Liberec – 20. listopadu
V šampionátu juniorů skončil jedenáctý, když se na výsledku podepsala absence ve třetím klání v Pardubicích. V devatenáctkách však atakoval stupně vítězů a v juniorských družstvech vybojoval s Filipem Šiterou stříbro. Dařilo se mu i na ligové bázi a to obzvl᚝ ve druhé polovině sezóny. Liberecký závodník v mšenských službách Věroslav Kollert v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z mimo jiné rozebral své výkony v uplynulém roce, pokusil se o srovnání motorů od třech producentů, svěřil se, co právě dělá, a samozřejmě zodpověděl i dotazy našich čtenářů. Těm také nabízí zaslání své podepsané brožurky nebo autogramkarty.


speedwayA-Z: „Ve městě pod Ještědem je sněhová kalamita, plochodrážní ovály osiřely a do začátku nové sezóny zbývá ještě minimálně pět měsíců. Co je v současnosti hlavní náplní tvých dnů?“
Věroslav Kollert: „Zatím jsem odpočíval. Určitě si zimní přestávku zkrátím lyžováním. Když je takováhle vánice jako dneska, už se těším. Jezdím do Bedřichova na sjezdovky. Na běžkách jsem byl jen dvakrát. To není pro mě. Ty lyže totiž jedou, kam nechci já. Nedá se na nich zatáčet, skákat, nic. Když jedeš do kopce, klouže ti to dolů. Taky chodím každej den do školy. Jsem ve druháku na autoelektrikáře a zatím je to pohoda. Letos už na šroubkách jezdit nebudu. Není to ono. Navíc jsem si v březnu zbytečně dal do držky. Jel jsem po zadním, propadl se pode mnou led a já z toho vypadl. Viděla mě babička s mámou. Říkaly, že jsem udělal dvě salta a motorka ještě víc.“

speedwayA-Z: „Koncem sezóny jsi se objevil s italským motorem GM od Antonína Kaspera. Proč jsi se rozhodl změnit značku pohonného agregátu a jak jsi s ním spokojený?“
Věroslav Kollert: „Prostě zkouška techniky. GM by měl víc vydržet, tak kvůli tomu. O cenu se já nestarám. Starám se jen o to, aby to na dráze jelo, jak má. A zatím to funguje dobře a jsem spokojenej. Ještě to nemělo naštěstí poruchu. Ale jezdil jsem s tím jen chvíli. Stuhu a všechny další závody, takže dohromady asi šest. Poruchy se dějou, jsou to závodní stroje. Do GM se ale leje dražší olej, takže už jen kvůli tomu by to mělo vydržet dýl.“

speedwayA-Z: „Jako jeden z mála závodníků jsi poznal motory BM, Jawa i GM. Dají se navzájem porovnat?“
Věroslav Kollert: „Každej rok, co jezdím plochou dráhu, jsem měl jinej motor. Ale napsat přímý srovnání, se mi zdá takový o hubu. BM mi ale neseděly. Nejelo to, jak jsem potřeboval. Motor měl sílu, což by bylo dobrý na silnici nebo sprinty. Zabere a zatlačí, pak se to však nerozjíždí. Jawa se z výjezdu naproti tomu rozjížděla pořád. Až to do dalšího nájezdu bylo strašidelný. GM však jede úplně jinak. Startuje a jede pořád. Jawa a GM jsou tak hodně podobný. Ale každej motor má něco.“

speedwayA-Z: „Před Tomíčkovým memoriálem v Praze jsi se objevil v závodě plochodrážních nadějí. Kromě plochodrážního půllitru jsi startoval i na motokrosové osmdesátce. Přitom ti je mnohdy vytýkáno, že máš z motokrosu špatné návyky a dokonce i oblečení…“
Věroslav Kollert: „Když na to přijde, motokros budu jezdit pořád. Už jsem do něj totiž dal tolik, že by byla škoda se na to úplně vykašlat. V motokrosovém oblečení jsem jezdil od začátku a teprve koncem sezóny jsem letos měl půjčenou kombinézu. Rozdíl jsem ale nepoznal. Akorát se do ní hůř obléká a není v ní taková zima. Prej v motokrosovejch kalhotech kloužu ze sedačky, říká Tonda Kasper. Ale já v motokrosovejch hadrech nevidím problém, motorka se v nich dá ovládat. Ale na motokros nemám motorku, tak nelze nic plánovat. Navíc jsem se teď byl svýzt v Polsku a neobjel jsem ani pět kol. Řidítka mi vypadávala z ruky. Ono se to možná nezdá, ale jak to pravidelně nejezdíš, je to dost znát. A na tý Markétě to nebylo dobrovolně. Donutili mě jet (smích). Já si jen v tréninku chtěl skočit ten skok. Jenže jim chyběl jeden do rozjížďky a tak mě přemluvili. Oproti těm čtyřicetikilovejm klukům však se mnou ta osmdesátka s mejma šedesáti kilama vůbec nejela. Ta motorka je už na mě mrňavá, takže ten závod byl prostě hrůza. Motokrosový závody na stadiónu byly dobrý. Určitě pro diváky. Skákalo se tam a jezdci byli ve vzduchu, což na plochý dráze není.“

