Plzeň – 12. listopadu
Rozhovor s Karlem Kadlecem je hodně obsáhlý. A protože i naši čtenáři položili hodně otázek, dostali jsme se za hranice technických možností redakčního systému magazínu speedwayA-Z. Tím pádem jsme museli článek rozdělit. Všichni, kdo plzeňskému nezmarovi položili své dotazy, se odpovědí dočkali ve formě tohoto samostatného článku.

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:
Wojta: „Chtěl bych se zeptat, jestli podmínky ploché dráhy v ČR jsou horší než ve světe, třeba v Polsku, Německu, Slovensku… Děkuji, nashle a hodně stěstí.“
Karel Kadlec: „Na Slovensku je to těžký. Už za federace tam byly jen dva stadióny. Pak zbyla jen Žarnovica. S jedním stadiónem se podmínky dělat nedají. Teď tam je jedině Martin Vaculík, kterej má kontakty do Čech. Slovenskou plochou dráhu v popředí už neuvidíme, jestli vůbec nezanikne. V Německu figuruju nejvíc. Když jsem začínal, měli na krátký jen několik závodníků. Pár hvězd bez následovníků. Situace se změnila a začali se věnovat plochý dráze, a to nejen jejich oblíbeným dlouhý a trávě. Moc se mi líbí jejich práce s mládeží. Ve všech závodech, co tam jedeme, jsou vložený jízdy od dětí až po třináctileté, kteří jedou na kopiích plochodrážních speciálů. Německo se za chvilku vrátí na výsluní. A Polsko je kapitola sama pro sebe. Už dřív, když jsem tam přijel, jsem byl překvapenej, jak se tomu věnujou. Jezdec druhý ligy je profesionál, klub má svoje mechaniky a sponzory. Je to tam na velký úrovni a vrací se jim to. Nemají jen čtyry nejlepší závodníky. Když se jim někdo zraní, deset dalších je nahradí.“

Michal Jirka: „Jaké máte plány do další sezóny a jak dlouho hodláte ještě kroužit po plochodrážních oválech? Děkuju.“
Karel Kadlec: „Když jsem znovu v devětatřiceti letech začal s plochou dráhou, říkal jsem si, že budu jezdit pro zábavu. A prohlásil jsem osudnou větu, že do prvního zranění. Situace se změnila a tenhle úraz překonal všechno. Na plochý dráze se mi nic takovýho nestalo, ale řekl jsem si, že takovýmhle způsobem neskončím. Mistrovství světa a Evropy mi za to stojí. Měl jsem radost, že ohlasy mých přátel, když jsem jim řekl, že chci jezdit zase, jsou takový, že mě moc rádi uvidí. To mi dává také síly.“

Jiří Bayer: „Dobrý den, rád bych vám předem popřál rychlou a úspěšnou rekonvalescenci a brzký návrat do sedla stroje. Je velká škoda, že ten nepříjemný pád přišel právě v době, kdy vaše forma začala jít nahoru. Zejména v Mariánských Lázních jste předvedl opravdu bojovný výkon. Rád bych se vás zeptal, jakých výsledků byste chtěl v ploché dráze ještě dosáhnout? A druhá otázka: Máte radši pískové nebo travnaté dráhy? Děkuji.“
Karel Kadlec: „Všeobecně jakýkoliv dobrý umístění je pro mě odměna. V mistrovství světa na dlouhý, když se mi povede oblíbený stadión, bych chtěl konečně postoupit aspoň do semifinále. Radši mám pískový dráhy. Kdybych jich bylo dostatek, jezdil bych je raději. Na trávě je jízda někdy motokros. A v šesti nebo osmi lidech je to kolikrát o krk.“

Roman: „Zajímá mě dlouhá plochá dráha a u nás se jezdí opravdu výjimečně a naše jezdce by člověk spočítal na prstech jedné ruky. U nás se prostě o dlouhé moc neví. Jelikož k dlouhé mezi tu hrstku našich jezdců patříte poslední roky i vy, dovoluji si položit hned několik otázek. Jak jste se k ploché dráze dostal? Prosil bych stručný přehled vaší plochodrážní kariéry.“
Karel Kadlec: „K ploché dráze jsem se dostal díky otci, o čemž jsme se už rozepsali. Začal jsem v Plzni. Na vojnu jsem šel do RH Praha, kde jsem se prosadil do juniorský reprezentace. První rok mě přibrzdilo zranění kotníku z Kopřivnice. Můj nejlepší rok byl v SVS Pardubice. Tam jsem byl člen, ale extraligu jsem jezdil za Plzeň. Tu sezónu jsem tam byl nejlepší a Plzeň se umístila na třetím místě. Tehdy junioři jezdili jen dvě vlastní rozjížďky. Já měl s Jindrou Dominikem nejvíc bodů a to byla polovina bodů celý Plzně. Jel jsem dobře i mistrovství republiky juniorů. Jely se čtyři závody. V Pardubicích jsem zvítězil, ale druhej den ve Mšeně se mi nedařilo. Pak jsem byl v Čakovicích na pátým místě a nakonec na druhým v Chabařovicích. Celkově jsem byl čtvrtej o bod za Brožem. RH Praha měla v Chabařovicích za úkol pouštět Brože a mě porážet, aby na stupních byli jenom samí Pražáci. Jako nejlepší junior jsem se dostal i na Britské ostrovy, k čemuž mě už tehdy pomohl Vašek Verner. Nakonec jsem na nátlak svého zaměstnavatele, kterej neměl rád sportovce, musel opustit SVS. Má kariéra pak pokračovala v Plzni a v Liberci.“

