postoupil do finále. Dařilo se mi i na mistrovství Slovenska. Jel jsem i dvojice v Liberci, první jízdu jsem vyhrál a porazil Chabařovičáky.“

Celkově mohl být spokojený. „Osmdesátý rok byl můj nejlepší,“ souhlasí. „Jel jsem i Zlatou stuhu. V Pardubicích se mi ale roztrhly řetízky. Odjel jsem závod, podíval se na Zlatou přilbu a v pondělí rukoval do Lipníku nad Bečvou.“

Program na dalších sedm set třicet dnů měl být Romanu Višváderovi určován dle denních rozkazů velitelů jeho vojenského útvaru. „Opravoval jsem auta a motorky,“ líčí on osobně. „Měl jsem hodně opušťáků, dvě dovolenky a dostával jsem se do Zohoru na tréninky.“

Na závody však nemohlo být ani pomyšlení. Takové riziko porušení právních norem si netroufnul postoupit nikdo. Nicméně řešení našel sám Roman Višváder. Vysokou školu, která by mu vojenskou službu zkrátila na jediný rok, nevystudoval. Nedostal se ani k práci, která by ji zkrátila na pět měsíců, což vedle modré knížky o neschopnosti vojenské služby bylo v osmdesátých letech jedinou šancí zkrátit si pobyt v zeleném.

„Abych se z vojny dostal a mohl jsem jezdit plochou dráhu, podepsal jsem doly,“ prozradí. „Fáral jsem na Dole Jana Švermy v Ostravě. Dušan to později udělal taky. Když však odešel do civilu, vykašlal se na to. Do dolů nenastoupil a nikdo to neřešil.“

Roman Višváder však musel opustit rodičovský dům v Zohoru. „Bydlel jsem v Ostravě,“ popisuje. „Jel jsem vlakem třeba do Břeclavi, kde mě kluci cestou na závody naložili. Telefony ještě moc nebyly. Chodil jsem proto telefonovat z budky.“

Svým rozhodnutím jít fárat do dolů si Roman Višváder oproti vojně pohoršil, jelikož pracovní podmínky byly nesrovnatelné. „Šachta byla osm set šedesát metrů pod zemí,“ vypráví. „Jednou jsem se tam ztratil. Vypli jsme lampy a spali jsme. Oni mě tam nechali, když jsem zaspal, a já se nemohl dostat ven. Chodby byly propletené a nakonec jsem lezl nahoru po žebříku vedle výtahu.“

Pro zohorského chlapíka však bylo nejdůležitější, že mohl zase závodit na ploché dráze. „V osmdesátém druhém jsem zase jezdil ligu a mistrovství Slovenska,“ usmívá se svým charakteristickým způsobem. „Navíc mě ze šachty pustili dřív. Z té špíny se mně totiž udělaly vředy.“

 

Vítězná labutí píseň

Zohor pravidelně uzavíral druhou ligu. Na úrovni slovenského šampionátu se zase prosazovali plochodrážníci Žarnovice, jejíž vedení dokázalo skvěle využívat štědrou podporu patronátní Preglejky. Roman Višváder se nemohl svými výsledky dostat do kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců, nicméně prahnul po změně.

„Došel jsem k Mackovičovcom, dali mně motor 2xOHC,“ popisuje. „Naložil jsem si ho na záda a nesl ho na hřiště. V dílně jsem si ho hned namontoval do rámu. Byl to ještě bočák, fajnově jel.“

Sezóna 1983 tloukla na dveře. „Chtěl jsem naplno jezdit,“ svěřuje se Roman Višváder. „Přes zimu jsem udělal dvě motorky a na jaře začal trénovat. Byli jsme tam čtyři. Já, Dušan a Tibor Pružinský jsme se snažili vyrovnat Jarovi Drahošovi. Jeho manželka nás startovala na gumičku. V první jízdě jsme jeli normálně, ve druhé jsme si na sebe dávali pozor.“

Vedl Dušan Višváder, za ním jel jeho starší bratr, pak Tibor Pružinský, zatímco Jaroslav Drahoš uzavíral řadu. „Dušan nechal trochu místa na lajně,“ ujímá se Roman Višváder opět úlohy vypravěče. „Já to tam píchnul. Vtom tam dojel Tibor a už jsme letěli. Měl jsem obě ruce v zápěstí zlomené. A to mi ráno jednu sádru sundali. Teď jsem si zlomil dvě ruce. To už bylo blbě.“

Každá fraktura jednoho dne sroste. „Ruce se mi zahojily,“ povzdechne si Roman Višváder. „Ještě jsem to zkusil, ale zjistil jsem, že už na to nebudu mít. Jednou jsem jel v Zohoru závody místo Dušana. Přišel po flámu, nastoupil jsem proto na jeho licenci, půjčil jsem si jeho motorku i kombinézu.“