speedwayA-Z: „Vzhledem k věku jsou tvým nosným programem juniorské závody. V jednadvacítkách jsi skončil jedenáctý, když jsi jeden závod vynechal. Jak na letošní juniorský šampionát budeš vzpomínat?“
Věroslav Kollert: „Moc to neprožívám. Závody se jedou, když se jedou, po sezóně už to nemá zas tak cenu je hodnotit. Už se to nezmění. Když to bylo špatný, bylo to špatný, když to bylo dobrý, bylo to dobrý. Začínalo se ve Slaným. Tam to vůbec neskáče a maj tam dobře připravenou dráhu (smích). V Březolupech byla dobrá dráha, i když ta zadní zatáčka se většinou rozbije. S tím se však musí počítat. Do Pardubic jsem nejel, neměl jsem se tam jak dostat. Teď už ale mám řidičák, takže je to v pohodě. Zatím sice jen na malý auto, ale už se
pracuje i na náklaďáku. V Kopřivnici to drncá. Nějaký jednotlivý zážitky ze závodů si nemůžu pamatovat, když jich jezdím tolik. V Plzni si vybavuju ten problém s rozhodčím. Pod tu petici jsem se však nepodepsal. Do politiky se nepletu. Stejně už nechtěli tu rozjížďku změnit, tak proč se dál hádat. A ty lidi, co podepsali, že nechtěj jet v Praze, tam jeli. Takže to byla zbytečná komedie. Já v Praze málem porazil Filipa. Jenže jsem si najel na venek, že to tam pojede. Ale nejelo a navíc jsem očesal pěknej kousek těch prken. A celkově? Když nejde o bednu, není to zajímavý. A co mi k ní chybí, nevím. Asi se zúčastňovat závodů, i když ten juniorák jsme spíše brali jako trénink. Ke konci sezóny jsme ho už nechtěli dojet. Nemělo to cenu kvůli velké bodové ztrátě.“

speedwayA-Z: „V českém mistrovství devatenáctiletých jsi za bronzem zaostal o jediný bod. Už víš, kde jsi ho ztratil? A jaké jsou tvé ambice na rok 2005, když řada soupeřů kvůli věků skončí?“
Věroslav Kollert: „Někde na dráze (smích). V první jízdě přede mnou dojel Luboš Tomíček a to bylo asi vono. Kdybych byl před ním, byl jsem na bedně já. Chvíli jsem před ním dokonce i byl, jenže on mě předjel. A pak ještě Tonda Galliani. Ale to by už tolik nevadilo, kdybych byl před tím před Tomíčkem, vyšlo by to. Jenže to je to „kdyby“. Závody byly jako ostatní, pěkný a vyrovnaný. Jestli se to příští rok pojede v Plzni a odpoledne, je to v háji kvůli startu. Tam totiž svítí přímo do očí. Filip Šitera kvůli tomu na lize úplně zrušil motorku. Možná to chtělo postavit vejš ty garáže, protože je to opravdu nebezpečný. Ovšem je to pro všechny stejný. A ambice na tenhle závod těžko odhadovat, je to ještě skoro rok.“

speedwayA-Z: „V šampionátu juniorských družstev si Slaný na začátku sezóny vypracoval náskok, který se vám s Filipem Šiterou už nepodařilo eliminovat. Avšak ukázali jste, že mistři se porazit dají. Proč jste je neporazili také v celkové klasifikaci?“
Věroslav Kollert: „To opravdu nevím. Neporazitelnej asi není nikdo, jenže oni byli lepší. Jel jsem skoro všechny závody. Když jsme stáli, nastoupil jsem za někoho jinýho. Už jen proto, abych i tak mohl Slaňákům sbírat body. Nešlo samozřejmě jen o Slaňáky, ale taky o
kohokoliv jinýho. A člověk se podíval i na Slovensko. Byla tam pěkná dráha. Tvrdá, klouzala a jelo se na ní lehce. Příští rok ještě nevím, s kým bych měl jet. Ještě se to nedohodlo. O tom se bude jednat až na začátku sezóny těsně před závodama.“

speedwayA-Z: „Loni jsi jezdil v páru s Matyášem Hlaváčkem, letos s Filipem Šiterou. Dají se jako kolegové ve dvojici porovnat?“
Věroslav Kollert: „S Filipem jsme jeli každej sám za sebe. Když už bylo potřeba si pomoct, pomohli jsme si. Filip je na to dobrej. Mates však byl strašně nebezpečnej. Asi ještě neuměl tu motorku uřídit. Ve Slaným mě dvakrát poslal do prken jenom tím, že byl pode mnou. A úplně zbytečně jsme tak přicházeli o body. Filip byl v tomhle směru lepší. Všechno bylo v pohodě. Párkrát jsme do sebe na dráze taky strčili, ale to už se nedalo nic dělat. Navíc když je to jenom málo, nevadí, hodně už jo.“

speedwayA-Z: „V extralize jsi se objevil až koncem sezóny. Od začátku jsi však bodoval. A speciálně na tvé neoblíbené dráze ve Slaném jsi mohl zaznamenat svůj nejlepší výsledek, nebýt dvou pádů. Proč jsi do extraligy nenaskočil dříve? A jak se ti v ní líbilo?“
Věroslav Kollert: „Dali mě tam, až když Filip Šitera odejel pryč. Dřív mě prostě nenasazovali. Nejdřív jsme se měli střídat, ale pak jel on. A nakonec nás do Prahy dali oba dva! Ale tohle nemá cenu řešit. Oni si to tak v klubu prostě rozhodli. Ve Slaným ta dráha nezklamala. Spadnul jsem ve třetím kole z druhýho fleku. A pak ještě jednou. To už ale nebylo dráhou, to byla moje blbost. V půlce zatáčky jsem nespadnul ani, když jsem se učil jezdit. V extralize to bylo pěkný. Jezdili tam okolo mě hodně rychle (smích). Kromě Tomáše Suchánka. Dvakrát jsem s ním jel a dvakrát ho porazil. Extraliga mi ale chybět nebude, přijdou jiný závody. Stejně ty lidi jezděj i jinde, takže je pořád šance se s nima potkat.“

speedwayA-Z: „Nakonec Mšeno ve své nejlepší sezóně o extraligový statut přišlo. Ovšem v první lize to nebylo s vaším celkem opět příliš valné. Pouze jedny stupně vítězů a opět ve Slaném. Co se to s vámi dělo?“
Věroslav Kollert: „Nevím, to si nějak nepamatuju (smích). V tom Slaným nevím, co se dělo. Měl jsem tam dvanáct bodů. Asi to nějak sedlo. A taky Praha tam byla slabší. Jinak k tomu není už co říct! Možná to bylo i tím, že Mšeno nevypsalo žádný motivační finanční bonus (smích).“

