Díky svým rozměrům připomíná mariánskolázeňské depo promenádu. Na tomto motoristickém korzu jej nemůžete minout. Tady pokud zdejší mítink nekoliduje s veterány v Hockenheimu či na jiném přírodním okruhu v Čechách. Menší obrýlený usměvavý muž rád přijme pozvání na drink. Ale opatrně, na zdravíčko se musí dávat pozor, byť Becherovka léčí, kudy teče, nejen v Karlových Varech, kam se z Plzně přestěhoval roku 1971. Jaroslav Pták starší se k ploché dráze dostal až se svým synem, když už jeho černá silničářská kombinéza visela na hřebíku. Příběh se však opakoval v jakési smyčce. Po konci plochodrážní kariéry svého potomka se opět proháněl po okruzích za řidítky úžasného historického motocyklu, který nyní sedlá pro změnu Jaroslav Pták mladší. Pojďme této zamotané story přijít na kloub.

 

První svezení zážitkem na celý život

Motocyklová silnice lákala Jaroslava Ptáka již v padesátých letech, kdy si ve své rodné Plzni našel cestu mezi závodníky. „Jezdil jsem s Jardou Kamarádem jako mechanik,“ vzpomíná na dobu před více než půlstoletím, kdy jej nakonec do závodního sedla nasměroval další Plzeňan. „Zavinil to Pepík Sloup, nechal mě svézt nejdřív se svou stopětadvacítkou a pak i stopětasedmdesátkou. Tím jsem k tomu čuchnul.“

Taková nabídka se neodmítá, byť hrdina našeho vyprávění (*27.4.1943) měl na prahu své plnoletosti ze závodního motocyklu pochopitelně respekt. „Prvně se mi roztřásly kolena,“ připouští dnes. „Ale řek‘ jsem si ‚je to hezký, musím se svýzt!‘“

Sotva se Jaroslav Pták prvně sklonil za plexisklem kapotáže, bacily motocyklového opojení se mu draly do těla. „Pak jsem si koupil starou hajtru od Vency Paruse, byla to stopadesátka,“ dostává se ke startu své vlastní závodnické kariéry. „První závody byly Kaplice 1962, možná 1961. Startovalo tam asi pětadvacet lidí a já přijel pátej‘. Takže to bylo velice dobrý.“

Doba motoristickému sportu přála a fanoušci si mohli víkend co víkend vybírat z pestré škály nabídky motocyklových závodů. „Jsem z Plzně,“ ujímá se slova opět Jaroslav Pták. „Tam byly dílny Svazarmu, kde se kluci srocovali. Jarda Kamarád, Pepík Sloup, Jarda Vališ, Mirek Vaindl. To byla parta. Já se tam potuloval a snažil se do toho proniknout. Povedlo se.“

S Jaroslavem Ptákem museli soupeři záhy počítat. „Pak jsem jel ve Kdyni a domácí závod,“ pokračuje v líčení svých začátků. „Celkem mi to šlo. Vždycky jsem měl proti bourákům druhej‘ tréninkovej‘ čas. A to jsem byl učedník před vojnou.“

V šedesátých letech však vojenská služba nemusela ještě automaticky znamenat dvouletý stop závodní činnosti. „Franta Boček mi zařídili vojnu v Dukle Dejvice,“ přizvukuje Jaroslav Pták. „Tam vyhodili i Bohouše Stašů. Byl v Dukle u Mošny a měl průšvih, tak ho převeleli k nám.“

I když by se svou postavou určitě líbil tankistům, místo obrněnce řídil na vojně mnohem elegantnější vozidlo. „Jezdil jsem u prezidentský kanceláře na hradě s Tatrou 603,“ objeví se na tváři Jaroslava Ptáka jeho charakteristický úsměv. „Kluk přede mnou měl žaludeční vředy, poslali ho do civilu a zbylo to na mě. Nakonec jsem byl taky voraženej‘, že jsme s tou Tatrou jezdili i po závodech.“

 

Konec na prahu čtyřicítky

Jaroslav Pták se našel v kubatuře 175 ccm, v níž se roku 1967 prokousal až mezi elitu ve federálním mistrovství republiky. „Naštěstí jsem moh‘ závodit i na vojně,“ vrací se hrdina našeho vyprávění ještě o pár sezón dříve. „První závod jsem jel Chotusice u Čáslavi, bylo to zmoklý a já jsem vyhrál. Stopětasedmdesátky jsem jezdil až do roku 1967, kdy tu třídu zrušili.“

Už v půli šedesátých let se začala datovat spolupráce s Václavem Paurem, renovovaným konstruktérem, který se později podepsal pod vznikem většiny závodních automobilů Metalex. Jaroslav Pták spolu s dalším plzeňským silničářem Janem Doležalem začali podle jeho projektu stavět motocykl s dvojitým kolébkovým rámem. O nějakých padesát let později jeden z trojice postavených strojů ho nejenže vrátil do sedla v závodech veteránů, ale splnil rovněž sny o silničních závodech jeho synovi, tehdy už bývalému plochodrážníkovi. Tak daleko se však niť našeho vyprávění ještě neodvinula.

Na prahu osmašedesátého Jaroslava Ptáka trápila zrušená kubatura 175 ccm. „Tím jsem se dostal do hroznejch‘ problémů, musel jsem jít do stopětadvacítek,“ povzdechne si nad nutností změnit třídu, aby mohl pokračovat v mistrovství Československa. „Použil se spodek Jawa a vršek polovička z dvěstěpadesátky RAVO. Z něho jsem vzal jeden válec a udělal z toho stopětadvacítku.“

Nicméně Jaroslav Pták z federálního šampionátu na čas vypadl, aby se však vrátil v půli sedmdesátých let. „Až po čase jsem se dostal k motoru MZ,“ vypráví. „S tím jsem slušně bodoval v mistrovství republiky. Na závěr svý éry jsem si od Bohouše Stašů přivez‘ dvouválcovou jakoby Morbidelli, kterou zkonstruoval a pojmenoval MBS.“

Nakonec se však stejně vrátil k pohonným agregátům z východoněmeckého Zschopau. „Bohoušova motorka jela dobře,“ vysvětliuje Jaroslav Pták. „Ale v Kopčanech (1980 – pozn. redakce) se mi vytočila sonda od teploměru. Ten motor de facto shořel. Projel jsem cílem a tam se to rozlítlo. A tím pádem, že jsem v tom měl spoustu peněz, jsem to prodal a vrátil se k MZ.“

S ní se jeho kariéra uzavřela. „V roce 1981 jsem jel poslední závod v Jindřichově Hradci,“ vybavuje si. „A na starý kolena jsem si přivez‘ věnec za třetí místo a tím jsem skončil.“

 

S půlminutovým náskokem bez vázy

Silniční okruhy se pořádaly prakticky napříč celým územím tehdejšího Československa ze všech, jehož koutů pocházeli také závodníci. O víkendu tvořili bezvadnou partu, která uměla nejen perfektně ovládat své motocykly, ale také se náramně dobře bavit. O veselé historky proto nemohla být nouze.

„Ve Svitavách jsem se jednou ulil,“ usmívá se Jaroslav Pták. „Já se totiž vždycky díval na toho s praporkem. A když dal ruku dozadu, věděl jsi, že chce mávnout. A do toho mávnutí jsem vždycky vletěl. Ale tenhle nemáv‘ a já odjel sám.“

Jaroslav Pták tehdy vystřelil dopředu, ale z euforie vedoucího závodníka jej rychle probraly červené praporky, jimiž mu traťoví komisaři dávali najevo přestupek, jehož se dopustil. „Blbci závodníci mi to potom na startovním roštu odpočítávali,“ přibližuje náladu na startovním roštu před restartem. „Slyšel jsem za sebou ‚Ptáku, ještě ne, ještě ne.‘ Drželi mě, až jsme odstartovali pořádně. Ale byla to ostuda jako barák.“

Závodnická parta držela pohromadě takřka za všech okolností. „Děsnej‘ problém byly peníze,“ připomíná Jaroslav Pták, že také v jeho éře byly finance alfou a omegou každého závodníka. „Neměl jsem auto. Technik Karel Bubeníček vlastnil Pobědu s šestiválcovým motorem Chevrolet. A slíbil, že mě odveze na závody do Příbrami.“

Cesta však nebyla jednoduchá. „Kousek za Spáleným Poříčím vybouch‘ motor,“ přibližuje Jaroslav Pták, že z Plzně daleko nedojeli. „Já šel pro vodu, on zezadu vyndal dvacetilitrovej‘ kanystr s olejem. Dolil deset litrů a jeli jsme dál. Já naštěstí se stopětasedmdesátkou vyhrál tři třídy i absolutně a moh‘ jsem kluky pozvat na večeři.“

Záhy však padla tma. „Najedli jsme se a vlezli do auta,“ dostáváme se k další patálii. „Karel Bubeníček pustil světla, ale propojily se s blinkrama. Světla blikala, kousek doprava, kousek zase doleva. Dojeli jsme z Příbrami do Plzně, kde jsem ještě bydlel, protože do Varů jsem se přestěhoval až v roce 1971. Na Slovanech jsme vlítli do díry, tím se světla srovnaly a dojeli jsme domů.“

Za dvě desítky let závodění se zážitků nasbíralo na tlustou knížku. „V Městci Králový byl ještě starej‘ okruh městem kolem nádraží,“ přisazuje si Jaroslav Pták. „Jako ceny měli krásný věci, ta moje říkala ‚tu vázu musíme přivézt domů‘. Měl jsem dvěstěpadesátku Jawku, ved‘ jsem a měl najeto pětadvacet vteřin na druhýho.“

Nicméně každý závod končí až ve svém cíli. „Asi dvě kola před koncem přijedu v zatáčce na kostky,“ dostává se Jaroslav Pták k pointě příběhu. „A bum, ležím na tlamě. Manželka tam stála s naším Jardou a křičela ‚honem, jeď, máš najeto‘.“

Podobné myšlenky měl ostatně i sám karlovarský závodník. „Jel jsem, ale praskla mi klika,“ vykouzlí opět jeden ze svých úsměvů. „Jak jsem to natočil, zapalování se chytlo, ale jak jsem za to vzal, přestalo to jet. Bylo to v televizi, ženský v práci říkali manželce, že jsem to vyhrál. Ale ona je usadila ‚ale prosím vás, on vede a nakonec upadne‘!“

 

Černá strana oslnivě blýskavé mince

Vedle veselých zážitků přinášelo závodění silničních motocyklů také všudypřítomné riziko. Bezpečnostní standardy přírodních okruhů ležely před čtyřiceti lety úplně jinde než na dnešních autodromech. Noviny přinášely nejen báječné reportáže o skvělých závodech, medailónky těch nejlepších, ale bohužel čas od času i černé nekrology.

„V Prievidzi byla rána jako z kanónu,“ přichází na mysl Jaroslava Ptáka slovenský cígelský okruh, jehož současníci neváhali přirovnávat ke slavnějšímu německému Sachsenringu. „Retardér byl pod uhelnou násypkou, jezdilo se tam i přes koleje. Rozbil se tam strašně Heinz Kriwanek z Rakouska.“

Svazarmovský oddíl Baník Cígel však svůj závod cizeloval jako diamant a v jednasedmdesátém pořádal již osmý ročník Cígelského okruhu. Přihlásila se bezmála stovka závodníků nejen z Československa, ale i z ciziny. Čekala je vskutku náročná trať s šestnácti zatáčkami, kde na délce 5175 metrů byla čtyřsetmetrová startovní rovinka jediným delším přímým úsekem.

„Já si to přes horizont splet‘,“ přiznává Jaroslav Pták, že zapamatovat si okruh bylo doopravdy náročné. „Jednou to bylo pomalý, podruhý rychlý. A já do pomalý zatáčky přilít‘ rychle. A spadnul jsem z mostu dolů. Štěstí, že jsem tam šel po vejfuku.“

V inkriminovaný okamžik však závodník neměl čas na rozbory příčin a následků své nehody. „Vidíš černý, modrý, černý, modrý,“ líčí dnes v pohodlném čalouněném křesle. „A pak rána a tma. ‚Mám to za sebou!‘ pomyslel jsem si. Ale najednou nade mnou slyším vrr, vrr a došlo mi, že se ani v nebi, ani v pekle nezávodí.“

Peklo se však mohlo záhy rozpoutat. „Nahoře nade mnou nějakej‘ dědek bafal fajfku,“ vybaví si Jaroslav Pták, že ani náhodou neměl ještě vyhráno. „Já dole a motorka, jak byla rozstřelená, stála na kolejích. ‚Dědo, jezdí tu vlaky?‘ zeptal jsem se. Když mi řekl, že za chvilku přijede rychlík, prosil jsem ho, ať mi přijde rychle pomoct. Po závodech přišel tajemník, ať si jdu pro peníze. Odpověděl jsem, že nemám nárok, protože jsem spad‘ už o tréninku, ale stejně mě zaplatili.“

Na ránu v Cígelu Jaroslav Pták nemohl ještě dlouho zapomenout. „Chytla mě paní doktorka,“ vysvětluje. „Musel jsem na ošetřovnu. Stříkačky tam byly v lihu, já měl spálený záda a ona mi to tím lihem vytřepala. Tři čtvrtě roku jsem z toho měl ještě černý fleky na zádech a nemoh‘ jsem se svlíknout.“

Rok na to Cígelský okruh zapadal do oslav desetiletého výročí zahájení těžby hnědého uhlí, avšak v zatáčce nad železniční tratí havaroval  Indonézan Saksono. „Ten indonéskej‘ princ měl čtyřválcovou Suzuki,“ povzdechne si Jaroslav Pták. „Taky si poplet‘ zatáčku, jenže se dostal dál než já, kde už nebyl balík slámy. Přiletěl soukromým letadlem, tak ho tam naložili. A měl to za sebou…“

 

Hradecká korida a karlovarská hrachovka

Děsivý pád prožil Jaroslav Pták rovněž v Hradci Králové. „To bylo jako na koridě,“ reaguje okamžitě. „Bouchnul jsem si o balík a sundalo mě to z motorky. Držel jsem se řidítek, běžel jsem vedle motorky vlevo. Odrazil jsem se, ale netrefil se do sedla a přepad‘ doprava. Zpátky jsem se už přehodit nestačil. Viděl jsem, že jedu do baráku a tak jsem motorku zahodil. Prásk, rána a řachla do toho domu.“

Incident se odehrál během tréninku, takže karlovarský silničář měl, o čem přemýšlet. „V neděli jsem chtěl závodit,“ upřesňuje tok svých tehdejších myšlenek. „Rám jsem rozřezal pilou a pomaličku to svařoval zpátky. Němec Wolfgang Weichelt, jeden z velmi dobrých ladičů závodních MZ a Trabantů, zkontroloval motor a dobrý.“

Provizorním zprovozněním motocyklu ovšem příběh ještě nedospěl ke svému happyendu. „Dlouho jsme stáli v předstartovním prostoru, protože předtím někdo na trati ztratil olej,“ pokračuje Jaroslav Pták. „Najednou pískli, že jedem na start! Měl jsem otevřený hledí u přilby. Chtěl jsem ohřát motor, přidal jsem víc plynu a to hledí mi ulítlo!“

Čtenář, který četl náš příběh pečlivě až sem, už jistě tuší, že ani tato patálie nepřinutila Jaroslava Ptáka odtlačit svou MZ do depa. „Ukazovali pět sekund do startu,“ usmívá se jako sluníčko. „A jde chlap, že tady je plexisklo. ‚To je moje!‘, stačil jsem ještě říct, ale už nešlo nic dělat. Ty celý závody jsem odjel bez hledí přilby a měl oči jako králík po myxomatóze.“

Něco takového stačí jen poslouchat, aby se zatajil dech. „Jel jsem s přivřenejma očima,“ přibližuje Jaroslav Pták, kterak si tehdy poradil. „Když jsem viděl zadní kolo někoho před sebou, tak jsem ho předjel. Ale pak jsem zase nic neviděl. Takhle jsem si hezky v Hradci zazávodil (smích).“

Tehdejší silničáři vedle závodění skrz naskrz Československem chodili běžně do práce, protože bez razítka zaměstnavatele v občance se z člověka stal příživník a potenciální obyvatel vězeňské cely. A vedle svého náročného koníčku se museli starat také o rodiny. Jaroslav Pták se stal tatínkem v pondělí 10. května 1965. Narodil se mu syn, který pochopitelně nemohl dostat jiné jméno než Jaroslav. Spolu jezdili na závody a dalo by se předpokládat, že má nalinkovanou dráhu za úzká řidítka silničního závoďáku.

„Jarda hrál hokej, pink ponk, všechny možný sporty,“ kroutí hlavou jeho otec. „Já byl rád, že do silničních motorek nedělá. Věděl jsem, jaká je to žebrárna. Kolikrát jsme se zadlužili, abych moh‘ závodit. V Český Třebový jsem udělal ojnici, Wolfgang mi dal motor MZ a stálo to tři pětky! A to se psal rok 1976!“

Tehdejší průměrná mzda zaměstnanců v civilním sektoru činila zhruba dva tisíce a tři stovky k tomu, přičemž třicet tisíc byla skoro polovina ceny nového kupátka Škoda 110 R s šedesátikoňovým motorem. „Jarda šel hned k babičce do Prahy,“ popisuje Jaroslav Pták, jak tehdejší průvan v peněžence vyřešil. „A my jsme ve Varech s manželkou jedli jen hrachovku. Moc jsme se nenajedli, ale zase jsme se spravili (smích).“

 

Pták si poradí

Nicméně u kolébky malého Jarouška musela v pětašedesátém stejně stát sudička, která se ráda dívala na závody motocyklů. Malé miminko později na letišti ve Lnářích vyzkoušelo tátovu stopětadvacítku MZ, aby se později přes motokros upíchlo především na ploché dráze. Na ní mu to šlo tak úžasně, že první zatáčka na ovále v Mariánských Lázních nese dodnes jeho jméno. A po skončení plochodrážní kariéry sedlá stopětadvacítku ČZ s rámem Václava Pauera, jíž jeho tatínek vodil v polovině šedesátých let.

„Když jsem končil v Jindřichově Hradci, byl tam Ivan Řepa,“ rozmotává Jaroslav Pták klubíčko příběhu, jaký dokáže dát dohromady jen samotný život. „Dělal tajemníka Svazarmu ve Varech a ptal se, jestli můj chlapec bude závodit. Odpověděl jsem, že ten o motorky nemá zájem.“

Jenže člověk míní a nakonec je všechno jinak. „Přesvědčil Jardu, že začal chodit do pionýrskýho domu, měli tam tři motokrosový padesátky,“ souhlasí Jaroslav Pták se starou pravdou. „Chodil tam od podzimu a na jaře mě slavnostně pozval na motokros do Lokte. Ze tří motorek jedna nenastartovala, druhá chcípla a ani ta třetí nedokončila závod.“

Nad tím muselo srdce závodníka zaplakat. „Ptal jsem se Jardy, co tam celou zimu dělali,“ říká Jaroslav Pták. „Prej‘ pomáhali spravovat auta. A tak jsem prohlásil ‚jestli to chceš dělat, musíme to dělat pořádně a spolu‘. A tím jsem si udělal ten ortel, co mám až dodneška.“

Počátkem osmdesátých let se motokros jevil schůdnější než silniční okruhy. „Byl daleko lacinější než silnice,“ potvrzuje Jaroslav Pták logickou cestu svého syna, který začal závodit v terénu. „Jenže Jarda se na vojně zranil. Když přišel, Jarda Lucák ho přesvědčil, že by bylo lepší jezdit plochou dráhu.“

Argumenty plzeňského trenéra zněly nejen přesvědčivě, ale také rozumně. „Je tam všechno zadarmo,“ konstatuje, že uchu jeho potomka podobná lákadla zněla jako rajská hudba. „Je zákaz jezdit na svejch‘ motorkách, musí se jezdit jen na svazarmovskejch‘. Přesvědčili Jardu, aby to šel jezdit. Vyfasovali jsme starej‘ střep, Plzeňáci řekli ‚Pták si to udělá‘. Až v roce 1989 už to bylo neudržitelný, jak jsme se dostali do víru plochodrážního tance, nafasovali jsme osmičku stojáka.“

I s ní si Jaroslav Pták poradil. „Musel jsem se to ale naučit,“ dodává. „Celej‘ život jsem dělal dvoutakty. Najednou byly čtyřtakty až do roku 2007, kdy toho Jarda nechal.“

 

Nekončící příběh

Otec a syn Ptákovi, kteří však v depu připomínali spíše dvojici sourozenců, nevydrželi v závodnickém důchodu dlouho. Do závodního sedla se překvapivě vrátil jako první Jaroslav Pták starší, jemuž v té době táhlo na sedmdesátku.

„Byl jsem se podívat v Nepomuku na silničním závodě veteránů,“ pouští se opět do řeči. „Líbilo se mi to. Řek‘ jsem si, že si postavím toho Pauera, co jsem měl v šestašedesátým. Rok předtím jsem přišel z vojny, udělali jsme to a v sezóně 1966 jsme s tím vyrazili. Jelo to dobře i v mistráku. Pan Pauer tím trojúhelníkovým rámem předběhl dobu, ale od bolševiků dostal červenou.“

A tak se v karlovarské garáži opět pracovalo. „Honza Doležal, co se mnou závodil, měl na půdě rám,“ září oči Jaroslava Ptáka za obroučkami jeho brýlí. „A v Nepomuku povídal ‚já ti ho dám‘. Já to ostatní dodělal a hned v roce 2010 se mi podařilo udělat mistra republiky ve veteránský třídě. Ale rok na to mě bouchla mrtvice a bylo po žížalkách.“

Krásný motocykl však dlouho bez pilota nezůstal, jelikož se do jeho sedla posadil Jaroslav Pták mladší. „Přes motokros a plochou dráhu se tak konečně dostal k silnici,“ dostává se Jaroslav Pták k příběhu, který nám někdy příště bude vyprávět jeho potomek. „Je to škoda, že to trvalo tak dlouho, protože by měl na to jezdit silnici na špičkový úrovni.“

Foto: archív Jaroslava Ptáka

Plochá dráha v Žarnovici neslávila v roku 2016 žiadne okrúhle jubileum. Rovnako tak Zlatá prilba SNP, keďže počet jej ročníkov je presne o 10 menší ako počet výročí žarnovickej plochej. 53. Zlatá prilba napriek tomu pútala výnimočnú pozornosť. Keď v roku 1989 vyhral prilbu Antonín Kasper mladší a s piatimi prvenstvami sa vyrovnal Jiřímu Štanclovi staršiemu, málokto čakal, že ich v dohľadnom čase niekto napodobí, alebo sa im čo i len priblíži. A že by to mohol byť niekto zo Slovenska, tomu už neveril asi nik.

 

A predsa je všetko inak. Po desaťročí aktívnej pretekárskej činnosti šliapal na päty legendárnej dvojici Štancl – Kasper domáci Martin Vaculík. Pred poslednou augustovou nedeľou 2016 rezonovali na verejnosti otázky, či aj on vyhrá tradičné žarnovické podujatie po piatykrát a či natrvalo získa tretiu putovnú zlatú prilbu z roku 1988? Hádam všetci vedia, že sa to podarilo. Martin s bilanciou 9 účastí, 8 x finále, 7 x pódium, 5 x 1. miesto, 1 x 2. miesto a 1 x 3. miesto sa stal pre svojich priaznivcov pri všetkej úcte k Štanclovi a Kasperovi najlepším účastníkom Zlatej prilby v celej jej  histórii. Keďže so začiatkom letnej sezóny 2017 to bude 50 rokov, ako som sa začal aktívne pohybovať okolo plochej dráhy, chcem sa podeliť o niektoré moje poznatky a spomienky.

 

Na začiatku bola Strieborná prilba

Žarnovica pribudla na plochodrážnu mapu Československa v roku 1953. Paradoxne aj v tom roku bola jedinou na Slovensku, tak ako prevažnú časť svojej doterajšej existencie, ktorá z nej robí najstaršie motoristické podujatie na Slovensku vôbec. Na začiatku bola 1. Pohronská plochá dráha škvárová v Žarnovici o Striebornú prilbu SNP v dňoch 29. a 30. augusta 1953. Pri názve sa žarnovickí nadšenci nechali inšpirovať predchodcami, ktorí usporiadali napríklad 2. Východoslovenskú plochú dráhu v Košiciach 1947, či 1. národnú plochú dráhu v Bratislave 1948, alebo 2. Bratislavskú plochú dráhu 1949. Iniciátorom vzniku plochej dráhy bol zubár František Majbo, pochádzajúci z Pardubíc a patriaci údajne aj do organizátorského kolektívu tamojšej Zlatej prilby počas jej trávnatej éry. Tak sa dostávame aj k pôvodu hlavnej ceny, striebornej prilby, ktorú vyrobili v malej prevádzke v Dolných Hámroch patriacej národnému podniku Sandrik Dolné Hámre. Spolu bolo vyrobených päť postriebrených a plasticky zdobených prilieb. Štyri z týchto trofejí vyhral Ing. Hugo Rosák z Prahy. Jednu venoval do Divišova, výrobcom plochodrážnych motocyklov, na vývoji ktorých sa podieľal, a ktorým vďačil tiež za svoje úspechy. Poslednú piatu striebornú prilbu získal pardubický Rudolf Havelka, v tom čase člen RH Praha. Význam žarnovických pretekov postupne narastal. V posledných dvoch ročníkoch bola Strieborná prilba SNP súčasťou majstrovstiev Československa. Po prvej medzinárodnej plochej dráhe pred rekordnou návštevou 20 000 divákov vypukla ale pri repríze v roku 1958 týfusová epidémia. Plánovaný šiesty ročník Striebornej prilby sa už nekonal a majstrovské preteky sa odjazdili v Kyjove.

Výsledky finálových jázd o Striebornú prilbu SNP:

1953	1. Hugo Rosák, 2. Miloslav Špinka, 3. Josef Růžička, 4. František Volavý
1954	1. Hugo Rosák, 2. Jan Lucák, 3. Miloslav Špinka, 4. Rudolf Havelka
1955	1. Hugo Rosák, 2. Jan Lucák, 3. Karel Kadlec, 4. František Fiala
1956	1. Hugo Rosák. 2. Alois Jarolím, 3. Karel Polák, 4. Jaroslav Machač
1957	1. Rudolf Havelka, 2. Miloslav Špinka, 3. Hugo Rosák, 4. Jaroslav Volf

 

Zlatá prilba SNP z roku 1959

Krajský výbor Zväzarmu v Banskej Bystrici bol niekoľko rokov patrónom pretekov na plochej dráhe v Žarnovici. V jeho réžii vznikla plochá dráha aj v krajskom meste na vedľajšej škvárovej ploche Štadióna SNP na Štiavničkách (na Medokýši). V rokoch 1959 a 1960 sa na nej uskutočnili preteky majstrovstiev Československa a ich súčasťou boli aj dodatkové jazdy štyroch najlepších jednotlivcov o Zlatú prilbu SNP. Novú trofej venoval Krajský národný výbor v Banskej Bystrici. Opäť bola vyrobená v Dolných Hámroch, podobala sa starším strieborným sestrám a bola putovná. Sezóna 1959 patrila Františkovi Richterovi. V Banskej Bystrici v daždi si vybojoval nielen majstrovský titul, ale stal sa aj prvým, v 28 rokoch relatívne mladým víťazom Zlatej prilby SNP. Čo sa Jaroslavovi Machačovi nepodarilo v roku 1959, dokázal v roku 1960, majstrovské preteky vyhral vtedy Tomíček. V tom roku bojoval o zlatú prilbu ako prvý Slovák Vojtech Mihálik. Nahradil zraneného Stanislava Svobodu, ktorého niektoré zdroje chybne uvádzajú vo výsledkoch majstrovstiev Československa.

V Banskej Bystrici sa potom venovali viac vlastnej pretekárskej základni a po prebudovaní štadióna sa plochá dráha vrátila v roku 1962 do Žarnovice. Opäť sa jazdilo v medzinárodnom obsadení a Hannibal Pattermann z Ostravy ako najlepší československý zástupca sa stal tretím víťazom zlatej prilby. Jaroslav Machač a Hannibal Pattermann už nežijú a 85 ročnému Františkovi Richterovi pripomínajú jeho triumf len fotografie a články v novinách a časopisoch. Od roku 1963 dostávajú však víťazi aj trvalú spomienku, miniatúrnu napodobeninu hlavnej putovnej trofeje.

Zlatá prilba SNP si niekoľko rokov hľadala svoju podobu. V rokoch 1963 a 1965 končili v Žarnovici majstrovstvá republiky. Tituly získal Luboš Tomíček, ale preteky vyhrali Karel Průša a Antonín Kasper. Kým v roku 1963 získal zlatú prilbu v samostatnej jazde Tomíček, v roku 1965 pripadla po dvadsiatich jazdách automaticky Kasperovi.

