Liberec – 17. prosince
Své první boty nedostal o moc dříve než svou první motorku. Při debutu v motokrosu nedosáhl ještě nohama na zem. Když v šestnácti zakotvil mezi plochodrážníky, brilantní ovládání stroje a freestylové kousky se záhy staly jeho poznávací značkou. Věroslav Kollert v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z hodnotí uplynulou sezónu. Ta mu mimo jiné přinesla výraznější průnik na mezinárodní scénu, debut v reprezentaci, český titul vicemistra juniorských družstev a bronz z domácího šampionátu devatenáctiletých. Kromě toho nás však liberecký junior vezme na sjezdovky v okolí Ještědu nebo na projížďku po nové dráze v Pavlovicích. Samozřejmě neopomene dotazy našich čtenářů, pro které podepsal svoji fotografii.


speedwayA-Z: „Tady v Liberci máte hromady sněhu. Už jsi konečně vytáhnul lyže a vyrazil na sjezdovku?“
Věroslav Kollert: „Jo, už jsme je byli zkoušet s malým bráchou. Ale sněhu je pořád málo, většinou je jen umělej. Nedá se jezdit po lese mezi stromama a to není ono. Nemohl jsem však odolat a už jsem na lyžích stál. První utrpení z přaskáčů jsem přežil. Jezdím buď do Bedřichova nebo na Ještěd. Právě v tom Bedřichově se dá jezdit po lese a taky po střechách. Je tam taková kůlna, můžeš přes ní přejet a skočit dolů. Plochodrážní motorka mi zatím nechybí. Motorek sice není nikdy dost, ale pauza taky neuškodí.“

speedwayA-Z: „Letos jsi absolvoval celou italskou ligu. Jak se ti tam líbilo? A jaké tam jsou dráhy?“
Věroslav Kollert: „Hodně. Je tam dobrá atmosféra před závodama, při nich i po nich. Je to úplně jiný než tady. Závodili jsme většinou v noci. A to se mi i v Čechách jezdí líp. Asi se člověk soustředí jen na ten prostor před sebou a nedívá se kolem, protože tam není stejně nic vidět. V Itálii mám kámoše, byl jsem v dobrým týmu, takže úplně supr. Když jsme odjížděli, vždycky jsem říkal, že jedeme do pohádky. V Lonigu dráha klouže. Je to tam široký, pěkný.
Terenzano je zase tvrdý a dlouhý. Na prvních závodech jsem nevěděl, jak se do tý dráhy vejít. Nedařilo se a zničili jsme si techniku. Ale to bylo mojí chybou. I další dráhy byly dobře připravený. Pořadatelé se docela snažili. Úplná paráda. Italská liga se jezdí v pěti, ovšem to mi nevadilo. Sice říkali, že po startu bude mačkanice, ale vždycky se tam nějaký místo najde a pokračuje se. Když ne, končí to v mantinelu a je to v háji. Teď jsme tam byli řešit smlouvu na příští rok. Ještě nevím, jak to dopadne. Byla by velká škoda, kdyby to nevyšlo.“

speedwayA-Z: „Jedna cesta na Apeninský poloostrov však představuje porci minimálně tisíce kilometrů. Jak trávíš takovéhle dlouhé štreky?“
Věroslav Kollert: „Úplně v pohodě. Jezdili jsme velkým Ivecem. Deset hodin jsem si schrupnul a naspal, co mi scházelo. Jednou jsem to řídil celý a dojel skoro až tam. Jen asi dvě stě kiláků před cílem jsme spali. Ale zpátky jsem už byl úplně koženej a střídal se s tátou. Italskej provoz byl docela v klidu. Ani jsem moc nemusel používat klakson. Nepřišlo mi, že by Italové jezdili ostřejc než já. Řekl bych, že jsem mezi ně zapadnul. Nebyla žádná bouračka, jenom problém s uzavírkama v Rakousku, kdy to bylo na dlouho svedený do jednoho pruhu.“