speedwayA-Z: „Na podzim jsi absolvoval Zlatou stuhu a kromě toho jsi se v roli druhého náhradníka objevil v Tomíčkově memoriálu. Jak na tebe atmosféra těchto podniků zapůsobila?“
Věroslav Kollert: „V depu se člověk k těm hvězdám nedostane. Bylo ale zajímavý koukat na ně, jak se připravujou. Nevíš, jak kdo jede, ale to se pozná hned. Na to se většinou nemusí dlouho čekat. Závody to byly pěkný. A ten ohňostroj v Praze taky. Určitě bych si to chtěl zopakovat, když to půjde. Na reprezentační start si totiž asi ještě chvíli počkám. Uvidíme příští sezónu, jak to pojede.“

Věroslav Kollert děkuje:
„Všem lidem, co mi umožňujou věnovat se tomu, co dělám. Nebudu je jmenovat, nechci na někoho zapomenout, protože to se nedělá. A firmám GRS spol. s r. o., AUTOPROFI v. o. s., RK Mělník s.r.o., Farid Comercia s.r.o., Kooperativa pojišovna a.s., A.RAYMOND a PEKM-PRETL.

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:
Jiří Benda: „Chtěl bych se Věroslava zeptat, zda ve svých plánech do blízké budoucnosti má britskou ligu. Mně se zdálo, že třeba Jaroš a Tomíček byli na pravidelném výkonnostním vzestupu, ale od doby, kdy začali zajíždět do Anglie, jakoby se jejich vzestup zpomalil… Únava či co?“
Věroslav Kollert: „V současné době se určitě nechystám nikam daleko od domova. Mám však plány, jak naplnit celou sezónu závody. To se bohužel vždy nedaří. Sponzoři také chtějí vidět svoji reklamu a ta v daleké britské lize nebude. Postupně budujeme kompletní zázemí sportovního týmu a můj čas určitě přijde. Únava padá na každého a cestování to určitě podporuje. Chci se plochou dráhou bavit a to i s diváky. Nemám rád, když lidi nefandí. Rád se předvádím.“

Zdena Pániková: „Plochá dráha se mi zdá jako hodně adrenalinový sport. Když vidím, jak závodníci jedou tělo na tělo, běhá mi mráz po zádech. Říkám si, že to musí být hrozně odvážní chlapi. Je to tak? Znají taky strach? Jaký je poměr mezi chladným rozumem a touhou vítězit?“
Věroslav Kollert: „Rád se předvádím a rád reaguju na lidi. Soustředění na jízdu má každý závodník jiné. Když jsem se učil chodit, také jsem padal. Zázemí, které mám, mi umožňuje některý věci řešit… A pak je radost, že to klaplo. Adrenalínek pracuje. Každý člověk má strach, ale já, když ho hledám, tak se přede mnou schovává.“

Petr Horáček: „Chtěl bych se zeptat Věroslava Kollert na stadión v Liberci. Vznikne tam i tým, který bude jezdit ligu? A přestoupí pak Věroslav Kollert ze Mšena?
Odpovídá Věroslav Kollert starší: „Začnu od konce. Věrouš ze Mšena nemusí nikam přestupovat, protože je volný jezdec, který má svůj stadión, na kterém by rád ukázal, co umí. Stadión by měl být v roce 2005 schopen pořádat závody. Současný stav na stadiónu – je navezená červená dráha, hotový plastový mantinel, před dokončením přístupové cesty a signalizace. Bohužel vše narušuje rychle se kazící počasí. S týmem se zatím nepočítá, a to hlavně z důvodů současných předpisů pro konání závodu v České republice. Nic ale není nemožné a již v minulosti Liberec jel svou vlastní soutěž a musím podotknout, že velmi úspěšně. Důležitá však je pomoc od fanoušků – dává to ohromnou sílu do další práce.“

Nabídka Věroslava Kollerta:
Věroslav Kollert nejenže čtenářům magazínu speedwayA-Z odpověděl přímo prostřednictvím vložených komentářů, ale nabízí také fanouškům, kteří si o to napíší, zaslání své prezentační brožurky nebo pohlednice s vlastnoručním podpisem. Zájemci mohou psát na e-mail grs@volny.cz.

Foto: Pavel Fišer a Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz)

Pardubice – 19. listopadu
Letošní sezóna byla jeho dalším krokem na cestě vzhůru. Prokázal, že synonymem jeho jména nejsou jen hrozivé pády, a z juniorů svého ročníku to dotáhl suverénně nejdál. Jak v jednadvacítkách, tak v devatenáctkách skončil mezi nejlepšími osmi. Nejvýraznější výsledek však přišel v podobě bronzové medaile z juniorských družstev, kterou dokázal uhájit i bez účasti Tomáše Suchánka ve všech závodech. Kromě toho se však zabydloval rovněž v seniorských šampionátech, především v lize. Sedmnáctiletý pardubický závodník Hynek Štichauer je dalším, který magazínu speedwayA-Z poskytl exkluzivní rozhovor. Ten svými dotazy mohou opět ovlivnit také naši čtenáři.


Hektické období mnoha závodů v rychlém sledu za sebou vystřídal listopadový klid. „Sychravého podzimu využívám k práci ve škole, abych získal náskok na jaro, až to zase vypukne,“ prozradil svou náplň současných dnů Hynek Štichauer. „Začal jsem pracovat i na motorkách a honit fyzičku. Už se také těším, až zamrzne a vyrazíme s Pavlíkem Fuksou na šroubky.“

Chcete-li Hynku Štichauerovi položit nějakou otázku, můžete tak učinit jednoduchým vložením svého dotazu do komentáře tohoto článku. Rozhovor je naplánován na příští neděli a uzávěrka čtenářských příspěvků je v pátek 26. listopadu ve 12:00.

