V cukrárně na náměstí v Bílině vám umí divy nejen se svou vlastní domácí šlehačkou! Ale najednou se dveře otevřou dokořán a malá místnost je rázem plná bratrů Svobodových. Stanislava a mladšího Jiřího. Rychle, spěchej, za pár minut je sraz. Na parkovišti pod Znělcovou horou, jak se také tady říká výraznému vrchu Bořeň. Již tu čekají Jaroslav Zobal a Petr Podhola, abychom si vyprávěli o dobách, kdy plochou dráhu pod Krušnými horami nezastupovaly pouze Chabařovice.
Tři kamarádi na speedwayA-Z:
V devětašedesátém pořídil dnes již neznámý fotograf v Polepech snímek tří plochodrážních kamarádů. Dnešní příběh Petra Podholy doplňuje dříve vydaná vyprávění Jaroslava Zobala a Josefa Kalouse.
Od pionýra k plochodrážnímu ESu
„Jezdil jsem soutěže a motokrosy na pionýru,“ vrací se Petr Podhola k úplným začátkům své kariéry motocyklového závodníka. „Měli jsme tu BISVAPI, což znamenalo Bílinský svaz pionýrů. Tady byl terén třeba v Teplicích. V Krupce jsme jeli soutěž a mně se cestou motorka rozbila.“
Tehdy se pochopitelně na takové podniky cestovalo po ose. „Zadřel jsem motor,“ vybaví si. „Rozebral jsem ho. Pístní kroužky! Jeden byl zdravej, tak jsem to spravil. Odjel jsem soutěž a ještě na se na tom pionýru vrátil domů.“
Krupka byla ale v půlce šedesátých let jednou z výrazných lokalit československé ploché dráhy, kde se pořádaly i vrcholné podniky kalendáře. V podhůří Krušných hor šlo prakticky o jedinou trať levých zatáček. Nejdek či Karlovy Vary skončily s koncem vlny závodů sériových strojů. Žatecká závodní historie byla rovněž minulostí. Chomutov čekal na první ze svých renesancí, provizorní ovál v ústeckém Bukově na zrození.
„V Krupce to byl atletickej a fotbalovej stadión,“ vybaví si Petr Podhola. „Moc hezkej. Depo bylo pod stadiónem, dnes tam stojí plaveckej bazén. Jenže jeden zapšklej dědek se postavil proti ploché dráze. Přitom tam byly pěkné akce. Třeba soustředění reprezentace. Luboš Tomíček si tehdy dal rozpůlené pingpongové míčky do očí. Když šly kolem ženský, bouchnul do nich, jako že by vypadly oči.“
Petr Podhola usedl prvně za řídítka plochodrážního motocyklu někdy okolo svých dvacet. „V dvaašedesátým,“ upřesní. „Táta Svoboda, řek‘, že bude trénovat v Žatci. Jel jsem tam s ním a poprvý jsem si na to sed‘.“
Vzestupy i pády
Mladý muž ale musel řešit zbrusu odlišné starosti než motocyklové závody. „Na vojně jsem si odsloužil dva měsíce navrch,“ pokrčí rameny. „Byl jsem u pohraničářů, sloužil jsem u Varnsdorfu, fungovalo tam staromazáctví. Pak mě odveleli na děčínskou brigádu, prdli mě na pojízdnou dílnu.“
Zkušenosti se mladému záklaďákovi měly chodit i v pozdějším životě. „Náš šéf byl kapitán, starej fronťák, domlouval nám kšefty,“ dozvídáme se. „Udělali jsme je, šli jsme na pivo a on nám rozdělil i zbytek peněz. Byl to takovej náš táta. Hlavně jsem dělal řemeslo. Prodloužilo se nám to, protože pohraničník sloužil šestadvacet měsíců místo běžných čtyřiadvaceti, ale já si na vojnu nestěžuju. Přišel jsem domů a zval bráchu na pivo. Nemůžu, nemám peníze. Otevřel jsem šrajtofli a byla plná.“
Známé plochodrážní historické prameny poprvé zaznamenaly jméno Petr Podhola v šestašedesátém. Program kontrolního a vyzývacího závodu v Polepech závodníka z Bíliny uvádí v kolonce se startovním číslem pět. Zda se jednalo skutečně o jeho první závod, netuší dnes ani on sám.