speedwayA-Z: „Dlouhá cesta vedla také do lotyšského Daugavpilsu, kde jsi debutoval v mistrovství Evropy devatenáctiletých. Jak na to vzpomínáš?“
Věroslav Kollert: „To byla nejhorší cesta v mým životě. Nedalo se spát, pořád to drncalo a zatáčelo se. A v Litvě těch červenejch na semaforech. Tolikrát jsem na křižovatce nezastavil snad vůbec, co mám řidičák. Závody tam byly zajímavý. Měl jsem špatnou licenci, ale Luboš Tomíček nám pomohl dohodnout jinou. Pak se nedařilo kvůli defektům. Párkrát mi odešla spojka. V první jízdě jedu od startu do půlky první zatáčky a motorka přestává jet. Říkal jsem si, že jsem v blbý koleji. Ale pak už jsem cejtil ten smrad, takže jsem si řekl, že pojedu, co to dá. Druhou rozjížďku jsem pak zkazil a taky měl problém se spojkou. A potom to už nestálo za řeč. Dráha byla docela dobrá. Připadalo mi, že je to podobný Praze. Nic extra, takový normální. Vešel jsem se tam, takže dobrý.“

speedwayA-Z: „Letos jezdilo Mšeno v první lize. Mrzí tě, že jste se nedokázali vrátit zpátky do extraligy? A co za tím vězelo?“
Věroslav Kollert: „Když mě nasadí do závodů, dělám všechno pro to, abych jel co nejlíp. Už jen kvůli sobě. Příčina asi vězí v nějakejch plochodrážnících. Nebo jestli roztleskávačky špatně fandily, nevím (smích). V první lize jezdí dobrý závodníci a nenechají se jen tak předjet. Předjet můžeš samozřejmě každýho, ale oni tím, že jsou vyjetý, se tak lehce nenechaj´. Ale první je nejdřív je vůbec dojet, jet s nima a předjíždět je až to úplně poslední.“

speedwayA-Z: „Loni jsi se však v extralize objevoval. Nechyběla ti tedy vyšší soutěž nebo ti to kompenzovala italská liga? A změní se něco v roce 2006?“
Věroslav Kollert: „Ani nechyběla. Itálie mi to vynahradila určitě množstvím závodů. A bylo to zajímavější, že v italský lize jsem jel víc rozjížděk, než bych měl tady v extralize. To mi sedělo. Italové za mnou chodili a ptali se, jestli můžu jet. A já odpovídal, že klidně pojedu celej závod, jen a nemusím sedět. V italský lize se bojuje fest a závody to jsou skvělý. Každej závod, kde se předjíždí, je dobrej. Nejde říct, že nějakej by byl strašně špatnej nebo zase hrozně dobrej. S extraligou 2006 zatím nic nevím.“

speedwayA-Z: „V červnu v Březolupech přišly tvé první stupně vítězů v juniorském šampionátu. Věnec sis odvezl také z plzeňského mistrovství do devatenácti let. Proč těch umístění na pódiu nebylo víc? A hlavně v závěrečné klasifikaci?“
Věroslav Kollert: „Se mi nechtělo (smích). Proč jich nebylo víc? Co to je?! To je dobrá otázka. Třeba v Praze. Prasklo mi lanko na spojce, skočil jsem přes pásku a dali mi za to nakonec pokutu. Taky jsem někdy spadnul. A v Chabařovicích to bolelo. Tam jsem říkal, že buď skončím na bedně nebo v bedně. A přišla dvakrát ta samá chyba. Trefil jsem se do stejnýho místa jen asi půl metru od sebe. Chabařovice jsou pro mě snad prokletý. Už jsem si tam kdysi zlomil nohu a když jsem to šel rozjezdit, zase jsem šel na hubu. Útok na bedny tak asi ještě přijde. Když na nich budu v závodech, budou i ty v celkový klasifikaci. A přece není důležitý vyhrát, ale zúčastnit se (smích).“

speedwayA-Z: „V šampionátu juniorských družstev jste se Patrikem Linhartem prali o titul. Jak jsi boj s Plzeňáky prožíval? A jak se ti spolupracovalo s Patrikem Linhartem, který byl po Matyáši Hlaváčkovi a Filipu Šiterovi tvůj už třetí parák?“
Věroslav Kollert: „Sranda, no. Ale vážně, byly to nervy jako normálně. S Patrikem to bylo až na pár výjimek, kdy jsme se spolu nedohlídali na dráze, dobrý. I když to bylo vzájemný, já byl někdy taky třeba širší nebo delší. Ale s Patrikem, když jede, je na dráze vždycky málo místa. Teď se mi s ním však asi jezdilo nejlíp. Příští rok však pojedu zase s Filipem.“