Roman: „Prosil bych podrobnější přehled Vaši dlouhodrážní kariéry. Například od kdy jezdíte, kolik závodů za rok, jaké jste dosáhl výsledků, jaké máte podmínky pro svou činnost, na jaké technice jezdíte, zda trénujete a jak, jaké máte sportovní cíle po uzdravení, pokud to není tajemství, co to obnáší finančně, jaká je vaše oblíbená dráha, jaký je rozdíl v technice jízdy na trávě na písku, na krátké. Jak sháníte závody v zahraničí?“
Karel Kadlec: „Moje dvouleté působení na dlouhé a trávě se nedá popsat jako závratná kariéra. Stále se zatím učím. Do budoucna bych se chtěl zlepšovat. Ale v mém věku se o budoucnosti mluvit nedá. Počet závodů se mi už podařilo zvýšit, což je důležité ke zlepšení výsledků. Kdybych se letos nezranil, měl bych kolem třiceti závodů. Na dlouhý a trávě to je velmi dobrý počet. Podmínky pro plochou dráhu jsou velmi těžké. Musel jsem si sehnat sponzory. Každej rok je to stále prošení a prošení, nikdy nepřijde nikdo sám. Nebo řekne, a se stavím za půl roku. Potřebuju peníze na jaře, takže se většinou zadlužím a během sezóny se to snažím vrátit. Po úrazu mi tak vznikly velký problémy, protože jsem počítal s penězi z už podepsaných závodů. Motocykl je rozbitej, kombinézu za dvacet tisíc, kterou jsem měl jen na pěti závodech, mi doktoři museli rozstříhat na třicet kousků. Začnu příští sezónu s ještě větším dluhem než jindy. Abych splatil letošní dluhy, musel jsem dokonce prodat motorku na krátkou pod cenou. Používám motor Jawa a rámovinu Stuha. Přemejšlel jsem o vyzkoušení GM, ale pořád nemám dost financí, abych si ho koupil. Ojetý motor Jawa seženete za deset, patnáct tisíc, ale GM má pořizovací cenu vyšší. Oblíbená dráha jsou Mariánské Lázně a Mühldorf. Rozdíl ve stylu jízdy na těchto površích existuje. Ale na trávě jsem jel už na dráze s 350 metry stejně jako jednou v Anglii s 1200 metry. Musíte vzít v úvahu poloměry zatáček a délku trati. Moje metoda na shánění závodů v zahraničí je, že devadesát procent úspěchu je osobní kontakt. A hodně a hodně telefonování.“

Roman: „Co si myslíte o závodech veteránů na dlouhé? Plánujete, že byste se někdy v budoucnu takových závodů účastnil?“
Karel Kadlec: „Jak už jsme psali, zúčastnil jsem se jich. Jsou to opravdové závody. Dosahované časy na čtyřventilech nejsou o moc pomalejší než při normálních závodech. Plochá dráha se nedá jezdit pomalu. Ne všichni, ale ti nejlepší mají velmi dobrou úroveň. Problém je však hlavně s financováním.“

Roman: „Myslíte si, že má dlouhá dráha ve světě budoucnost? Myslíte si, že nastane v této disciplíně i nějaký rozmach u nás, například vybudování další dráhy třeba. travnaté, více závodů v Mariánkách, či uspořádání MS u nás?“
Karel Kadlec: „Dlouhá dráha má ve světě svoje místo, i když je to hlavně doména sousedního Německa. Úroveň se bude odvíjet spíše od toho, s čím přijdou němečtí organizátoři. Rozmach dlouhé u nás nevidím růžově. S jedním stadiónem, na kterým se pořádá jeden závod, se díra do světa neudělá. A mladí jezdci se do této disciplíny moc nehrnou. I proto, že technika a ladění motoru na dlouhou je jednou tak drahá než na krátké. Za ojetou dlouho motorku pod šedesát tisíc nejdete.“

Roman: „Čím to je, že se v této disciplíně drží tak dlouho starší jezdci?“
Karel Kadlec: „Nevím, jak bych na to odpověděl. Určitě to není tím, že jsou dlouhá a tráva jednodušší. Naopak. Ale světová konkurence na krátký je daleko širší.“