Foto: Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz)

Praha – 13. Listopadu
Pětadvacet let je věk hotového plochodrážníka. Plzeňského rutinéra Petra Vandírka však stejná doba dělí od okamžiku, kdy nastartoval svou aktivní kariéru. Osud mu dopřál skvělé okamžiky stejně jako krizové momenty. Přesto však dodnes dokáže řadě svých soupeřů řádně zamotat hlavu. Dvaačtyřicetiletý borec v exkluzivním rozhovoru pro náš magazín mimo jiné s nadhledem zhodnotil svou letošní sezónu, zavzpomínal na plochodrážní začátky a poprvé veřejně hovořil o nelehkém období, kdy před deseti lety opouštěl pražský Olymp.


speedwayA-Z: „Mohli bychom se vrátit do doby před čtvrtstoletím, kdy jsi se sportem levých zatáček začínal? Vzpomeneš si ještě, co tě tehdy přitáhlo do sedla plochodrážního motocyklu?“
Petr Vandírek: „To vím přesně. Bylo to z nudy. Hrával jsem hokej a plochou dráhu sledoval jen v televizi. Naši na to chodili, ale mě to nebavilo. Ale jednu sobotu jsem neměl co dělat a jel jsem s nima do Slanýho. Bylo vlhko a zrovna tak voněl ricinový olej. A mně to učarovalo. Hned druhej den jsem šel na Markétu se zeptat, jestli by mě vzali. Jenže už mi bylo osmnáct a pan Mičán mně řekl, že už jsem starej. Vzali mě ale v Čakovicích. A po dvou, třech měsících přišla pozvánka z Markéty. Byl to špičkovej klub a já tam šel rád. Bydlel jsem na Petřinách, takže to bylo blíž než jezdit do Čakovic, i když tam byli dobrý lidi jako Standa Klenovec nebo Míla Černý. Na Markétě jsme tou dobou začínali čtyři – Tonda Kasper, Honza Limport, Pavel Fišer (dnes je fotografem magazínu speedwayA-Z – pozn. redakce) a já. My mladý jsme byli v jedný dílně, ve druhý byly hvězdy. Chodili jsme je obdivovat. Mým prvním závodem byla asi nějaká první liga. Na detaily si moc nevzpomínám. Ale hlavně si pamatuju, že tou dobou byl dobrej Luboš Jedek. Jednou takhle v Kopřivnici jedu, on mě předjel a hned mi dal rovinu. Ale v zatáčce najednou koukám, tady brejle, tady rukavice, protože si tam Luboš ustlal. Měl talent. Nikdy neudělal prasárnu, vždycky nechal místo. Za spoustu věcí vděčím taky Luboši Tomíčkovi. Dělal mi motory. Třeba na světový finále na dlouhý mi udělal speciální píst jen na jeden závod. Jednou za mnou přišel pan Červinka z Jawy s nabídkou místa fabrikovýho jezdce na dlouhou. Byl jsem tehdy devátej na světě, ale odmítl jsem. Od Luboše jsem nemohl odejít, nedalo mi to. A ve finále jsem byl pětkrát po sobě. Dnes jsem u Ládi Dvořáka a tam jsem taky spokojenej, i když už sílu jeho motorů nedokážu tolik využít.“

speedwayA-Z: „Tvoje kariéra je nesmírně bohatá, pokud se týká počtu závodů i záběru disciplín. Máš nějaký závod, na který vzpomínáš nejraději?“
Petr Vandírek: „Povedenejch závodů bylo spousta. Nejpovedenější by byl ten, kde přišel úspěch. Vzpomínám na kontinentální finále ve Wiener Neustadtu, kde jsem se rozjížděl a postoupil. Přijet na světový finále je nádherný. Přijdeš do šatny a jseš tam s Hansem Nielsenem. Prostě nádherný! Nebo jednou v kontinentálním semifinále v Rusku. V první jízdě jsem tam vybouchl a nakonec všechno vyhrál. Spousta dobrejch závodů byla taky v Německu, Polsku nebo Anglii. Před prvním závodem v Exeteru jsem se dohadoval s Vencou Vernerem. Začal mě přesvědčovat, a si dám dunlopky. Ale já byl zvyklej na barumky. Šel jsem na první jízdu a hned tam vymrsknul tři body. A vyhrával jsem i pak a nakonec měl dvanáct bodů. A Venca pak chodil a říkal, podívejte se, jak jsou barumky dobrý. Povedenej závod byla taky Zlatá přilba, když jsem vyhrál malý finále. Nebo Golden Gala v Itálii. Prostě velký závody, kde se mi dařilo. Ale vybrat jeden konkrétní? Nevím, nevím. Fakt to nemůžu říct. Na spoustu závodů mám dobrý vzpomínky. Teď jsem starší a přicházej i ty horší, kdy nemám tolik bodů. Hlavně mě ale mrzely ty závody, kdy jsem v mistrovství světa nepostoupil. Ale ten postupovej klíč se mi pořád líbí víc než dnešní Grand Prix. Takže mezi mý špatný závody patří takový ty nepostupový. Nebo poslední dobou, když nezajedu. Třeba loni v Německu chtěli, abych přijel už o den dříve. Volil se totiž kapitán a oni zvolili mě. A já měl na závodech defekt a pád a jen čtyři body! Naštěstí to však byl jen tenhle jeden závod a já to pak napravil. A blbý byly i ty závody, kde se něco stalo. Měl jsem toho dost. Koleno v Německu, rameno v Žarnovici, ruce… Tenhle tejden jsem byl na operaci s rukou. Naštěstí mám doktora, co mě vždycky dal dohromady.“