Už v roku 1963 sa vyskytol prvý problém s putovnou zlatou prilbou, keď obhajca Pattermann pricestoval bez trofeje. Pamätám si na horúčkovité telefonáty v kancelárii na štadióne v sobotu popoludní. Ich výsledkom bolo, že v nedeľu ráno sa na cestu do Ostravy a späť chystala trojčlenná posádka, dvaja referenti a mechanik, s vozidlom Škoda 1200 z krajského výboru Zväzarmu. Otec bol vtedy pokladníkom, a keďže nebolo ešte vybraté žiadne vstupné, poslal ma s nimi k nám domov pre peňažnú zálohu. Preteky začínali o 13:30 hodine a sledoval som ich z tribúny. Videl som, ako sa hlavnú cenu podarilo dopraviť na štadión niekoľko minút pred samotnou finálovou jazdou.

V roku 1969 bola prilba súčasťou stretnutia Českej a Slovenskej republiky. Základ českého družstva tvorilo Ústí nad Labem a namiesto Jaroslava Zobala štartoval 20 ročný Zbyněk Novotný. Bol nečakane nielen najlepším jednotlivcom stretnutia s plným počtom bodov, ale vyhral aj jazdu o zlatú prilbu. Zlatá prilba SNP sa konala aj o rok neskôr a dodnes sa koná pravidelne. Novotný opäť siahal po víťazstve. Na vedúcej pozícii vo finále ale spadol a jazda nebola dokončená. O prvom mieste Bedřicha Mareša z Pardubíc nebolo pochýb, ďalšie poradie 2. Josef Lid, RH Praha, 3. Ľudovít Batfay, Žarnovica vzniklo až po dlhšom dohadovaní a po športovom geste môjho bývalého spolužiaka.

Pozorný čitateľ by si na základe predchádzajúcich informácií mohol vypočítať, koľko malých zlatých prilieb bolo v Žarnovici od roku 1963 udelených. V skutočnosti ich bolo ale o jednu viac. Miniatúrna zlatá prilba bola nachystaná aj k finálovým pretekom majstrovstiev ČSSR 28. augusta 1966. Keď už bolo takmer všetko pripravené, postihla Žarnovicu 20. augusta prírodná katastrofa. Po prietrži mračien sa vylial Kľakovský potok, zaplavil centrum mesta vrátane štadióna a preteky boli odvolané bez náhrady. V roku 1967 mala Žarnovica starosti s rozbehnutím činnosti svojho plochodrážneho družstva, ale nepoužitá cena mala prísť vhod o rok neskôr. 22. septembra 1968 boli naplánované majstrovstvá Slovenska a majster mal okrem titulu získať aj zlatú prilbu. Opäť však zaúradovalo počasie. Do tretice bola miniatúrna prilba použitá v roku 1969. Žarnovica nadviazala kontakty s MSC Grenzland Viedeň a na 11. mája pripravila medzinárodné stretnutie družstiev. Rakúšania z neho vycúvali s odôvodnením, že nebolo zapísané v kalendári FIM, a pricestovali len Josef Bössner a Johann Hartl. Podľa návrhu prvého z nich sa nakoniec konali preteky dvojíc, po prvýkrát v Československu vôbec. Zapojilo sa do nich ešte osem domácich pretekárov a narýchlo povolaná dvojica Bratislavy. Svetobežník Bössner mal problémy s motocyklom a po tréningu menil motor. Keď ho na začiatku pretekov porazil Ivan Dedina a Pavol Krč jeho kolegu Hartla, bolo zle nedobre. Dedina s Krčom nakoniec súťaž dvojíc vyhrali a Rakúšania skončili až tretí, keď Bössner poslednú jazdu ani nedokončil. Pre štyroch najlepších jednotlivcov bola vypísaná finálová jazda. Bössner ju vyhral systémom štart – cieľ, dostal miniatúrnu zlatú prilbu ešte z roku 1966 a „všetko zlé“ bolo zabudnuté. „Bubbi“ aj po desaťročiach pri návštevách Žarnovice nezabudol pripomínať, že tu raz vyhral zlatú prilbu.

Zlatá prilba SNP 1971 sa odjazdila po prvýkrát ako medzinárodné preteky 16 jednotlivcov na 20 jázd. Petr Ondrašík po sobotňajšom prvenstve v predkvalifikácii majstrovstiev ČSSR triumfoval aj v nedeľu a vo veku 19 rokov, 10 mesiacov a 21 dní sa stal najmladším víťazom. Hádam po prvýkrát sa na medzinárodnej scéne predstavil tiež devätnásťročný Henny Kroeze, neskoršia novodobá holandská legenda. Jazdil s rozpáranou kombinézou v rozkroku a v štyroch jazdách vybojoval 5 bodov. Silou mocou chcel štartovať aj po piatykrát a dlho trvalo presvedčiť ho, že s prázdnou pneumatikou to nepôjde.

Malé faux-pas sa nám v Žarnovici podarilo vyprodukovať v roku 1972. Na pretekoch dominovali reprezentanti NDR a konkurovať im dokázal len bratislavský Jozef Tóth. Po dvadsiatich jazdách bol výsledok 1. Dieter Tetzlaff 15, 2. Jozef Tóth 13, 3. Wilfried Schneider 12, 4. Clemens Bever 10. Do programu bola opätovne zaradená finálová jazda a skončila nasledovne: 1. Tetzlaff, 2. Bever, 3. Tóth, 4. Schneider. Prehrešok dokumentuje obrázok trojice najlepších z časopisu Auto – moto so skomoleným poradím 1. Tetzlaff, 2. Schneider, 3. Tóth. Dodnes sa čudujem, že na to nik nepoukázal, vrátane kritických bratislavských novinárov.

V roku 1973 vyhral suverénne a podľa predpokladov Georgij Ivanov z vtedajšieho Leningradu. Účastníci pretekov sa presunuli do Prahy, aby 2. septembra naposledy štartovali na Strahove a pripomenuli niekdajšie Preteky víťazstva či Veľké ploché dráhy. O rok nato prekvapil všetkých na prilbe Angel Eftimov z Bulharska. Prebojoval sa do finále, čo nedokázali Milan Špinka, Hans Jűrgen Fritz, Jan Verner, Pawel Waloszek, Petr Ondrašík. V rozhodujúcej jazde ho síce po druhýkrát prekonal Štancl, ale Eftimov sa v nej revanšoval Schneiderovi s Tetzlaffom. Jiří Štancl mohol prísť o svoju obdivuhodnú sériu skôr, ako sa začala. K druhému prvenstvu pri 12. ročníku mal naopak nakročené Ondrašík. Na rozmočenej dráhe dosiahol 15 bodov a bezpečne viedol aj štartovné pole vo finálovej jazde. Potom sa mu ale roztrhla reťaz, víťaznou trofejou bol dekorovaný po druhýkrát Štancl a cenné tretie miesto zaznamenal domáci Ján Danihel. Na podujatí štartoval po prvýkrát Zdeno Vaculík. Danihel dosiahol finále ešte v roku 1978, medzitým to dokázal Ján Daniel v ročníku 1976, ktorý bol v réžii bratov Vernerovcov. Ondrašík sa dočkal víťazného repete v roku 1977 vo finále, ktoré sa išlo po druhýkrát na 6 kôl. O rok neskôr, keď ho čakalo finále svetového šampionátu jednotlivcov, ho v poslednom ročníku na škváre predčil náhradník pre Wembley Zdeněk Kudrna a v životnej forme jazdiaci Josef Minařík. Raritou v súvislosti s jubilejnou Zlatou prilbou SNP 1978 bola skutočnosť, že v tom istom termíne sa konalo významné podujatie aj na druhej slovenskej dráhe v Zohore, a to Pohár mieru a priateľstva.

K prvej zlatej prilbe sa nezachoval dokument, ktorý by určoval podmienky pre získanie putovnej trofeje do trvalého vlastníctva. Po dvadsiatich rokoch od jej zrodu padlo rozhodnutie, venovať prilbu natrvalo Jiřímu Štanclovi, ak zvíťazí na našom podujatí po tretíkrát. Štancl, majúci vtedy na svojom konte 9 titulov majstra ČSSR a sedem najlepších výsledkov pri siedmich štartoch v Žarnovici, to dokázal.

Výsledky Zlatej prilby SNP v rokoch 1959 až 1979:

1959	1. František Richter, 2. Miloslav Špinka, 3. Bohumír Bartoněk, 4. Jaroslav Machač
1960	1. Jaroslav Machač, 2. Luboš Tomíček, 3. Antonín Kasper, 4. Miloslav Špinka
1962	Hannibal Pattermann (najlepší pretekár ČSSR na medzinárodných pretekoch)
1963	1. Luboš Tomíček, 2. Karel Průša, 3. Pavel Mareš, 4. Rudolf Havelka
1965	1. Antonín Kasper, 2. Luboš Tomíček, 3. Pavel Mareš (bez finále)
1969	1. Zbyněk Novotný, 2. Jiří Moravec, 3. Evžen Erban, 4. Rudolf Havelka
1970	1. Bedřich Mareš, 2. Josef Lid, 3. Ľudovít Bartfay, 4. Zbyněk Novotný
1971	1. Petr Ondrašík, 2. János Szöke – H, 3. Jan Verner (bez finále)
1972	1. Dieter Tetzlaff-DDR, 2.Clemens Bever-DDR, 3.Jozef Tóth, 4.Wilfried Schneider-DDR
1973	1. Georgij Ivanov – SU, 2. Stanislaw Kasa – PL, 3. Jan Verner, 4. Petr Ondrašík
1974	1. Jiří Štancl, 2.Angel Eftimov-BG, 3.Wilfried Schneider-DDR, 4.Dieter Tetzlaff-DDR
1975	1. Jiří Štancl, 2. Dieter Tetzlaff-DDR, 3. Ján Danihel, 4. Petr Ondrašík
1976	1. Václav Verner, 2. Jan Verner, 3. Karel Voborník, 4. Ján Daniel
1977	1. Petr Ondrašík, 2. Aleš Dryml, 3. Josef Minařík, 4. Hubert Fischbacher-A
1978	1. Zdeněk Kudrna, 2. Josef Minařík, 3. Petr Ondrašík, 4. Ján Danihel
1979	1. Jiří Štancl, 2. Ladislav Hradecký, 3. Jerzy Kochman-PL, 4. Hubert Fischbacher-A

 

Zlatá prilba SNP z roku 1980

Druhú putovnú zlatú prilbu venoval Mestský národný výbor v Žarnovici. Podobala sa predchádzajúcej, len starý odznak Zväzarmu na jej čele bol nahradený novým modernejším prevedením v kruhu vavrínových ratolestí. Novú prilbu vyrobili tam, kde aj predchádzajúce veľké a malé prilby. Firma mala už názov Okresný priemyselný podnik Banská Štiavnica, prevádzka KOVO Hodruša-Hámre. Pre novú putovnú cenu bolo prijaté pravidlo, že natrvalo ju získa pretekár, ktorý ju vyhrá trikrát po sebe, alebo päťkrát celkove.

Prvým víťazom novej prilby sa stal Jiří Jirout. Favorizovaného Aleša Drymla porazil v roku 1980 aj Zdeno Vaculík a postaral sa o najlepší dovtedajší výsledok spomedzi žarnovických a slovenských pretekárov. O rok neskôr si trofej zo Žarnovice odvážal Zdeněk Kudrna. Všetci vieme, čo sa sympatickému Démonovi stalo 31. mája 1982 v Stadskanaali v Holandsku. Keď som 17. augusta cestoval do Prahy na tlačovú konferenciu, dostal som za úlohu priviezť do Žarnovice aj putovnú zlatú prilbu. Vyzbrojený radami z Markéty som sa vybral do Šeberova. Mal som to po ceste na výjazde z Prahy do Brna. V Šeberove sa len začínalo stavať, neboli tam ešte ulice. Mal som šťastie, pani Kudrnovú s dcérou som našiel doma. Hneď pochopili dôvod mojej návštevy a pozvali ma do nového domu. Vo vstupnej hale ma upútal obrovský vavrínový veniec z Inzellu 1979. Pani Kudrnová priniesla kufrík so zlatou prilbou a ja som sa chcel legitimovať. Aby si nemyslela, že som prišiel s nečistými úmyslami. Pani Jiřina o môj občiansky preukaz nemala záujem a dodnes sa mi vybavujú jej slová: „Něco takového by snad nikdo nebyl schopen udělat“.

Za Zdeňkom Kudrnom a Hugom Rosákom ronila 29. augusta 1982 slzy aj obloha. 20 jázd určilo za finalistu len Zoltána Hajdú, rovnakú šancu mali ďalší štyria pretekári. Dodatková jazda rozhodla o dvojnásobnom zastúpení Žarnovice s Vaculíkom a Tonhauzerom, čierny Peter zostal Adorjánovi. A to mal len o bod menej ako Hajdú. Do čela finálovej jazdy sa už po druhýkrát dostal Zdeno Vaculík. Siedma jazda a jej šesť kôl v náročných podmienkach s nedoliečeným zranením spôsobili, že ho Hajdú, Petr Kučera a Pavol Tonhauzer prevalcovali. Takmer 200 maďarských fanúšikov bolo vo vytržení.  Na víťaza 20. Zlatej prilby pri tridsaťročí žarnovickej plochej dráhy čakal okrem cennej trofeje aj plochodrážny motocykel Jawa. V kvalitnej konkurencii sa opäť nestratil Vaculík, ale do finále nepostúpil na pomocné kritériá. Vo finále dlho viedol Adorján, ale opäť zvíťazil Štancl. Prilba nebola súdená ani Alešovi Drymlovi staršiemu. V roku 1984 sa zrodila tradícia mopedov Babetta pre víťaza pretekov, ako aj pre víťaza diváckej tomboly. Ondrašík štartujúci na prilbe po desiatykrát zadrel po víťaznej prvej jazde motor a odstúpil. Štancl tentokrát zvíťazil bez problémov. Karta išla Tonhauzerovi. Postup si vybojoval v 20. jazde, a keď vo finále spadol Hajdú, vystúpil po druhýkrát na stupne víťazov.

Zlatá prilba SNP z roku 1980 na scéne dlho nevydržala, veľa nechýbalo a mohla tam byť ešte kratšie. Ročník 1985 bol príťažlivý tým, že vtedajší československý fenomén Jiřé Štancl mal na dosah druhú putovnú hlavnú cenu. Po súboji s Kasperom do posledných metrov finálovej jazdy našiel Štancl v Žarnovici po prvýkrát premožiteľa a Antonín Kasper mladší zopakoval po dvadsiatich rokoch triumf svojho otca. O druhú putovnú prilbu sa jazdilo ešte dva roky, potom si našla svoje miesto natrvalo v Prahe medzi trofejami Tonyho Kaspera. Kým v rokoch 1985 a 1986 mu boli najväčšími súpermi reprezentační kolegovia, posledná edícia druhej zlatej prilby sa zapísala do dejín finálovou jazdou štyroch pretekárov zo štyroch krajín. Od roku 1986 ostala žarnovická plochá dráha jedinou na Slovensku, ako tomu bolo aj v rokoch 1953, 1957, 1958 a 1969 – 1972.

Výsledky finálových jázd Zlatej prilby SNP v rokoch 1980 až 1987:

1980	1. Jiří Jirout, 2. Zdeno Vaculík, 3. Aleš Dryml, 4. Herbert Szerecz-A
1981	1. Zdeněk Kudrna, 2. Jiří Jirout, 3. István Szirácki-H, 4. Jerzy Kochman-PL
1982	1. Zoltán Hajdú-H, 2. Petr Kučera, 3. Pavol Tonhauzer, 4. Zdeno Vaculík
1983	1. Jiří Štancl, 2. Zoltán Adorján-H, 3. Aleš Dryml, 4. Viktor Kuznecov-SU
1984	1. Jiří Štancl, 2. Zoltán Adorján-H, 3. Pavol Tonhauzer, 4. Zoltán Hajdú-H
1985	1. Antonín Kasper, 2. Jiří Štancl, 3. Lubomír Jedek, 4. Sándor Tiháni-H
1986	1. Antonín Kasper, 2. Petr Vandírek, 3. Lubomír Jedek, 4. Sándor Tihányi-H
1987	1. Antonín Kasper, 2. Paolo Salvatelli-I, 3. Zoltán Adorján-H, 4. Piotr Pawlicki-PL

 

Zlatá prilba SNP z roku 1988

V poradí tretiu putovnú zlatú prilbu venoval Okresný národný výbor v Žiari nad Hronom. Zrodila sa tam, kde aj tie predchádzajúce. Prilba mala tradičný vzhľad, svojím tvarom pripomínala vojenské ochranné prilby patriace do výzbroje príslušníkov slovenskej armády a účastníkov Slovenského národného povstania. Trofej v skutočnej veľkosti bola vyrobená z mosadzného plechu hrúbky 1,5 mm. Tvar dostala po vyformovaní na kovotlačiarskom sústruhu a ručnom dotvarovaní. Zdobila ju plastická obruba a rovnaký lem stredom prilby, odznak Zväzarmu, ozdobné hlavičky nitov upevňujúcich výplň vnútra prilby a vyrytý nápis „Na pamiatku SNP“. Po obrúsení, očistení a odmastnení bola prilba postriebrená, pozlátená a vyleštená. Na túto úpravu bolo použité 40 gramov striebra a 8 gramov zlata. Celá prilba vážila 3,5 kg a jej výrobná cena zrejme aj so zľavou bola 12 100 korún. Miniatúrna zlatá prilba bola v tom čase dodávaná za 1 000 a neskôr za približne 1 600 Kčs. Od roku 1994 vznikali malé prilby v prevádzke pod názvom Kovolesk s.r.o. Hodruša-Hámre. Posledné miniatúrne zlaté prilby boli vyrobené stále na pôvodnom mieste, ale ich dodávateľom bola spoločnosť Réte s.r.o. Župkov za cenu asi 6 500 slovenských korún a potom za 250 eur. Tretia veľká putovná zlatá prilba zmenila po čase svoj výzor. Po politicko-spoločenských zmenách zanikla branno-športová organizácia Zväz pre spoluprácu s armádou. Jej odznak na trofeji bol zmenený, do pôvodnej siluety bol umiestnený nápis usporiadateľskej organizácie „AMK Plochá dráha Žarnovica“.

Nová putovná trofej a jubilejný 25. ročník pretekov bol podnetom k zmene systému pretekov. V roku 1988 štartovalo na Zlatej prilbe SNP po prvýkrát 20 pretekárov a náhradníci. Najprv absolvovali 16 kvalifikačných jázd v päticiach s bodovaním 4, 3, 2, 1 a 0 bodov. Každý pretekár štartoval štyrikrát a podľa počtu bodov bolo určené poradie. K tejto základnej časti pretekov ma inšpirovali preteky Golden Gala v Lonigu. Vito Artosin, ikona talianskeho speedwaya s uznaním konštatoval, že náš rozpis je lepší ako jeho vzor. Rozpis nie je a ani nemôže byť úplne objektívny. Niektorí štartujúci sa stretávajú dvakrát a niektorí ani raz. K určeniu poradia boli viackrát použité bežné pomocné kritériá. Krajným rozhodovacím prostriedkom bol už aj lós, ale dodatkovú jazdu pri rovnosti na 10. a 11. mieste zatiaľ nebolo potrebné použiť. Prvých desať pretekárov absolvuje dve semifinálové jazdy a po dvaja najlepší postupujú do finále. Ostatní sa môžu o posledné dve finálové miesta pokúsiť ešte v opravnej jazde. Opravná jazda a finále sa idú v šesticiach, z toho finále na 6 kôl. V roku 2006 som systém Zlatej prilby ešte zdokonalil zmenou poradia sérií jázd v základnej časti ako aj zmenou poradia semifinálových jázd. Tento systém Zlatej prilby SNP použili, alebo nechali sa ním inšpirovať ďalší usporiadatelia.

Antonín Kasper mladší pokračoval vo víťaznom ťažení a v roku 1989 sa vyrovnal Štanclovi. Kým jeho predchodca triumfoval v rozpätí 10 rokov, Kasper junior to dokázal päťkrát po sebe. V roku 1988 nezvládol semifinále ani opravnú jazdu Zoltán Hajdú po 16. jazde najlepší rovnako ako Matoušek. O rok neskôr sa obeťou play off systému stal Zdeněk Schneiderwind, hoci predtým nenašiel premožiteľa. Zdeno Vaculík si naopak nemohol želať krajšiu rozlúčku s aktívnou činnosťou ako so zeleným vencom na krku. V predvečer Zlatej prilby 1990 štartoval Kasper vo finále MS jednotlivcov a žarnovická trofej čakala na nové meno. Na víťazný stupienok postúpil Lubomír Jedek a zopakoval to aj o rok neskôr. Zlatá prilba bola vtedy vrcholom sezóny pre staršieho z bratov Forgáčovcov, ktorý dosiahol finále už v roku 1989. Gašpar Forgáč s Jedekom bojovali koleso pri kolese do poslednej zákruty. Keď sa už zdalo, že prilbu získa domáci odchovanec, jeho malé zaváhanie skúsenejší súper využil. Až na tretí pokus sa v roku 1992 podarilo dostať do Žarnovice Armanda Castagnu. Predstavil sa zaujímavým spôsobom. Po prvýkrát zvíťazil až v poslednej kvalifikačnej jazde, ďalej išiel ako ôsmy v poradí a do finále postúpil, keď Adorjána zradil v semifinále motocykel. Úlohu favorita ale nakoniec splnil a jeho zásluhou sa po prvýkrát stala víťaznou značkou GM.

Žarnovický plochodrážny šport v deväťdesiatych rokoch poznamenal vypuklý generačný problém. Z nádejného juniorského kolektívu zostali športovať po základnej vojenskej službe vlastne len Gašpar Forgáč a Vladimír Višváder aj to v Pardubiciach. K tomu sa pridružila revolučná zmena spoločenských pomerov s rozdelením Československa a zánik patronátneho podniku Preglejka. Naďalej sa u nás organizovali významné podujatia, aj keď Zlatá prilba SNP bola niekedy len jediným podujatím sezóny. Viacerí žarnovický a slovenský plochodrážny šport pochovávali a úsilie o zachovanie kontinuity nebolo docenené. Politici vyriešili aj dilemu s dvoma zlatými prilbami v jednom štáte. Bombardoval nás s tým dlhoročný pardubický a federálny šéf Karel Mikulášek a odvolával sa na športové poriadky. Argumentovať tým, že slovenské prilby uzreli svetlo sveta v rokoch, keď sa pardubická zlatá nejazdila, by nebolo férové. V predpisoch bolo pritom medzi riadkami napísané, že tak ako sa môže organizovať v každej disciplíne len jedna Veľká cena Československa, tak sa môže organizovať len jedna Zlatá prilba Československa.

Je zaujímavé, že po roku 1991 prestali dočasne aj české prvenstvá v Žarnovici. V roku 1992 štartoval vo finále zo zástupcov spoločnej ČSFR len Petr Vandírek, o rok neskôr za Českú republiku Vandírek so Schneiderwindom. V roku 1994 sa na štart finále postavilo päť Čechov, ale ani jeden nedokázal zabrániť Heinrichovi Schatzerovi, aby sa vo veku takmer 41 rokov stal najstarším víťazom. V roku 1995 mohol vyhrať Roman Matoušek. Na vedúcej pozícii sa vtedy vystriedali traja pretekári a Vladimír, resp. Volodymyr Kolodij po beznádejnej štvrtej pozícii po štarte prekonal so sériovou Jawou Matouška na cieľovej čiare. Jeho víťazstvo bolo také prekvapujúce, že sme mu nezahrali ani hymnu, nemali sme ju pripravenú. Hymna a to slovenská sa hrala o rok neskôr. Pred finálovou jazdou skandoval celý štadión „Slovensko, Slovensko …“ a po jej skončení sa do fotoobjektívov usmieval Jaroslav Gavenda z Březolup reprezentujúci Slovenskú motocyklovú federáciu. Tieňom pretekov boli štyria zranení a jedným z nich bol Vandírek. Už po dvoch jazdách mal zabezpečený postup, potom si zlomil ruku a viac na prilbe neštartoval. Úspech Gavendu mohol v rokoch 2000 a 2001 zopakovať v slovenských farbách Tomáš Topinka. Najprv udivoval, keď zo zadných pozícií predbiehal súperov a pri poslednej šanci sa z posledného miesta prebojoval až na druhú postupovú pozíciu. Vo finále však v skrumáži takmer spadol a skončil posledný. O rok neskôr postupoval suverénne a viedol aj vo finále. Jazda sa však opakovala a bolo z toho len tretie miesto.

Smutným hrdinom ročníka 1997 bol Garry Stead. Vyhral základnú časť aj  semifinále a išiel si neohrozene po víťazstvo, keď ho zradil požičaný stroj BM. Prilba tak neputovala do Anglicka, ale štyrikrát po sebe do Čiech a štyrikrát po sebe do Pardubíc. Začal to Václav Milík a v roku 1998 napodobil svojho otca Marian Jirout. Čo sa nepodarilo Alešovi Drymlovi otcovi, dokázal o rok Aleš junior a stal sa aj ďalším najmladším víťazom, o 11 dní mladším ako Petr Ondrašík. V roku 2000 zopakoval svoje prvenstvo Václav Milík. Mal pre zmenu štyridsať rokov, o 4 mesiace a 11 dní menej ako Schatzer a o 8 mesiacov a 1 deň viac ako Rosák v roku 1956. Kým prvýkrát dostal k víťazstvu ešte skúter, druhýkrát to bol už plochodrážny motor Jawa. Ceny odovzdával naposledy Ing. Milan Šovčík, s ktorého menom sú spojené najväčšie úspechy žarnovického plochodrážneho športu v predchádzajúcom storočí. 26 rokov bol riaditeľom Zlatej prilby SNP. Hneď v ďalšom ročníku rozhodoval Zlatú prilbu naposledy Ing. Juraj Nevřela z Bratislavy. Spolu odpískal 22 ročníkov.

Poliaci štartovali na prilbe od roku 1973, ale dlho bez víťazstva. Nezmenil to ani legendárny Pawel Waloszek, keď v roku 1981 vyhral tri jazdy a dvakrát odstúpil z vedúcej pozície pre poruchy. Podarilo sa to až o tridsať rokov neskôr rozporuplnému Robertovi Dadosovi. Ani nie o tri roky nato si po tretíkrát siahol na život a zachrániť sa ho už nepodarilo. Druhou najúspešnejšou krajinou sa medzitým nečakane stalo Maďarsko. Zvíťaziť sa síce nepodarilo ani raz Adorjánovi, maďarskej obdobe českého Štancla a talianskeho Castagnu, ale postarali sa o to Hajdú, Petrikovics, Stefáni a Magosi. Attila Stefáni vyhral prilbu na štvrtý pokus a v upršanom ročníku 2003 mu stačili k repríze dve kvalifikačné jazdy a skrátené finále v pätici. V roku 2004 nebol vo víťaznej forme. Po 16. jazde bol siedmy, v semifinále a v oprave tretí. Cesta Norberta Magosiho k prvenstvám bola dlhšia, predchádzalo im šesť menej úspešných štartov. V roku 2007 sa mu v semifinále postavili do cesty Šantej s Málekom a sen o hetriku sa rozplynul po dráme v opravnej jazde. Krátko po štarte spadol po kolízii spolu s Kugelmannom. Nemec jazdu opakoval, síce neúspešne, ale pre Magosiho preteky skončili. Magosiho po prvom víťazstve v roku 2005 dekoroval prezident Ivan Gašparovič, čo vzbudilo značný ohlas u zahraničných účastníkov podujatia. K pravidelným hosťom patrili otec a syn Šmídovci z Pardubíc. Nikdy neprišli naprázdno, okrem suvenírov venovali niekoľkokrát pohár buď pre najlepšieho českého, alebo česko-slovenského pretekára. Účasť slovenského prezidenta na Zlatej prilbe SNP inšpirovala Jiřího Šmídu staršieho, aby sa pokúsil k niečomu podobnému nahovoriť Václava Klausa. Nestretol sa to však s pochopením. A ešte jedna poznámka k Zlatej prilbe 2005. Rozhodcom pretekov bol Vlastimil Červenka, ktorý o zlatú prilbu usiloval trikrát ako pretekár a desať rokov dozadu štartoval aj vo finále pretekov. V minulosti rozhodoval prilbu dvakrát Bedřich Slaný, aktívny účastník pretekov v roku 1962.