Roman: „Domníváte se že dlouhá dráha je nebezpečnější než krátká či jiné motorkářské disciplíny? Jak by se dala podle vás zvýšit bezpečnost tohoto sportu? Vždy kolik se těžce zranilo vloni a letos zkušených plochodrážníků: Dryml, Brhel, Schneiderwind, vy!“
Karel Kadlec: „Riziko dlouhý dráhy je hlavně v rychlosti. Na rovinkách dosahujete i 150 kilometrů za hodinu, což je při pádu dost velká rychlost. Devadesát procent úrazů na ploché dráze vůbec je, že závodník v pádu nebo v jízdě narazí do mantinelu. Jediná ochrana je jako třeba v Herxheimu, kde kolem dráhy mají dvacet metrů travnaté únikové zóny. S bariérou se tak jezdci vůbec nedostanou do kontaktu.“

Roman: „Co se vám na dlouhé ploché dráze tak líbí, že jste stále ještě ochoten všechnu tu námahu, finanční výdaje a rizika podstupovat?“
Karel Kadlec: „Na dlouhý je krásnej pocit z jízdy. Adrenalin. Ovšem když jedete v osmi lidech, jste vzadu a proti vám létají kameny stopadesátikilometrovou rychlostí, není to taky žádnej med. Krvavý modřiny nejsou výjimka. Ale mám tuten sport rád. A jsem rád součástí plochodrážní rodiny, a u nás nebo v zahraničí.“

Roman: „Myslíte, že je ve vaší disciplíně ještě místo pro amatéry, kteří provozují ježdění jako svůj koníček, nebo už tito lidé nemají, co na dráze pohledávat?“
Karel Kadlec: „Ryzí amatér jsem právě já. Závodění za těchto podmínek je opravdu obtížné a zkreslující. Člověk nemá dost financí, k tomu únava z práce a málo času na přípravu motocyklu. Ale amatéři vždy a všude budou mít svý místo na scéně, protože nad kým by pak ti profesionálové vyhrávali?“

Roman: „Proč si myslíte, že plochá dráha není tak populární jako dříve?“
Karel Kadlec: „Na to je moc odpovědí. Někde chyba je. Hlavně celková propagace v médiích je špatná. Někdo je mistrem Evropy a vyjdou o tom tři řádky v novinách. V jiným sportu o tom ví celá republika. Problém je nízká základna, úpadek stadiónů a nedostatek kvalitních závodů. Kolik je třeba u nás kromě Zlatý přilby otevřenejch mezinárodních závodů, kde lidi můžou vidět mistra světa?“

Roman: „Myslíte si, že dlouhá plochá dráha má něco společného s krátkou nebo jsou to v podstatě zcela odlišné disciplíny?“
Karel Kadlec: „Odlišný určitě nejsou. Jak už jsem říkal, dlouhá dráha může bejt stejná jako krátká. Vezměte si třeba Kopřivnici. Na takhle dlouhý dráze jsem v Německu jel dlouhou. Určitě se však doplňujou a je dobrý jezdit všechny. Každá má svý specifikum, ale závod v jedný disciplíně pomůže k dobrým výsledkům ve druhý. Dnes i v Německu, zemi specialistů, mladí plochodrážníci jezdí i krátkou.“

Jiří Benda: „Dobrý den, zajímalo by mě, jak jste se dostal k ploché dráze, v kolika letech a kde jste začal jezdit a jestli nezamýšlíte se v budoucnu věnovat třeba trenérské práci. Děkuji a přeji pevné zdraví a ještě mnoho úspěšných závodů.“
Karel Kadlec: „O začátcích jsme už psali. Trénoval jsem od patnácti let a klasicky závodil až od sedmnácti s nabytím řidičského průkazu. Na trenérskou práci nemám dost zkušeností. Ani bych nevěděl, v kterým klubu bych to i na amatérské úrovni mohl dělat. V Plzni by to určitě nešlo.“

Horác: „Zdravím, zajímalo by mě, zda jde nějak vyjádřit podíl výkonu stroje a jezdce na výsledku v případě, že vše funguje, jak má. Přeju brzké uzdravení a úspěšnou sezónu.“
Karel Kadlec: „Když to vezmeme odhadem, na krátký je poměr jezdce k motoru tak padesát na padesát. Dobrej závodník může i na horším motoru vyhrát. Na dlouhý to nepřichází v úvahu. Když to bude klasická tisícimetrová, tak je to asi sedmdesát procent stroj a třicet jezdec.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II) a Gerd de Weerd