speedwayA-Z: „V roce 1986 jsi poprvé a naposledy dosáhl prestižního finále mistrovství světa jednotlivců v Chorzowě. By jsi splnil kvalifikační kritéria a z kontinentálního finále ve Wiener Neustadtu jsi postoupil jako pátý, kvůli povinné kvótě jednoho domácího Poláka jsi nakonec plnil úlohu náhradníka. Jak na tebe atmosféra závodu zapůsobila?“
Petr Vandírek: „Byl jsem rád, že jsem se jako náhradník svezl. Udělal jsem jeden bod ze dvou jízd. Beru to tak, že jsem začínal v devětasedmdesátým. V osmdesátým jsem si zlomil nohu, další rok zase. A dá se říct, že až v třiaosmdesátým jsem závodil doopravdy. Vyhrál jsem juniory a postoupil do velkýho mistráku. Nebylo snadný se tam dostat. A v roce 1986 jsem byl ve finále. Už o rok předtím jsem se dostal do kontinentálního finále v Pockingu. To se bralo jako neúspěch, protože se tam dostalo hodně Čechů a nikdo nepostoupil. Já byl sedmej a byl jsem rád, že jsem se tam vůbec kvalifikoval. V Chorzowě bylo blbý, že pršelo. A dráha nic moc. A víš, byl jsem mladej kluk, ze všeho vyvalenej. A dostal jsem se tam, kam se jiní nedostali. Když ale světový finále jednou ochutnáš, chceš zase, i když se to nepovede. Já si to nahradil aspoň ve finále družstev a na dlouhý. A že jsem byl náhradník? Všechno zlý je k něčemu dobrý. A jak jsem řekl, spousta lidí se tam nedostala vůbec.“

speedwayA-Z: „Dlouhá léta jsi hájil barvy RH Praha, později nástupnického Olympu. Před deseti lety však na tebe jednoho říjnového dne čekali Pražané při finále domácího šampionátu dvojic v Plzni marně. Nakonec jsi se s klubem rozešel a objevil se v Plzni. Co tě k tomuto kroku vedlo?“
Petr Vandírek: „Nastala taková situace. Je fakt, že jsem ty dvojice měl jet, ale je taky fakt, že vždycky jsem předtím odjel semifinále i finále, a že někdo jinej byl jen na soupisce a pak měl titul bez účasti. Já měl dobrý kontakty v Německu. A ve stejným termínu tam byly dobrý závody za dost peněz. Vítěz dostával taky motorku. A to by mi bodlo. Manželka totiž zrovna nabourala auto. Protože jsem vyrůstal v Praze, koupil jsem si zrovna předtím chalupu na venkově. Nikdo nechce zůstat dlužnej. Ty tři závody v Německu by mi spravily rozpočet a navíc tam byla i ta motorka. Petr Ondrašík mi podepsal povolení, možná nevědomky. Na mý rozhodnutí navazovala možná také další věc. Tu zimu jsem vyhrál seriál v Austrálii. Přišel za mnou Standa Dyk, že by tam rád další rok jel se mnou. On byl takovej cestovatel a sehnal na to sponzora. Vypadalo to, že celou Austrálii zaplatí všem třem. Jenže Milan Špinka tohohle sponzora převeksloval na jinýho závodníka a určitě ne zadarmo. A to by trenér jednoho družstva udělat neměl. A já se tohle všechno dozvěděl zrovna okolo těch dvojic. Byl to tak i můj truc. Zasekl jsem se a jel do Německa. První závod jsem vyhrál, ovšem ve druhým v sobotu už byl problém. Petr Ondrašík tam už posílal fax. Nějak jsem to ještě ukecal a jel, ale v tom třetím mě už kvůli dalším faxům z Prahy nenechali startovat. Už v pondělí jsem byl na Markétě na pohovoru. V úterý se jela extraliga a mě udělali náhradníkem, přestože jsem těch třináct bodů pravidelně dělal. Přijal jsem to. Vždycky jsem byl klubista a nikdy jsem neprodal žádnej závod, by za mnou třeba v Polsku chodili. Teď Praha prohrávala a Tonda Kasper se mě zeptal, jestli pojedu. Pak přišel i Milan Špinka. Měl blbou otázku, jestli pojedu určitě naplno. Já ty svý dvě rozjížďky vyhrál. Ve středu si mě Petr Ondrašík pozval k sobě nahoru, že musí vyvodit důsledky. Do určitý doby jsme se bavili v klidu. Přišel, že nejlepší bude se rozejít a nekoukat na sebe skrz prsty. Podepsal jsem výpověď a on otočil o sto osmdesát stupňů. Řekl, že všechno musím pod dozorem odevzdat, a že si odvézt nesmím nic, i když jsem tam měl i svoje vlastní věci. Ale naštěstí mechanik Hnidák byl férovej. Zachoval se jako člověk a nechal mě vzít si svoje věci. Na to rozhodnutí mělo asi vliv i to, že už předtím jsem na výboru vytáhl nějaký věci s uplácením. Kdo dal sto marek, dostal povolení jet do Polska na ligu a nemusel u nás na extraligu. Pak mě nenechali na Markétě ani závodit, ani trénovat. Pustili mě ale za peníze do Anglie. V klubu navozovali atmosféru, aby se se mnou všichni báli bavit. Chtěli za mě milión, nakonec se to usmlouvalo na sto tisíc. Na první extraligu jsem přijel do Plzně, ale přestup se podepsal až po závodech. Na Markétě mi vyčítali, že do mě vložili nemalé finanční prostředky a já jim je ničím nevrátil. To mně hodně vadilo, protože jsem byl ve finále MS jednotlivců, v družstvech i na dlouhý a šestnáctkrát se stal mistrem republiky.“