„Nevzpomenu si, není mi už šestnáct,“ říká. „Je to už šedesát let zpátky a já už nevím, co bylo včera. Jsem po operaci srdce, měnili mně chlopeň, v únoru to bylo přesně rok. Pořád jsem jezdil za Ústí. Od začátku do konce. Když nebyly závody, byly srandy. A taky úrazy.“
Ty bohužel k ploché dráze patří jako tmavá noc k oslnivému dni. „V Kopřivnici jsem hákem proříz‘ mantinel,“ souhlasí. „Měl jsem zlomenou patní kost. Jindy jsme jeli v Chabařovicích. Lehnul jsem, přejel mě Pepík Fišer. Vzadu na hlavě jsem měl díru.“
Návštěva nemocnice byla nevyhnutelná. „Doktor mi ránu zašil,“ pokračuje Petr Podhola. „A říká, zůstanete tady. Jenže já měl dole auto a v něm manželku. Tak to jo. Odjel jsem domů a hodinu měl okno.“
Pacient přišel záhy k rozumu a poznání, že rány do hlavy se nepodceňují. „Druhej den jsem šel zpátky do nemocnice a ten stejný doktor mě vyhodil,“ přiznává, že se se zlou potázal. „Včera jste mně utek‘, nemám se s váma, o čem bavit.“
Nejen klika od gramofonu se točí a točí
Plochodrážníci z Ústí nad Labem na území svého města marně hledali azyl, který našli v Polepech nad dohled od Litoměřic. „Po vojně jsem tady začínal,“ vrací se na práh své opravdové plochodrážní kariéry. „Vyrobil jsem Čochtana. Z rámu Manet a motoru dvěstěpadesátky péráka. Udělal mi sání do esíčka, naplnil jsem to dentakrylem, byl to motor Slávy Fajta. Nováčkové na to sedli a zkusili si plochou dráhu, vyrobil jsem to v garáži a jezdilo to.“
Čochtan stál mimo jiné i na počátku kariéry Jiřího Štancla a doba si ostatně různé improvizace přímo vyžadovala. „Jarda Smoček vozil plochodrážku postavenou v sajdkáře,“ poslouží příkladem. „Já zase neměl, na čem jet do Chomutova. Půjčil jsem si dvěstěpadesátku péráka a motorku dal za něho. Jednou jsem šel za tátou, ať mi půjčí auto. Na co? Máme závody… Tak to zapomeň. Kdybys jel za holkou, tak jo, ale na plochou dráhu ne, na to zapomeň.“
Naštěstí pomohli starší kolegové. „Táta Svoboda měl předválečného mercedes sto sedmdesátku,“ můžeme se těšit na další historku. „S mechanikem Slávou Fajtem jsme jeli do Polep. Motorky jsme měli na vlečňáku. Přijíždíme do Velemína. Je tam vlečka? ptal se řidič. Jo. Najednou rána. Vlečňák se utrh‘ a opřel se do stromu:“
Přes bývalé závodníky se daly sehnat také věci, jež u nás byly nedostupné. „Od Richarda Janíčka jsem koupil kombinézu,“ přibližuje Petr Podhola. „Jeli jsme ze závodů s panem Volfem a stavili se u něho. Jen jsem plácnul, jestli nemá kombinézu. Měl a já ji koupil.“
Zážitků byla spousta. „Měli jsme kámoše v Mikulově,“ dozvídáme se. „Když se jelo v Břeclavi nebo v Březolupech, přijel za námi s vínem. A po závodech nás pozval k sobě do sklípku. Do Chomutova jsem vzal gramofon s klikou. Východní Němci tam chodili na tanečky. Každou chvíli se objevil nějaký z nich, ať zatočím klikou. A já točil a točil.“
Život je prostě nádherný a musí se prožít naplno. „Na soustředění v Polepech jsme šli vedle do Encovan krást májku,“ máme tu další zážitek z úst hrdiny našeho článku. „Pepa Kalous řek‘, že ji tam mají. Dorazili jsme o půlnoci a šli do akce.“
Nechat si ukrást májku je pro její stavitele obrovská potupa. „Najednou se rozsvítila světla,“ dostáváme se do finále. „Štěkal pes, dokonce se střílelo. Dvoumetrovej plot jsem přeskočil, ani nevím jak. Utíkali jsme a sešli se až po pár kilometrech. Pepa brečel, že tam zapomněl tátovu pilu.“
Vždycky Ústí
Severočeská plochá dráha nemá prozatím rozkrytou svou historii tak dokonale jako v jiných klubech. „Vždycky jsem jezdil za Ústí,“ vyznává se Petr Podhola. „Od začátku až do konce. Skončil jsem, že jsem byl starej. Mrzelo mě, že jsem nezačal dřív.“
S jeho jménem se setkáváme ve výsledkových listinách národní kvalifikace, tehdejší obdoby současného přeboru, či volných podnicích. Ale především v ligových kláních. Ústecký celek nemohl chybět při Poháru Světa motorů, jímž se k nám roku 1967 vrátilo pravidelné zápolení plochodrážních družstev.
Severočeši tehdy skončili druzí ve skupině B za žižkovskou Viktorií, která se nakonec v prosincovém finále pyšnila porážkou Rudé hvězdy. Napřesrok se liga do Československa vrátila oficiálně a Ústečané byli druzí. V sezóně 1969 třetí. Bronz dali rovněž po přechodu ke stylu čtyřutkání v jednasedmdesátém.
Paradoxně na podzim v kvalifikaci spadli do nižší první ligy. Mezi elitu se vrátili až roku 1990 jako Chabařovice. Ach, Chabařovice. V současné době se zde plochodrážní pětistovky prohánějí jednou do roku díky nadšení hrstičky pořadatelů. Před půlstoletím bylo nutno areál doslova vyrvat bažinám a samotní závodníci přikládali ruku k úspěšnému dílu.