Plzeň – 12. listopadu
Ve svých devětatřiceti letech se po mnohaleté pauze znovu pustil do závodění. Chtěl jen trénovat na krátké dráze, aby pomohl znovu vytvořit plzeňský tým. A zkusit veteránská klání na dlouhých a travnatých oválech. By tato odvětví nikdy dříve nejezdil a dostal se k nim víceméně shodou okolností, dotáhnul to v nich až k reprezentačním startům. Jeho letošní sezónu však radikálně přibrzdil těžký pád v nizozemském Eenrumu. Plzeňský nezmar Karel Kadlec tohle všechno komentuje v exkluzivním rozhovoru, který poskytl magazínu speedwayA-Z. Kromě toho mimo jiné vzpomíná na předchozí léta, vysvětluje tajemství svých manažerských úspěchů a samozřejmě odpovídá na otázky našich čtenářů. Těm navíc podepsal svou fotografii.


speedwayA-Z: „V srpnu jsi v nizozemském Eenrumu prodělal těžký pád. Bohužel sis přivezl zlomeninu klíční kosti a komplikovanou frakturu nohy. Absolvoval jsi martýrium lékařských zákroků. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli je to už lepší.“
Karel Kadlec: „Pozitivní zpráva je, že implantáty z ramene jsou už venku. Budu moct rehabilitovat. Ramene jsem se bál víc než tý nohy. Motorku totiž řídíš rukou. I bolesti už odešly. Železa v rameni bolely a píchalo mi to tam. S nohou jdu teď na rentgen. Byla to tříštivá zlomenina a před měsícem ještě nebyly kosti srostlý k sobě. Musí to dorůst, takže zatím čekám, co bude dál. Ale teď už aspoň budu moct plavat a něco se sebou dělat. Doteď jsem musel ležet, i když jsem už jezdil na rotopedu, abych rozhejbal koleno. Po tom pádě srostlo tak, že jsem si ani neoblíknul ponožku. Už se teda hejbu, horší bylo, když jsem po jedný noze skákal jenom na záchod. Chtěl jsem totiž z nemocnice domů. I když jsem tady sám, nikdo nechce ležet ve špitále. A až se kost v noze spojí, bude to úplně dobrý. Zatím drží jen na šroubech, takže to nemůžu moc namáhat.“

speedwayA-Z: „Na detaily tvé kariéry se tě dost fundovaně ptají naši čtenáři. Já bych ti spíš položil otázku, jaký máš vlastně osobní vztah k ploché dráze. A co tě těsně před tvou čtyřicítkou motivovalo k návratu do sedla plochodrážního stroje?“
Karel Kadlec: „Vztah k plochý dráze mám odmala díky tomu, že otec byl skoro třicet let jedním z průkopníků plochý dráhy a motorismu v Čechách. Musel začít někdy mezi prvníma. Byl ročník 1914 a jezdil už v sedmnácti. A už ve dvaceti se dostal mezi špičku. Byl mimo jiný dvakrát čtvrtej na Zlatý přilbě. Jezdil i silnice a taky tam měl první výkonností třídu. Jako dítě jsem vyrůstal mezi motocykly. Tady byla takové motoristická vesnice, protože vedle žil i Zdeněk Rott. Všichni děti měli motokrosový motorky. Byl tady les a pole a od svejch deseti let jsem jezdil na motorce. Protože jsme jezdili po lesích motokros, přemejšlel jsem právě o něm. Táta mi do toho nemluvil, ale řekl mi, že v motokrosu jsou těžký podmínky, když však půjdu na plochou dráhu a drobet mi to půjde, dostanu tam všechno. A řekl mi, a to zkusím.
Vzal mě na Bory, sednul jsem si na to a byl tam vidět talent. Pak jsem zakončoval kariéru krásnýma čtyřma rokama v Liberci. Setkali se tam bejvalí reprezentanti, znelíbený a vyhozený z vrcholovejch středisek. Liberec se plácal ve druhý lize, takže když mě Plzeň pro neschopnost vyhodila, vzali mě. A my jsme tam vyhráli první ligu a jeli kvalifikaci o extraligu. Tam se ale půlka družstva rozbila a neměl, kdo závodit. Dojížděl jsem tam dvě stě kilometrů, protože tady v Plzni jsem nesměl trénovat. Když pak závodů ubejvalo, výkonnost šla dolů. Bylo mě kolem třiceti a přišla revoluce. V Liberci se to začalo rozpadat, nebylo proč dál jezdit. Známí mi našli super práci v Německu a tři roky jsem tam dělal. Nakonec jsem měl těžkej pracovní úraz. Ve stopadesátikilometrový rychlosti náš řidič usnul, vlítnul do lesa a mojí stranou auta vrazil do stromu. Motor mi přitom rozmačkal chodidla. V Norimberku jsem prodělal asi osm operací a tři měsíce byl na vozejku. Myšlenky na plochou dráhu nebyly, spíš jsem myslel, jestli vůbec budu chodit. Vůlí jsem se dostal tam, že jsem hrál fotbal a dneska to nikdo neví. Dva tři roky jsem se z toho dostával. Chodil jsem na plochou jako divák a kontakt neztratil. Fyzicky jsem na tom byl dobře a začalo se mi stejskat po adrenalinovým sportu. Bylo mi třicet devět a přišly kontakty z Plzně, že by se Bořík a Honza Hádkovi chtěli zase vrátit. Říkal jsem si, že bych jim dělal sparingpartnera a na ježdění závodů vůbec nemyslel. Chtěl jsem jen pomoct plzeňský plochý dráze se zase rozjet, dát klub dohromady a jezdit veterány.“