speedwayA-Z: „Olymp je však stále na špici a to i pokud se týká materiálového vybavení. Nelitoval jsi někdy svého rozhodnutí klub opustit?“
Petr Vandírek: „Bylo tam spousta lidí, co jsem měl rád. A jak jsem ti řekl, byl jsem klubista. Nikdy jsem se nestyděl, že Olymp je bejvalá Rudá hvězda. Pocházím ze čtyř kluků a nežili jsem si moc dobře. Prostě tak normálně. Z Prahy jsem vypadl s našima jen jednou za rok někam pod stan. Jinak jsem jezdil jen s hokejem, ale vzaly mě motorky. Naučil jsem se plochou dráhu a poznal jinej život. Mohl jsem si to dovolit, protože jsem v klubu všechno dostával. Když se režim otočil, měl jsem už jméno. Kdyby to bylo jinak, nemohl bych vůbec začít. Ale všechno jsem výsledkama klubu vrátil. Na pražský klub se vzpomíná hezky. Tím sportem se mi změnil život. Když jsem odešel z Olympu, musel jsem se začít starat. V Praze jsem měl plat a staral se jen o motorku. Přišly tak krušný chvilky, ale nelituju. Jen mě mrzí, jak pražský klub dopadá. Ty výsledky nejsou. Mají titul díky Bohoušovi Brhelovi, ale ten je taky starej. Příčiny vidím na trenérský práci. Pakliže trenér nemá výsledky, měl by se vyměnit jako v hokeji. Je pravda, že Milana Špinku nemám rád a mám na vůči němu averzi. Jenže on za deset let nemůže říct, že někoho vychoval. Ty mladý kluky totiž vychoval vždycky někdo jinej. A trenér není funkce za odměnu. Motoristickej sport je náročnej na čas a nikdo nemůže říct, že spěchá domů, jak to dělá on. Tahle tvoje otázka je těžká. Něčeho lituju, něčeho ne. Plzně nelituju vůbec. Lidi tam jsou dobrý a je vidět kus práce. Někam to tam vede. Nemají tolik lidí, tolik peněz, ale výsledky jsou vidět. Zdenda Simota jede stylově u nás v republice nejlíp a je v Plzni vychovanej.“

speedwayA-Z: „V roce 1995 jsi debutoval v britské lize v barvách Exeteru. Byla velká výhoda, že jsi do tohoto náročného kolotoče naskočil až jako zralý závodník?“
Petr Vandírek: „Určitě výhoda. Přišel jsem tam a hned byl vpředu. Deset, dvanáct bodů jsem dělal už od začátku. Uměl jsem startovat. V Anglii si připadáš úplně jinak. Lidi tě berou jako závodníka. Špatných bylo jedině těch 1650 kilometrů domů. Ale bylo to úžasný. Exeter je zvláštní dráha. Když jsem tam jel první závod o osm let dříve, v první jízdě jsem upadl a probudil se až v depu. Teď mi to ale šlo. Musel jsi hodně do prken. Skoro se do nich dostat zadním kolem. Když jsi to uměl, byla to výhoda. V Anglii je duch plochý dráhy, kterej není nikde jinde. Ani v Polsku. Tam se to na tribunách i pere a fanoušci soupeře ti nadávají. V Anglii však fandí sportu. Samozřejmě přejí domácím, ale dokáží ocenit i hosty. Něco takovýho je i v Německu. V Anglii jsem závodil dva roky. Ale to víš, měl jsem doma dvě děti. Byly tam i další faktory. Jako první u nás jsem začal jezdit ležáka. Když jsem přijel do Polska, vymrsknul jsem patnáct bodů. A hned to chtěli všichni. Ale na ležáku záleží, jak je udělanej. To na stojáku nebylo, u něj jsem měl univerzální převod. A ten druhej rok mi to s ležákama nesedlo a bylo to špatný. Jezdil jsem tedy stojáka. A v devadesátým šestým už v Anglii měli ležáka všichni a já se stojákem nestačil. Navíc jsem odcházel z Markéty. Dělal jsem tak čtyři, pět bodů. V klubu říkali, že to stačí, ale já odpovídal, že mně to nestačí. Navíc to bylo po období, kdy jsem měl úrazy. V Německu jsem si zlomil obě ruce najednou. Naštěstí byli Luboš Tomíček s Pavlem Ondrašíkem na mistrovství světa v Anglii, protože já tam jel sám bez mechanika. Když mně pak sundali sádry, bylo pondělí. Ve středu jsem jel s bráchou na chatu na Sázavu. A hned na to vyhrál semifinále mistrovství republiky jednotlivců na Markétě. Zdravotní problémy ale nechaly stopy. Dlouho jsem jezdil s ortézou, a až letos to byl první rok, co jsem závodil bez ní, protože mi překážela. Nikdy jsem se už do toho kolotoče úplně nevrátil. V Anglii je tak lepší začít později než brzo. Když tam kluci přijedou dřív, není to dobrý.“

speedwayA-Z: „Stejně jako v předchozích dvou sezónách bojovala Plzeň o postup do extraligy. Letos se jí to konečně povedlo. Jak bys letošní ročník první ligy charakterizoval?“
Petr Vandírek: „První liga na mě působí jako hrozně dobrá pro lidi. Pořád se to přetahuje. S Plzní jsme měli kolikrát špatný začátek, ale pak se to otočilo na naši stranu. Bylo to dobrý. Je vidět skvělá práce manažera. Venca Verner udělal opravdu hodně práce. Celá ta skvadra funguje dobře, a už jezdecká či ti lidé okolo. Je dobrý, že plzeňský klub není ovlivnitelný. Razí svou cestu. Plzeňáci mají vlastní hlavu a tou se řídí. Naše vítězství byly pěkný. Je příjemný, když se to nakonec stáhne na naši stranu. Třeba v květnu v Praze jsme byli na konci a najednou koukali, že jsme první. Ani nám to nepřišlo. Cizinci se bránit nemůže. V každý lize je. Jeden zahraniční jezdec je přínos i pro ostatní kluky, aby se snažili ukázat se. Dva už je dost velká přítěž pro klub. I Poláci to dali na jednoho a to je tam plochá dráha národní sport. Na rozšíření první ligy na další závody nejsou termíny. Je dobrý, že se dává dost závodů juniorům. Ty dvě kola první lize asi stačí.“