Maďarskú sériu prerušil Tomáš Suchánek a ukončil Filip Šitera. V roku 2004 sme sa v Žarnovici odhodlali podporiť vznik Pohára MACEC. Záhadná skratka znamená Motorcycle Association of Center European Countries, alebo po našom Motocyklové združenie stredoeurópskych krajín. 16 jázd základnej časti Zlatej prilby SNP bolo vyvrcholením 1. ročníka súťaže. Prvý skončil bez straty bodu Stanislaw Burza a bol na dráhe aj najrýchlejší. Burza dominoval aj naďalej, vyhral semifinále, prebojoval sa do čela finálovej jazdy a odrážal Suchánkove útoky, kým jeho GM nestíchlo. Na vedúcu pozíciu sa vrátil 20 ročný Suchánek a zlatá prilba putovala po siedmykrát do rodiska jej staršej sestry, do Pardubíc. Na stupne víťazov vystúpil ešte 18 ročný Fritz Wallner a ani nie 21 ročný Pawel Baran, celkový víťaz MACEC Cup-u. Ročník 2007 poznamenaný drámou Magosiho vyvrcholil ďalšou drámou vo finále. Po prvom štarte nikým neohrozovaný padol na rovinke vedúci Šantej. Po opakovanom štarte išiel do čela Šitera, aby vyhral  tak ako päťkrát predtým, a stal sa ďalším najmladším víťazom (19 rokov, 4 mesiace, 8 dní). Po tretíkrát štartoval už Martin Vaculík, po druhýkrát postúpil do finále a po prvýkrát vystúpil na stupne víťazov.

V roku 2008 sa šiesti najlepší jednotlivci po základnej časti a všetci na Jawách, resp. na JRM stretli aj vo finále. Najlepšie odštartoval Vaculík, ale päťkrát prechádzal pred hlavnou tribúnou v čele Martin Gavenda. Potom zasiahla vyššia moc, roztrhnutá reťaz priniesla šťastie nášmu Martinovi a tomu druhému sklamanie ešte väčšie ako Novotnému, Ondrašíkovi, Steadovi, Burzowi, či Šantejovi. Domáce nadšenie nemalo konca, veď trvalo dlhých 55 rokov, kým domáci pretekár vyhral veľké domáce podujatie. S úplne najmladším víťazom (18 rokov, 4 mesiace, 19 dní) si tentokrát mohol pohovoriť aj prezident Gašparovič, nie ako s Magosim, ktorý neovláda inú reč okrem maďarčiny. V roku 2009 nemal Vaculík na prilbe súpera. Finále sa dvakrát opakovalo a nedokončili ho Gregorič, Wolff a Málek. Martin osemkrát suverénne odštartoval a bez problémov obhájil prvenstvo spred roka. V jeho tieni ostal výkon ďalšieho domáceho pretekára Jána Halabrína. Po návrate k aktívnej činnosti sa dokázal kvalifikovať do semifinále a jazdiť tam na postupovej pozícii, ale zradila ho technika. V roku 2010 mohol Vaculík po prvýkrát získať natrvalo putovnú zlatú prilbu z roku 1988, ale nakoniec si len skompletizoval pódiové umiestnenia. Hlavnú trofej a ďalšiu cenu, skúter odvážal po 19 rokoch do Prahy Matěj Kůs, ktorý na pretekoch ani nemal štartovať. Sen o spolukomentovaní Zlatej prilby SNP si pri tom splnil český moderátor a bývalý pretekár Miloslav Čmejla zo Štětí na Ústecku.

Ročníky 2011 až 2013 Maťo vynechal pre iné športové povinnosti. Prvý ročník bez neho ovládla poľská dvojica Brzozowski a Jedrzejewski. Boli najlepší v základnej časti, vyhrali semifinálové jazdy a Brzozowski bol najrýchlejší aj vo finále. Najviac ale prekvapil Felipe Nicolas Covatti z Argentíny, ktorý svoju budúcnosť spojil s plochou dráhou v Taliansku. Do nominácie sa dostal až dodatočne, upozornil na seba odvážnou jazdou popri mantineli a zastavil sa až tesne pod najvyšším stupňom víťazov. Obaja Poliaci mali svoje výsledky o rok obhajovať. Brzozowski nakoniec neštartoval ale dokonale ho nahradil Puszakowski, ktorý na dráhe nenašiel ani raz premožiteľa. Na jubilejnom 50. ročníku sa divákom predstavili víťazi z minulosti Jiří Štancl, Marian Jirout a Jaroslav Gavenda, ďalších päť víťazov, Suchánek, Magosi, Šitera, Kůs a Puszakowski obsahovala štartovná listina. Triumfoval nakoniec niekto úplne iný. Po jedenástich rokoch  bol opäť na bedni Josef Franc, tentokrát ako ďalší pražský víťaz.

Ostatné tri ročníky skončili výsledkami: 2014 Vaculík, 2015 Vaculík, 2016 Vaculík. Naša hviezda vyhrala trikrát po sebe, päťkrát celkove a aj tretia slovenská putovná zlatá prilba dostala svojho majiteľa. V prvom prípade sa odjazdilo len 16 jázd. Opäť úradovalo počasie, tak ako v rokoch 1959, 1972, 1973, 1975, 1982, 1986, pre ktoré sa skracoval program v roku 2003 a vôbec sa nejazdilo v roku 1968. Rok 2015 priniesol Vaculíkovi víťazstvo po súboji na ostrie noža s Václavom Milíkom juniorom a vlaňajší povinný triumf máme v živej pamäti.

53 ročníkov Zlatej prilby SNP malo 35 víťazov. Najčastejšie víťazili Jiří Štancl, Antonín Kasper mladší a Martin Vaculík, po dvakrát Petr Ondrašík, Zdeněk Kudrna, Lubomír Jedek, Václav Milík, Attila Stefáni a Norbert Magosi. Bez straty kytičky vyhral trikrát Vaculík v rokoch 2009, 2014, 2015, dvakrát Štancl v rokoch 1974, 1979 a potom ešte Josef Franc, Mariusz Puszakowski, Filip Šitera, Antonín Kasper mladší v roku 1985, Georgij Ivanov, Dieter Tetzlaff, Petr Ondrašík v roku 1971, Zbyněk Novotný, Antonín Kasper starší a František Richter.

Na návrat plochej dráhy do Žarnovice v roku 1962 bolo zvedavých 9 000 divákov. Návštevnosť na posledných ročníkoch Zlatej prilby sa pohybuje okolo 4 000 až 5 000 divákov. Najväčší počet 10 zúčastnených krajín zaznamenalo podujatie v posledných dvoch sezónach. Rekordérom v počte štartov je v Čechách žijúci žarnovický odchovanec Vladimír Višváder, pochádzajúci zo Zohora. Na Zlatej prilbe SNP štartoval bez prestávky v rokoch 1990 až 2010, teda spolu 21 krát. Najlepšie výsledky dosiahol v rokoch 1997 a 2004, keď obsadil 8. miesto. V roku 2001 si mohol bilanciu vylepšiť, ale rozhodujúcu kvalifikačnú jazdu s prázdnou nádržou nedokončil. Najčastejšie štartujúcim cudzincom je Norbert Magosi, keď nastúpil na prilbu 12 krát.

Je pravda, že Suchánek a Málek štartovali častejšie, ale u nich sa mi označenie cudzinec akosi nehodí. Suchánek štartujúci 13 krát obsadil už všetky miesta na stupňoch víťazov, ale Málek sa na pódium ešte vôbec nedostal. V roku 2003 bol náhradníkom, okrem toho odjazdil ďalších 14 ročníkov. Už pri premiére v roku 2002 skončil ako 17 ročný tesne pred bránami finále. Do finále postúpil 7 krát, ale boli z toho len štyri štvrté miesta. Nádejne vyzeralo jeho vystúpenie v roku 2013, bol ale vylúčený na štarte finálovej jazdy a dodnes sa polemizuje, či oprávnene. Niečo podobné zažil doteraz len sympatický Massimo Mora z Talianska v roku 1990.

Žarnovická plochá dráha je v súčasnosti na vzostupe hádam ako jediná široko ďaleko. Oživenie a miestami až eufória je dielom Martina Vaculíka, ktorý sa pod vedením svojho otca Zdena Vaculíka vypracoval na pretekára svetovej špičky. Patrí sa pripomenúť, že mu k tomu v začiatkoch nemalou mierou pomohla česká plochodrážna obec. Od roku 2011 máme v Žarnovici raritu, dva kluby v meste s ani nie 6 500 obyvateľmi. Neviem, či to tak musí byť. Nech sa však neopakujú sezóny 2011 a 2013, kedy na výstavnom slovenskom podujatí, neštartoval ani jeden domáci zástupca.

Výsledky finálových jázd Zlatej prilby SNP v rokoch 1988 až 2016:

1988	1. Antonín Kasper, 2. Zoltán. Adorján-H, 3. Roman Matoušek, 4. Viktor Kuznecov-SU, 5. Paolo Salvatelli-I, 6. Sándor Tihányi-H
1989	1. Antonín Kasper, 2. Lubomír Jedek, 3. Zdeno Vaculík, 4. Robert Nagy-H, 5. Pavel Karnas, 6. Gašpar Forgáč
1990	1. Lubomír Jedek, 2. Pavel Karnas, 3. Zoltán Hajdú-H, 4. László Bódi-H, 5. Mariano Castagna-I, 6. Massimo Mora-I
1991	1. Lubomír Jedek, 2. Gašpar Forgáč, 3. Zoltán Kovács-H, 4. Massimo Mora-I, 5. Zsolt Böszörményi-H, 6. Fabrizio Vesprini-I
1992	1. Armando Castagna-I, 2. Petr Vandírek, 3. Zoltán Adorján-H, 4.József Petrikovics-H, 5. Zsolt Böszörményi-H, 6. Paolo Salvatelli-I
1993	1.József Petrikovics-H, 2.Franz Leitner-A, 3.Heinrich Schatzer-A, 4. Petr Vandírek-CZ, 5. Eugeniusz Skupieň-PL, 6. Zdeněk Schneiderwind
1994	1.Heimrich Schatzer-A, 2. Václav Milík-CZ, 3. Jaroslav Gavenda-CZ, 4. Lubomír Jedek-CZ, 5. Petr Vandírek-CZ, 6. Pavel Karnas-CZ
1995	1.Vladimír Kolodij-UA, 2. Roman Matoušek-CZ, 3. Andrea Maida-I, 4. Jaroslav Gavenda-CZ, 5. Gábor Röth-H, 6. Vlastimil Červenka-CZ
1996	1. Jaroslav Gavenda-CZ/SMF, 2. Vladimír Kalina-CZ, 3. Pavel Ondrašík-CZ, 4. Robert Kuždžal- PL, 5. Jacek Rempala- PL, 6. Zoltán Hajdú- H
1997	1. Václav Milík-CZ, 2. Jiří Štancl-CZ, 3. Lubomír Batelka-CZ, 4. Eugeniusz Skupieň-PL, 5. David Suchan-CZ, 6. Garry Stead-GB
1998	1. Marian Jirout-CZ, 2. Jiří Štancl-CZ, 3. Aleš Dryml-CZ, 4. Karl Lechky-JAR, 5. Matej Ferjan- SLO, 6. Karel Průša-CZ
1999	1. Aleš Dryml-CZ, 2. Attila Stefáni-H, 3. Lubomír Batelka-CZ, 4. Lukáš Dryml-CZ, 5. Grzegorz Klopot-PL, 6. Karel Průša-CZ
2000	1. Václav Milík-CZ, 2. Michal Makovský-CZ, 3. Bohumil Brhel-CZ, 4. Stanislaw Burza-PL, 5. Izak Šantej-SLO, 6. Tomáš Topinka-CZ/SMF
2001	1. Robert Dados-PL, 2. Rafal Szombierski-PL, 3. Tomáš Topinka-CZ/SMF, 4. Attila Stefáni- H, 5. Tomáš Suchánek-CZ, 6. Andrea Maida-I
2002	1. Attila Stefáni-H, 2. Rafal Szombierski-PL, 3. Josef Franc-CZ, 4. Norbert Magosi-H, 5. Manuel Hauzinger-A, 6. Roman Chromik-PL
2003	1. Attila Stefáni-H, 2. Marian Jirout-CZ, 3. Marco Műller-D, 4. Tomáš Suchánek-CZ, 5. Richard Wolff-CZ (skrátený program, po 8. jazde finále v piatich na 4 kolá)
2004	1. Tomáš Suchánek-CZ, 2. Friedrich Wallner-A, 3. Pawel Baran-PL, 4. Ronny Weis-D, 5. Arkadiusz Kalwasinski-PL, 6. Stanislaw Burza-PL
2005	1. Norbert Magosi-H, 2. Sándor Tihányi-H, 3. Piotr Swiderski-PL, 4. Tomáš Suchánek-CZ, 5. Marian Jirout-CZ, 6. Stanislaw Burza-PL
2006	1. Norbert Magosi-H, 2. Marian Jirout-CZ, 3. Izak Šantej-SLO, 4. Martin Vaculík-SK, 5. Antonín Galliani-CZ, 6. Rafal Kowalski-PL
2007	1. Filip Šitera-CZ, 2. Hynek Štichauer-CZ, 3. Martin Vaculík-SK, 4. Martin Málek-CZ, 5. Adrian Szewczykowski-PL, 6. Izak Šantej-SLO
2008	1. Martin Vaculík-SK, 2. Pawel Hlib-PL, 3. Maks Gregorič-SLO, 4. Martin Málek-CZ, 5. Izak Šantej- SLO, 6. Martin Gavenda-CZ
2009	1. Martin Vaculík-SK, 2. Tomáš Suchánek-CZ, 3. Jan Holub-CZ, 4. Martin Málek-CZ, 5. Richard Wolff-CZ, 6. Maks Gregorič-SLO
2010	1. Matěj Kůs-CZ, 2. Martin Vaculík-SK, 3. Dino Kovačič-HR, 4. Václav Milík-CZ, 5. Martin Málek-CZ, 6. Zdeněk Simota-CZ
2011	1. Kamil Brzozowski-PL, 2. Nicolas Covatti-I, 3. Marcin Jedrzejewski-PL, 4. Martin Málek-CZ, 5. Kiril Cukanov-UA, 6. Tomáš Suchánek-CZ
2012	1. Mariusz Puszakowski-PL, 2. Martin Gavenda-CZ, 3. Václav Milík-CZ, 4. Marcin Jedrzejewski-PL, 5. Zdeněk Simota-CZ, 6. Tomáš Suchánek-CZ
2013	1. Josef Franc-CZ, 2. Karol Zabik-PL, 3. Filip Šitera-CZ, 4. Martin Gavenda-CZ, 5. Mariusz Puszakowski-PL, 6. Martin Málek-CZ
2014	1. Martin Vaculík-SK, 2. Martin Gavenda-CZ, 3. Kamil Brzozowski-PL (bez finále)
2015	1. Martin Vaculík-SK, 2. Václav Milík-CZ, 3. Tomáš Suchánek-CZ, 4. Jakub Jamrog-PL, 5. Arkadiusz Potoniec-PL, 6. Stanislav Mielničuk-UA
2016	1. Martin Vaculík-SK, 2. Eduard Krčmář-CZ, 3. Adrian Cyfer-PL, 4. Jurica Pavlic-HR, 5. Viktor Trofimov-UA, 6. Tomáš Suchánek-CZ

 

Víťazi Zlatej prilby SNP:

1.	16.8.1959	František Richter	M.Lázně	Eso	v B. Bystrici
2.	21.8.1960	Jaroslav Machač +	Přelouč	Eso	v B. Bystrici
3.	9.9.1962	Hannibal Pattermann +	Ostrava	Eso	bez finále
4.	4.8.1963	Luboš Tomíček +	Praha	Eso	1:23,80 min.
5.	8.8.1965	Antonín Kasper	Praha	Eso	bez finále
6.	31.8.1969	Zbyněk Novotný +	Ústí n/L.	Jawa	1:24,90 min.
7.	29.8.1970	Bedřich Mareš	Pardubice	Jawa	nedokončené
8.	29.8.1971	Petr Ondrašík (1.)	ČSSR	Jawa	bez finále
9.	29.8.1972	Dieter Tetzlaff	NDR	Jawa	1:22,60 min.
10.	29.8.1973	Georgij Ivanov	ZSSR	Jawa	1:21,40 min.
11.	30.8.1974	Jiří Štancl (1.)	ČSSR	Jawa	1:17,20 min.
12.	31.8.1975	Jiří Štancl (2.)	ČSSR	Jawa	1:16,80 min.
13.	29.8.1976	Václav Verner	ČSSR	Jawa	1:58,20 min. *
14.	28.8.1977	Petr Ondrašík (2.)	ČSSR	Jawa	1:57,40 min. *
15.	6.8.1978	Zdeněk Kudrna + (1.)	ČSSR	Jawa	1:59,80 min.
16.	26.8.1979	Jiří Štancl (3.)	ČSSR	Jawa	1:55,40 min. *
17.	31.8.1980	Jiří Jirout +	ČSSR	Jawa	1:56,40 min.
18.	30.8.1981	Zdeněk Kudrna +(2.)	ČSSR	Jawa	1:52,40 min. *
19.	29.8.1982	Zoltán Hajdú	Maďarsko	Jawa	1:57,30 min.
20.	28.8.1983	Jiří Štancl (4.)	ČSSR	Jawa	1:53,83 min.
21.	19.8.1984	Jiří Štancl (5.)	ČSSR	Jawa	1:53,32 min.
22.	25.8.1985	Antonín Kasper + (1.)	ČSSR	Jawa	1:51,10 min. *
23.	31.8.1986	Antonín Kasper + (2.)	ČSSR	Jawa	1:55,42 min.
24.	30.8.1987	Antonín Kasper + (3.)	ČSSR	Jawa	1:50,54 min. *
25.	28.8.1988	Antonín Kasper + (4.)	ČSSR	Jawa	1:48,44 min. *
26.	10.9.1989	Antonín Kasper + (5.)	ČSSR	Jawa	1:58,80 min.
27.	2.9.1990	Lubomír Jedek (1.)	ČSSR	Jawa	1:50,30 min.
28.	1.9.1991	Lubomír Jedek (2.)	ČSSR	Jawa	1:50,22 min.
29.	30.8.1992	Armando Castagna	Taliansko	GM	1:49,70 min.
30.	29.8.1993	József Petrikovics	Maďarsko	Jawa/GM	1:51,20 min.
31.	28.8.1994	Heinrich Schatzer	Rakúsko	Jawa	1:50,60 min.
32.	27.8.1995	Volodimir Kolodij	Ukrajina	Jawa	1:50,59 min.
33.	25.8.1996	Jaroslav Gavenda	Česká republika/SMF	Jawa	1:52,59 min.
34.	31.8.1997	Václav Milík (1.)	Česká republika	Jawa	1:47,40 min. *
35.	30.8.1998	Marian Jirout	Česká republika	Jawa	1:47,30 min. *
36.	29.8.1999	Aleš Dryml	Česká republika	Jawa	1:47,40 min.
37.	27.8.2000	Václav Milík (2.)	Česká republika	Jawa	1:49,03 min.
38.	26.8.2001	Robert Dados +	Poľsko	GM	1:47,16 min. *
39.	25.8.2002	Attila Stefáni (1.)	Maďarsko	Jawa	1:49,20 min.
40.	31.8.2003	Attila Stefáni (2.)	Maďarsko	Jawa	1:18,68 min.
41.	29.8.2004	Tomáš Suchánek	Česká republika	Jawa	1:49,05 min.
42.	28.8.2005	Norbert Magosi (1.)	Maďarsko	GM	1:47,09 min. *
43.	27.8.2006	Norbert Magosi (2.)	Maďarsko	GM	1:48,44 min.
44.	26.8.2007	Filip Šitera	Česká republika	Jawa	1:48.77 min.
45.	24.8.2008	Martin Vaculík (1.)	Slovensko	JRM	1:46,20 min. *
46.	30.8.2009	Martin Vaculík (2.)	Slovensko	GM	1:45,06 min. *
47.	29.8.2010	Matěj Kůs	Česká republika	GM	1:44,18 min. *
48.	28.8.2011	Kamil Brzozowski	Poľsko	GM	1:45,55 min.
49.	26.8.2012	Mariusz Puszakowski	Poľsko	GM	1:45,46 min.
50.	25.8.2013	Josef Franc	Česká republika	GM	1:46,24 min.
51.	31.8.2014	Martin Vaculík (3.)	Slovensko	GM	bez finále
52.	30.8.2015	Martin Vaculík (4.)	Slovensko	GM	1:46,17 min.
53.	28.8.2016	Martin Vaculík (5.)	Slovensko	GM	1:47,57 min.

* traťový rekord na 6 kôl

Súčasný traťový rekord na 6 kôl utvoril 23.9.2012 pri Majstrovstvách Slovenska Renat Gafurov z Ruska časom 1:43,66 min.

Víťazi Zlatej prilby SNP:

5x	Jiří Štancl. st. 1974, 1975, 1979, 1983, 1984, Antonín Kasper ml. 1985, 1986, 1987, 1988, 1989, Martin Vaculík 2008, 2009, 2014, 2015, 2016
2x	Petr Ondrašík 1971, 1977, Zdeněk Kudrna 1978, 1981, Lubomír Jedek 1990, 1991, Václav Milík 1997, 2000, Attila Stefáni, H 2002, 2003, Norbert Magosi, H 2005, 2006
1x	František Richter 1959, Jaroslav Machač 1960, Hannibal Pattermann 1962, Luboš Tomíček 1963, Antonín Kasper st. 1965, Zbyněk Novotný 1969, Bedřich Mareš 1970, Dieter Tetzlaff , DDR 1972, Georgij Ivanov, SU 1973, Václav Verner 1976, Jiří Jirout 1980, Zoltán Hajdú, H 1982, Armando Castagna, I 1992, József Petrikovics, H 1993, Heinrich Schatzer, A 1994, Vladimír Kolodij, UA 1995, Jaroslav Gavenda 1996, Marian Jirout 1998, Aleš Dryml ml. 1999, Robert Dados, PL 2001, Tomáš Suchánek 2004, Filip Šitera, 2007, Matej Kůs 2010, Kamil Brzozowski, PL 2011, Mariusz Puszakowski, PL 2012, Josef Franc 2013

Foto: Ladislav Osvald, Vladimír Wolf, archív Vojtecha Mihálika, časopis Auto – moto, Martin Búri, Peter Čákovský a Martin Mesiarik

Mšeno – 17. srpna 1996
Vývoj po sametové revoluci z listopadu 1989 byl zpočátku mnohdy charakterizován překotným odstraňováním minulých pořádků. Kupříkladu v Hodoníně oslavovali narozeniny prezidenta Masaryka nástěnkami ve výlohách obchodů ve stejném stylu, jako když na nich byli vůdci světového proletariátu. Na školách začali učit angličtinu vynikající ruštináři, kteří však ve svém novém přednášeném jazyce uměli možná ještě méně než Belmondo ve slavném Muži z Acapulca. Změn se dočkala také plochá dráha. Obě ligy se ke stylu dvojutkání vrátily jen na čas, ovšem o mistru republiky jednotlivců se s výjimkou sezón 2000 a 2001 rozhodovalo v jediném finálovém podniku v letech 1990 – 2007. Svého prvního titulu se tímto způsobem dočkal před dvaceti lety také Tomáš Topinka. Rozhodně nebude na škodu na něj se současným koučem pražské Markéty zavzpomínat. Už jen třeba proto, že se tímto výkonem zařadil do úzké skupinky devíti plochodrážníků, kteří slavili zlato dříve než čtyřiadvacetiny. Anebo že se tehdy Mšeno vůbec poprvé rozsvítilo umělým osvětlením.

 

Ze slibného juniora do užší české špičky

Historicky první mistrovství republiky, které vyvrcholilo jediným finálovým podnikem, mělo roku 1990 poměrně složitý kvalifikační systém. Jak čtvrtfinále, tak semifinále se neslo v dvoukolovém duchu. Závodníci, kteří se umístili na lichých místech v prvním kole, našli ve druhém kole protivníky na sudých pozicích z druhého závodu.

Počínaje sezónou 1991 se kvalifikační proces výrazně zjednodušil. Sice si nechal tři úrovně počínaje čtvrtfinále pro výkonnostně nejslabší přes dvojici semifinálových podniků až do finále, ovšem závody se nezdvojovaly. Tomáš Topinka vstoupil do nejstaršího motoristického šampionátu naší země v srpnovém semifinále na plzeňských Borech.

Skončil šestý, aby mu posléze o měsíc později při finále v Březolupech patřila jedenáctá příčka. Vytane-li vám na mysli myšlenka o průměrném výkonu, je třeba si uvědomit, že hrdina našeho vyprávění ve svých sedmnácti kroutil teprve svou vůbec první kompletní sezónu vůbec. A překvapil už jen tím, že se ve svém věku do finálového šampionátu vůbec kvalifikoval. Žádnému jinému juniorovi se totiž podobný kousek nepodařil.

Tomáš Topinka po finále 1996 ve Mšeně:

„V prvních dvou rozjížďkách jsem byl pouze druhý, ale předpokládal jsem, že body ztratí i největší soupeři, což se potvrdilo. V rozjezdu o titul jsem kupodivu nebyl nervózní. Všiml jsem si, že Tonda chtěl vyvézt Bohouše a využil jsem toho, že se perou mezi sebou a protáhl jsem se mezi ně.“

Zkraje devadesátých let se finalisty českého šampionátu stávalo více a více juniorů, kteří se dokonce v závěrečných klasifikacích prosazovali na úkor svých starších soupeřů. V září 1992 byl Antonín Šváb sedmý, o jedinou příčku před Tomášem Topinkou. Antonín Šváb skončil napřesrok v Chabařovicích, kde dráha po předchozích deštích připomínal plastelínu, čtvrtý. Hrdinou dne byl mladičký debutant Marián Jirout, jenž byl pátý.

Tomáš Topinka se z ústeckého předměstí vracel s osmou příčkou.  Napřesrok si ve Mšeně o místečko polepšil, když se mu po dvou vítězstvích ozvala z motoru hromová rána. Nejlepším závodníkem juniorského věku se stal pátý Robert Král. Tomáš Topinka se však už úspěšně etabloval i na mezinárodní scéně.

O vlásek mu unikl postup do světového finále jednotlivců ve Vojensu, odkud vedla cestička rovnou do prvního ročníku Grand Prix. Debutoval s nároďákem, sahal po medailích ve světových juniorech a dobře se živil v britském King’s Lynn. V pětadevadesátém skončil v českém finále ve Mšeně coby bronzový, když výše stáli jen Antonín Šváb a vítězný Zdeněk Tesař.

V šestadevadesátém se do mistrovství republiky vrátilo čtvrtfinále, které bylo o rok dříve plánováno do Kopřivnice, ale muselo být zrušeno vinou malého počtu přihlášených. Zbytek programu eskaloval během čtyř dnů v půli srpna. V úterý semifinále v Praze, ve středu druhé v Pardubicích a v sobotu finále ve Mšeně.

Tomáš Topinka se v Praze divákům ukázal na nejvyšším stupínku pódia. „Vyhrál jsem s třinácti body?“ kroutí hlavou nad vyplněným programem. „To si nepamatuju, vůbec, vůbec nepamatuju.“ V průběhu celého večera přitom nebyl první jen v rozjížďkách s Antonínem Kasperem a Petrem Vandírkem.

 

Začátek za očekáváním

Finále mistrovství republiky jednotlivců se ve Mšeně v srpnu 1996 konalo již počtvrté za sebou. Tomáš Topinka byl ještě závodníkem pražského Olympu, nicméně k městečku poblíž Mělníka měl specifický vztah. Nejenže tu našel svou budoucí manželku Romanu, ale v osobě Jiřího Opočenského i spolehlivého přítele a sponzora.

„Tyhle závody byly speciální,“ netají se Tomáš Topinka ve svých vzpomínkách na rozhodující závod šampionátu zpřed dvaceti let. „Jirka chtěl, abych to vyhrál, snesl by modrý z nebe, ale ne za tu cenu, že bych podváděl.“

Díky Jiřímu Opočenskému, který působil ve funkci jednatele producenta jízdních kol Oliba, začal vzkvétat také mšenský plochodrážní stadión. Vrchol přišel právě v šestadevadesátém, kdy české finále se stalo prvním zdejším závodem pod umělým osvětlením. Poté, co po sezóně 1987 musel svá světla umístěná rovnou nad oválem odstranit AMK Slaný, jelikož odporovala předpisům FIM a bránila v přidělení světového finále juniorů, se u nás večerní závody konaly jen na Markétě. Pardubický Svítkov se měl rozzářit světlem reflektorů až o takřka sedm let později.

Antonín Kasper po finále 1996 ve Mšeně:

„Byly to vyrovnané závody, které poznamenal déšť. Měl jsem nejhorší dráhu, dost vyježděnou. Věřil jsem ve vítězství, ale Topinka jel chytře, trochu mě křižoval v zatáčkách.“

Ze štědrého srdce Jiřího Opočenského však před dvaceti lety kupříkladu profitoval i Roman Matoušek. Po pražském semifinále se vracel na ligu do Sheffieldu, odkud si odskočil do Mšena, aby hned mířil zpátky do ostrovní monarchie královny Alžběty II.