speedwayA-Z: „Za všechny ty roky jsi toho na ploché dráze prožil skutečně hodně. Mohl bys charakterizovat, jak se od počátku osmdesátých let změnila?“
Karel Kadlec: „Moc jsem o tom přemejšlel. Je mi líto, jak se to změnilo k horšímu. Když jsem se začal o plochou dráhu zajímat, kdo byl plochodrážník, byl hvězda. V každým časopise, i pro ženský nebo v Květech, byl rozhovor se Štanclem, Vernerama nebo Kudrnou. To je ten rozdíl. Plochá dráha byla jeden z nejlepších motoristických sportů u nás a naši jezdci patřili k nejlepším. Každej je znal. Když dneska řeknu lidem jména našich hvězd, nikdo je nezná. Ale ty starý jména znají pořád všichni. Od toho se to všechno odvíjí. Pro tuten sport to bylo období velmi pozitivní. Nemohl jsem si vyjet na závody všude, ale možnosti jsem měl. Jen tím, že jsem ukázal talent. Dnes můžeš mít talent, ale když nemáš peníze, sponzory, nejsi nic. Jsem rád, že jsem tuto dobu zažil. Od patnácti let jsem trénoval a v sedmnácti začal závodit. To už jsem pomohl vyjet Plzni extraligu proti Žarnovici. To byly moje třetí nebo čtvrtý závody a body jsem už dělal. Honza Hádek mi tehdy půjčil svýho čtyřventila a těsně jsme nad Žarnovicou vyhráli. Ani v junioráku jsem se neztratil. Díky svý známosti s panem Havelkou mě táta vzal na první závod finále do Pardubic, i když jsem si nevyjel účast. Byl jsem jako náhradník, jel dvě jízdy a obě vyhrál. Díky tomu jsem se pak dostal do Rudý hvězdy na vojnu. Dneska je pozitivní, že se můžeš sebrat a jet závody po celým světě. Když na to máš, umíš si to zařídit, nikdo ti to nezakáže. To je asi jediný plus. Ubejvají stadióny a jezdci. Když nemáme základnu padesáti juniorů, třeba se žádná hvězda ani nenajde. Jde však taky o to, aby mistr republiky udělal něco i ve světě. Jinak bychom mohli dopadnout jako v Maďarsku. To byla taky dřív velmoc.“

speedwayA-Z: „Několikrát jsem, především ze strany pořadatelů, zaslechl názor, že čeští senioři nemají o závody zájem. V souvislosti s tebou mě však v tomto směru napadá dost zásadní rozpor. Závodit chceš, investuješ do toho nemalé finance, přesto v Čechách není moc velká šance…“
Karel Kadlec: „Osobně bych tu rád závodil. Jenže je to složitý, protože se hlavně věnuju dlouhý a trávě. Zaplapánbůh že pan Musil a pan Bucher vrátili aspoň mistrovství republiky do Mariánských Lázní! Letos to mělo úroveň. Vždy se tam těším, protože se mi tam jede dobře. Většina závodů u nás je však postavená na krátký. Než jsem se vrátil, neseděl jsem na motorce více než deset let. Skončil jsem, když byly stojáky bez kyvnejch předních vidlic. Nevím proč, ale na krátký jsem se se současným stylem nesžil. Na tom ležáku si nevyhovím a strašně se dřu. Potřeboval bych závody, abych se rozjel, ale ty tady nejsou. Tady dřív byla druhá liga. Tam jsi se rozjížděl a stouplo ti sebevědomí. Teď jsem však naskočil do první ligy a tam dnes jezděj reprezentanti. I když jsem nebyl vyjetej, v první lize jsem pár možností měl a trochu se to lepšilo. Ale Plzeň postoupila do extraligy a tím se to uzavřelo. O extralize jsem vůbec nepřemejšlel. Chtěl bych však jezdit tu první ligu. Krátká mi totiž pomáhá na trávě, kterou jsem nikdy dřív nejezdil. Trávaři totiž jedou kolo za kolem. A já přijel do nájezdu, bez ubrání to složil a ve stylu jako na krátký jsem vyhrával jízdy. Když jsem pak začal trávu jezdit polosmykem a nataženej jako dlouhou, už to nebylo ono.“