speedwayA-Z: „Začátkem podzimu bylo hodně rušno kolem baráže. Jaký je tvůj názor na všechno, co se kolem ní dělo?“
Petr Vandírek: „Nevím. Prostě to tak je. Těžko soudit, zda bychom Mšeno porazili. My jsme přijeli v sestavě jako na první ligu. Dráha v Plzni je jiná než všude jinde. Má svý kouzlo. Je užší a víc za roh. A poslední dva roky byla extrémně rozbitá. Jsem zvědavej na extraligu tam. Spousta kluků totiž v Plzni dlouho nejela. Nemůžu říct, zda Plzeň bude vyrovnaným soupeřem. Ale přišel mi fax, že jeden Němec by u nás v klubu chtěl jezdit. Jestli bude ta sestava, co se říká, mohli bychom s tím zamíchat. Uvidíme. Nemuselo by to bejt špatný. To ovšem ukáže sezóna.“

speedwayA-Z: „V semifinále šampionátu jednotlivců v Divišově jsi jel s velkým nasazením, ovšem technika byla proti. Pokusíš se do finále dostat příští rok?“
Petr Vandírek: „Asi stáří (smích). Měl jsem problémy se zapalováním. Musím ale bejt upřímnej, že bych do Kopřivnice nejel. Divišov jsem bral, že si zazávodím. Věděl jsem, že bych v Kopřivnici nezajel. Už je to přece jen pár let, co jsem tam vyhrával semifinále. Rád závodím, ale tam bych nezajel. A jestli pojedu za rok? Už jsem říkal, že asi jezdit nebudu. Jenže to jsem poprvé říkal už v roce 1989… Ono mě to ale baví. S tím jedu už do depa, ne s tím, že bych chtěl vyhrát. Když pak vyhráváš rozjížďky, chytne tě to.“

speedwayA-Z: „Zatímco do finále jednotlivců jsi nepostoupil a ani ho nejel, jak jsi řekl v předchozí odpovědi, v šampionátu dvojic přišel velký úspěch v podobě bronzu. Byla to první medaile pro klub na seniorské úrovni od legendárního extraligového triumfu v roce 1994. Ve Mšeně to tedy byl úspěšný večer, že?“
Petr Vandírek: „Mohlo to bejt ještě lepší, ale dobrý. Ve dvojici se Zdeňkem to bylo dobrý. Jede dobře, ale spousta mladejch kluků neví, jak se dvojice jezdí. Odstartujou a do první zatáčky jedou tak, aby se tam ostatní už nevešli. Snažil jsem se mu všechno vysvětlit. Něco pochopil, ale to dá hlavně zkušenost. Je přizpůsobivej, jede mu to, má dobrou techniku a podporu táty, což je důležitý. A ve Mšeně to táhnul hlavně on. Nejvíc mě hřálo, že Zdenda má ze třetího místa takovou radost. Překvapilo mě, že nám dali jen jeden pohár. Nechal jsem mu ho a on byl úplně unešenej. To mě těšilo ještě víc než ten výsledek.“

speedwayA-Z: „Po dlouhé pauze jsi se na konci září opět objevil na kilometrovém ovále v Mariánských Lázních. Čím tě dlouhé dráhy v minulosti oslovily? A čím letos? A jaká je tvá budoucnost v tomto odvětví?“
Petr Vandírek: „Dříve se v celým světě jezdila souběžně krátká i dlouhá. A my jsme to jezdili taky, navíc jsme byli zaměstnanci klubu. Učil jsem se dlouhou dva roky. Hrozně to bolí. Pak jsme s Lubošem Tomíčkem začali dělat motory a jelo to. Bavilo mě to, protože si myslím, že jsem se to naučil. Na stojáku jsi totiž musel mít větší cit do ruky. To jsi se nejdřív musel naučit na krátký, pak to teprve přišlo na dlouhý. Já jsem navíc dobře startoval. A všude. Jednou jsem na soustředění zkusil i ledy. Byl jsem první po startu. Přijel jsem ale do zatáčky a lehnul. Jen jsem slyšel, jak jedou kolem mě. A tak jsem to odtlačil zpátky do autobusu. A letos? Byl jsem v Austrálii na dlouhý a postavil si na to motorku. Závody se ale nejely. V den závodu totiž pršelo. Tak to byla spíš dovča, strávil jsem tam měsíc. Každýmu to přeju. Viděl jsem toho spoustu, ale Austrálie je nádherná. Tam bych jel znovu, i závodit. Pak jsme s Káčou Kadlecem jeli na trávu do Anglie. Vždycky jsem dobře odstartoval, ale v nájezdu jel blbě. Bylo nás tam čtyřicet tři a já skončil asi v polovině. Pak přišly Mariánky. Těšil jsem se, že budou tvrdý, ale byly rozbitý. Nesedlo mi to, tahalo to za ruce a mlátilo motorem o dráhu. A nepovozil jsem se. Měl jsem tak pocit, že na mě ten výsledek zbyl. Správně bych byl šestej, ale ten Němec vypadl. A budoucnost? Nevím… Teď ti řeknu, že ne, pak třeba jo. Ale nebudu říkat tak nebo tak. Za pětadvacet let závodění si zvykneš na jinej způsob života. Člověk je tím poznamenanej. Když to půjde klukovi, budu jezdit s ním. Nevím. Je fakt, že bych nemohl přijet z práce a bejt doma zavřenej. Jsem hyperaktivní a nemůžu bejt v klidu. Pořád musím něco dělat.“