„Maťas jel do Mšena s tím, že chce porazit Topase na jeho vlastním motoru,“ usmívá se Tomáš Topinka. „Jirka mu ho půjčil. Byly to motory od Weise, kterej‘ nám je tenkrát dělal.“

Program třetí srpnové soboty anno domini 1996 startoval již úderem osmnácté fotbalovým utkáním SK Mšeno proti fotbalovým internacionálům. Během následné třičtvrtěhodinové přestávky odtrénovali junioři, kterých oproti zvyklostem předchozích let bylo i s náhradníkem sedm. Svítící areál přitáhl takřka tři tisícovky divákům, jimž se závodníci přišli představit o půl deváté.

Tomáš Topinka neměl zrovna povedený vstup do závodu s ohledem na ambice, které spolu se svým patronem živil. V cíli rozjížďky s číslem jedna byl před ním Antonín Kasper, o čtyři jízdy později jej porazil Bohumil Brhel.

„Chtěl jsem mít závodníky typu Bogase a Tondy na začátku za sebou,“ vrací se dnešní kouč pražské Markéty do kůže závodníka. „Myslím, že se ještě jezdila jedna guma. To, že jsem se s nima neporovnal, je věc jiná.“

V té chvíli se už závod bohužel netýkal Davida Suchana. Pražský junior upadl ve čtvrté jízdě tak nešťastně, že skončil se zlomeným bederním obratlem v mělnické nemocnici. Závod za něho dokončoval Pavel Ondrašík, čerstvě dvojnásobný juniorský šampión naší země, jenž se do Mšena kvalifikoval jako náhradník.

Po dvou sériích se na čele průběžné klasifikace hřáli neporažení Antonín Kasper a Bohumil Brhel. O bod za nimi zůstával Václav Milík, který prohrál s Antonínem Švábem v rozjížďce s číslem tři. Čtyřbodovým skóre prozatím kromě Tomáše Topinky disponovali ještě Michal Makovský, Antonín Šváb, Jiří Štancl a Marián Jirout. Jenže noc byla ještě hodně mladá na dělání závěrů.

 

Třetí nejmladší šampión české historie

V rozjížďce s číslem čtyři Tomáš Topinka konečně zvítězil před pardubickým triem ve složení Michal Makovský, Marián Jirout a Vladimír Kalina. Záhy kvůli technickým patáliím předčasně skončil Jiří Štancl. Třináctá jízda měla svého vítěze znovu v osobě Tomáše Topinky, který proburácel pod šachovnicovou vlajkou před zraky Romana Matouška, Václava Milíka a Pavla Ondrašíka.

Po čtyřech sériích se čistým štítem nemohl chlubit už nikdo. Zdeněk Schneiderwind rozehrál večer nulou z úplně první jízdy, ale pak přestal vítězit až s koncem závodu. V desáté jízdě získal skalp Bohumila Brhela. Antonín Kasper hned vzápětí přidal třetí triumf, avšak v v rozjížďce s číslem patnáct skončil až třetí za Bohumilem Brhelem a vítězným Mariánem Jiroutem!

„Jirka před touhle jízdou říkal Máriovi ‚vyhraj a já ti koupím bednu šampusu‘ a on ji fakt vyhrál!“ nemůže dodnes Tomáš Topinka uvěřit, že si tehdy dvacetiletý pardubický junior vskutku poradil s oběma českými esy naráz. Každopádně závod dostal rázem nový náboj, protože na začátku poslední série měli Tomáš Topinka, Antonín Kasper i Bohumil Brhel na hrotu aktuálního pořadí po deseti bodech.

Boj o mistrovský titul vrcholil. Tomáš Topinka vzhledem k jedničce na své vestě šel na ovál jako první. A vyhrál. Stejně tak Antonín Kasper v rozjížďce s číslem devatenáct. A nakonec v úplně poslední jízdě dne i Bohumil Brhel, když porazil Petra Vandírka. Zdeněk Schneiderwind, který zvítězil počtvrté v řadě v osmnácté jízdě, už měl jistotu, že na něho žádný z věnců nezbude. Z oblohy se již snášel déšť a o šampiónovi pro rok 1996 mě rozhodnout tříčlenný rozjezd.

Bohumil Brhel po finále 1996 ve Mšeně:

„Nezvládl jsem dvě jízdy, když začalo pršet, neboť mi nevyšel start. Zašpinily se mi brýle a dopředu jsem se už nedostal. Navíc v rozjezdu o titul mně vypověděla službu motorka. Musel jsem si na poslední chvíli vzít náhradní, která měla ojetou gumu.“

Jeho start se nepovedl a musel být opakován. „Když jsme šli na rozjezd, začalo pršet,“ ujímá se slova opět Tomáš Topinka, v jehož paměti se na rozdíl od úvodu závodu repete dodatkové jízdy zapsalo pořádně hluboko. „Tonda si všímal Bohouše a mě nebrali v potaz. Tonda ho vyvez‘ a já je oba v prvním výjezdu podjel. Tonda pak po mně šel, ale už mě nepředjel.“

Minula třiadvacátá hodina a bylo rozhodnuto. Ceny předával oštěpař Jan Železný, čerstvě zlatý z Olympiády v Atlantě. Nejprve přišel na řadu třetí Bohumil Brhel, poté vicemistr Antonín Kasper a nakonec šampión Tomáš Topinka. Ten ovšem žádné velké oslavy neorganizoval, protože se po prodělané menší chřipce necítil ve své kůži. I proto odřekl svůj start v nedělní polské lize.

„Když vezmu závodníky, co tam jeli, je to neuvěřitelný,“ komentuje svůj titul po dvaceti letech. „Když se podíváš na startovku, je tam spousta lidí, který přestali závodit před iks lety. Vidím tam třeba Vencu Milíka, dneska mám v centru sportu jeho syna. Mrzí mě, že jsme spolu nikdy nestáli na startu. Tak to je, čas nezastavíš.“

Před dvěma desítkami let však Tomáš Topinka byl přece jen v úvodních fázích své kariéry. Bylo mu dvaadvacet. Husarský kousek stát se mistrem ve stejném věku měl tehdy za sebou pouze Václav Verner a Jiří Štancl, jenž prvně triumfoval už ve svých jednadvaceti.

„Nepřemejšel jsem nad věkem, co můžu, nemůžu, neřešil jsem to, jel jsem závody a chtěl vyhrát,“ přibližuje Tomáš Topinka své tehdejší postoje. „Ve Mšeně to tenkrát dopadlo, jak to dopadlo. Štěstí bylo, že Mário porazil Tondu a Bohouš prohrál ještě s tím Zdeňkem. U sportu musíš mít všechno. Bejt‘ připravenej‘, mít štěstí. A tady se to všechno sešlo.“

 

finále mistrovství republiky jednotlivců 1996 – Mšeno:

1. Tomáš Topinka (Praha) 13+3, 2. Antonín Kasper (Praha) 13+2, 3. Bohumil Brhel (Praha) 13+1, 4. Zdeněk Schneiderwind (Praha) 12, 5. Michal Makovský (Pardubice) 10, 6. Václav Milík (Pardubice) 9, 7. Marián Jirout (Pardubice) 9, 8. Petr Vandírek (Plzeň) 8, 9. Roman Matoušek (Slaný) 6, 10. Vlastimil Červenka (Březolupy) 6, 11. Antonín Šváb (Praha) 5, 12. Richard Wolff (Praha) 5, 13. Jiří Štancl (Plzeň) 4, 14. Robert Král (Březolupy) 4, 15. Vladimír Kalina (Pardubice) 2, 16. David Suchan (Praha) 0, náhradník Pavel Ondrašík (Praha) 1

 

---

Mládí poráží rutinu teprve až v nedávných letech:

Druhý ročník Mistrovství Republiky Československé, jak se oficiálně jmenoval náš individuální šampionát ve svých počátcích, vrcholil o víkendu 14. – 15. října 1950 na stadiónu plzeňského Sokola Pod výstavištěm. Miloslav Špinka udělal maximum pro zisk titulu. A ve finále vítězů, tehdejší obdobě finále A, mu ujeli jen Angličané Phil Bishop a Roy Craighead.

Pardubický závodník, jehož všichni uctivě oslovovali Mistře ještě po více než padesáti letech, se však opravdovým mistrem nestal. Stál sice na stupních vítězů bohatší o deset tisíc tehdejších korun, což v dobách průměrně měsíční mzdy těsně pod devět stovek byl opravdu balík. Miloslav Špinka však smutnil, byť jeho největší rival Rudolf Havelka skončil v závodě až šestý. Byl však druhým nejlepším československým státním občanem, takže díky systému mistrovských bodů srovnal krok s Miloslavem Špinkou.

Na pomocná kritéria byl lepší Rudolf Havelka, který se stal mistrem republiky. Za titul inkasoval třicet tisícovek, o pět více než Miloslav Špinka. Ten ještě počátkem tohoto tisíciletí nemohl přenést přes své srdce, že se Rudolf Havelka údajně domluvil s Hugo Rosákem a Janem Lucákem, že se mu v umísťovací jízdě, tedy jakémusi finále B, nebudou plést do cesty. A korunkám pak společně utrhali drápky na bujarém oslavném večírku.

Necháme-li ovšem stranou dobové kuloární informace, mistrovství republiky 1950 bylo historické v zásadě ve dvou skutečnostech. Za prvé bylo poslední až do roku 1954, kdy Svazarm vypsal poprvé svoje šampionáty ve všech motoristických disciplínách. Ad dvě, Rudolf Havelka se stal mistrem ve svých třiadvaceti letech. Protože se v dalších letech na mistrovský trůn prosazovali borci, kteří měli blíže než k třicítce ke dvacítce nebo už třicítku překročili, stal se z výkonu Rudolfa Havelky letitý pomník.

Až roku 1970 jej překonal Jiří Štancl, který první ze svých dvanácti šampionátů vyhrál na prahu jednadvaceti let. I jemu se podařilo vztyčit milník, protože se něco podobného povedlo až Matěji Kůsovi o další tři desítky let později. Slavit prestižní titul v mladším věku dokázali jen devatenáctiletý Václav Milík. A pochopitelně Martin Vaculík, sedmnáctiletý šampión, jež ovšem ve světle historických statistik jako by nebyl jediný český mistr z jiné země, ale rovnou z jiné galaxie.

Jiří Štancl však měl ve srovnání se svými mladšími následovníky o poznání horší výchozí pozici. On se totiž ve svých sedmnácti ještě víceméně na černo proháněl po polepském asfaltu za řidítky letité tátovy dvěstěpadesátky, zatímco oni již tři sezóny regulérně závodili s pětistovkou. I proto jsou mladší mistři České republiky záležitostí posledních let. Ale ještě při vší úctě k mládí, kdyby se Václav Milík věnoval i nadále skokům na trampolíně, zlato by stejně slavili starší borci.

Výjimečnost bezmála půlstoletí starých výkonů Jiřího Štancla tkví také ve faktu, že do svých třiadvaceti let vyhrál dva individuální tituly. Mezi osmi dalšími stejně starými mistry se zisk zlaté medaile podařilo zopakovat pouze Václavu Milíkovi a to rovnou třikrát. Jenže porovnávat výkony napříč léty je vždy ošidné, což může potvrdit konec konců i Martin Vaculík. Po nezdařené obhajobě z roku 2008 se totiž už nikdy do českého mistrovství republiky nevrátil. A tak se můžeme jen navždy planě dohadovat, jak by se vše vyvíjelo, kdyby Slovák, jenž ve svých dvaadvaceti vyhrál velkou cenu, startoval v mistrovství republiky jednotlivců pravidelně doposud.

Nejmladší mistři republiky jednotlivců:

věk:	závodník a sezóna:
17 let	Martin Vaculík – 2007
19 let:	Václav Milík mladší – 2012
21 let	Jiří Štancl – 1970
	Matěj Kůs – 2010
	Václav Milík mladší – 2014
22 let	Václav Verner – 1971
	Tomáš Topinka – 1996
	Václav Milík mladší – 2015
23 let	Rudolf Havelka – 1950
	Jiří Štancl – 1972
	Antonín Kasper mladší – 1985
	Michal Makovský – 1999
	Václav Milík mladší – 2016

Poznámka: věk je odvozen od data narození, jeho hodnota v tabulce tedy vyjadřuje, kolikáté narozeniny daný závodník oslavil v sezóně svého triumfu

Foto: Pavel Fišer a archív autora

Upřímně řečeno, v půli sedmdesátých let bylo v Československu více šikovných mladíků, kteří by si zasloužili kroutit vojnu v plochodrážním oddíle RH Praha. Nicméně slovo jeho otce Stanislava, jenž navzdory startu plochodrážní kariéry na prahu své čtyřicítky dokázal zabušit na brány světového finále, mělo stále svou váhu. A pražský náčelník Josef Mičán na něj slyšel. Jiří Svoboda však chytil příležitost pevně za pačesy, záhy se začal prosazovat nejen doma, ale i v zahraničí. Přestože vedle stupňů vítězů poznal i nemocnice, zanechal v historii české ploché dráhy hlubokou brázdu.

 

Inspirace u tatínka

Nejlepší sportovní léta vzala Stanislavu Svobodovi druhá světová válka. Během ní hrával fotbal v Plzni, avšak teprve dny po osvobození vedly ke splnění jeho snů o závodních motocyklech. Jezdil soutěže, a když si vyjezdil potřebné body, shlédl se v motocyklové silnici. Získal práci v chemičce v Záluží u Mostu a bydlel v Bílině. V nedalekých Teplicích svým křikem poprvé okolní svět na svůj příchod upozornila také dvojice jeho synů. Prvorozený dostal tátovo jméno Stanislav. Druhého, který se narodil o pět let později první srpnové úterý v šestapadesátém, pojmenovali Jiří.

„Táta zpočátku absolvoval soutěže,“ vzpomíná Jiří Svoboda, zatímco na své chalupě v západočeských Volduchách přikládá dřeva do krbu, aby zvítězil nad chladem listopadové soboty. „Pak jezdil silnice, ale soutěžím se pořád nevyhejbal. Jednou měl zlomenou ruku, tak si v Bílině se stopadesátkou zetkou vyjel na Znělcovou horu. Jseš rád, že to vyjdeš pěšky, ale on to byl takovej‘ kaskadér.“

Stanislavu Svobodovi bylo osmatřicet, když se roku 1957 jeho jméno začalo objevovat ve startovních a výsledkových listinách plochodrážních závodů coby jeden ze zakladatelů sportu levých zatáček v Ústí nad Labem. V šedesátém se mohl jako první československý reprezentant kvalifikovat do světového finále mistrovství světa jednotlivců ve Wembley. V evropském finále před zraky sedmdesáti tisíc diváků ve Wroclawi jel rozjezd s Mieczyslawem Polukardem o místo náhradníka.

Přitom nechybělo mnoho a jméno Stanislava Svobody tiskly londýnské rotačky do programů jako jednoho z šestnácti hlavních protagonistů velké noci ve Wembley roku 1960. Jenže z rozjížďky s číslem čtrnáct byl diskvalifikován, protože přetrhnul startovací pásku. Proto musel do onoho rozjezdu s Mieczyslawem Polukardem. Ale upadl, takže do Wembley nejel ani jako náhradník. A navíc vypadl i ze sestavy československého nároďáku, jenž se z Göteborgu vracel z prvního ročníku mistrovství světa družstev s bronzovými medailemi.

Tatínek, který závodil na ploché dráze, byl pro malého Standu a Jiříka správnou inspirací. „Měli jsme to s bráchou u nosu,“ říká Jiří Svoboda, který si rázem vybaví jeden ze svých zážitků. „Ve Slaným měl táta krkolomnej‘ pád, strkali se s Frantou Moulisem. V depu sundal rukavice a krve mu teklo jako z vola. Na tom asfaltu si ubrousil dva články prstu. Mně bylo deset, možná dvanáct, jeli jsme sami oktávkou. Čekal jsem na něj v nemocnici, přišel a na ruce měl obrovskou kouli.“

Plochodrážních zážitků si malý Jiří Svoboda odvezl přehršel. „V Krupce byla černá dráha,“ vzpomíná. „Ale takový byly tenkrát všechny. Táta se znal s Lubošem Tomíčkem. Dělali spolu v chemičce v Záluží. V Krupce měl box vedle nás, pořád si to vybavuju. Jezdil jsem s tátou, když se dalo. Plochá dráha byl sport, co prožíval boom, a tátovi to docela šlo. Říkal, že ze všech motocyklových sportů jen ten nejjednodušší.“

 

Ze stopětasedmdesátky na půllitr

Šedesátá léta snesla mnohé, za co byste byli dnes pranýřování. „V Bílině byly doly,“ přisadí si Jiří Svoboda. „Šéf sehnal buldozer, udělala se dráha a jezdili jsme motokros na pionýrech. V Bílině jsme měli dílničku a jezdili motokros, motokros v uvozovkách. Pak jsem měl stopětasedmdesátku ČZ Scott. Jel jsem s ní motokros někde u Mostu, vypadávala mi jednička. Blbli jsme, ale poslední jsme nebyli.“

Nicméně starší bratr Stanislav se shlédnul v ploché dráze. „Je o pět let starší,“ říká Jiří Svoboda. „Já jezdil ještě ten motokros, on už zkoušel plochou dráhu. A k metylu jsem si přičuchnul i já. Byli jsme hodní, proto jsem začínal až v sedmnácti, dřív se to nesmělo.“

Severočeská plochá dráha nebyla na počátku sedmdesátých let v optimální kondici. Slibný projekt dráhy v ústeckých Klíších vzal již dávno zasvé a do historie se odebral rovněž ovál ve starobylé hornické Krupce poblíž Teplic. Ústečtí plochodrážníci opět našli svůj azyl v Polepech poblíž Litoměřic, kde v polovině šedesátých let vznikla plochodrážní trať s asfaltovým povrchem.

„Byla to patnáct let stará motorka, co jezdil ještě táta,“ usmívá se Jiří Svoboda nad strojem, který mu byl v AMK Ústí nad Labem přidělen. „Ale koně tam byly. Proti tý motokrosový stopětasedmdesátce to byl skok.“

Sedmnáctiny oslavil Jiří Svoboda v srpnu třiasedmdesátého, kdy jeho bratr Stanislav již nazul prvoligové ostruhy. Nad prvním závodem Svobodovic benjamínka se vznáší stejný otazník jako v mnoha ostatních případech. Veřejně dostupné zdroje totiž mlčí jako čítankový Fučík při výsleších na Gestapu.

V okolí Roudnice nad Labem existoval pán, který od války pilně víkend co víkend objížděl motoristické podniky. Schovával si programy, které se stěží vešly do velké kartónové krabice, jež se později pro pozůstalé stala zdrojem pár kulatých korunek na internetové aukci. Onen sběratel si nevpisoval do programů výsledky, avšak startovní listinu si opravil vždycky zřejmě z hlášení rozhlasu při závodech.

V neděli 7. října roku 1973 se vypravil do Polep na III. Cenu Podřipska. A jeho propisovačka měla práce habaděj. Uzávěrka programu byla v oněch letech dlouho předem, kdy se už řada závodníků na sklonku sezóny omluvila jako Jiří Jirout. Dnes již neznámý fanoušek si jeho jméno přeškrtnul a ke startovnímu číslu jedenáct krasopisně dopsal jedno jediné slůvko. Svoboda.

 

Slibný debut a výsledkové vakuum

Zdravý rozum velí k úvaze, že se tehdy v Polepech divákům představil Stanislav Svoboda, který první ligu 1973 trávil v roli náhradníka vesměs čekajícího na závodní příležitost. Každopádně Rudolf Duda, dlouholetý kopřivnický funkcionář, měl již jasno, že se na plochodrážních oválech objevují již oba synové Stanislava Svobody.

Poslední říjnový víkend se v Čakovicích konalo soustředění nejmladších adeptů plochodrážního řemesla. Pilně se trénovalo a závodilo od pátku až do neděle a mezi účastníky se objevily také osobnosti, které měly formovat vývoj našeho plochodrážního sportu v dalších letech.

V depu jste mohli potkat kupříkladu libereckého Josefa Rybáře, kopřivnického Zdeňka Dominika, ústeckého Miloslava Čmejlu, žarnovického Jána Danihela či dalšího Slováka Zdeno Vaculíka, jehož klubem však byla ještě Bratislava. Slibná kariéra čekala i na březolupské Stanislava Kučeru a Emila Ondrašíka. Naproti tomu Čestmíra Váňu očekávalo těžké zranění a Karel Červenka, který si oblékal plzeňskou vestu, nechal o čtyři roky později na ovále v Chomutově svůj život.

Sedmnáctiletý Jiří Svoboda se ve skvělé společnosti rozhodně neztratil, protože v součtu bodů se dělil o desátou a jedenáctou příčku s Čestmírem Váňou. „Čakovice si vzpomínám,“ rozjasní se jeho tvář v jeho voldušské chalupě po chvilce přemýšlení. „Už tam byl Luboš Tomíčků. Upad‘ a já se mu vyhejbal…“

Jenže pozor! Luboš Tomíček, toho jména prostřední, si totiž léčil zraněné koleno, které si pochroumal při pádu během memoriálu svého otce. Není divu, hrdinu našeho vyprávění čekala spousta závodů, takže zařadit vzpomínku do konkrétního z nich, je problém.

Každopádně od juniorského soustředění v Čakovicích se stopa Jiřího Svobody v archívech ztrácí. S výjimkou podzimní Ceny Podřipska v Polepech, kde si zmiňovaný roudnický motoristický fanda opět do programu napsal celou startovní listinu. Jak však již vnímavý čtenář tuší, k sedmnáctce si poznamenal strohé slůvko Svoboda. A ty, historiku, po letech dumej který.

Dlužno podotknout, že se prostě již navždy musíme smířit s dírou v dochovaných výsledcích, kterou by mohl zaplnit snad už jen zázrak. Ústí nad Labem jezdilo v sezóně 1974 první ligu ještě v Polepech, avšak o rok později zažily svou ostrou premiéru Chabařovice.

„Když jsi jel do Chabařovic na trénink, musel jsi počítat, že dostaneš krumpáč a lopatu,“ vzpomíná Jiří Svoboda na sezónu 1975, kdy nadšení plochodrážníků pomáhalo budovat ovál na ústeckém předměstí. Na novém stadiónu se svezl v úplně prvním závodě, jímž byl Pohár ČSR čili předchůdce dnešního přeboru. V roli dráhového náhradníka skončil třináctý. Velký mezinárodní závod, který využil startovní listinu kontinentálního finále světového šampionátu družstev, však proti hvězdám Československa, Polska a Sovětského svazu jela jen domácí esa Jaroslav Zobal a Miloslav Čmejla.

 

Alenka v zelené říši divů

Místo dvou skupin se závěrečnými nadstavbovými částmi se první liga anno domini 1975 konala jako seriál deseti podniků na stadiónech pěti účastníků. Paradoxně se však smrskla do rozpětí dvou měsíců mezi červencem a zářím. „S Chabařovicema jsme vždycky vzali autobus,“ vzpomíná Jiří Svoboda na tehdejší obvyklou formu cestování. „Jeli jsme třeba do Kopřivnice, tam si pamatuju, jak se zabil ten kluk (Josef Troják – pozn. redakce).“

První liga 1975 vynesla Jiřímu Svobodovi, jenž z osmi mítinků svého klubu vynechal jen ten červencový v Žarnovici, první závodnické ostruhy. „Krásný počátky,“ zasní se po čtyřiceti letech. „Po tréninku jsem přišel domů se zlomeným zápěstím. Myslel jsem, že mě máma bude litovat. Dostal jsem facku zprava a zleva a radu, že na to nemám lýzt.“

Stanislav Svoboda starší ovšem nebyl žádný despota. Naopak si uvědomoval, že má-li plochodrážní kariéra jeho mladšího syna nabrat smysluplný kurz, musí mu garantovat co nejlepší podmínky. Vojna v motoristickém oddíle RH Praha by byla řešením. Mladých závodníků byla spousta. A Jiří Svoboda přece jen byl čtyřka desátého klubu v zemi a mohl se pochlubit prakticky jen druhými místy ve dvou rozjížďkách v prvoligových mítincích na své domácím stadiónu.

„Na podzim 1975 jsem nastoupil vojnu na Rudý hvězdě,“ objasňuje Jiří Svoboda, že se otcův plán splnil. „Ne, že bych měl výsledky, ale táta znal Mičána. Říkal mi, že to je jedinečná šance, buď mi to půjde nebo ne, a že mám na to dva roky. Emil Sova, Jindra Dominik a Jiří Jirout končili v pětasedmdesátým vojnu a my šli po nich. Se mnou nastoupil Luboš Tomíček, Olda Sláma, to byl snad švára Hnidáka a Láďa Kosina (ano, kouč loňského extraligového BP Teamu – pozn. redakce). Po půl roce přišel ještě Pavel Karnas.“

Severočeský mladík se jakoby mávnutím kouzelného proutku ocitnul na jiné planetě. „Já do tý doby viděl Jirku Štancla nebo Milana Špinku jen v televizi,“ uvědomuje si. „Najednou jsem seděl vedle nich! Byl jsem jako Alenka v říši divů.“

Většina jeho vrstevníků řídila tanky nebo běhala jako bigoši se samopaly za bé-vé-páčkama, těšila se na výrobu metru a skloňovala slovo pakárna ve všech sedmi českých pádech. Jiří Svoboda si však na vojně připadal jako v ráji.

„To nebyla vojna, to jsi byl jen u vojáků, to byl sen, já se tam těšil,“ souhlasí dnes. „Ve Stromovce byla rota u první nafukovací haly u nás, co měla Rudá hvězda. Měl jsi jen mundúr, chodil jsi tam jen spát. Jako bažant jsi dělal rajóny, jinak jsi byl v dílnách ve Veleslavíně. Až na konci vojny se začaly budovat dílny na Markétě. Do tý doby byla na Markétě jen stará dřevěná budova a ve Veleslavíně byly i garáže. Přistavila se vétřieska nebo robur, naložily se motorky a metyl a jelo se trénovat. Soutěžáci nám říkali slintavky. Naše motorky měly ztrátový mazání, takže jsme podlahu vétřiesky šúrovali metylem. Rajóny jako na vojně, ale dělal jsi to s láskou, protože jsi mohl závodit.“

Zatímco drtivá většina plochodrážníků musela v devatenácti na dva roky na sport levých zatáček zapomenout, vojančina v Rudé hvězdě byla vstupenkou závodit na úrovni, která byla v půli sedmdesátých let v ostatních československých klubech nepředstavitelná. „Motorku jsi dostal dvouletou, maximálně tříletou,“ přibližuje Jiří Svoboda. „Náhradní díly jsi chodil fasovat. V Chabařovicích jsem třeba spojkovou lamelu skládal z pěti dílů a nafasoval akorát lanko. Na Rudou hvězdu neměl materiálně nikdo. Člověk tady vstoupil do velkýho světa. Ale po tréninku bylo normální, že se vzala lopata a šel jsi odhazovat materiál z dráhy. Nikdo neřek‘ ani ťuk, dneska by se ti závodníci vysmáli. Vojna bóží, na konci jsem se stihnul i oženit. Nebo vlastně musel jsem se oženit, jak se říká.“

 

Bezezbytku využitá šance

Pakliže by někdo obviňoval Jiřího Svobodu z protekce, dvacetiletý mladík jej v sezóně 1976 razantně umlčel svými výsledky. S výjimkou ledů svůj první závod s rudou hvězdou na vestě absolvoval již v březnu ve Mšeně v rámci přípravných individuálních klání pražského klubu s polským Gdaňskem. Skončil desátý, aby si svou bilanci druhý den vylepšil ještě o jednu příčku.

Počínaje šestasedmdesátým, československá ligová klání dostala novinku v podobě zvláštních juniorských jízd. Týmy se tedy rozrostly o borce mladšího jednadvaceti let, jenž jel dvakrát pouze proti svým vrstevníkům. Jiří Svoboda se v této úloze představil hned v úvodním kole počátkem dubna v Pardubicích.

Do konce soutěže vynechal jediný mítink, kdy jej druhý květnový den na Markétě v roli juniora vystřídal Luboše Tomíček, a náhradníkem se stal Zdeněk Kudrna. Do konce soutěže však už nechyběl samozřejmě kromě vypadávacích závodů, která RH Praha v pětičlenné extralize měla.

To už však byl členem hlavní sestavy, v níž se prezentoval nad očekávání skvěle. V srpnu ve Slaném a v září v Kopřivnici měl sakra blízko k dvoucifernému zisku. Vracel se s devíti body a je nutno zmínit, že tehdejší rozpis obsahoval jen šestnáct rozjížděk, přičemž každý závodník mířil na ovál čtyřikrát.