speedwayA-Z: „Ještě než Plzeň postoupila do extraligy, pravidelně jsi za ni závodil v první lize. To nyní nemáš, protože do extraligové sestavy se nevejdeš a Plzeň nemá žádnou farmu. Nenapadlo tě zkusit přestup někam jinam?“
Karel Kadlec: „Samozřejmě jsem o tom uvažoval. Ale jsem soudnej člověk a nechci někomu kazit výsledky. Ale třeba při svých rozporech s plzeňským klubem, když pro nás a Němce nechtěli uspořádat tréninky, jsem šel za panem Kasperem. A ten to zorganizoval během týdne. Jsem s ním zadobře a myslím, že kdybych mu řekl, do by mě Mšena vzal. Vždycky jsem byl Plzeňák, i když jezdím sám za sebe, přesto zvažuju, že budu jezdit jinde. V Mariánkách mi nabídli, abych šel k nim. Dostal bych aspoň nějakou gumu nebo korunu, ale zase by mě to nepomohlo na krátký. A na ní, jak jsem už řekl, bych potřeboval aspoň trénovat. Ale zatím jsem se nerozmyslel. Samozřejmě by v úvahu přicházelo jedině Mšeno. Kam jinam?“

speedwayA-Z: „Tvá současnost tedy leží spíše v oblasti dlouhých drah. Čím tě tato specifická disciplína okouzlila?“
Karel Kadlec: „Zamlada jsem na dlouhé dráze nikdy nejezdil. Měl jsem dostatek závodů na krátký. Ani jsem si to nikdy nezkusil, že bych se v Mariánkách jen svezl. Jak jsem začal znovu trénovat, abychom mohli v Plzni jezdit první ligu, chtěl jsem si dát dárek. Projel jsem celou Evropu, ale nikdy nebyl v Austrálii. Poprosil jsem Václava Vernera, jestli by to nešlo zařídit. Jsem s ním dobrej kamarád a on slíbil, že to s Ivanem Maugerem domluví. Opravdu to slovo dodržel, ale byla tam podmínka, že místo pro mě bude jen na dlouhý. To mě nastartovalo, abych si postavil dlouhou motorku. To byl ten impuls, kvůli kterýmu jsem se o dlouhou dráhu začal vůbec zajímat. V prvním závodě jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu. Byl jsem vykulenej a nevěděl, jak se to jezdí. Bylo to obnovený mistrovství republiky v Mariánkách. Měl jsem vykloubený rameno, takže to dopadlo, jak to dopadlo. Nebylo to jen kvůli rameni, byl jsem z toho fakt vyvalenej. Nikdy před tím jsem ani netrénoval a rovnou do toho skočil. Díky tomu, že sem měl motorku a zraněním reprezentantů, jsem se hned dostal jako náhradník na mistrovství Evropy do Schwarme. A tak jsem svou první trávu jel hned s Rissem, Dienerem a mistrama světa. Při rozpravě se mě ptali, kolik jsem jel závodů a já jim řekl, že jedu prvně v životě. Jak už jsme se zmiňovali, chtěl jsem jezdit veterány. A pořídil jsem si na to motorku. Oni mají těch závodů víc a jede se Eurosérie. Mimo jejich soupisku mě pozvali do Mühldorfu, kde jsem si na dlouhý poprvé zazávodil. Vyhrál jsem i rozjížďku a viděl, že mě to začíná bavit. Mühldorf je nádherná dráha něco jako Mariánské Lázně. A dlouhá je krásný svezení, i když to bolí. Pomalu se nejede ani na těch veteránech. Vyhovovalo mě to stylem a chytlo mě to. V hlavě jsem tehdy měl, že se budu věnovat jen veteránům. Na rok 2004 jsem se na Eurosérii i přihlásil a zaplatil vstupní poplatek. V řádech ale je, že nesmíš závodit v mistrovství světa nebo Evropy. A já ho jel, tím pádem jsem v Eurosérii nemohl jet. Zase mi to však pomohlo v tom, že jsem se začal objevovat mezi mezinárodníma závodníkama a pár organizátorů mě začalo zvát na volný závody po celý Evropě. To je přínos, protože dostaneš startovný a malinko se ti to vrací. Ve veteránech je všechno zadarmo a tak jsem je zatím odložil. Možná se však k tomu jednou vrátím.“