speedwayA-Z: „Tvá kariéra je vskutku impozantní a v dnešní době, kdy většina českých závodníků končí ještě před třicítkou, i v našich podmínkách ojedinělá. Co je pro tebe tou motivací, co tě stále udržuje v sedle plochodrážního motocyklu?“
Petr Vandírek: „Baví mě to. Nemůžu říct ale, že závodění. Nemám pocit jít s nima soutěžit a předhánět se. Když už jedu, jedu. Není to v tom podívat se na někoho a říct tebe musím porazit. Já už nechci padat. Letos jsem mohl za těch pětadvacet let mít sezónu bez pádu, ale zkazil mě to Viši ve Mšeně. Ale cejtím povinnosti k Plzni, když to nedají jinak dohromady, jezdit za ně. Dali mi toho hodně, což Rudá hvězda taky. Tam jsem se to naučil, ale Plzeň mě v těch těžkejch chvílích chtěla.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:
Jiří Benda: „Rád bych se zeptal na zdraví syna Adama. Jeho talent, jak jsem viděl na Markétě, byl zcela jasný. Bude pokračovat na ploché dráze? Jinak přeji zdraví a pohodu oběma Vandírkům a staršímu vzkaz: neodcházejte, pořád to umíte!“
Petr Vandírek: „Děkuju, to jste hodnej. Adam začne na jaře. Už je hodně dobrej, ale neposlouchá doktory. Měl by odhlehčovat, ale chodí bez berlí. Ale co mám na to říct, když jsem si s ním tuhle byl zahrát tenis?! Na jaře určitě začne. Dáme to dohromady. Doufejme, že s jeho talentem máte pravdu. Jsou to však nervy, když na dráze máte syna.“

Romana Vondrová: „Ráda bych se zeptala, jak vycházíte s mladými jezdci, kteří v době, kdy jste vy sám již závodil, třeba začali chodit do školky. A druhá otázka. Jak snášíte od těchto mladíků případnou porážku?“
Petr Vandírek: „Doufám, že s nimi vycházím dobře. Když někdo přijde, chce poradit, nikdy jsem nikomu neporadil špatně. Horší je, když si myslím, že někdo nemá čistý úmysly nebo machruje. A porážku snáším docela dobře. Pro mě je úspěch, když je porazím. Záleží, kdo je mladej. Když porazím Pepeho nebo Richarda, je to pro ně blbý. Richard má na mě smůlu. Nesnáším ale to, co udělal v Plzni. Když je rychlej, a jede a nepřenáší emoce. Já to dělám pro zábavu. A hřeje mě, když je porazím.“

Anonym: „Rád bych se zeptal, jaký byl či kdo je váš jezdecký idol, a komu byste přál, aby se stal mistrem světa v roce 2005?“
Petr Vandírek: „Idol je samozřejmě Ivan Mauger. Toho už nikdo nepřekoná. Když jsem poprvé šel na závody, nic jsem nevěděl, takže ho možná dnes ti mladí neznají. A mistrem světa bych si přál, aby se stal někdo z našich. Bohoušovi Brhelovi jsem fandil už jen kvůli jeho věku. Je hezký, že je mezi nima. Tak jsem fandil i Tondovi Kasperovi, když naposledy vyhrál republiku. Jinak mám svý oblíbence. Třeba Marka Lorama, protože jsem s ním byl v klubu. Jsou tam ale i ti, s kterými jsem nezávodil. Grand Prix se mi však nelíbí, jsem zastáncem starýho systému. Takhle se ti nepovedou dvě jízdy a jsi venku.“

Jiří Bayer: „Chtěl bych popřát Petru Vandírkovi hodně závodního štěstí a síly do další sezóny a zároveň se ho zeptat, zda plánuje nějakou speciální přípravu na MS na dlouhé dráze.“
Petr Vandírek: „Děkuju. Neplánuju nic. Potřeboval bych zhubnout… Ale budu žít normálně.“

Anonym: „Slyšel jsem, že prý doslova mladé jezdce, tím nemyslím úplně ty nejmladší, terorizujete a jste na ně velmi hrubý a sprostý. Přitom mně připadá, že jste velmi pohodový a kliďas. Je to pravda nebo pomluva?“
Petr Vandírek: „Myslím si, že se nechovám ani hrubě, ani vulgárně. Žádná řeč nemůže být o terorizování. Ale jestliže někdo řekne někomu něco sprostýho, musí počítat s následkem. Odsuď podsuď. Každý musí být soudnej. Jestli se to někoho dotýká, a se zamyslí sám nad sebou.“

Antonín Vilde: „Chci se zeptat pana Petra Vandírka, jestli uvažuje, že by se v příští sezóně objevil po boku svého syna v M ČR dvojic nebo v případě nabídky v nějakém jiném volném závodě?“
Petr Vandírek: „Ne. Tohle je věc, kterou jsem nikdy nechtěl. Abych jezdil se svým synem? Je fakt, že jsem měl domluvenej společně s ním jeden závod jednotlivců v Německu. Nechci mít za soupeře svýho syna. To mi připadá takový blbý.“

Petr Vandírek děkuje:
„Za tu dobu, co závodím musím poděkovat spoustě lidí. Luboši Tomíčkovi, Láďovi Dvořákovi. Bez nich to nejde. Taky Fandovi Ledeckými, Jiřímu Ratajovi, Josefu Mičánovi. V týhle době lidem v Plzni – Leopoldu Klímovi, Václavu Vernerovi a dalším, co mi pomáhali. Rodině a opravdovým přátelům. Mirkovi Drábkovi, kterej mě pomohl s prací, když jsem hledal ten směr. Liboru Pletkovi. Ten se mi stará o nalakování aut a motorek. Německému manažerovi Janu Knedlíkovi. Firmě Kenwood. Nechci na někoho zapomenout. To by se ho mohlo dotknout. Je to těžký takhle vyjmenovat. A takový nevděčný.“

Foto: Pavel Fišer, Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz), Karel Herman, Lubomír Hrstka a archív.