Svůj první majstrštyk ovšem servíroval v mistrovství republiky juniorů. Jeho třetí ročník změnil podobu, místo seriálu závodů se konal dvoustupňově. Jiří Svoboda hravě postoupil do finále, jež startovalo na sklonku června v Zohoru. Hned v rozjížďce s číslem jedna jej startmaršál odmával na druhém místě za Lubošem Tomíčkem. Bod na něho ztrácel ještě po třech sériích, avšak na konci dojel dvakrát třetí.

Vratislav Kotek porazil Josefa Rybáře v rozjezdu o stříbrný věnec a on se dělil se Štefanem Eliášem o čtvrtou příčku. Kdo však v té chvíli mohl tušit, že ztratil titul? O tři týdny později neměl Jiří Svoboda sobě rovného v Kopřivnici. Luboš Tomíček prohrál nejen s ním, ale také s Josefem Rybářem.

Finále vrcholilo hned nazítří v Ostravě. Luboš Tomíček vedl o tři body, avšak nepoznal hořkost porážky, zatímco Jiří Svoboda prohrál jenom s ním v rozjížďce s číslem třináct a stal se vicemistrem. „Ostrava, to byl krpál z depa dolů, detaily ti ale neřeknu,“ musíme zůstat ochuzeni o líčení z úst protagonisty tohoto článku. „Kopřivnice byla na srdíčko, podržet plyn, atypik dráha, ale mně to tam sedělo. Konkurentem nám byl Pepa Rybář z Liberce.“

Jen máloco Jiřímu Svobodovi v sezóně 1976 nevyšlo. Patří sem prakticky jen Zlatá stuha, při níž zadřel tři motory, přičemž ten poslední ve finálové jízdě. Nicméně i přesto prožil povedený podzim. Vyhrál totiž svou kvalifikační skupinu pro postup do šampionátu jednotlivců anno domini 1977. V Plzni jej na nejvyšší stupínek pódia nepustilo počasí, avšak Pardubice a Slaný vyhrál. Triumf mu dokázal sebrat jen Jan Holub.

„Nemoh‘ jsem ho předjet,“ vybaví si svůj střet s o generaci starším plochodrážníkem v rozjížďce s číslem jedenáct. „Nejel extra rychle, ale jak tě vykrejval, nemoh‘ jsi ho předjet. Byl to pan závodník, měl snad vzadu kameru. Byl jsem mladej‘ a stihnul jsem ještě závodit s jeho synem.“

 

Jizva na obličeji ruského kouče a mnohem hlubší na tváři spravedlnosti

Jiří Svoboda patřil k univerzálním závodníkům, kteří nezaháleli ani přes zimu. „Až na vojně,“ líčí, jak se na ledová zrcadla rozrývaná ohřebovanými speciály dostal. „Pepík Hnidák si prohlídnul kluky. Kdo byl srdcař, tomu ledy nabídl. Vyndal motorku a mně se to začalo líbit. Ještě na vojně jsem se dostal do světovýho finále. Po Milanu Špinkovi jsem tam byl druhej‘ nejmladší z Čechů.“

Debut prožil třetí den roku 1976 při mistrovství republiky ve Svratouchu. Skončil jedenáctý a jeho kolega z vojny Oldřich Sláma jej překonal o dva body a tři místa. Nicméně tehdy byl z bílinské rodiny Svobodových přece jen nejznámější pořád otec Stanislav. Jenže sotva se na kalendáři objevil nový letopočet se dvěma sedmičkami na konci, benjamínek Jiří pokračoval v budování slávy svého vlastního jména. Povedenou škvárovou sezónu protáhl i za zamrzlá kolbiště.

Po třech slabších sezónách dorazila v sedmasedmdesátém do Čech opět tuhá zima.  Kalendář mistrovství republiky čítal šest podniků, z nichž padl jenom únorový závod ve Vysoké v Pošumaví na Lipně. Nadto se konaly ještě mítinky v Poličce a Svitavách, které neměly mistrovský status vzhledem ke kolizi svých termínů se světovým šampionátem.

Mrazivých dnů využila dokonale i pražská Rudá hvězda. Místo soustředění poblíž Mladé Boleslavi, nakonec skončili v Lodenici poblíž Slaného. V místní kachní farmě jim evidentně fandili nejen opeřenci, protože si na rybníku mohli vytyčit až devět tréninkových tratí.

Z mistrovství republiky bohužel již druhý den roku vypadl Milan Špinka, který se těžce zranil v Táboře. Zdeněk Kudrna však dostal zdatného sekundanta v boji o zlato v osobě Jana Vernera, jemuž vzal šanci na titul až pád v posledním závodě v Solopyskách u Vysokého Chlumce. V rozjížďce s číslem dvě bojoval se Zdeňkem Kudrnou tak vehementně, že vjel do sněhové bariéry. Při následném pádu si zlomil prst a musel odstoupit.

Jiří Svoboda se pohyboval okolo pátého místa. Ale jeho chvíle přišla třetí lednový víkend. V sobotu hostil ledaře rybník Svárov v Poříčí nad Sázavou, kde nebyl právě nejpevnější led. Brzy se objevily hluboké trhliny, které zavinily celou řadu pádů. Jeden čekal i Zdeňka Kudrnu, ale nejhůře dopadl kopřivnický Čestmír Váňa. V zatáčce před ním upadl pardubický Vratislav Kotek, on strhnul svůj motocykl z dráhy a velkým saltem vylétl mimo trať. Za své šlechetné gesto platil bolestivou daň. V benešovské nemocnici mu roztržená záda sešili desítkami stehů.

Ztráta poslala Zdeňka Kudrnu do rozjezdu o třetí místo. A Jiří Svoboda v něm ukázal záda nejen jemu, ale také Aleši Drymlovi. Hned další týden naplno opanoval Dvoudenní seriál na ledové dráze, jímž pořadatelé v Poličce a ve Svitavách suplovali fakt, že na ně nezbyl žádný mistrovský podnik. A o reprezentantovi přímo nasazeném do moskevského semifinále světa bylo rozhodnuto.

Před zraky šedesáti tisícovek diváků na stadiónu Dynama skončil Jiří Svoboda devátý. Sergej Jarovoj a Vladimir Smirnov doplatili na kvóty postupu zástupců jedné země a dvacetiletý Čech se chystal na debut ve světovém finále v Inzellu.

„Jeli jsme na noc ze čtvrtku na pátek erťákem,“ vzpomíná Jiří Svoboda na svůj první výjezd na druhou stranu železné opony.  „A já koukal, že v Německu mají tuzex v každý vesnici. Oči jsem měl jako pulec, ale pak se stalo, co se stalo.“

O své první světové finále však Jiří Svoboda přišel již v pátečním tréninku. „Trénovalo se a já spadnul v zatáčce u depa,“ dostáváme se k onomu osudnému momentu. „Ruskej‘ trenér přihlížel a vykukoval ven zpoza brány. Motorka se zvedla o ten sníh a škrábla ho do obličeje.“

Nicméně sportovní spravedlnost doznala při incidentu mnohem hlubší šrámy, protože se místo mladého Čecha v závodě objevil Rakušan Walter Wartbichler, původně první náhradník, jehož v ochozech podporovalo spoustu krajanů. „Měl jsem jen slabší otřes mozku,“ krčí Jiří Svoboda rameny o čtyřicet let později. „Ale Rakušák byl náhradník, tak doktoři řekli, že nejsem schopnej‘ závodění.“

 

První český finalista evropského šampionátu juniorů

Jaro 1977 začalo zájezdem pražského klubu za kanál La Manche. Během deseti dnů českoslovenští plochodrážníci objeli sedm stadiónů druhé divize. V Newportu a v Canterbury vyhráli, v Peterborough, Newcastle, Middlesbrough, Workingtonu a Rye House byli lepší domácí. Vedle ostřílených závodníků se výjezdu zúčastnili také junioři Luboš Tomíček a Jiří Svoboda.

Maximem hrdiny našeho vyprávění bylo pět bodů z Newportu a Newcastle, ovšem Luboš Tomíček se blýsknul na závěr v Rye House. Na atypickém ovále domácí porazili Pražany 49:29, avšak syn slavného otce skóroval čtrnácti body. Nebylo divu, po pódiích v Liberci a Čakovicích byl Luboš Tomíček třetím mužem průběžné klasifikace mistrovství republiky jednotlivců. Jenže pár dnů po návratu z Anglie se vážně zranil v Mariánských Lázních při prvním podniku dlouhodrážního mistrovství republiky.

„S Lubošem jsme velký kamarádi, na Petřinách pořád bydlíme v jednom paneláku,“ vypráví Jiří Svoboda o jejich přátelství, jež se stalo dokonce inspirací pro povídku otištěnou v časopise Motor. „Šli jsme spolu na vojnu a postoupili oba do mistrovství republiky jednotlivců. Luboš vystrkoval růžky, já se motal na ocase. Spolu jsme začali jezdit dlouhou, jak jsme přešli mezi mazáky.“

Sezóna 1977 byla pro Jiřího Svobodu o poznání horší. V extralize již nebyl tak častým článkem pražské sestavy. Počátkem července sice šesti body podržel tým na těžké dráze na plzeňských Borech, nicméně extraligový suverén stejně skončil poslední. Co bylo horšího, druhé den v Pardubicích inkasoval velikánskou nulu, kterou posléze zopakoval rovněž v srpnové Plzni.

Premiéra v mistrovství republiky skončila závěrečným patnáctým místem. O červnové podniky v Praze a v Pardubicích přišel vinou startu v evropském šampionátu juniorů, takže svého nejlepšího výsledku dosáhl desátou příčkou v závěrečném klání v Zohoru. Mnohem horší bylo, že neuspěl ve finále podzimní kvalifikace.

Největší úspěch sezóny 1977 přineslo Jiřímu Svobodovi nové mistrovství Evropy juniorů, které mu paradoxně sebralo body z šampionátu jednotlivců. „Z Gdaňsku jsem se dostal do finále,“ vybaví si vmžiku. „To byl můj první větší závod na krátký a jel tam se mnou i můj táta.“

Jiří Svoboda se do finále ze stadiónu v baltském přístavu kvalifikoval poměrně s přehledem díky devíti bodům a šestému místu. Zaváhal prakticky pouze v rozjížďce s číslem deset. V ní jej o body kromě vítězného Lese Collinse a druhého Aleksandera Šaljavina připravil také Pavel Karnas.

Pardubický závodník, toho času na vojně v pražské Rudé hvězdě, potřeboval napravit mechanické patálie z první jízdy. Zpoždění ovšem nedohnal a zůstal trčet v kvalifikační síti. Ve druhém semifinále v Kršku jsme svého reprezentanta neměli, takže československá vlajka vlála ve Vojensu pouze kvůli Jiřímu Svobodovi.

„Ve Vojensu to byl ještě čerstvej‘ stadión,“ připomíná Jiří Svoboda, že areál Ole Olsena čekala ještě poměrně dlouhá cesta k současné podobě. „Jen buldozery nahrnuly ochozy pro lidi. S Pepíkem Hnidákem jsme jeli carevnou, čtyřiadvacítkou volhou kombi s vlekem, on vzal ještě mladýho a jelo se.“

Nicméně devět tisícovek diváků se do svých domovů rozcházelo předčasně. „Přijeli jsme, chcalo, pršelo a chcalo,“ vybavuje si Jiří Svoboda. „Odjely se jen tři série a zastavilo se to. Dal jsem tam starou dunlopku. Možná kdybych dal barumu, na hlubší dráze byla lepší. Odjelo se to, že se to muselo odjet, asi tak.“

A tak historicky první československý reprezentant v juniorském šampionátu, jenž byl o jedenáct let později povýšen na mistrovství světa, obsadil jedenáctou pozici. Tři body jako on měli i další tři jezdci. Lepší než Jiří Svoboda byl Andrzej Huszcza, jehož jsme ještě před deseti lety vídali v české extralize, ale to jen proto, že se mohl chlubit trojkou ze sedmé jízdy. Hrdina našeho vyprávění jej však v první jízdě dne porazil.

 

Zubatý motocykl horší medvěda

Na podzim 1977 se Jiří Svoboda vrátil do civilu. „Po vojně jsem dělal rok v dílnách u vnitra,“ svěřuje se, že se na sever Čech už nevrátil, ale zakotvil ve stověžaté matičce. „Asi jsem se ještě nevybarvil. Až po roce jsem podepsal kontrakt jako sportovec na plnej´úvazek.“

Po roční absenci se přes kvalifikaci vrátil do mistrovství republiky jednotlivců. Jezdil extraligu, nezapomínal ani na ledy, ani na dlouhou dráhu. V devětasedmdesátém měl na dohled bronz v domácím šampionátu ledařů, avšak nakonec mu jej o bod sebral Stanislav Dyk. Světové finále v Inzellu absolvoval coby náhradník. Blýsknul se také čtvrtý místem v mezinárodním podniku na dlouhé dráze a jeho závodnický životopis obsahuje spoustu zajímavých výsledků.

„Já jsem na výsledky bordelář, spíš než závody si pamatuju nemocnice,“ omlouvá se, že dnes již bohužel nemůže sloužit vyčerpávajícími detaily z každého plochodrážního podniku, jenž před ním zmíníte. A to tím spíše, že coby závodník naší špičky neměl o jezdecké příležitosti rozhodně nouzi. A také, že na sklonku sedmdesátých let v lékařských ordinacích jméno Jiřího Svobody na neschopenky ještě příliš často nepsali.

A tak spíš ve svých vzpomínkách akcentuje veselé příběhy. „Jezdili jsme do Ruska na soustředění a Švédové se k nám přifařili,“ přidává k dobru další historku. „Serenka (pochopitelně nikdo jiný než slavný exmistr světa Per Olof Serenius – pozn. redakce), když začínal, chutnal mu náš rum.“

Nicméně led také bolí, o čemž se Jiří Svoboda měl přesvědčit hned v sezóně 1980. Z kvalifikačního kola v Haagu postupoval naprosto v klidu, jenže semifinále v Inzellu bylo jako na houpačce. Jiří Svoboda jej zahájil triumfem v rozjížďce s číslem čtyři, aby se však z druhé série vrátil s nulou. Vzápětí vyhrál, leč ve čtrnácté jízdě se díval na záda vítězného Helmuta Webera a druhého Hanse Johanssona. A co čert nechtěl, po devatenácté jízdě neskončil v depu, ale na palubě sanitky.

„Dal jsem to na venek,“ líčí, kterak k incidentu došlo. „Byla tam tříšť. Motorka se otočila a kolo mi vzalo bok. Dvaasedmdesát štychů, ale kostičky to vydržely. Spali jsme v hotýlku a ráno byla postel celá od krve. Přišel Míla Verner, že mám na postup, ať na to vlezu. Šedivou klempířskou izolačkou mi to stáhli a já s tím postoupil.“

V Kalininu jel první světové finále coby regulérní účastník od onoho nešťastného zákazu v Inzellu 1977. Dvanáctým místem ustavil svůj životní výsledek ve světovém šampionátu ledařů. O rok později jej zopakoval v Assenu. Dvanáctka mu byla evidentně souzená, protože stejné umístění dosáhl i v šestaosmdesátém ve Stockholmu, čehož byli svědky i diváci Československé televize.

Pád v Inzellu měl ovšem dohru v Praze. „Šel jsem na vyndání stehů a doktor se mě ptal ‚co to máš?‘,“ usmívá se. „Odpověděl jsem, že jenom takový malý škrábnutí. On se podíval a vyděsil se, jestli jsem se pral s medvědem.“

 

Hořké buřty v Regensburgu

Ke své prozatím nejlepší sezóně mířil Jiří Svoboda v jednaosmdesátém. Týmovou soutěž sice zahajoval v pražském prvoligovém béčku, avšak nakonec byl třetím bodově nejproduktivnějším mužem Rudé hvězdy v extralize. Skvěle se mu dařilo rovněž v šampionátu jednotlivců, v němž obsadil životní sedmé místo a vyhnul se podzimní kvalifikaci.

„Podmínky v Rudý hvězdě byly dobrý,“ spatřuje příčiny svého sportovního růstu. „Já to můžu srovnávat jenom s těma ústeckejma podmínkama a to nemělo srovnání. Ofiko se neříkalo, že jsi profík, ale byl jsi, to bylo jasný. Jsem rád, že jsem závodil ve svý době. Ekonomika byla jiná, navíc jsme byli parta. Vzal se autobus a jelo se. Dnes má každej‘ auto a po závodech spěchá domů. My jsme si to víc užívali.“

Extraliga 1981 mu přinesla pátý titul mistra republiky. Nicméně stříbrná medaile z juniorky 1976 byla stále ještě posledním individuálním cenným kovem, který Jiří Svoboda v domácích šampionátech získal. Přitom právě v jednaosmdesátém bojoval o ledařské zlato se Zdeňkem Kudrnou.

Po dvou podnicích byl prakticky jistý vicemistr, nicméně odstup třech bodů od Zdeňka Kudrny nevylučoval překvapení. Jenže na sklonku února dorazila obleva. A v paprscích žhavého sluníčka ve Velkých Hamrech si nebyl jistý ani Stanislav Svoboda starší, zda na motocyklu jeho syna sedí vskutku jeho potomek.

Dnes v útulné chaloupce ve Volduchách Jiří Svoboda vysvětlí své tehdejší zaváhání jen významným pohledem. A tak se nezbývá než smířit s faktem, že i muži mají své dny a konstatovat, že napřesrok si Jiří Svoboda na československých ledařských kolbištích celkové stříbro již utéct nenechal. A ve Vysokém Chlumci stál na pódiu úplně nejvýš a shlížel odsud i na Zdeňka Kudrnu mířícího za dalším titulem.

Nikdo se nemohl divit, když jej státní trenér Miloslav Verner pozval do národního týmu, který v únoru 1982 měl v ruském Kalininu obhajovat tři předchozí stříbrné medaile. „Před tím jsme v Rusku jeli ještě nějakej‘ guláš,“ okamžitě se mu vynoří z paměti další neskutečný zážitek. „Doktor nám před závodem měřil tlak a byl ožralej‘, že málem upad‘.“

Světový šampionát ledařských družstev se ve svých prvních ročnících jezdil systémem klasických dvojic a Jiří Svoboda byl náhradníkem po boku Zdeňka Kudrny a Milana Špinky. „Milan s Démonem to zmákli perfektně. A já roztlačoval motorky a pomáhal, aby ta soudržnost v týmu byla.“

Když se československý tým nechával na pódiu fotografovat, nikdo nemohl tušit, že jeho stříbrná éra skončila. Už jenom proto, že Zdeňkovi Kudrnovi v té chvíli zbývaly zhruba tři měsíce do osudné finálové rozjížďky evropského semifinále na travnaté dráze v nizozemském Stadskanaalu.

„Když jsme se vraceli se závodů na západě, dávali jsme si sraz v Regensburgu u buřtů, jak jsme říkali,“ noří se hlas Jiřího Svobody do smutečních tónů. „Měli jsme tam spicha, i když se zabil. My jeli někam na guláš, on se měl vracet z Německa. Když nám Míla řekl tu zprávu, nechtěli jsme věřit…“

Zdeněk Kudrna je snad jediným československým závodníkem, na jehož adresu snad vůbec nikdo neřekl špatného slova. „On byl strašně dobrej‘ kluk, stál jsem mu na katafalku a to byl nepříjemnej‘, hodně smutnej‘ okamžik,“ vzpomíná Jiří Svoboda. „S Démonem jsme zažili všechno. Měl Saaba, vrtal na něj díry na držák pro motorku. Zasek‘ se mu vrták a víš, co ti v takový chvíli udělá vrtačka. To bylo před tím Holandskem. Pak jsem si říkal, proč mu ta vrtačka radši nezlomila ruku.“

 

Nešťastná červnová neděle v Žarnovici

Skvělá sezóna 1981 viděla také debut Jiřího Svobody v mistrovství světa jednotlivců. Z předkola v Krumbachu tehdy postoupil jen do prvního kola v Lonigu, kde vypadl coby třináctý muž závěrečné klasifikace. Podobně se mu vedlo i napřesrok. Roku 1983 se do nominace nedostal, avšak ve čtyřiaosmdesátém se sezóna začala rozvíjet ve slibném rytmu.

Na ledech sice zůstal trčet v inzellském semifinále, avšak zimní smůlu si jakoby vynahrazoval na škváře. Vyhrál předkolo světového šampionátu v Debrecenu, aby v dalším kole skončil těsně pod pódiem coby čtvrtý. V Plzni si vůbec poprvé přišel pro vavřínový věnec v některém ze závodů mistrovství republiky jednotlivců. Exceloval také v extralize, když v dubnové Praze po úvodním třetím místě třikrát vyhrál jako na běžícím pásu. Triumfoval rovněž v úvodním díle dlouhodrážního šampionátu, v jehož mistrovství světa se při svém debutu kvalifikoval do semifinále v dánském Korskro.

Josef Treščák, slovenský historik par excellence, s pečlivostí sobě vlastní představoval osmnáct účastníků červnového kontinentálního semifinále v Žarnovici na stránkách novin Žiara socialismu. Jiřího Svobodu díky výkonům v Debrecenu a Gdaňsku pasoval na tajného favorita žarnovického klání. Nicméně ještě žádný žurnalista světa navzdory skvělé erudici nebyl nadán věšteckým nadáním. Takže ani muž, jehož klidný a vyrovnaný hlas z ampliónů se stal synonymem mnoha žarnovických mítinků, nemohl tušit, co se stane hned v rozjížďce s číslem čtyři.

„Blbě jsem odstartoval,“ povzdechne si Jiří Svoboda. „Byl jsem druhej‘, třetí. Ve druhým kole jsem v nájezdu vjel mezi ně. Na lajně byla měkčí dráha. Zvedlo se mi to. Držel jsem, že naskočím a pojedu dál. Jenže Georg Gilgenreiner to zlomil a vzal to rovnou mezi moje rameno a motorku.“

Náraz v plné rychlosti odskákal ošklivě zlámanou rukou, ovšem německý závodník dopadl mnohem hůře. „Zůstal na vozejku,“ říká Jiří Svoboda. „Znali jsme se, jezdili jsme spolu dlouhou…“

Nicméně následky kolize přece jen nemusely být natolik fatální. V Bánské Bystrici byla nová a tehdy moderní nemocnice. Již zmiňovaný Jozef Treščák vzpomínal, že nešťastného Georga Gilgenreinera na palubě houkající sanitky následoval slovenský tlumočník. Byl u toho, když samotný závodník a jeho doprovod odmítli nabídku okamžité operace. Pro zraněného Georga Gilgenreinera mířil vrtulník s německou imatrikulací, jenž ho v pondělí převezl domů. A v Německu se rozhodli pro léčbu konzervativním způsobem bez chirurgického zásahu…

I po komplikované fraktuře ruky pospíchal do sedla, což se pouhých čtrnáct dnů po žarnovickém pádě dozvěděli televizní diváci při přenosu z kontinentálního semifinále světového šampionátu družstev na pražské Markétě. „Na dlouhý jsem postoupil do semifinále mistrovství světa,“ říká. „A do televize jsem řek‘, že bych ho chtěl jet, protože mi to ve vojenský nemocnici dobře udělali.“

Nicméně realita byla ovšem na hony vzdálená ambice. „Když jsem přišel na kontrolu, ve špitále mi vynadali ‚blbče, co jsi to tam povídal, to máš na půl roku‘,“ může se dnes svému neštěstí už jenom usmívat, byť v sezóně 1984 se mu hroutil svět.  „Ten rok mi to zrovna jelo. Těch karambolů jsem ale za celou kariéru měl… Když se člověk vyšplhal nahoru, přišla rána. A začínal jsem znova…“

 

Rána v Zohoru

Při vší svojí smůle stačil Jiří Svoboda v mistrovství republiky anno domini 1984 vyrovnat své tři roky staré životní umístění. Do termínu žarnovického kontinentálního semifinále individuálního mistrovství světa měl totiž nejstarší motoristický šampionát naší země čtyři závody, takže pražský závodník musel vynechat jen závěr v Žarnovici a v Březolupech na samém prahu letních prázdnin.

Lékaři měli bohužel pravdu a návrat do sedla se protahoval. Po dvou letech mírnějších zim se opět konal domácí ledařský šampionát, jemuž mohl Jiří Svoboda pouze přihlížet. Comeback přišel až na jaře pětaosmdesátého roku. A po pár závodech se Jiří Svoboda odebral rovnou k prvnímu kolu mistrovství světa jednotlivců v rakouském Wiener Neustadtu!

„Po úraze na ruce jsem jel jeden z prvních závodů svět skoro bez tréninku,“ odvíjí Jiří Svoboda niť neuvěřitelného, přesto však pravdivého příběhu. „Přes zimu jsem moh‘ akorát honit fyzičku a na motorce jsem se poprvý svez‘ až při tréninku. To ježdění ale nezapomeneš, jak se říká. Jde o to si všechno oživit a dostat se do toho zpátky.“

Ve Wiener Neustadtu sice vypadl, ale kola sezóny se roztáčela naplno. První tři podniky mistrovství republiky jednotlivců se v dubnu nesly ještě v duchu rekonvalescence následků žarnovického pádu. Nicméně přesto Jiřímu Svobodovi přinesly čtvrté místo ve Slaném. Rozjížděl se přitom o stříbrný věnec, avšak v rozjezdu podlehl Janu Klokočkovi a Aleši Drymlovi, jenž obhajoval titul.

Do extraligové sestavy RH Praha se nevešel, v prvoligovém béčku a druholigovém céčku dostávali příležitost mladší borci, proto ochotně kývl na nabídku startu v desátém ročníku Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru. Na Záhorie plochá dráha končila kvůli připomínkám hygienika a nikdo nemohl tušit, že se památky tragicky zemřelého závodníka ujme až v desátých letech jednadvacátého století Speedway Club Žarnovica.

„V Zohoru se mi stal blbej‘ pád, když to tam končilo,“ vybavuje si Jiří Svoboda mítink, v jehož prvních třech sériích inkasoval šest bodů. V rozjížďce s číslem čtrnáct přibyl ke startovnímu roštu s bílým povlakem. Po jeho levici stál obrýlený Pavel Mrňa z Čakovic a u vnitřního okraje dráhy pardubický Jiří Šmída. Mezi Jiřím Svobodou a mantinelem nakonec před páskou uklidnil svůj motocykl František Ledecký.

„Byl jsem za Fandou,“ vrací se Jiří Svoboda do okamžiků, kdy bílá páska letěla vstříc zohorskému nebi. „On si vytrh‘ chcípák. Motorka mu jela rovně a já ho objížděl zprava. Viděl jsem, že se srazíme, tak jsem to vzal do mantinelu.“

Strašlivá rána do ohrazení vyděsí diváky dnes stejně jako v neděli 2. června roku 1985, jenž se do plochodrážního curriculum vitae Jiřího Svobody měla zapsat černým písmem. „Rána, bum, zkouším vstát,“ přibližuje pražský závodník osudnou chvíli ze svého úhlu pohledu. „Přiběh‘ Luboš Tomíček a já mu říkám, ať mi zvedne nohy. Zvednul mi jednu, zvednul druhou a já necejtil nic.“

Zatímco Petr Vandírek ve finálové jízdě přivedl do cíle za svými zády své klubové kolegy Romana Matouška a Zdeňka Schneiderwinda a Zdeno Vaculík uzavíral řadu, Jiří Svoboda řešil úplně jiné starosti.  „Odvezli mě do Malacek,“ můžete tušit, že další sezóna našeho hrdiny skončila předčasně. „Zrentgenovalo se to a zjistili kompresivní zlomeninu páteře. Ta dostala šlehu na míchu, zmenšila se, proto jsem necejtil nohy. Ale vrátilo se to zpátky. Druhej‘ den už mě nohy brněly, ležel jsem tam asi tři tejdny, než mě dvanáctsettrojkou odvezli do vojenský v Praze a moh‘ jsem rehabilitovat. Dnes jsem rád, že chodím.“

 

Pražský plochodrážník mezi nahatými holkami

Rekonvalescence naštěstí nebyla tak dlouhá jako o rok dříve, takže se Jiří Svoboda zapojil do závodění již v zimě. Ačkoliv jeden závod domácího šampionátu vynechal, skončil šestý, přičemž v Kosořicích mával z nejnižšího stupínku pódia. Po dvou vynechaných sezónách jel i světový šampionát, aby si ve světovém finále ve Stockholmu opět sáhnul na svoje charakteristické dvanácté místo.