speedwayA-Z: „Na dlouhé a trávě jsi to dotáhnul až do reprezentace. Letos si se objevil už v březnu v kvalifikačním kole ME ve Vriesu a poté v kvalifikačním kole MS ve Vechtě. Jak bys komentoval své účinkování v těchto závodech?“
Karel Kadlec: „Loni sem byl z reprezentantů v Mariánských Lázních na posledním místě, takže si ostatní vybírali závody přede mnou. Nikdo nechtěl 15. března, kdy se ještě konalo finále na ledě, jet v Holandsku semifinále na trávě. Zbylo to na mě. Odjížděl jsem tam bez jedinýho tréninku. Když jsem opouštěl Plzeň, bylo tady ještě deset centimetrů sněhu. K výsledku jsem byl skeptický. Byl tam se mnou Ríša Wolff povolanej místo Jardy Ptáka, kterej ještě neměl zdravou ruku. Ten už ovšem závodil v Anglii. Jedinej já jsem v tom poli ještě nejel závod. Dráha vypadala, že tam žádná tráva nikdy nebyla. Byl to uježděnej černej jíl. Když už totiž Holanďané pořádají závody, udělají jich rovnou šest. Mezi náma se jelo asi čtyřicet jízd všech disciplín od motokrosařů až po sajdy. Po každý rozjížďce musel přijet vibrátor a udusat ten jíl. Už v tréninku jsem docela dostal chu na závodění. Měli jsme při něm dva starty a já je oba vyhrál. Všichni se divili a rozhodčí Milan Špinka mi říkal, že jedině já tam jedu smykem. Ostatní měli s dráhou potíže. V tom duchu se pak odvíjely celý závody. Perfektně jsem startoval. Jednou se to třikrát opakovalo a já pokaždý vyjížděl z první zatáčky první. Dvě kola jsem vodil i Enrico Janoschku, které pak ty závody vyhrál. Vše jsem pokazil vinou fyzičky. Ve třetím, čtvrtý kole mě soupeři předjížděli. Tím pádem jsem se dostal jen do finále C. Odstartoval jsem první, ale v posledním kole dokázal to, o čem Ríša tvrdil, že se snad ani nedá. Předjeli mě hned čtyři jezdci. Výsledkově to úspěšný nebylo, ale pocitově ano. Dobře jsem si zazávodil. A co mě nejvíc potěšilo, začali za mnou chodit organizátoři, chválili mě a zvali na pouáky k nim. Vechta na mě zase vyšla tak, že ostatní kluci si další závody rozebrali už přede mnou. Je to můj oblíbenej stadión, ale ne jezdecky, avšak proto, že tam mám spoustu přátel. Jízda je tam od klasický dlouhý hodně odlišná. Je to totiž bejvalá tráva a délka tratě je asi jen pět set metrů. Vyžaduje to styl jako na krátký. Klasickej průjezd zatáčkou jako na dlouhý se tam nejede. Taky vyhrál Jonas Kyllmäkorpi, což je specialista na speedway a závodí v Anglii. Závodníci z krátký tam excelovali. Kdybych si na příští rok mohl vybrat dráhu, zvolil bych si Francii. V Německu jede na domácí dráze osm Němců na velký úrovni. Nastoupí i náhradníci za ty slabý, kteří nepřijeli. V Holandsku nebo ve Francii jsou pak Němci třeba jen tři a jsou k poražení. Ostudu jsem ve Vechtě neudělal. Nebyl jsem poslední, závodil a podepsal smlouvy na dalších šest závodů. Tabulkovej výsledek neodpovídá tomu, co jsem předvedl na dráze.“

speedwayA-Z: „Jezdeckou náplní jsou pro tebe pouáky na dlouhé a trávě v cizině. Jaká byla tvá letošní sezóna v tomto ohledu?“
Karel Kadlec: „Byl jsem strašně spokojenej. Dá se říct, kdybych se nezranil, měl jsem skoro každej tejden závod. To je velkej úspěch. Protože na mistrovství světa a Evropy tě nominuje federace, ale na tuty otevřený závody tě musí pozvat pořadatel, kterej chce vyloženě tebe. A ten si nepozve špatný závodníky, když je to otázka peněz a toho, kolik přijde lidí. Pro mě je to velká čest, že jsem se takhle prosadil. A někdy jsem měl i těch závodů víc a dohodil je i ostatním klukům. Navíc to nejsou ledasjaký závody. Jsou tam nejlepší závodníci z celýho světa a každej bod je pro mě velká výhra.“

speedwayA-Z: „A co Mariánské Lázně? Dostat se do finále A s celou českou špičkou byl bezesporu úspěch jako hrom.“
Karel Kadlec: Řeknu ti svůj pocit. Kdyby mi někdo před závodama řekl, že budu ve finále A, vůbec bych tomu nevěřil. Nejsem neskromnej, ale podle průběhu závodu a toho, jak se mi jelo, jsem cejtil, že jsem měl i na víc. Škoda toho motoru. Měl za sebou už dvanáct závodů a to neměl asi nikdo jinej. Startoval krásně, po rovině jel taky krásně. V půlce zatáčky jsem byl před někým, ale z výjezdu mě předjel. I ve finále byl Jarda Pták až za mnou. Jenže Nor mi skřížil cestu a Jarda byl strašně rychlej. Kdybych měl rychlejší motor, možná bych tam byl před ním. Starty mi totiž šly. Odstartoval jsem i na Tondu Švába. A to už jde! Měl jsem v sobě bojovnost. Hodně jsem si zazávodil a byl spokojenej. Strašně spokojenej! Mohl jsem si ale postup do áčka zkomplikovat. Byl jsem aktivní a koupil si nový šroubky do zadního kola, co drží gumu, aby se neprotočila. Omylem jsem však vzal o dva milimetry delší. Propíchly duši a z ní pak pomalu utíkal vzduch. Poslední kolo jsem pak dojížděl na úplně měkkým kole. Taky z toho mohla bejt pěkná držka. Ale lidem, co tvrdili, že na mě reprezentace vždycky jen zbyla, jsem ukázal, že umím bojovat a jen tak se nevozím. Strašně rád reprezentuju a vždycky budu. Nikam se ale necpu. Když bude deset mladších a lepších, a tam jsou oni. Ale když jsem si to vybojoval, proč bych tam nejel?!“