„Makali jsme jako čerti,“ ví své Petr Podhola. „Z běžné práce jsme šli rovnou do práce na ploché dráze. Ani domů jsme ani nechodili. Makali jsme, pořád jsme dělali na stadiónu a neměli čas se ani svýzt na plochodrážní motorce.“
Přesto z ligy neodstoupili, byť před jejích dílem smekáme ještě dnes. „Dělali jsme si vlastní antuku,“ přibližuje jeden z budovatelů chabařovického plochodrázního areálu. „V elektrárně v Trmicích bejval kladíkovkovej mlejn. Odvezli jsme ho na stadión. Zjistili jsme, že je to vlastně šrot. Fungoval jako mlátička. Ukradli jsme cement, ale antuka byla.“
Svérázné financování fungovalo a neslo výsledky. „Z Plynáren jsme dostávali šrot,“ poskytne Petr Podhola další detaily. „Ten jsme prodali a mohli jsme si koupit díly na motorky. Taky nám dávali metyl a na rok i žuka. Jenže ta hranatá polská dodávka byla vrak. Sed‘ jsem do ní a rozjela se mi přední kola na obě strany. Naštěstí se to nestalo za jízdy.“
Všechno má svůj čas
Dílo se povedlo. O tom ví každý, kdo se někdy na plochou dráhu do Chabařovic vydal. Naposledy letos v červnu. Při tradičním Memoriálu Jiřího Hurycha si organizátoři vzpomněli, že před devětačtyřiceti lety se zde závodilo poprvé. Při jednom z prvních klání, kdy startovní listinu zaplnila nejen československá, ale i polská a sovětská esa po mistrovství světa, nechyběl ani Petr Podhola.
„Odstartoval jsem na jednoho Poláka,“ usmívá se. Oním borcem s bílou orlicí na vestě nebyl nikdo menší než Edward Jancarz a na startovním roštu s nimi stáli také Václav Verner a jeden z bratří Gordějevových. „Jel jsem jako první. Lidi se mohli zbláznit. Lek‘ jsem se a upad‘ ještě v první zatáčce.“
Léta běží, běží a nejdou zastavit. „Kdyby se to chtělo vrátit,“ zasní se muž, jehož i osmi křížkům navzdory provází vitalita, kterou postrádá i leckterý třicátník. „Nevím, co bych dělal. Asi bych byl ještě rozpustilejší.“
Petr Podhola dnes neobjíždí závod za závodem jako kdysi, ale přesto je v plochodrážních ochozech k zastižení. „Byl jsem na Zlaté přilbě v Pardubicích,“ pochlubí se. „Byl jsem na Tomíčkově memoriálu v Praze, chodím do Chabařovic.“
Plochodrážní kariéra Petra Podholy (*15.9.1943) v kostce:
| 1966 | ve startovní listině programu kontrolního a vyzývacího závodu v Polepech osmého května je u startovního čísla pět uvedeno: Petr Podhola, Bílina. Výsledky nejsou známé |
| 1970 | Ústí nad Labem 4. v 1. lize (detaily nejsou známé); podkomise PD ÚAMK jej uvádí jako druhého náhradníka pro první kolo národní kvalifikace se zkomoleným jménem Petr Podhoda |
| 1971 | Ústí nad Lbem 3. v extralize, z kvalifikace o extraligu 1972 se odhlásilo, detaily nejsou známé |
| 1972 | Ústí nad Labem 4. v 1.lize skupiny A (detaily nejsou známy); národní kvalifikace ČSR – Petr Podhola 16. v prvním kole v Kopřivnici |
| 1973 | Ústí nad Labem 4. v 1.lize skupiny A, postup do skupiny D, tam 4. (detaily nejsou známé); národní kvalifikace ČSR – Petr Podhola 16. v prvním kole v Čakovicích; III: Cena Podřipska v Polepech (umístění?) |
| 1974 | Ústí nad Labem startuje v 1. lize skupiny A (detaily nejsou známé); národní kvalifikace ČSR – Petr Podhola náhradník v prvním kole v Březolupech (DNR), 15. ve druhém kole v Ostravě |
| 1975 | Chabařovice 5. v 1. lize (Petr Podhola nestartoval); semifinále MR jednotlivců – skupina B (Petr Podhola 14. jako dráhová rezerva závodu v Polepech); Pohár ČSR 7. (Břeclav 6. Březolupy 12. Chabařovice 4., Liberec 16.); kvalifikace o MR jednotlivců 1976 – skupina A celkově? (Chabařovice 12. Chabařovice 14., Kopřivnice?, Březolupy?) náhradník mezinárodního závodu v červenci v Chabařovicích |
| 1976 | Chabařovice 5. v 1.lize (Petr Podhola v jediné rozjížďce 0 bodů z 95 bodů týmu celkem) |