„Na ledech ses podíval na zajímavý místa,“ listuje svou pamětí. „Někdy v dvaaosmdesátým jsme s Jirkou Jiroutem jeli v Cortině d’Ampezzo, to byl takovej‘ větší Špindl. Měli tam vystavený ceny, první tři byly kolo s hřebíkama a já si říkal, že bych to chtěl vyhrát. A nakonec jsem doopravdy byl první den první. Italský nebe, azúro, já stál na bedně, hráli mi naši hymnu a pode mnou stáli dva Rusové. Celkově jsem byl pak asi třetí, ale šlo hlavně o postup.“

Horská letoviska bývala dějišti závodů mistrovství světa na ledové dráze vcelku běžně. „V Madonně di Campiglio jsem jel guláš,“ vypočítává Jiří Svoboda. „Nebo Les Houches, to je pod Mont Blancem. S Matesem (Romanem Matouškem – pozn. redakce) jsme tam jeli furgonem Avií. Mechanik byl Luboš Tomíček, moje siamský dvojče.“

O lyžařské zálibě Luboše Tomíčka, toho jména druhého, se ví. „Milan Špinka mu tehdy řek‘, ať si vezme lyže. On se jen podivil, co blbne. Ale nakonec nelitoval, Milan mu sehnal permanentku na sjezdovky a Luboš přijel, oči vykulený, jak krásně si zalyžoval. To víš, dneska je to i u nás, ale tehdy byl rok 1988.“

Dnešní seriózní pánové v letech bývali mladí muži, jimž v žilách proudil nejen adrenalin, ale také testosteron a bůhví co ještě. „Vraceli jsme si z Rakouska a u pumpy jsme se dívali na časáky s holkama,“ šibalsky mrká Jiří Svoboda nad čtyřicet let starým vydáním pánského časopisu Penthouse. „Luboš jedním listoval a najednou říká ‚hele, to jseš ty‘! A opravdu kromě nahatejch‘ holek tam byla reportáž o ledový plochý dráze a moji fotku ze startu tam daly přes dvě strany.“

Byť celníci na československé hranici podobné komodity velice rádi zabavovali, onen výtisk dodnes leží v chalupě v západočeských Volduchách. V komunistické zemi byly nahaté krásky prakticky jen v satirickém týdeníku Dikobraz, kde je umně tvaroval štětec mistra Neprakty. Navíc může se někdo divit, když mladí muži hledali rozptýlení po křivdě, která se jim stala v semifinále mistrovství světa družstev v Kirchbergu?

Původně se mělo jet o čtrnáct dnů dříve ve St. Johannu, nicméně po tréninkovém vážném úraze domácího devatenáctiletého mladíka Gerndta Mooshammera, byl závod přeložen do Kirchbergu. O postupu Švédů nebylo sporu, nicméně náš tým ve složení Stanislav Dyk, Jiří Svoboda a Antonín Klatovský se pral s Finy o druhé místo až do závěrečné jízdy. Antonín Klatovský se probil do čela, zatímco Stanislav Dyk se v posledním oblouku dostal na třetí místo. Ovšem časoměřič si toho nevšimnul, oficiálně ohlásil remízu a v rozjezdu Hannu Laronmaa porazil Jiřího Svobodu.

„Dávali jsme protest,“ přibližuje Jiří Svoboda polozapomenutou kauzu selhání oficiálního činovníka. „Standa Dyk tam byl dřív, ale oni nám to neuznali. Měli jsme to i na videokazetě, evidentně si spletli pořadí. Ale sorry, error. Spravedlnosti se nedokopeš…“

Byl to pech. Avšak v osmaosmdesátém mělo československé družstvo v mistrovství světa v Grenoblu prožít ještě větší.  V neděli jsme sice porazili Švédy 5:0, protože Per-Olof Serenius byl vyloučen za sražení Stanislav Dyka a Erika Stenlunda zradil motor. Avšak v konečném součtu se Švédové dostali na stříbro o jediný bod před Finy a Čechoslováky, protože v klíčovém rozjezdu Jiřího Svobodu porazil Jarmo Hirvasoja.

 

Lékař bez riflí

Ledy ve druhé půli osmdesátých let nepřinášely Jiřímu Svobodovi jen samé hořké okamžiky, jelikož v mistrovství republiky 1987 se stal šampiónem. „Standa byl pobouchanej‘,“ nechce přeceňovat jediný individuální titul mistra republiky v portfoliu svých úspěchů.

Upřímně řečeno ke zlatu mu pomohla spíše absence Antonína Klatovského. Ten vyhrál Kosořice, když v dodatkové jízdě čtrnáctibodových odvedl Jana Vernera a právě Jiřího Svobodu. Jenže ve druhém závodě v Býkvi nestartoval a Jiří Svoboda vyhrál všech pět rozjížděk jako na běžícím pásu.

Ani na škváře rozhodně kolem své třicítky nepatřil do starého železa. V šestaosmdesátém exceloval v pražském prvoligovém béčku společně s Janem Vernerem, jehož bohatá kariéra měla posléze kulminovat v Chabařovicích. Do mistrovství republiky jednotlivců byl sice dosazen od zeleného stolu. Hlasy o protekci podobně jako před deseti lety v souvislosti se svou vojnou rázem umlčel na oválech. V seriálu nejlepších plochodrážníků Československa se udržel a nemusel absolvovat kvalifikaci. Ta jej sice v následující sezóně neminula, avšak spíš vinou vynechaných závodů. V jejím finále patřil k jeho největším rivalům Jan Holub a tak si mohl připomenout závodní lekci, kterou mu na počátku kariéry uštědřil jeho otec.

Vedle ledů reprezentoval rovněž na dlouhé. V roku 1988 se shlédnul v trávě, kterou tehdy nebylo možné jezdit souběžně s mistrovstvím světa na dlouhých tratích. I když se v průběhu historie u nás jela řada závodů na travnatých závodištích, v osmdesátých letech byla pro československého fanouška velkou neznámou. Evropský šampionát objevili Václav Verner a Zdeněk Kudrna. Prvému přinesl stříbrnou medaili, druhý nechal ve Stadskanaalu to nejcennější, co měl.

„Na trávě jsem jel úplně první závod s Emilem Sovou v Bad Waldsee,“ vybaví si pouťák z 12. září roku 1982. „Pepík Hnidák vyndal na Markétě motorku, vzadu měla Krňávky péra. Byla tam travička jako angličáček. Závody trvaly od rána do večera, jezdily se menší kubatury. Poprvé jsem tam vjel v tréninku, tráva byla po ránu mokrá a já si připadal jako na ledě.“

Nicméně Jiří Svoboda se v neznámém prostředí rychle etabloval. „Povedlo se mně bejt‘ třetí,“ pochlubí se a odkudsi vyčaruje program. „Byl to můj první závod na trávě, byl jsem mezi střelcema a líbilo se mi to. Je to milá vzpomínka. Vyhrál Egon Müller. To byl pan závodník a dlouhá byla jeho disciplína. My mu říkali Hašišák, ale to tam snad ani nepiš… Pak jsem jel ještě pár závodů a dostal se do finále Evropy.“

To už se psal rok 1988 a Jiří Svoboda se z La Reole vracel s třetím místem, které mu otevíralo brány finále v Joure. „Měl jsem na trávě tak osm, deset závodů,“ vypráví. „Neměli jsme žádné speciální vybavení. Přední vidlice klasika, takový péra. Jel jsem trávu na dlouhodrážní motorce.“

V červenci reflektoval na nabídku startovat ve volném podniku v Miramontu. „Maťas si tam kdysi přede mnou udělal krček,“ připomíná Jiří Svoboda, že tento ovál neměl u našich závodníků dobrou pověst ještě před tím, než se sem v červnu 1991 vypravil Jiří Hurych. „A já tam měl tříštivou zlomeninu obou stehenních kostí. Byly tam balíky slámy a za nima pneumatiky. A Němec mi ukrad‘ přední kolo.“

Náraz do bariéry byl proto opravdu devastující. „Na dráze mi rozstřihli kombinézu,“ pokračuje Jiří Svoboda. „Odvezli do soukromý nemocnice. Druhej‘ den mi ke snídani přinesli dvojku červenýho vína. Ležel jsem tam asi deset dnů a pak pro mě ministr poslal Jak 40.“

Jenže letoun z letky ministerstva vnitra musel přistávat na vojenském letišti státu NATO, což byl v dobách studené války problém. „Přistát ho tam nechali,“ líčí Jiří Svoboda. „Ale když si doktor myslel, že si ve Francii koupí džíny, od letadla ho vojáci pustili jen asi pět metrů. A mně dovezli sanitkou až k němu.“

 

Nožík v moskevské úschovně

Vestu se startovním číslem dvanáct si ve finále mistrovství Evropy na travnaté dráze v Joure na sklonku srpna 1988 místo Jiřího Svobody oblékal Václav Milík. Pardubický závodník měl teprve našlápnuto mezi hvězdy a právě na nizozemském ovále zmáčknul další tlačítko rychlovýtahu kariéry. Nakonec se s Dánem Kentem Noerem rozjížděl o bronzovou medaili, ale prohrál.

Jiří Svoboda se do sedla závodního motocyklu už nikdy nevrátil. Dalo by se konstatovat, že tentokrát byl ve špatné době na špatném místě. Ledařský nároďák se totiž hned v březnu vrátil z Assenu s bronzem z mistrovství světa družstev, když jeho místo v sestavě zaujal Bronislav Franc. Ve světovém finále jednotlivců v Alma Atě v Kazachstánu, který byl tehdy ještě republikou Sovětského svazu, ovšem nechyběl.

„Nikomu se tam nechtělo, tak jsem jel jako komandýr já s Broňou Francem, Tondou Klatovským a Standou Dykem,“ vysvětluje. „Mezipřistání bylo v Moskvě. Měl jsem s sebou maličkej‘ nožík z NDR na krájení salámu. V Praze mi ho nechali, ale na letišti v Moskvě mi ho sebrali, že je to chladná zbraň. Dali ho do úschovny a vystavili mi na něho bumážku. Při zpáteční cestě jsem nelenil, že chci svůj nůž zpátky. Trvalo hodinu, než ho ve skladě našli, ale dostal jsem ho.“

Posléze se Jiří Svoboda stal trenérem pražské mládeže a na muže v zelených montérkách dodnes vzpomínají mnozí plochodrážníci, kteří jsou již sami v motoristickém důchodu. „Došlo k tomu, že jsem řešil, co bude dál,“ vrací se Jiří Svoboda na konec osmdesátých let. „Bylo mi nabídnuto trénovat. Proč ne, člověk něco znal. Jenže se udělal nábor, přišlo šedesát kluků a my měli jen šest Simsonů. Co s nima?“

Podobné otázky však byly v zásadě pouze řečnického charakteru. „Nebejt‘ tatínků, nešlo to zvládat,“ uznává Jiří Svoboda. „Přišel kluk, co ani nevěděl, jak se s motorkou rozjíždí. Ale co kdyby to byl skrytej‘ talent?! Vychovalo se tolik juniorů, že jen z Markéty jely na juniorák do Pardubic dva autobusy. Začínal Jirka Štancl, Topas, mladej‘ Ondrašík a spousta dalších.“

Do oné éry spadá i vznik malé dráhy, jež se dnes stala synonymem dalších mini oválů pro stopětadvacítky. „Ty gumy jsou z dopravníků na uhlí, domluvil jsem to v dolech v Bílině, měl jsem tam známý,“ vzpomíná Jiří Svoboda. „Jeden tatínek měl kámoše s buldozerem, srovnal trať do roviny. A závodí se tam dodnes. Jezdilo se i nahoře, kde je teď baseballové hřiště, kolem pneumatik.“

Začínající závodníci dostali do rukou i adekvátní motocykly. „Simsony byly prd, prd, proto jsme z nich udělali osmdesátky,“ pokračuje Jiří Svoboda. „Dali jsme tam hlavu z NDR. Udělali jsme i líný půllitry, normální pětistovky se zpřevodovaly do pomala. Hledali jsme, co a jak. Dneska existuje Shupa, doma tě oblíknou jako mistra světa a jede se. Tehdy kluci přišli a neměli nic. Jen nadšení. Byli rádi, že držej‘ v rukách řidítka.“

 

Siamské dvojče ve druhém výjezdu pražské Markéty

Dnes již nejmladší plochodrážní potěr netrénuje. „Došlo to do stadia, že mi Petr Ondrašík řek‘, že bych si měl udělat vysokou školu,“ připomíná Jiří Svoboda současnou realitu, že bez diplomu nejsou v oddílu napojeném na státní strukturu sebevětší závodní zkušenosti nic platné. Konec konců i Tomáš Topinka navzdory všem zkušenostem a dosaženým úspěchům za řidítky i v manažerském křesle, musel do školních škamen.

„Opustil jsem to a odešel,“ netají se Jiří Svoboda, že se okolo své čtyřicítky do studia nehrnul. „Pak se to v Praze nějak dělalo, nedělalo. Až to vzal do ruky Zdenda Schneiderwind.“

Než odejde do důchodu, jezdí se svou manželkou na chalupu do Volduch jen o víkendech. Přes týden pracuje v Praze. V bílém oblečení byste si jej ve střešovické nemocnici klidně spletli s nějakým profesorem. Jede-li se ve všední den na pražské Markétě nějaký závod, s největší pravděpodobností na něho narazíte mezi přáteli ve druhé zatáčce.

„Doba byla jiná, to je jasný,“ otáčí se za svou kariérou. „Ale člověk, když chtěl závodit, měl možnosti. Za nás se na ledech jezdilo na deset, čtrnáct dnů do Ruska. Motorky šup do letadla, tam se o nás postaral DOSAAF. V Moskvě na další letadlo na Sibiř. A jeli jsme třeba čtyři závody, mohli jsme si motorky vyzkoušet. Dneska to jsou peníze, peníze a peníze. Motorka za nás víc vydržela, měl jsi dvě na krátkou, dvě na dlouhou a dvě na ledy. Pak to chtělo mít známý v Divišově. A já měl hlavně Luboše Tomíčka. Ten se mnou jezdil, zažil všechny úspěchy, i ty trable. Jak říkám siamský dvojče.“

 

Plochodrážní kariéra Jiřího Svobody (*7.8.1956) v zrcadle času:

1973	v říjnovém soustředění juniorů v Čakovicích se dělil s kopřivnickým Čestmírem Váňou o celkové desáté místo
1974	Ústí nad Labem účastníkem 1.ligy skupiny A
1975	Chabařovice 5. v 1.lize (Jiří Svoboda v sedmi závodech 14 bodů ze 111 bodů klubu celkem); dráhový náhradník při závodu Poháru ČSR v Chabařovicích, 13. místo; na podzim nástup na základní vojenskou službu do RH Praha
1976	RH Praha vítězem extraligy a mistrem republiky družstev (Jiří Svoboda 35 bodů z 322 bodů klubu celkem); v roli náhradníka jeden závod skupiny A MR jednotlivců v Čakovicích 10., celkově 17.; kvalifikace pro MR 1977 – vítěz skupiny B (Pardubice 1., Liberec 2., Plzeň zrušena, Slaný 1.); účastník MR na ledě, kde celkové pořadí není známé; MR juniorů – postup ze skupiny A, ve finále vicemistr (Zohor 5., Kopřivnice 1., Ostrava 2.); 10. a 9. místa v březnových MEZ závodech RH a Gdaňsku ve Mšeně, 6. Pohár Chabařovic, 6. Zlatá stuha, náhradník Memoriálu Luboše Tomíčka, s Lubošem Tomíčkem šestí při Memoriálu Antonína Vildeho ve Slaném, 5. Pohár VŘSR v Praze
1977	MS ledy: semifinále Moskva 9., finále Inzell zakázaný start od lékaře po pádu v tréninku; ME juniorů: semifinále Gdaňsk 6., finále Vojens 11.; extraliga: RH Praha vítěz a mistr republiky družstev (Jiří Svoboda 4 závody a 7 bodů z 296 bodů klubu celkem), MR jednotlivců: 15. (Liberec 15., Čakovice 13., Praha NS, Pardubice NS, Slaný 15., Liberec 14., Žarnovica 15., Zohor 10.), kvalifikace pro MR jednotlivců 1978: skupina A 3. (Liberec 5., Chabařovice 5., Slaný 3.), finále 12. A postup jako čtvrtý náhradník (Kopřivnice 13., Březolupy 14., Plzeň 8.), MR dvojic: kvalifikace B Liberec 1. (s Petrem Ondrašíkem a Zdeňkem Kudrnou), finále Plzeň NS; MR dlouhá: pořadí oficiálně nevyhlášeno (Mariánské Lázně ? – 7., – 9.); MR na ledě: 5. (Tábor 6., Svratouch 5., Červený Kostelec 6., Poříčí nad Sázavou 3., Vysoký Chlumec 5.), Dvoudenní seriál na ledové dráze: vítěz (Polička 1., Svitavy 1.); 5. Cena Avie v Čakovicích, 8. Zlatá stuha, náhradník Memoriálu Luboše Tomíčka; v dubnu zájezd s RH Praha do Anglie – 7 test matchů na stadiónech Division Two
1978	MS ledy: semifinále Inzell 15.; extraliga: RH Praha 2. (Jiří Svoboda v pěti závodech 16 bodů z 283 bodů klubu celkem); kvalifikace pro MR jednotlivců 1979: semifinálová skupina A 2. (Chabařovice 3., Chomutov 3.), finále 6. (Praha 4., Slaný 9.); MR dvojic: semifinále Slaný a Chabařovice RH Praha 1. (se Zdeňkem Kudrnou), finále Plzeň 5. (se Zdeňkem Kudrnou); MR na ledě: 6. (Polička NS, Svitavy NS, Počepice 4., Svratouch 3., Vysoký Chlumec 4., Tábor 4.); 3. v mezinárodním závodě jednotlivců v Praze, vítěz Ceny MNV Čakovice po test matchi Praha vs. Wroclaw (53:25), náhradníkem Memoriálu Luboše Tomíčka, 6. v Poháru VŘSR v Praze; v dubnu zájezd s RH Praha do Anglie – 5 test matchů na stadiónech Division Two
1979	MS ledy: kvalifikační kolo Haag 2., semifinále Západní Berlín 6., finále Inzell náhradník; extraliga: RH Praha vítěz a mistr republiky (Jiří Svoboda v šesti závodech 29 bodů z 347 bodů klubu celkem); 1.liga: RH Praha „B“ 3. (Jiří Svoboda ve dvou závodech 23 bodů z 222 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 13. (Pardubice 13., Praha 8., Slaný 13., Plzeň 12., Zohor 12. Březolupy 16.), kvalifikace pro MR jednotlivců 1980: semifinálová skupina B 3. (Liberec 3., Čakovice 6.), finále 5. (Žarnovica 5., Březolupy 3.); MR dvojic: semifinále Slaný RH Praha „B“ 1. (s Ladislavem Hradeckým), finále Chabařovice 3. (s Ladislavem Hradeckým), MR na ledě: 4. (Polička 5. Svitavy 6., Solopysky 3., Žďár nad Sázavou 5., Červený Kostelec 3.); 4. v mezinárodním závodě v Mariánských Lázních, 14. v Memoriálu Luboše Tomíčka; v dubnu zájezd s RH Praha do Anglie – 9 test matchů na stadiónech Division Two
1980	MS ledy: kvalifikační kolo Haag 8., semifinále Inzell 8., finále Kalinin 12.; extraliga: RH Praha vítěz a mistr republiky (Jiří Svoboda v sestavě jednou jako náhradník – DNR); 1.liga: RH Praha „B“ 1. (Jiří Svoboda v pěti závodech 57 bodů z 256 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 11. (Plzeň 9., Březolupy 9., Zohor 8., Pardubice 14., Slaný 11., Praha 13.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1981: semifinále skupina B Chabařovice 4., finále Kopřivnice 5.; MR dvojic: semifinále Slaný 5. (s Antonínem Kasperem); MR dlouhá: 10. (Mariánské Lázně 11. – 9. – 7.); 9. při mezinárodním závodě jednotlivců RH Praha a Gdaňsk ve Mšeně, 3. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru, 2. v Ceně Avie v Čakovicích, 6. v mezinárodním závodě jednotlivců ve Slaném, náhradník při Memoriálu Luboše Tomíčka; v srpnu zájezd s RH Praha do Anglie – 9 test matchů na stadiónech Division Two
1981	MS jednotlivců: předkolo Krumbach 7., kontinentální kolo Lonigo 13.; MS ledy: kvalifikační kolo Cortina d’Ampezzo 3., semifinále Moskva 7., finále Assen 12.; extraliga: RH Praha vítěz a mistr republiky (Jiří Svoboda v šesti závodech 45 bodů z 315 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 7. (Čakovice 7., Praha 8., Slaný 9., Plzeň 9.) – udržel se v seriálu i pro sezónu 1982; MR ledy: 4. (Svitavy 2., Horní Hamry 2., Velké Hamry 11.); 2. při Memoriálu Bedřicha Slaného v Kopřivnici, s Antonínem Kasperem vítěz mezinárodního závodu O zlatý pár ve Slaném, náhradník Memoriálu Luboše Tomíčka
1982	MS jednotlivců: předkolo Pardubice 5., kontinentální kolo Norden 15.; MS ledy: kvalifikační kolo Cortina d’Ampezzo 6., semifinále Assen 8., finále Inzell náhradník (3 body ze čtyř jízd); MS ledy družstev: finále Kalinin Československo 2. (Jiří Svoboda DNR); extraliga: RH Praha 2. (Jiří Svoboda v šesti závodech 32 bodů z 275 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 12. (Plzeň 15., Čakovice 13., Žarnovica 8., Březolupy 9.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1983: semifinále skupina B 1. (Liberec 1., Pardubice 1.), finále 2. (Praha 3., Plzeň 2.); MR dlouhá: 3. Mariánské Lázně 3. – 4.); MR ledy: 2. (Moravská Třebová 2., Vysoký Chlumec 1., Svratouch 3.); 5. v Závodě mistrů ČSSR v Čakovicích, 5. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru, 16. v Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech po odstoupení po pádu v první jízdě
1983	MS ledy: kvalifikační kolo Leningrad 5., semifinále Assen 12.; MS ledy družstev: finále Západní Berlín Československo 4. (Jiří Svoboda 18 bodů z 32); extraliga: RH Praha vítěz a mistr republiky (Jiří Svoboda v pěti závodech 20 bodů z 276 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 17. (Žarnovica 14., Praha NS, Pardubice NS, Plzeň NS); kvalifikace o MR jednotlivců 1984: semifinále skupina B 3. (Pardubice ?, Liberec 3.), finále 1. (Březolupy 2., Žarnovica 4.); MR dlouhá: 3. (Mariánské Lázně 3. – 7. – 3.); vítěz Memoriálu Bedřicha Slaného v Kopřivnici, 2. v Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech, náhradník Memoriálu Luboše Tomíčka, vítěz říjnového mezinárodního závodu jednotlivců v Kopřivnici
1984	MS jednotlivců: předkolo Debrecen 1., kontinentální kolo Gdaňsk 4., kontinentální semifinále Žarnovica 15.; MS dlouhá: kvalifikační kolo Mariánské Lázně 3., semifinále Korskro – nestartoval pro zranění ze Žarnovice; MS ledy: kvalifikační kolo Stockholm 6, semifinále Inzell 13.; MS ledy družstev: Československo odhlášeno kvůli nedostatku závodníků; extraliga: RH Praha 2. (Jiří Svoboda ve třech závodech 24 bodů z 282 bodů klubu celkem), MR jednotlivců: 7. (Pardubice 6., Plzeň 3., Slaný 6., Praha 5., Žarnovica NS, Březolupy NS); MR dlouhá 1984: 7. (Mariánské Lázně 1. – 8. – NS)
1985	MS jednotlivců: kontinentální kolo Wiener Neustadt 13.; MR jednotlivců: 15. (Praha 12., Slaný 4., Pardubice 16., Plzeň NS, Kopřivnice NS, Březolupy NS), do MR jednotlivců 1986 dosazen bez kvalifikace; MR ledy a MR dlouhá: nestartoval; 4. Cena Avie v Čakovicích, 9. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru – zraněn
1986	MS dlouhá: kvalifikační kolo Mühldorf 9., semifinále Mariánské Lázně 11., finále Pfarrkirchen náhradník DNR; MS ledy: kvalifikační kolo Grenoble 5., semifinále Frankfurt nad Mohanem 5., finále Stockholm 12.; 1.liga: RH Praha „B“ 1. (Jiří Svoboda ve čtyřech závodech 34 bodů z 233 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 10. – dosazen od zeleného stolu (Pardubice 9., Praha 12., Kopřivnice 10., Březolupy 13., Liberec 5., Slaný 10.); MR dvojic: Pardubice – RH Praha „C“ se Zdeňkem Schneiderwindem 4.; MR dlouhá: 4.; MR ledy: 6. (Kosořice 3., Kosořice NS, Lužec nad Vltavou 5.); dubnový volný dvojzávod dvojic v Žarnovici se Zdeňkem Schneiderwindem 5. a 6.; 4. v celostátním podniku O pohár předsedy MNV Český Dub v Liberci; vítěz říjnového mezinárodního závodu dvojic v Praze se Zdeňkem Schneiderwindem, 4. při Poháru MNV a Bílé homoli v Čakovicích, 5. při Memoriálu Bedřicha Slaného v Kopřivnici
1987	MS jednotlivců: předkolo Targoviště 6., kontinentální kolo Rovno 2., kontinentální semifinále Leszno 15.; MS dlouhá: kvalifikační kolo Vilshofen 16.; MS ledy: kvalifikační kolo Frankfurt nad Mohanem 4., semifinále Inzell 2., finále Západní Berlín 13.; MS ledy družstev: semifinále Kirchberg Československo 3. (Jiří Svoboda 27 bodů z 59); extraliga: RH Praha „B“ 3. (Jiří Svoboda ve čtyřech závodech 19 bodů z 239 bodů klubu celkem), semifinále MR družstev 1. (Jiří Svoboda nestartoval), finále MR družstev v Březolupech 3. (Jiří Svoboda 10 bodů)); MR jednotlivců: 13. (Slaný 6., Plzeň 7., Praha 10., Pardubice 10. Žarnovica NS, Kopřivnice NS); kvalifikace pro MR jednotlivců 1988: semifinále skupina B 3. (Kopřivnice 5., Svitavy 3.), finále 2. (Čakovice 2, Slaný 3.); MR dvojic: semifinále Žarnovica 4. s Františkem Ledeckým, ve finále v Praze NS; MR dlouhá: 13. (startoval jen ve dvou závodech ze čtyř); MR ledy: 1. (Kosořice 3., Býkev 1.); 9. Při Poháru MNV a Bílé homoli v Čakovicích
1988	ME tráva: semifinále La Reole 3., finále Joure nestartoval kvůli zranění z volného mezinárodního závodu v Miramontu; MS ledy: kvalifikační kolo Les Houches 3., semifinále Assen 11.; MS ledy družstev: semifinále Západní Berlín Československo 2. (Jiří Svoboda 27 bodů z 59), finále Grenoble Československo 4. (Jiří Svoboda 22 bodů z 53); extraliga: RH Praha „A“ 2. (Jiří Svoboda ve třech závodech 7 bodů ze 167 bodů klubu celkem), finále MR družstev Kopřivnice 2. (Jiří Svoboda NS); MR jednotlivců: 14. (Praha 12., Pardubice 11., Chabařovice 7., Plzeň 14., Kopřivnice NS, Březolupy NS); kvalifikace pro MR jednotlivců 1989: semifinále A Slaný a Plzeň NS); MR dlouhá: 11. (pouze první dva závody čtyřdílného seriálu); 5. při MEZ jednotlivců v Čakovicích

Foto: Vladimír Volf, Karel Herman, Jiří Svoboda, archív Jiřího Svobody, archív Ing. Jozefa Treščáka a archív autora

Existují tři ligové soutěže a v nich závodí dohromady čtrnáct družstev. Praha má zastoupení v každé z nich, přičemž hostování z jiných celků či dalšího ligového patra je nejen omezeno reglementy, avšak především není nutné. Na Markétě je totiž spousta plochodrážníků a neustále se hrnou další mladíci, kteří touží zkrotit závodní speciál bez brzd. V dnešních poměrech utopie nebo v optimističtějším úhlu pohledu přespříliš růžový sen. Před nějakými třicet lety však nejsyrovější realita. A v takových kulisách odstartoval závodní příběh Jana Hrušky.