Na sport levých zatáček však nezanevřel. „Dělal jsem vedoucího družstva,“ přibližuje. „Pracoval jsem jako trenér, byl jsem dokonce na kalendářní poradě ve Slaném.“

Plochou dráhu v Zohoru bohužel nečekala světla budoucnost. Sezóna 1985 byla pro západoslovenský klub poslední. Co čert nechtěl, v týmu zrovna hostovali Václav Milík a Oldřich Řezníček, které Pardubice coby bezperspektivní plochodrážníky zapůjčily. Záhoráci se opět odlepili ode dna tabulky druhé ligy.

AMK SSR Zohor pravidelně končil na stupních vítězů. A nestačil jen na suverénní Březolupy, které charismatický Miloš Plzák vedl do první ligy. V závěrečných dvou závodech však Moravané měli volný los. V Čakovicích sebrali Slováci výhru domácím o jediný bod. Druhý den však skóre obou týmů bylo po šestnácti rozjížďkách vyrovnané a vítěze musel určit rozjezd.

„Venca Milík jel dobře,“ vzpomíná Roman Višváder. „A Jarovi Drahošovi se pokazila motorka. Ale povídám mu ‚Jaro, jdi na ten rozjezd ty, Milík má furt přední kolo v luftě!‘. Vašek se trošku urazil, ale Jaro šel na rozjezd s Václavem Matunou. A vyhrál.“

 

Stále u ploché dráhy

Po červencovém vítězství v závěrečném díle československé druhé ligy v sezóně 1985 zabouřily plochodrážní motory v závodním tempu v Zohoru ještě jednou. V červenci dvaadevadesátého zde v mezinárodním pouťáku nechal Antonín Šváb za sebou Vladimíra Višvádera a Rakušana Thomase Stadlera, jehož krajan Rainer Selb upadl.

„Pořád jsme se jezdili dívat na závody,“ vysvětluje Roman Višváder, jak se závod mohl vlastně konat. „Jezdil už Vlado a na Zlaté přilbě jsme se dohodli s Lubošem Vozárem, že uděláme závody. A Jaro Drahoš tam s sebou po jejich skončení pleštil na Vladově motorce a v jeho kombinéze.“

Zohorský závod z roku 1992 musel dostat tolik povolení, podmínek a výjimek, že se už nikdy nemohl opakovat. Jenže osud ještě nechtěl, aby bratři Višváderovi na oválech pronesli poslední slovo. Copak o to, nejmladší Vladimír vlastně ještě od roku 1988 závodit vlastně nepřestal. Jeho starší sourozenci se našli v závodech veteránů.

„Jiří Šmída se synem pořádali závody veteránů ve Svitavách,“ vrací se Roman Višváder před Zlatou přilbu roku 1994. „Měli jsme ještě motorku, ale jen dvouventila. Olda Řezníček nám udělal motor, namontovali jsme ho a Dušan ve Svitavách skončil třetí.“

Záhy se do sedla vrátil i Roman Višváder, který zmužněl natolik, že místo kombinézy jezdil v koženém svářečském mundůru. „Veterány udělali i v Žarnovici,“ vypráví. „Vlado vybavil, že pojedeme všichni tři. Tak to začalo znova. Veterány jsem jezdil asi deset let a v Natschbachu jsem si zlomil klíční kost.“

Ačkoliv se Roman Višváder nepere o hrot statistik v počtu titulů a vítězství, je dodnes na závodech známou osobností. A vyhledávaným společníkem. Jeho příběh může být příkladem a to nejen pro plochodrážníky.

„Když jsem začal jezdit, říkal jsem si hlavně, abych nebyl poslední,“ vyznává se. „A nikdy jsem nebyl. Když jsem na veteránech v Žarnovici skončil dvakrát bez bodů, Vlado mi dal menší rozetu. Pak odstartuju, jedu a koukám, nikdo nikde.“

Plochodrážní kariéra Romana Višvádera (*19.2.1961) v kostce:

1979:	Zohor 3. ve 2. lize skupiny B (Roman Višváder 17 bodů ze 108 bodů klubu celkem), ve skupině D 3. (Roman Višváder 12 bodů ze 76 bodů klubu celkem); Roman Višváder 11. v semifinálové skupině A MR juniorů (Zohor 8., Žarnovica 13., Kopřivnice 11.); 9. v mistrovství Slovenska, jehož pořadí bylo po nedokončení seriálu vyhlášeno u zeleného stolu (Zohor NS, Zohor 7.), náhradník Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru DNR
1980:	Zohor 3. ve 2. lize (detaily nejsou známy); Roman Višváder 9. v mistrovství Slovenska (Žarnovica 12., Žarnovica 13., Zohor 6., Zohor 7.); MR juniorů: 5. v semifinálové skupině A (Zohor 5., Pardubice 7., Mšeno 5.), 13. ve finále (Chabařovice 13., Plzeň 9., Slaný 15.); MR dvojic: se Zdeňkem Smočkem a Jiřím Krátkým 6. v kvalifikaci B v Liberci; 12. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
1981:	vojenská služba
1982:	Zohor 5. ve 2. lize (Roman Višváder 17 bodů ze 156 bodů klubu celkem); Roman Višváder 10. v mistrovství Slovenska (Zohor NS, Zohor NS, Žarnovica 7., Žarnovica 9.); náhradník Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru (DNR)
1983:	Zohor 5. ve 2. lize (Roman Višváder 7 bodů ze 146 bodů týmu celkem); Roman Višváder 10. v mistrovství Slovenska (Zohor 8., Zohor 10., Žarnovica NS, Žarnovica NS)
po 1984:	kouč AMK SSR Zohor, ředitel volného mezinárodního závodu v Zohoru v červenci 1992, veteránský závodník

Foto: laskavostí Romana Višvádera

Probíráte se krabicí antikvárních pohledů. Padne vám do oka jeden černobílý. Na obzoru hory, pod nimi město. Kouřící komín, tři kostely, středověká bašta. Podíváte se na rub, odkud to je. Než zjistíte, že ze slovinské Kranje, přečtete si, že byl poslán na brněnskou adresu Zdeňka Martinčíka. A pokud sbíráte předměty s plochodrážní tématikou, máte další zajímavý přírůstek v archívu.

 

Pozdrav z mistrovství světa

Zdeněk Martinčík byl totiž jedním z brněnských plochodrážníků poválečného období, kdy se plochá dráha jezdila i ve městě pod Špilberkem. Sběratelskou hodnotu pohlednice však zvyšuje fakt, že ji odeslali a podepsali závodníci a jejich doprovod, kteří ve slovinském městě absolvovali mistrovství světa v květnu 1963.

Pondělní datum razítka poštovního úřadu dává na vědomí, že československá výprava již znala výsledy. Bez ztráty bodu triumfoval Boris Samorodov. S nímž na stupně vítězů šli krajan Gennadij Kurilenko a Polák Marian Kaiser.

Bohumír Bartoněk byl nejlepší z našich na páté pozici. Cestu do druhého kola v Abensbergu našel i osmý Karel Průša. Vyřazeni byli Pavel Mareš, který skončil jedenáctý, a František Richter, jenž se umístil hned za ním.

 

Prim hraje Zlatá přilba

Ve své sbírce pohlednic můžete mít celou řadu s plochodrážní tematikou. Prim hraje Zlatá přilba Československa. Především v jejím období na travnatém závodišti spatřila světlo světa celá řada z nich. Pro historiky mají mnohdy nižší vypovídací hodnostu, jelikož akční snímky nejsou datovány rokem pořízení a tak přiřazení ke konkrétnímu ročníku závodu všech závodů je nesmírně ošidné.

Přímo na závodišti bývala úřadovna pošty, kam si zájemci mohli dojít pro příležitostné razítko. A případně si díky pamětním listům vytvořit unikátní celinu, jež se bude líbit i současným filatelistům. Navíc k patnácté Zlaté přilbě byla přímo vydána známka.

Výtečným počinem byly pohlednice s hlavní trofejí, o níž se závodilo. Kompletní řadu zlatých přileb však nedáte do kupy, protože s přechodem do Svítkova tato tradice prakticky vymizela. Až v nedávných letech ji obnovil fotograf Pavel Fišer, nicméně po skonu jeho manželky Renaty i jeho série skončila.

 

S Chodovarem na zdraví

Díky odznakům se naše plochá dráha prezentuje i na poli faleristiky. Ovšem podívejme se spíše na pivní suvenýry. V sedmdesátých letech se pivovar v Chodové Plané stal partnerem AMK Mariánské Lázně.

Pořizoval na své etikety zlatý přítisk a láhve s odkazem na závod, kupříkladu finále dlouhodrážního mistrovství světa 1976, sloužily jako dárkové balení. Samozřejmě jimi byli obdarováni funkcionáři i závodnici. Pivo se popíjelo i na slavnostním večeru, který tehdy býval automatickou součástí každého velkého plochodrážního podniku.

Foto: archív autora a Jiří Gilch