speedwayA-Z: „O krátké dráze jsme se už bavili. Odjel jsi vlastně jen Herxheim a semifinále mistrovství republiky jednotlivců v Praze. Jak na ně vzpomínáš?“
Karel Kadlec: „V Herxheimu jsem byl jen náhradník. V sobotu jsem tam přijel na trénink na dlouhý. Pálilo slunce, ale v den závodu celý dopoledne pršelo a dráha byla pod vodou. Jel jsem jednu jízdu a udělal dva body. Podmínky byly skutečně abnormální. Jedinej závod na krátký tak byl na Markétě. Na něj bych ale rád zapomněl. Tady jsem jel úplně špatně. Nechal jsem si udělat motor v Jawě. Přivezli mi ho půl hodiny před závodem. Protože jsem tam byl bez mechanika, ještě jsem si ho sám montoval. Byl perfektní, ale na můj styl strašně ostrej. A já se furt mydlil, jak na rovinkách, tak v zatáčkách. Pak jsem hned druhej trénink ten motor ještě zadřel. Myslel jsem, že na Markétě pojedu lepší. Docela jsem se i styděl, ale nedá se nic dělat. Každej den není posvícení.“

speedwayA-Z: „Limitované možnosti doma na krátké a širší pole působnosti v cizině na dlouhé a trávě. Takové vyhlídky se ti tedy otevírají. Kde vlastně leží tvá závodnická budoucnost?“
Karel Kadlec: „Rok 2006 bych chtěl vést s podobnou taktikou. Většinu závodů budu mít jak na dlouhý, tak na trávě. Chtěl bych se prosadit i na pár závodech na krátký, aby to pomohlo ve vylepšení stylu a zlepšení se. Beru to jako trénink na dlouhou a trávu. Zdá se mi, že bez toho to nejde. Má to svý.“

speedwayA-Z: „Několikrát jsem se setkal, a to i z úst fundovaných osobností, s oceněním tvých manažerských schopností. Dokážeš si v cizině zajistit závody, které jsou i finančně zajímavé. Koučoval jsi plzeňský tým v Pfaffenhofenu a také už několikrát sestavu firmy Kohút při mšenské Super Prix. Nezvažoval jsi rozšíření svých aktivit na manažerském poli?“
Karel Kadlec: „Když se takhle ptáš, odpovím ti, že mě na to přivedly pochvaly od těch lidí. Nejen funkcionářů, ale i výbornejch jezdců, co mě sami ohodnotili, že závodů mám docela dost. Přemejšlel jsem o tom, kdybych skončil. Tonda Šváb mě oslovil, jestli bych mu nedělal manažera. Ale dělat to jen pro německý země je málo. Chybí mně angličtina. Kdyby se to opravdu dělalo pro dobrýho jezdce, kterej by ti to mohl zaplatit, na to si ještě netroufám. Ale hodně klukům na normální úrovni pomáhám. Třeba Kubovi Hejralovi, Vladovi, sehnal jsem něco i Zdeňku Schneiderwindovi. Něco jsem nabízel i Pavlu Ondrašíkovi, ale měl závody v Anglii. Takže ano, přemejšlel jsem o tom, ale zatím zkusím ještě jezdit. Pro mě je to alfa a omega. Nikdo mě nic nedá, platím si to sám. A když nepojedu ty velký závody, dovolit si to nebudu moct. Je to strašně drahej sport.“

Karel Kadlec děkuje:
„Děkuju svým sponzorům firmám Černík Plzeň, Würth, T-AUTO Lochovice, Jaroslav Hrubý – zámečnictví, Brzdy Baumrukr, KV Autosprint. Autodoprava Levora, Autolaky Janča, Pramar a PRO TRUCK. Dále bych chtěl poděkovat za pomoc i firmám Jawa Divišov, Fuchs Silkolene a Stuha. A za podporu též svému zaměstnavateli, firmě Doprava a mechanizace a.s. Plzeň, která mě uvolňuje k závodům, i když to narušuje chod podniku.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II) a Gerd de Weerd