 

Plochá dráha mámě na zapřenou

„Přes tátu,“ vysvětluje Jan Hruška, jak se vlastně dostal k plochodrážnímu sportu. „Můj táta v letech sedmdesát jedna, dva, tři jezdil silnici. Měl motorku od Franty Šťastnýho, Jawu 350 jednoválec. Odmala jsme chodili po závodech i na plochou dráhu na Markétu a do Čakovic. A někdy v třiaosmdesátým mě přivez‘ na Markétu.“

Ruka byla v rukávě. „Šli jsme za Frantou Ledeckým, že bych to chtěl zkusit,“ pokračuje Jan Hruška. „Začal jsem trénovat a tím to všechno začalo. Rok jsem se vozil. Nejdřív na malý dráze na líným půlitru s motorem 895. Hned mě to chytlo. Jezdil jsem vlastně na černo, protože jsem neměl řidičák.“

Ovšem plochodrážní stroj nebyl prvním motocyklem, který Jan Hruška osedlal. „První motorku jsem dostal už v sedmi letech,“ vzpomíná. „Motor z babety, bylo na malejch‘ kolečkách ve stylu Honda Monkey. Pak jsem měl pionýra udělanýho na motokros.“

Jeho první kroky nebyly provázeny žádnou velkou publicitou. „Máma ani netušila, že jsem začal s plochou dráhou,“ usmívá se. „Řekli jsme jí, že se na Markétu chodíme jen koukat. Pravdu zjistila, až když přišla do garáže a viděla, že mi tam visí kombinéza a vevnitř stojí motorka. To bylo rošambo!“

Tréninkový program měl na hony daleko ke skromnosti. „Úterky a čtvrtky byly tréninky Rudý hvězdy na Markétě,“ přibližuje Jan Hruška. „Když jsem měl čas, ve středu jsem chodil ještě na červenou dráhu do Čakovic. Přivez‘ jsem si motorku a vlastní metyl a Standa Klenovec s Mírou Černým mě nechali svýzt.“

 

Srážka s Holubem na celý život

Všechno směřovalo k ostrému závodnímu debutu. První říjnový víkend roku 1984 se do Pardubic sjely více než čtyři desítky juniorů.  Ve dvoustupňové předkvalifikaci svedli dvoudenní boj o dvacet volných míst v semifinálových skupinách mistrovství republiky juniorů 1985. Z pohledu Jana Hrušky byl termín vybrán naprosto dokonale.

„Druhýho října mi bylo šestnáct a šestýho a sedmýho byly závody,“ přibližuje Jan Hruška svůj tehdejší natřískaný program. „Ještě třetího jsem dělal řidičák. Přímo u náčelníka Mičána v jeho kanceláři jsem psal testy. A on mi druhej‘ den přivez‘ řidičák. To víš, bylo to vnitro, v tý době šlo úplně všechno.“

V sobotu byly na pořadu tři závody. Z prvních dvou postupovalo do nedělní části po jedenácti borcích. Jan Hruška nastupoval ve třetím podniku dne, odkud vedla cesta dále jen pro deset nejlepších. Začínající pražský závodník si s tím ovšem nelámal hlavu. S deseti body se dělil o čtvrté místo s Milanem Kůsem, který později přivedl k plochodrážnímu sportu svého syna Matěje. Větší skóre dosáhl jen jedenáctibodový Pardubičan Aleš Paleček, Milan Šnýdr, další Pražan, se dvanácti body a vítězný František Kalina, jenž prohrál jen s Milanem Šnýdrem.

„Trošku nervozita,“ připouští Jan Hruška, že měl tehdy v pardubickém Svítkově v sobě přece jen malou dušičku. „Na Markétě jsme předtím jezdili tréninkový závody. Ale tohle byly přece jen první opravdický závody.“

Mezi svými konkurenty se neztratil ani druhý den. František Kalina vládl jeho skupině, v níž se nakonec dělil o druhé místo s Milanem Matouškem. Díky konečné šesté příčce postoupil s přehledem. Ke všemu si Milan Šnýdr hned ve své první nedělní rozjížďce zlomil stehenní kost, takže Jan Hruška byl nejlepším závodníkem Rudé hvězdy. A pro představu Zdeněk Tesař postoupil jen taktak s odřenýma ušima díky jedinému bodu.

„Potkal jsem se tam s Honzou Holubem,“ usmívá se Jan Hruška další vzpomínce ze svého prvního závodu. „On mě v jedný jízdě sundal a vyloučili ho. Od tý doby se pořád kamarádíme, už to bylo třicet let. Potom jsme spolu byli i na vojně, je jen o pár měsíců starší.“

 

Druholigový debut

Československá liga se v půli osmdesátých let ještě skládala ze tří pater. Rudá hvězda obsazovala každé z nich. Začínající junior pochopitelně našel útočiště v týmu C, který jezdil v nejnižší druhé lize. Tu roku 1985 dokonale opanovaly Březolupy, které nevyhrály jen dva závody, kde nestartovaly. Jejich tempu nestačil ani Zohor, který bohužel zpíval svou labutí píseň. Na post jedničky se v jeho sestavě místo Jaroslava Drahoše vyšvihl Václav Milík, jehož společně s Oldřichem Řezníčkem Pardubice odložily do slovenského družstva coby neperspektivní závodníky.

RH Praha „C“ skončila třetí. Jan Hruška debutoval v Čakovicích, třetím závodě v pořadí celkem, ovšem v prvním pro pražský celek, jemuž předtím v Kopřivnici a Březolupech vyšel volný los. Do historie naší ligy vstoupil pádem, aby do konce závodu dal do kupy tři body. Ovšem v červnu projížděl v Čakovicích pod šachovnicovou vlajkou již čtyřikrát na druhém místě. A v konečném součtu byl třetím nejlepším mužem svého družstva. Radomír Semela byl neoddiskutovatelný leader, ale v interním duelu Jana Hrušky s Pavlem Kotenem rozhodl menší počet závodů.

„Druhá liga byly takový závody na otrkání,“ ujímá se slova opět Jan Hruška. „Bylo mi sedmnáct, jak Radek Semela, tak Pavel Koten nebo Petr Hurych byli o tři, čtyři roky starší. Sbíraly se zkušenosti, jezdilo se autobusem, Zbynďa Novotný byl mechanik a řidič. Kolikrát jely dva autobusy, byl tam ještě starej‘ Hnidák.“

Do juniorky vstoupil v Zohoru prvním závodem skupiny B. „Vzpomínám si, že dráha byla červená a hrbatá,“ nemůže už dnes bohužel posloužit bližšími detaily. „Dráha jako na motokrosce.“

Ve výsledcích jej nalezneme na desáté příčce. V celkovém pořadí skupiny skončil jedenáctý. Plzeňský Lubomír Lang se kvalifikoval jako náhradník a on zaostal o bod za ním. Naštěstí mu závodní náplň obstarávaly také starty v Poháru osvobození, seriálu dvojutkání, jímž naše scéna dávala jasně najevo, že by se v osmičkách mohla jezdit i celá liga.

V říjnu se na Markétě na první pokus kvalifikoval do juniorky 1986, když vyhrál hned první závod a na nedělní opravy se mohl už jen dívat. Tentokrát se nezastavil v semifinálové skupině, ale postoupil do finále. Na jeho úvod ve Slaném a v Praze chyběl.

„Už si to nepamatuju,“ kroutí hlavou nad otázkou po příčinách. „Měl jsem zlomenou kličku, ale jestli to bylo v tomhle roce? Nevím, proč jsem jel tak málo. Určitě jsem musel bejt‘ zraněnej… V juniorským finále jsem odjel jen Svitavy.“

Na promočené dráze svitavské Cihelny, která zažila druhý závod své historie, mu patřila osmá příčka. „Druhej‘ den v Březolupech byla zase rána,“ vybaví si Jan Hruška tentokrát střelhbitě. „Byla těžká dráha. Jel jsem po lajně, ve výjezdu po startu se mi to zvedlo a sestřelil jsem Vlastíka Červenku. Měl jsem zlomenej‘ kotník na levý noze a utrženej‘ sval na pravý. Od kolena dolů mi to viselo.“

 

Devátým juniorem republiky

Pád vypadal vskutku hrozivě. „Zapnul jsem si helmu jen na suchej‘ zip a neprovlík‘ pásek mezi háčkama,“ pokračuje Jan Hruška. „A přilba mi ulítla mezi lidi. Nikdo tam nechtěl jít, protože si mysleli, že mi upadla hlava. Jenom táta běžel sto metrů z depa za deset vteřin.“

Zranění ukončila sezónu 1986 v podání Jana Hrušky již na sklonku července. „Nechtěl jsem, aby mě operovali v Uherským Hradišti,“ připomíná, že tamní nemocnice byla tehdy pro plochodrážníky strašákem. „Odvezli mě do vojenský nemocnice v Praze, kde mi to jen ovázali elasťákem, že se to buď chytne nebo nechytne. Nakonec to dopadlo bez operace, jen ten sval se chytnul o kousek dál. Mám na noze díru, ale chodím. Tenkrát bylo vedro, já chodil zafáčovanej‘ až nahoru a strašně mě to svědilo. A pak jsem jel zase až juniorskou předkvalifikaci.“

Z předkvalifikace v Pardubicích se hravě kvalifikoval do juniorky 1987, jejíž skupina A po odvolání Žarnovice začínala shodou okolností v Březolupech. „Vrátil jsem se na místo činu,“ připomíná Jan Hruška svou kolizi z předchozího roku. „Ale teď jsem se rozjížděl s Milanem Matouškem. Vyhrál jsem, byl jsem druhej‘ a on třetí.“

Jenže o necelý měsíc později se Jan Hruška musel opět zotavovat z následků pádu. Československá liga roku 1987 prošla poměrně zásadní reorganizací. Pět družstev jezdilo extraligu a první liga se sloučila s druhou, kde účinkovaly zbývající týmy. Nižší soutěž se skládala ze dvou skupin, odkud se postupovalo do velkého či malého finále.

Další cesta vedla do semifinále mistrovství republiky družstev, a posléze do finále, přičemž v obou případech se do hry zapojovala i extraligová družstva. Vítězství v extralize tedy neznamenalo automaticky mistrovský titul. Na něj mohl dosáhnout i tým z nižší divize, což se během čtyř let existence tohoto modelu nikdy nestalo.

Céčko pražské Rudé hvězdy bylo druhé v úvodním podniku prvoligové skupiny A za Plzní, ovšem druhý květnový den přišlo o Jana Hrušku. „Jel jsem první a někdo mě přejel,“ vybaví si hrdina našeho vyprávění. „Měl jsem zlomenou klíční kost na pravý ruce, rameno a lopatku. Už mi to šlo a kolik měsíců jsem byl zase doma.“

Těžko spekulovat, nakolik úraz Jana Hrušky změnil dějiny. Ať tak či onak, pokud by zopakoval alespoň deset bodů z úvodního podniku v Plzni, RH Praha „C“ by odepsala třicet bodů. Vítězná Plzeň ji v konečném součtu překonala o třiadvacet, druhý Liberec o osmnáct bodů. Závodní přestávka Jana Hrušky naštěstí netrvala dlouho a finále juniorského šampionátu se celé odjelo v srpnu. On je absolvoval celé a na konci mu patřilo deváté místo.

 

Na východ i na západ

Na podzim 1987 oslavil Jan Hruška své devatenácté narozeniny a čekala jej dvouletá vojna. Zatímco jeho vrstevníci se obávali, že by na povolávacím rozkaze mohli mít Prešov či další místo na východním Slovensku, on mohl být v tomto směru klidný.

„Šel jsem na vojnu na Rudou hvězdu,“ vysvětluje, že se ploché dráze mohl věnovat i během 730 dnů v zeleném. „Z Motola jsem to neměl daleko. Rota byla ve Stromovce, jak mm Sparta kurty, tam byl vojensko-sportovní oddíl. Na vojnu jsem si nestěžoval, docela to šlo. Rukoval jsem na podzim, začínala zrovna zimní příprava. Běhali jsme ve Džbáně, chodili jsme cvičit do Stromovky a na Aritmu.“

Leč podstatnou část sezóny mu v osmaosmdesátém opět sebralo zranění. Nicméně na podzim se hravě kvalifikoval do mistrovství republiky juniorů 1989, kde vyhrál skupinu B a ve finále skončil nakonec sedmý. Konkurenci přitom zahustilo dodatečné nasazení Bořivoje Hádka a Jana Holuba, kteří nejeli v kvalifikaci. Skvělé výkony mu otevřely dveře i do Poháru míru a přátelství, který byl oproti ostatním disciplínám motoristického sportu ve svém plochodrážním pojetí soutěží pro juniory.

„Jel jsem ho už ve Mšeně,“ vrací se Jan Hruška ve svém vyprávění o tři roky nazpět. „Vyhrál Pepíček Fejfar, druhej‘ byl Marko, to bylo v roce, kdy byl mistrem Evropy. A já byl čtvrtej‘ nebo pátej‘. A pak jsem na vojně jel na Pohár míru a přátelství do Rovna.“

Cesta na východ byla stejně dobrodružná jako dnes. „Jeli jsme z Markéty furgonem,“ vybavuje si Jan Hruška tehdejší cestování na palubě pražské Avie. „To bylo strašný. Já, Fanda Liebezeit a Jano Mesiarik. Jeli jsme po ose přes celý Československo na Vyšné Nemecké. Odjely se závody a zase jsme jeli čtyři dny domů. Sami jsme si řídili, v tý Avii nás jelo pět, měli jsme ještě mechanika a vedoucího výpravy. Hranice strašný, všechno kontrolovali, všechno jsme museli vyndat a kolik hodin jsme tam strávili! To bylo hrozný.“

Přitom Jan Hruška necestoval přes hranicemi za plochou dráhou poprvé. „Tři roky předtím jsme byli s Rudou hvězdou na jarním soustředění v v Civitanově a potom v Maďarsku,“ vzpomíná. „Jely se kontrolní závody s Italama, ještě závodili Armando Castagna a Andrea Maida. Jela celá Rudá hvězda, Tonda, Vanďa, byli jsme tam autobusem, Zbynďa Novotnej‘ a Pepík Hnidák řídili. To byla moje první cesta na západ. Začalo to už na Dolním Dvořišti. Všechny motorky ven, kontrolovali čísla motorů a rámů.“

Napřesrok se Pražané seznámili se zajímavou novinkou. „V Maďarsku se na závěr soustředění udělal závod na šroubkách,“ vypráví Jan Hruška. „Vyhrál Fanda Ledeckej‘, já byl druhej’. V tý době to u nás nikdo nejezdil, bylo to takový zpestření. Přišlo mraky lidí. Pak jsme si ty šroubky udělali všichni a byla to dobrá zimní příprava. Ty jarní soustředění byly super na rozjetí.“

 

Odchod z vojny i z Rudé hvězdy

Jako leader prvoligového céčka dostal šanci v extraligovém áčku. Coby junior se v nejvyšší soutěži představil v květnu na svém domácím stadiónu. Oslavy třiceti let pražské Markéty sice zřejmě jubileum prvního závodu předběhly o dva roky, avšak na okázalosti jim to pranic neubralo. Stadión praskal ve švech, byť většina diváků byla přilákána televizními kamerami a tvářemi populárních osobnostní showbusinessu účinkujícími v pořadu Jedeme dál.

„Jel jsem juniora,“ vzpomene si Jan Hruška. „Stadión byl úplně narvanej‘, všude mraky lidí, televize natáhla tisíce diváků. Devětaosmdesátej‘ byl pro mě rok. Jel jsem krátkou, dlouhou a trávu. A neměl jsem žádný zranění. Nesmíš mít žádnou zlomeninu, to pak dva měsíce stojíš a během těch šesti měsíců, co se jezděj‘ závody, je to velká pauza.“

V devětaosmdesátém se Jan Hruška objevil i na dlouhodrážním ovále v Mariánských Lázních. „Viděl jsem to na Markétě, kluci to jezdili, měli jsme tam motorky,“ objasňuje, jak se k této disciplíně dostal. „Vyfasoval jsem motorku a jel. A to samý na trávě.“

V září 1989 byl proto bezprostředním svědkem, kterak se ve Vysokém Chlumci jako druhý mistr republiky na travnaté dráze posadil Zdeněk Schneiderwind. „Když jsem měl nafasovanou motorku na dlouhou, jel jsem i trávu. Líbila se mi, v Chlumci to byl začátek. Bylo to podmáčený, bláto a hluboký díry, že jsi chytil motorem o zem.“

Na sklonku září se Jan Hruška ještě jednou objevil v sestavě RH Praha „A“. Finále mistrovství republiky družstev ve Svitavách sledovaly televizní kamery, aby se staly svědky neuvěřitelně vyrovnané podívané. Dlouhou vedl VTJ Racek, aby senzační výsledek vzal za své v poslední sérii, kdy vrchu nabylo pardubické SVS před oběma pražskými celky. Jan Hruška byl na postu juniora. Jako takový absolvoval dvě jízdy se svými vrstevníky, v jejichž cíli byl pokaždé za vítězným Bořivojem Hádkem.

Za pár dnů již Jana Hrušku čekal civil, který v jeho případě rozhodně nebyl vytoužený. „Na Rudý hvězdě už pro mě nebylo místo,“ vysvětluje, proč se mu na rozdíl od většiny ostatních vojáků z vojny příliš nechtělo. „Skončil jsem jako junior a přestoupil do Čakovic. Mně se tam hrozně líbilo, stadión byl úžasnej‘ a dráha pěkná. Tam se mi jezdilo hezky. Mšeno, Chabařovice, Čakovice. Tyhle červený a technický dráhy jsem měl radši než velký ratejny jako Pardubice nebo Praha. To samý Svitavy, ty byly hezký.“

 

Životní výsledek ve Kbelích

Čakovice se od časů vítězství v Poháru Světa motorů v prosinci 1967 propadly postupem let na ligový chvost. Byly na něm i v devadesátém roce. Jan Hruška s Jiřím Petráskem pro ně získaly takřka polovinu bodů, co ostatních osm závodníků dohromady. Ani oni dva ovšem nezabránili výprasku v posledním závodě skupiny A ve Slaném, v němž celé družstvo dalo dohromady všeho všudy sedm bodů.

„V říjnu 1989 jsem přišel z vojny a začal jezdit za Čakovice,“ vrací se Jan Hruška ke zlomovému bodu své kariéry. „Nafasoval jsem motorku, druhou jsem měl svoji a ještě jsem z klubu získal jednu motorku na dlouhou dráhu.“

Z pátého místa prvoligové skupiny pro Čakovice nikam dál cesta šampionátem nevedla. Velkou chybou v kalendáři sezóny 1990 bylo zrušení přeboru ČSR. Zatímco jeho slovenský protějšek zašel o rok později na jezdecké úbytě, českým plochodrážníkům výkonnostního středu nemohly být dva čtvrtfinálové podniky ranku mistrovství republiky adekvátní náhradou. Naštěstí pro Jana Hrušku v Čakovicích pořádali dost pouťáků. Ovšem nejlepšího výsledku dosáhl na trávě ve Kbelích.

Mistrovství republiky na travnaté dráze bylo roku 1990 vskutku jedinečné. A to nejen tím, že jej AMK Čakovice uspořádal jaksi nad plán. A že původnímu dvojdílnému seriálu přibyl další mítink na základě přání Československé televize, která z něj chtěla vysílat přímým přenosem. Dva předchozí ročníky ve Vysokém Chlumci měly jen jediný závod, který se konal dle klasického rozpisu jednotlivců. Ve Kbelích přišla ke slovu dlouhodrážní formule se šesti závodníky u pásky každé rozjížďky.

„Byly to super závody,“ komentuje Jan Hruška, který ani jednou nechyběl ve finálové jízdě, své tehdejší páté místo. „Napůl motokros, ale bylo to hezký. Tráva je nádherná, je to rychlý a hodně na fyzičku. Jak ji nemáš, po dvou kolech se ti samy otevřou ruce a končíš. Je to škoda, že se už u nás nejezdí, udělat to někde na louce, by nemusel bejt‘ problém. Ale je otázka, jestli by byli lidi. I mistrák na dlouhý je i z cizinců.“

Každopádně Jan Hruška ve Kbelích v devadesátém neviděl travnatou plošinu naposledy. „Po iks letech jsem jezdil s Windem jako mechanik,“ tvrdí. „A pak i s Lubošem Tomíčkem, s ním jsem byl i na mistrovství světa v Kumle… Už pár let se pořád kolem plochý dráhy motám.“

 

V plném tempu v ponožce

V juniorském věku se Jan Hruška nikdy nedostal ke startu v mistrovství Evropy či světa své věkové kategorie. Paradoxně když si na letišti ve Kbelích vyjel reprezentační vestu v evropském šampionátu na trávě, musel ji odmítnout.

„Nebyly podmínky, abych jel, už jsem nebyl v Rudý hvězdě, nebyly na to finance,“ říká. „Venku jsem jel jen Teterow v devadesátým roce. To je ale trávovej‘ motokros. Hrozný, hlavně to zábradlí kolem tratě. Skoky, zatáčky nejen doleva, ale i doprava. To bylo zajímavý, ale spíš motokros než plochá dráha. Zkusíš to jednou a ono to stačí. Hodně tam ale jezdil Venca Matuna.“

Sezóna 1991 byla poslední, kdy si diváci vpisovali do svých programů jméno Jana Hrušky.  „Jel jsem pár závodů a skončil jsem,“ říká. „Už nebyly peníze. Začal jsem stavět barák, byl jsem ženatej‘ a potřeboval jsem peníze jinde. V Čakovicích ti něco dali, ale z osmdesáti procent sis to platil ze svýho. Dostal jsi gumu a to bylo všechno.“

A tak loni v létě uběhlo přesně čtvrtstoletí, kdy Jan Hruška naposledy projel ovál plochodrážním smykem při prvoligovém klání Liberec vs. Čakovice. „Od roku 1991 jsem na tom neseděl,“ přitakává. „Chtěl bych se svýzt. Ale jak není síla, jel bych jen dvě kola. Letos jsem chtěl o rozlučce, že by mi Smetyš půjčil motorku. Jenže mě bolej‘ záda, tak z toho nakonec sešlo.“

Dnešním fanouškům jméno Jan Hruška již moc neřekne, avšak tvář někdejšího pražského a čakovického závodníka jim bude dozajista povědomá. „Ve Mšeně jsem každej‘ rok na prvního máje,“ svěřuje se a ještě jednou se vrací do své vlastní závodní éry. „S Rudou hvězdou jsme tam jezdili hodně trénovat, já míval na starosti sanitku. Mívali jsme tam i soustředění juniorský reprezentace. Udělaly se kontrolní závody, finále jsem jel já, Jéňa Holub, Bořík Hádek a Šigi (Jan Schinágl – pozn. redakce). Dohodli jsme se, že z poslední zatáčky to zabalíme, abychom projeli cílem všichni stejně. Nakonec nás Milan Špinka seřval, že jsme nezávodili až do cíle.“

I když jeho závodní příběh dospěl až ke svému konci, Jan Hruška si vybavuje další a další zážitky. „Ve Mšeně nás trénoval i starej‘ pan Holub,“ usmívá se nad šálkem čaje ve svém motolském bytě. „Nechal nás jezdit bez levý boty jen v ponožce. Byla to tréninková metoda, abys nedával tu nohu na dráhu. Start a jeden a půl kola naplno.“

Jan Holub nejstarší měl vskutku úspěch. „A to ti garantuju, že tu nohu fakt dolů nedáš,“ je Jan Hruška rozhodně přesvědčivý. „A naučíš se ten styl. To byla specialita starýho Vrkouna, ten to vymyslel. Jo, to byly zlatý časy. Jeden rok jsme bydleli na stadiónu vedle hospody, další rok v Mělníku v kempu a do Mšena jsme dojížděli. A jednou jsme bydleli na náměstí u Lva. Abychom se rozhejbali, běhali jsme až na stadión. Byla to tréninková dráha Rudý hvězdy, to nemělo chybu, i dneska tam rád jezdím.“

 

Stále na ploché dráze

Protože Jan Hruška nepatří mezi závodníky, po nichž jakoby se po skončení kariéry slehla zem, potkáte ho v ochozech poměrně často. „Chodím se hodně dívat,“ souhlasí. „Markéta, Mšeno, Slaný. Byl jsem na mistráku v Plzni, to byly hezký závody. V Mariánkách jsem byl loni jak na mistráku, tak na mistrovství světa. Pořád jsou všude stejný lidi jako posledních třicet let.“

Sedm kompletních sezón strávil v sedle, avšak plochou dráhu sleduje bezmála půl století. „Po závodech jezdím pořád, na to se nedá zapomenout,“ říká a dodává, že stále udržuje kontakt se svými někdejšími soupeři. „S Vrkounem se navštěvujeme i mimo, s Boříkem Hádkovým se vídám taky, dělá ve Štěrboholský na pumpě.“

 

Plochodrážní kariéra Jana Hrušky (*2.10.1968) v zrcadle času:

1984	debut při předkvalifikaci MR juniorů 1985 v Pardubicích: skupina C 4., skupina D 3., společná klasifikace skupin D+E 6.
1985	2.liga: RH Praha „C“ 3. (Jan Hruška v šesti závodech 28 bodů z celkových 204 bodů klubu celkem); MR juniorů: skupina B 11. (Zohor 10., Březolupy 11., v Liberci závod zrušen, Chabařovice 10.); Pohár osvobození: RH Praha „B“ 2. ve skupině B a 4. ve finálové skupině); předkvalifikace pro MR juniorů 1986: (Praha): vítěz skupiny A
1986	2.liga: RH Praha „C“ vítěz skupiny B (Jan Hruška 26 bodů ze 148 bodů týmu celkem), 2. ve finálové skupině C (Jan Hruška ve třech závodech 5 bodů z celkových 10); MR juniorů: 5. ve skupině B (Čakovice 5., Slaný 4., Liberec 11., Chabařovice 5.), finále 17. (Slaný NS, Praha NS, Svitavy 8., Březolupy 13.); předkvalifikace MR juniorů 1987 (Pardubice): 5. ve skupině C; Pohár míru a přátelství: traťová rezerva závodu ve Mšeně
1987	1.liga: RH Praha „C“ 3. ve skupině A (Jan Hruška ve dvou závodech 12 bodů ze 144 bodů celkem, zraněn ve druhém závodě v Čakovicích), malé finále 1.ligy RH Praha „C“ vítěz (Jan Hruška v jediném závodě v Březolupech 9 bodů ze 149 bodů klubu celkem); kvalifikace pro MR jednotlivců 1998: semifinále skupina A náhradník 17. (Chomutov 2 body, Plzeň 0 bodů); mistrovství republiky juniorů: 4. ve skupině A (Žarnovica odvolána, Březolupy 2., Kopřivnice 6., Svitavy 5.); finále 9. (Plzeň 7., Chabařovice 6., Březolupy 10., Svitavy 14.)
1988	extraliga: Juniorský výběr ČSSR 4. (Jan Hruška v jediném závodě 3 body ze 109 bodů klubu celkem); 1.liga: RH Praha „C“ 4. ve skupině A (Jan Hruška v jediném závodě 3 body ze 110 bodů klubu celkem), malé finále 1. ligy: RH Praha „C“ 4.; Ligový pohár: náhradník závodu ve Svitavách; MR juniorů: pro zranění nestartoval; předkvalifikace MR juniorů 1989: Březolupy – druhý ve skupině B
1989	extraliga: RH Praha „A“ 3. (Jan Hruška v jediném závodě 4 body ze 112 bodů celkem); 1.liga: RH Praha „C“ 2. ve skupině B (Jan Hruška ve třech závodech 27 bodů ze 160 bodů celkem), finále 1.ligy: RH Praha „C“ 4. (Jan Hruška nestartoval), finále MR družstev Svitavy: RH Praha „A“ 3. (Jan Hruška 4 body z 30); Pohár Světa motorů: 22. (Svitavy NS, Plzeň NS, Chabařovice 16., Čakovice NS); kvalifikace pro MR jednotlivců 1990: semifinále skupina A 13. (Slaný 14., Chabařovice 8.); MR juniorů: vítěz skupiny B (Liberec 3., Mšeno 1., Kopřivnice 1. Žarnovica 1.); 7. ve finále (Praha 7., Chabařovice 11., Svitavy 7., Pardubice 6.); MR dlouhá: 21.; MR tráva: 8. (Vysoký Chlumec); 3. v Ceně Avie v Čakovicích, 3. v celostátním podniku juniorů v Čakovicích, 9. v Memoriálu Zdeňka Kudrny v Mariánských Lázních, 6. při Poháru MNV Čakovice
1990	1.liga: Čakovice 5. ve skupině A (Jan Hruška 22 bodů z 64 bodů družstva celkem); Pohár Světa motorů ČSAK: náhradník závodu v Čakovicích – 16.; MR jednotlivců: čtvrtfinále 14. (Kopřivnice 7., Čakovice 6.); MR tráva: 5. (Praha-Kbely 6. – 6. – 5.); 3. při Ceně ZPA v Čakovicích, 7. v Poháru Chabařovic, 9. v Ceně Avia v Čakovicích
1991	1.liga: Čakovice 4. (Jan Hruška ve třech závodech 17 bodů z 317,5 bodů klubu celkem); MR dlouhá: 10. (Mariánské Lázně 10. – 11.)

Foto: Karel Herman, Lubomír Hrstka, archív Jana Hrušky a archív autora

Madonna di Campiglio – 13. a 14. ledna 1996
Otázka, kdo byl prvním reprezentantem slovenské ploché dráhy na pódiu mistrovství světa či Evropy, má zdánlivě jednoduché řešení. Pohled na rozesmátého Martina Vaculíka, který v půli července roku 1997 dorazil jako divák na Městský stadión do Žarnovice na český přebor tříčlenných družstev se zprávou o vítězství v evropském semifinále devatenáctiletých, zůstal v paměti všech přítomných.  Jenže ono to tak snadné není. Už v časech federálního státu si evropský vavřín přivezl Gašpar Forgáč. A Martin Vaculík ve chvíli svého lotyšského triumfu již měl za sebou světové pódium při juniorském šampionátu v Herxheimu.  Prvními reprezentanty samostatného Slovenska na světových stupních vítězů se ale před dvaceti lety stali Moravané Jaroslav Gavenda ve Wiener Neustadtu a ještě před ním Jaromír Lach v alpském středisku Madonna di Campiglio.

 

Na počátku bylo prošlápnuté křídlo

I když jsme Jaromíra Lacha přestali vídat za řidítky plochodrážních motocyklů počátkem ledna 2005, kdy se k nám na zamrzlé dráze divišovského stadiónu vrátily po jedenáctileté přestávce závody na ledové ploché dráze, kopřivnický matador jezdí v jedné stopě i nyní ve svých dvaapadesáti. Zalíbení našel v enduru a to i včetně jeho extrémních forem. Proto by se dalo předpokládat, že mu první motocykl přistavily sudičky již ke kolébce. Chyba lávky!

„Byl jsem vášnivý modelář,“ uvádí sám všechno na pravou míru. „Žili jsme v rodinném domku a já si ve sklepních prostorech lepil letadla. Jednoho dne jsem sušil křídlo v prádelně. Otec něco hledal a šlápnul mi do něj.“

A tak se někdy okolo poloviny sedmdesátých let u Lachových v Dobroslavicích, vesničky u Ostravy přestal otáčet svět. „Přišel jsem ze školy,“ pokračuje Jaromír Lach. „A viděl, že mám rozšlápnuté křídlo. Naštvalo mě to, tak jsem všechny modely naplnil benzínem a zapálil je. Mamka brečela, ať to nedělám.“

Jenže benzín měl sehrát svou roli v životě Jaromíra Lacha i poté, co v letech své školní docházky zapálil letku svých modelářských výtvorů. „Bylo mi nějakých třináct a sehnal jsem si Stadióna,“ dostává se k prvnímu motocyklu svého života. „Otec byl motoristicky založený. Líbilo se mu to, ale jen do té doby, než se mu začal ztrácet benzín (smích).“

Jeden moped ovšem závodníka ještě nedělá. „Z jednoho Stadióna jsem jich měl najednou sedm,“ usmívá se Jaromír Lach. „Dokonce jsme udělali i motokrosovou verzi. Postupně jsem se přes Pionýry dostal k motokrosovým motorkám. Bydlel jsem v Dobroslavicích a jezdil v motokrosovém klubu v Hlučíně.“

 

Ledařská osa Ostrava – Kopřivnice – Hlučín

Hlučín, městečko poblíž Opavy, které po první pruské válce roku 1742 připadlo na bezmála tři století Prusku, figurovalo v plánek kopřivnického klubu coby dějiště ledařských závodů. Jenže to bylo až počátkem devadesátých let. Přesto však mělo kariéru mladého motokrosaře nasměrovat směrem k ploché dráze. Avšak pojďme popořadě, jak plynul čas.

„V nějakých mých dvanácti letech jsme byli na výstavě techniky v Ostravě a byl tam divišovský stánek, kde měli plochodrážky,“ líčí Jaromír Lach, kterak se prvně potkal na vlastní kůži s plochou dráhou. „A taky ledovku. Já se jí strašně bál. Vzal jsem si prospekt, přilepil jsem si ji nad postel a každej‘ den se na ni díval. Jak jsem se jí bál a dorůstal jsem, dal jsem si za cíl, že jednoho dne na ní budu jezdit.“

Jenže o devatenáctiletého Jaromíra Lacha se zajímala vojenská správa, jež mu na dva roky střihla zelené sukno. „Přesvědčení sílilo,“ říká Jaromír Lach, že se ani po 730 dnech vojančiny z ledového snu neprobudil. „Až jsem se vrátil z vojny, kamarád mě nasměroval do kopřivnického klubu, kde by tu ledařskou motorku měli mít. Přijel jsem sem, doporučení jsem měl na Emila Ondrašíka. Zkontaktoval jsem ho na stadiónu a řek‘ mu, že bych chtěl jezdit ledy. On se usmál, abych se prý nejdřív svez‘ na škvárovce. Vysvětlil mi, že kdo zvládne škvárovku, zvládne i ledovku.“

Argumenty kopřivnického plochodrážníka zněly uším motokrosaře dychtícího po ohřebovaném speciálu logicky. „Měl jsem s sebou motokrosové věci a on mi nabídl, ať se svezu hned,“ vrací se Jaromír Lach ke dni, v němž potkal plochou dráhu. „Půjčili mně motorku. Za jedno kolo jsem asi čtyřikrát spadnul. Z motokrosu jsem byl zvyklej‘, že když se padá, musí se držet spojka. Takže jsem jel dál, než mě zastavili. Mysleli, že se jen svezu, ale já už chtěl jezdit smykem.“

Jaromír Lach se záhy dočkal i vysněného ledařského speciálu. „Při dalším setkání v Kopřivnici padlo, že ledařskou motorku má Petr Kroček,“ pokračuje Jaromír Lach. „Byl to dobrej‘ motokrosař a chtěl jezdit i ledy. A bydlel v Hlučíně.“

 

Motokrosař v plochodrážním ráji

Nicméně Jaromír Lach musel své ledařské ambice ještě odložit, avšak záhy si jeho jméno začali psát do svých programů návštěvníci podniků na klasické ploché dráze. Polovina osmdesátých let nezastihla tým AMK Tatra Kopřivnice ve zrovna oslnivé fazóně. Devět let po svém vyřazení z extraligy se propadl až na samotné dno druhé ligy 1985.

Deset bodů Zdeňka Tesaře, v němž by ovšem tehdy nikdo nehledal budoucího světového finalistu, z červencového Zohoru bylo pro ostatní kopřivnické závodníky nedostižným výkonem.  Z druhé ligy se Kopřivnice dostala, až po jejím sloučení s vyšší divizí. Avšak ani v první lize nehrál tým ze severní Moravy první housle.

„Po asi třech návštěvách v Kopřivnici mi už dali škvárovku motorku,“ vrací se Jaromír Lach do oné doby. „K tomu byly náhradní díly, ať si to opravím a příště už přijedu se svou motorkou. Do té doby jsem si v motokrosu všechno platil sám a najednou mi dali všechno včetně paliva! To bylo neuvěřitelné!“

Roku 1987 se do československé první ligy prvně zapojil i Jaromír Lach. O historii sportu levých zatáček měl jen malé povědomí. A tak se dodnes traduje historka o jeho souboji s Alešem Drymlem při prvoligovém klání ve Svitavách. Pardubický velikán kvůli možnosti startů v zahraničí musel oželet nejen reprezentaci, ale také republikové šampionáty. První liga s vestou svazarmovské Zlaté přilby proto byla východiskem. A když od něj Jaromír Lach dostal za vyučenou, v depu všechny pobavil hláškou, že ten Dryml je asi nějakej‘ dobrej‘.

„Začínal jsem se škvárou,“ odvíjí však Jaromír Lach niť našeho vyprávění směrem k ledovým oválům. „Zajel jsem do Hlučína za tím Kročkem a motorku našel pod okapem úplně rezavou. Postupně jsem si ji pomaličku oživoval, byl to hodně starý dvouventil, co možná pamatoval ještě Švába.“

Úspěšný závodník však mnohdy potřebuje také šikovné ruce, které Jaromír Lach měl, a ochotu experimentovat. „Motorka s hřebíkama byla,“ připouští, že získání motocyklu bylo teprve jedním z prvních kroků, aby se posadil do jejího sedla. „Duše ale byly popraskané a já nevěděl, jak se sundává plášť. Tak jsem kolem omotal drát a začal jezdit. Nevěřil jsem, že to na ledě drží, ale drželo. Mezitím jsem jezdil škváru, ale všechno se mělo výrazně změnit.“

 

Z kbelského letiště na Sibiř místo Londýna

Bod zlomu přišel s rokem 1990. V říjnu se AMK Čakovice postaral o dodnes málo doceněné pokračování mistrovství republiky na travnaté dráze. Jeho předchozí dva ročníky viděl Vysoký Chlumec. Nicméně čakovičtí organizátoři využili plochu sportovního letiště ve Kbelích ke stavbě improvizované dráhy, která umožnila použití klasického rozpisu pro dlouhé ovály.

Místo dvaceti jízd po čtyřech účastnících jako doposud se do boje o mistra republiky pustila osmnáctka borců, kteří na rošt jezdili po šesti, a jejichž souboje gradovaly až ve finále. Navíc po dvojici víkendových závodů v sobotu a neděli projevila Československá televize zájem o další přímý přenos. A tak se na trávu do Kbel vypravili závodníci potřetí.

Jan Schinágl sice ve finále druhého závodu upadl, avšak v tom třetím dokázal svou ztrátu od Václava Milíka snížit natolik, že se finálová rozjížďka stala nejen jejich duelem o vítězství v závodě, ale i o titul. Otec současného českého šampióna dal do hry úplně všechno, takže zlato připadlo jemu. Bronzu se zmocnil Daniel Boháč, ovšem nejvíc na sebe upozornil právě Jaromír Lach. Doposud prakticky bezejmenný kopřivnický závodník ani jednou nechyběl ve finále a v celkovém součtu mu patřila neuvěřitelná čtvrtá příčka!

„Když jsem jel trávu ve Kbelích, nikdo o mě nevěděl,“ vypráví Jaromír Lach, který ovšem sám tehdy netušil, že jej poslední travnatá dráha na českém území nasměruje směrem k vysněným ledům. „Milan Špinka mi tam řek‘, že bych moh‘ jet na soustředění na Sibiř. Jenže já měl nabídku od Angličanů, abych jel do Wembley veterány, byl to poslední rok, než stadión začali překopávat jen na fotbal.“

Pětice britských nadšenců, jejichž hlavou byl Mike Coombes z Oxfordu, se v sedlech historických motocyklů divákům v Československu představila už v devětasedmdesátém při Zlaté přilbě SNP v Žarnovici. „Přijeli za mnou do Kopřivnice,“ říká Jaromír Lach, který jejich startovní pole při žarnovickém závodě doplnil. „A já jim tady s jejich Douglasem ukazoval australský styl, a že jde jezdit s nohou vzadu.“

Po pádu železné opony nestálo cestě Jaromíra Lacha do anglické metropole nic kromě pozvánky na soustředění ledařů. „Měl jsem se rozhodnout jestli Wembley nebo Sibiř,“ usmívá se Jaromír Lach. „Hodně lidí mi dodnes říká, že znají hodně šílenců. Ale blba, co si vybral Sibiř místo Londýna, jen jednoho (smích).“

 

Bez medaile, o tři body od titulu

Kariéra nového ledaře byla nastartovaná. „Jel jsem k Mílovi Vernerovi do Dobrovice pro motorku,“ dostává se Jaromír Lach k období, kdy se jeho dětský sen o závodění s ošklivě zubatou motorkou měnil v realitu. „Bleskově jsem ji musel připravit na leteckou přepravu do Ruska. Pomoh‘ mi Petras (notoricky známá přezdívka Jiřího Petráska – pozn. redakce). S tím jsem začal. A pak mě pod svoje křídla vzal Standa Dyk.“

Ze svého prvního opravdového svezení na ledě si odnesl vskutku přehršel neskutečných zážitků. „Po listopadu 1989 se na nás na Sibiři dívali jako na vrahy, že jsme se vzbouřili proti nim,“ svěřuje se. „V Krasnojarsku brali jen Antona Klatovského a Standu Dyka. Bylo to v prosinci, zpátky nastal problém, že nemohli sehnat kerosin do letadla. Nevěděli jsme, jestli vůbec stihneme Vánoce.“

Hlavní účelem cesty bylo však rozjezdit se před sezónou a to se Jaromíru Lachovi povedlo náramně. Premiéru v mistrovství republiky na Dolním rybníku ve Svitavách proměnil v zisk osmé příčky. Ovšem o týden později ve Svratouchu si už šel na pódium pro zelený věnec. Antonín Klatovský sice ovládl Svitavy, ovšem Svratouch vynechal, protože ve stejný den startoval v mistrovství světa v Chemnitzu, jenž se ještě o tři čtvrtě roku dříve jmenoval Karl Marx Stadt.

Titul dobyl Stanislav Dyk, na post vicemistra se vyhoupnul nadějný junior Jiří Hurych, zatímco bývalý silničář Vladislav Kunc uhájil bronz před Jaromírem Lachem o pouhý bod. Napřesrok skončil Jaromír Lach pátý a vyjel si místo v mistrovství světa anno domini 1993.

„Dostal jsem šanci, ale skončil jsem poslední,“ vypráví Jaromír Lach o své účasti při kvalifikačním kole v italském letovisku Madonna di Campiglio. „Byl jsem vykulený, kde to vlastně jsem.“

Nicméně na domácí scéně mu všechno zpočátku hrálo do karet. Třetí den roku devadesát tři svíral okolí Větřkovické přehrady až sedmnáctistupňový mráz. Kdo si kvůli teplé klobáse sundal rukavice, mrazu za nehty se zbavil až doma. Přemrzlý led svědčil nejlépe Antonínu Klatovskému, který už tehdy disponoval odpruženým rámem.

Jaromír Lach skončil druhý. V termínu dalšího závodu ve Svratouchu dali Antonín Klatovský a Stanislav Dyk, v Kopřivnici třetí, přednost lukrativnějšímu startu na pouťáku ve Steingadenu. A Jaromír Lach byl šmahem hlavním favoritem na titul. Vysočina dala ledařům poznat svou přívětivou tvář, teploměr ukazoval přesně tolik dílků jako o čtrnáct dnů dříve v Kopřivnici, avšak v plusových hodnotách. A Jaromír Lach měl prožít den blbec.

Na úvod špatně odstartoval, v rozjížďce s číslem osm zůstal stát kvůli povolené matici osy zadního kola a na konec inkasoval nulu. Se sedmi body skončil sedmý, zatímco neporažený Jiří Petrásek nakročil ke svému prvnímu titulu. Ve Svitavách jej potvrdil, zatímco Jaromír Lach prohrál jen se Stanislavem Dykem. Přesto na něho žádná medaile nezbyla, od bronzového Vladislava Kunce jen dělil bod, od stříbrného Martina Patáka dva. A novopečený šampión mu unikl jen o tři body.

 

Licence cizí federace východiskem

Ztráta mistrovského titulu Jaromíra Lacha pochopitelně mrzela, obzvlášť došlo-li k ní díky bodovému rozdílu, který představuje vítězství v jedné jediné jízdě. „Ve Svratouchu mě vypadla v poslední zatáčce před cílem osa zadního kola,“ povzdechne si. „Tři body mi chyběly a přišel jsem o titul.“

Nicméně tehdy depem neduněly žádné rány a to nejen, protože na louce u rybníka nebylo, do čeho kopnout. „Mechanik Lumír (Morys, dlouholetý předseda kopřivnického klubu – pozn. redakce) z toho byl nešťastný,“ komentuje Jaromír Lach. „Ale já vždycky zastával názor, že za všechno si může jezdec sám. Já na tom jedu, já si rozbiju hubu. Je pravda, že jsem měl mechanika jen jako řidiče a pak na roztlačování.“

Jenže ztráta medaile se v kariéře Jaromíra Lacha projevovala i nadále, protože se pro něho nenašlo místo v reprezentaci ani pro sezónu 1994, ani 1995. „V té době rozhodoval Milan Špinka a asistoval mu Tonda Klatovský, toho uznávám nejvíc,“ přibližuje Jaromír Lach okolnosti první půle devadesátých let. „Oblíbeným termínem pana Špinky byly momentální forma a výsledky z minulých let. Podle toho se rozhodoval a mně řekl buď jedno, nebo druhé.“

Prokázat momentální formu nebylo snadné. Ledařských závodů nebylo nazbyt již před dvaceti lety. Kopřivnický klub plánoval pořádat dva mistrovské podniky, když kromě Větřkovické přehrady našel vhodnou lokalitu v již zmiňovaném Hlučíně. Jenže zimy byly v letech 1994 a 1995 mírné, takže se šampionát dočkal nucené přestávky.

Jaromír Lach překročil třicítku a nechtěl ztrácet závodnický čas. Jako východisko se nabízelo vzít si licenci jiné národní federace. K tomuto kroku se jako první uchýlili silničáři a motokrosaři z Jihoafrické republiky, jejichž vlast byla ostrakizována kvůli politice rasové segregace. Stále častěji hovořili o hodinách, které museli trávit na hranicích zemí nejen komunistického bloku, ale kupříkladu také Francie či Finska.

Angličan Andy Cusworth či Dán Kristian Praestbro zase našli motiv pro starty s německými licencemi v tvrzení, že kontinentální část kvalifikace mistrovství světa jednotlivců je jednodušší. Záhy však narazili na tvrdou realitu, když se nedostali ani do semifinále. O poznání úspěšnější byli až v devadesátých let Marvyn Cox a Simon Wigg, který závodil s nizozemskou licencí, aby měl víkendy klid od ostrovní ligy a mohl se soustředit na kontinentální pouťáky na dlouhé a trávě.

„Mapoval jsem, kdo nemá ledaře,“ vypráví Jaromír Lach o svém počínání najít federaci, jež by byla schopná mu zajistit místo ve světovém šampionátu na ledě a pokud možno i v evropském na trávě. „V Anglii se jednou za čas objevil exot na ledech. V tu dobu neměli jezdce, ale můj dopis zůstal bez reakce. Poláci mlžili, možná ano, možná ne.“

 

Kaše a snobové

Další na řadě byla Slovenská motocyklová federace. Předseda její plochodrážní komise Zdenek Repiský usedl v úterý 12. září roku 1995 ke svému psacímu stroji. Na jeho klávesnici vyťukal krátký dopis, v jehož řádcích potvrdil, že by start Jaromíra Lacha s licencí SMF byl možný, nicméně opatrně se vyptával na podmínky.

„Nevěřil jsem tomu,“ připouští Jaromír Lach, že po krachu jednání s Angličany a Poláky nebyl před kontaktováním Slováků přehnaně velkým optimistou. „Ale překvapivě svolili. Bylo to ale za podmínky, že po nich nebudu chtít vůbec nic. Jenom tu licenci a místo v mistrovství světa na ledech a v mistrovství Evropy na trávě.“

Co v Žarnovici slíbili, beze zbytku splnili. Jaromír Lach dostal místo v italské Madonně di Campiglio, kde před třemi lety vybouchl jako teplá láhev šampaňského. Ke všemu týden před odjezdem mu v prvním závodě českého mistrovství republiky nevyšlo vůbec nic. Mrznout začalo zničehonic a on mohl testovat motocykl až ve vlastním závodě ve Svratouchu.

Za těchto okolností se nikterak nepodivoval nad dietním ziskem čtyř bodů a celkovému jedenáctému místu. Chmurné myšlenky před cestou do Itálie umocňoval fakt, že letovisko v brentských Dolomitech nabízelo služby v cenách, které amatérskému plochodrážníkovi připomínaly hodnotu výnosného opiového pole. Proto se rozhodl nechat celý svůj tým doma. Své zelené Ducato dovedl jen do Olomouce, kde se nalodil do dodávky Stanislava Dyka, s nímž se dělil o náklady.

„V Madonně jsem byl podruhé,“ vrací se Jaromír Lach ke kvalifikačnímu kolu ledařského mistrovství světa před dvacet lety a připouští, že by v Alpách rozhodně nečekal podobné trable s ledem. „Bylo hodně teplo. Měli problém s ledem, svítilo sluníčko a bylo teplo. Nemohli jsme ani trénovat, jen jsme před první jízdou měli po dvou kolečkách a šli rovnou na start, ať ten led vydrží. Ale nevydržel…“

Sobotní program končil po třech sériích a Jaromír Lach prohrál jen se Stanislavem Dykem. „Místo ledu to byl vyloženě motokros,“ přibližuje detaily. „Šlo o to, abys měl odvahu a s motorkou nespad‘. Kašovitá trať, začaly se dělat díry. Museli přerušit závod a zasypávali díry chemií, co přivezli v pytlích, aby se to spojilo.“

Druhý den nabídl přesně tu samou podívanou. „Mně nikdy nejela motorka, ale hřebíky mi na té kaši seděly,“ popisuje Jaromír Lach. „Byl jsem schopný udržet se u lajny a ty kluky předjíždět. Nešly mi starty, to už ale jistě nevím.“

V neděli Jaromír Lach prohrál opět jen se Stanislavem Dykem. „Moh‘ jsem porazit i jeho, ale nechtěl jsem ho předjet,“ říká kopřivnický závodník dnes. „Byli jsme kamarádi a nechtěl jsem ho porazit. Ještě si vzpomínám, že horší publikum jsem už nikde jinde nezažil. Byli tam jen hosté z hotelu, seděli na lehátkách, opalovali si huby a na nás se dívalo jen asi šest lidí. To je snobská oblast, kam se jezdí za turistikou a lyžováním.“

 

Světové pódium

Po sobotě byl Jaromír Lach třetí, protože vedle Stanislava Dyka nepoznal hořkost porážky ani Viktor Sidorenko. V neděli se však běloruský závodník propadl na třetí příčku. A Jaromír Lach vyskočil na druhý stupínek pódia a stal se prvním zástupcem Slovenské motocyklové federace na stupních vítězů plochodrážního závodu ranku mistrovství světa vůbec.

„Když jsme se se Standou vraceli, dostali jsme se na signál českého rozhlasu,“ vybavuje si Jaromír Lach. „Hlásili, že Standa měl velký úspěch, a že do semifinále postoupili i Petras, Paty a Vatikán. O Slovákách nic. Tehdy se říkalo, že Slováci jsou nacionalisti, ale Češi jsou to samé.“

Svého úspěchu si dodnes považuje, avšak na druhou stranu kvůli němu nestrká nos až do oblak. „Nebylo to žádné extra vítězství,“ stojí oběma nohama na pevné zemi. „Podmínky nebyly regulérní a byla to shoda okolností. Ale je pravda, že se historie neptá a každý si přečte jen výsledkovou listinu.“

Z Madonny di Campiglio postoupil Jaromír Lach do semifinále v Assenu. Cestou do Holandska před branami divišovské Jawy jeho zelený ledařský speciál obdivoval i sám Simon Wigg vracející se z tradiční předsezónní tiskové konference s továrními závodníky, který se do Assenu jezdil dívat rok co rok.

Ovšem v Holandsku řešil Jaromír Lach patálie s tlumiči. Navíc po krkolomném pádu Vladislava Kunce, jemuž v plné rychlosti na rovince uletěla spodní část přední vidlice i s kolem, si technický komisař na české závodníky zasedl. A kopřivnickému ledaři zakázal startovat s pneumatikou, kterou si na Assen připravil.

S licencí SMF Jaromír Lach startoval posléze i dalších dvou letech. „Bylo zajímavé, že další sezónu po Madonně mě sám pan Špinka kontaktoval, ať jedu za Čechy,“ usmívá se. „Pak jsem za ně jezdil, něco jsem už uměl, ale stejně mi ujížděl vlak.“

 

Na domácím ledařském kolbišti napořád bez medaile

Ve Francii mu roku 1998 dokonale vybílili dodávku, když si z ní na dvacet minut odskočil s manželkou na pláž. Skončil s trávou a v následujícím roce jel naposledy i na krátké dráze. Soustředil se na ledy, avšak s nimi mu paradoxně kolidovala dakarská rallye, jíž několikrát absolvoval coby doprovodný motocyklista.

„Bez závodů jsi neměl šanci,“ připomíná Jaromír Lach soustavný nedostatek ledařských závodů. „Jezdil jsem mistrovství světa bez přípravy. Klatováci nebo Petras jezdili do Ruska, později do Švédska. Když jsme se potkali na dráze, byli o půl sezóny dál. Pokud jsi chtěl postoupit, musel jsi bojovat. Já se ale předtím třeba jen jednou svezl na přehradě a vyzkoušel si kola.“

Medaile v ledařském mistrovství republiky nebyla Jaromíru Lachovi nikdy souzena. V únoru 1997 ji měl opět na dohled. Jenže ve dvoudenním klání na Větřkovické přehradě mu Antonín Klatovský v dodatkové jízdě sebral bronz. Nutno dodat, že starší, protože v šampionátu debutoval i jeho stejnojmenný syn.

Jistě není bez zajímavosti, že o pouhopouhý bod za ním zaostal jakýsi Franz Zorn, tehdy ještě neznámý Rakušan. Když se účastníci rozjížděli v neděli večer do svých domovů, žádný z nich netušil, že příští ledy u nás budou až po osmi letech v Divišově. Během nich se Jaromír Lach představil fanouškům v roli plochodrážníka naposledy.

„Ledy je sport pro exoty,“ uvažuje. „Málo se svezeš, hodně se nacestuješ a moc času strávíš i v dílně. A hlavně je zima. Každopádně jsem rád, že jsem neměl za ty roky z ledů žádné zranění. Anděl Strážný měl hodně práce, ale vždycky to dobře dopadlo. Takže taťkovi můžu poděkovat, že jsem se dostal k motorkám a neskončil se zalepenýma rukama. Nejsem věřící, jsem ateista, díky Bohu, ale věřím na osud.“

 

Rekord bez epilogu

Již v dubnu 1996 se postavil na stupeň vítězů mistrovství světa také Jaroslav Gavenda při předkole šampionátu jednotlivců ve Wiener Neustadtu, který měl také licenci SMF. V tu dobu si Martin Vaculík sfouknul narozeniny se čtyřmi svíčkami, aby posléze našel zalíbení v otcových plochodrážních videokazetách a nakonec sám začal přepisovat slovenskou plochodrážní historii.

Ovšem výsledek Jaromíra Lacha z Madonny di Campiglio zůstává ve statistikách v zemi našich východních sousedů jako rekord podnes. A to nejen, protože nikdy předtím, ani poté neměla slovenská plochá dráha svého zástupce v mistrovství světa na ledě. Natož pak na pódiu.

 

kvalifikační kolo MS na ledové dráze 1996 – Madonna di Campiglio:

1. Stanislav Dyk (CZ) 18, 2. Jaromír Lach (CZ – SMF) 16, 3. Viktor Sidorenko (BY) 15, 4. Eduard Ivankov (RUS) 14, 5. Jürgen Liebmann (D) 13, 6. Jiří Petrásek (CZ) 13, 7. Martin Paták (CZ) 12, 8. Vladislav Kunc (CZ) 10, 9. Michajl Popov (LAT) 9, 10. Graham Halsall (GB) 7, 11. Gert Lampe (NL) 6, 12. Harald Mössmer (D), 13. Benny Winiger (CH) 3, 14. Sergej Fjodorov (RUS) 2, 15. Tony Carey (IRL) 1, 16. Frits Jansma (NL) 0

 

---

Reprezentační slovenský primát drží Gašpar Forgáč:

Prvním plochodrážníkem slovenské národnosti na stupních vítězů podniku ranku mistrovství světa či Evropy se stal Gašpar Forgáč. Stalo se tak v neděli 10. května 1987 při kvalifikačním kole evropského šampionátu juniorů v maďarském městečku Nyíregyháza. Žarnovický závodník skončil třetí, aby posléze přes semifinále na domácím ovále postoupil až do finále v Zielonej Goře, kde mu patřilo senzační šesté místo.

Šampionát do jednadvaceti let se svého povýšení na mistrovství světa dočkal až napřesrok. Jaromír Lach se proto stal prvním reprezentantem Slovenska na pódiu závodu ranku světového šampionátu nejen od vzniku samostatného státu k 1. lednu 1993, ale v celé historii vůbec. O zhruba čtvrt roku později jej následoval Jaroslav Gavenda svým triumfem v předkole mistrovství světa jednotlivců ve Wiener Neustadtu.

Prvním reprezentantem slovenské národnosti samostatné Slovenské republiky na pódiu mistrovství světa byl Martin Vaculík. V neděli 22. dubna 2007 porazil v rozjezdu o třetí příčku po prvním kole světového šampionátu juniorů v německém Herxheimu Fritze Wallnera a na stupních vítězů se mohl fotit s vítězným Chrisem Holderem a druhým Pawlem Hlibem.

---

 

Foto: archív Jaromíra Lacha, archív autora, archív Jana Hrušky, Karel Herman, Pavel Fišer, Lubomír Hrstka a Miroslav Klimsza