speedwayA-Z: „Na novou dráhu v Liberci to máš ze všech závodníků nejblíže a to nejen, pokud se kilometrické vzdálenosti týká. Dalo by se tedy říct, že jsi v tomto ohledu expert. Mohl bys nám ji popsat ze svého úhlu pohledu?“
Věroslav Kollert: „Je hodně široká. A jiná než všechny ostatní. Ani v Divišově není tak krátká. Byl jsem v Güstrowě, tam je taky malá dráha, jenže tam se jede v polosmyku do
vajíčka. V Liberci se ta motorka dá narovnat a jet chvilku rovinku. Když se z výjezdu najede po venku, nechá se to poslat rovně do dalšího nájezdu. Myslím si, že se dráha tady povedla a vyšlo to. Rovná je podle toho, jak si ji udělám. Posledně jsem všem říkal, že jsem připravil državý nájezdy a výjezdy ještě državější a všichni se mohli zbláznit.“

speedwayA-Z: „Nakolik je vlastně pro tebe motivující výsledek v závodě? Když se spolu bavíme, někdy mám pocit, že tě hlavně baví jezdit na motorce a případné nezdary zas až tolik neprožíváš. Je tomu skutečně tak?“
Věroslav Kollert: „Jediný, co mě na tom štve, že když mám málo bodů, dostanu za to málo peněz (smích). Chtěl jsem třeba vyhrát první závod v Liberci, abych se doma trošku předvedl. A to se nakonec podařilo. To jsem měl zatažený rolety. Nic neexistovalo, jen odjet od startu a pak jet a jet.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:

Wojta: „Ahoj, dobrý den, chtěl bych se zeptat, jak se máte a jak si užíváte teď zimní pauzu. Děkuji moc, pěkný den.“
Věroslav Kollert: „Mám se skvěle. Lepší by to už asi nemohlo bejt. V zimní pauze doufám, že budu chodit na lyže. A žít. Přijeďte se někdy do Liberce podívat. Půjdeme na nějakou akci a já vám ukážu, jak si tady užíváme.“

Tereza Vopatová: „Ahoj Věrdo, díky Tobě i tátovi, že jste mapu ploché dráhy v ČR rozšířili, napřesrok se k vám určitě přijedu podívat. Chtěla bych se Tě zeptat, kdo je Tvým vzorem a kde bys chtěl popřípadě jezdit extraligu? Oběma pevné zdraví a spolehlivé stroje. Díky.“
Věroslav Kollert: „Extraligu bych chtěl jezdit tam, kde budou nejlepší podmínky. A kam mě vezmou. Jinak je mi to jedno. A vzor nemám.“

Horác: „Jak by jsi mohl porovnat českou a italskou ligu co do úrovně závodů? Do další sezóny přeju samé úspěchy.“
Věroslav Kollert: „Díky za přání. V tý jedný otázce jsme italskou ligu už rozebrali. Má dobrou úroveň. Extraligu jsem letos nejel, první liga jsou jiný závody a je opravdu těžký to srovnávat.“

Tomáš: „Chci Tě zeptat na kopřivnický stadion, jak se ti na něm jezdí a který ovál u nás, samozřejmě kromě Liberce, je tvůj nejmilejší? Jinak ti přeju hodně úspěchů v nové sezóně.“
Věroslav Kollert: „Kopřivnice je nejhorší dráha, co jsem kdy jel. Na horší jsem fakt ještě nebyl, co jezdím plochou dráhu. Ani jednou jsem nezažil, že by Kopřivnice byla upravená. Navíc je tam špatný depo, je na popelu nebo co to tam je. Pěkně se mi jede v Pardubicích. Je to tam hezký a široký, ale ještě se mi tam ani jednou nedařilo. Mají tam i dobrej materiál a dráha je stejnoměrná. Ale Liberec je samozřejmě ještě před Pardubicema.“

Michal Jirka: „Chtěl bych se zeptat jestli neznáte nějakou plochou dráhu jako hru na PC?“
Věroslav Kollert: „Znám. Párkrát jsem to hrál, ale je to hrozný. Vůbec mě to nebavilo. Nulovej zážitek. Nejde tam třeba jezdit pozpátku na motorce (smích).“

Ilona Nádvorníková: „Zdá se, že jsi vyložený bavič, kterému dělá radost, když svými kousky dělá radost ostatním. Nemáš v úmyslu připravit si nějaké netradiční plochodrážní vystoupení? Oba Vás moc zdravím a přeji zdraví, štěstí a neutuchající chu do Vašeho snažení.“
Věroslav Kollert: „O tom jsem ještě nepřemejšlel. Bylo domluveno, že ve Slaným chtějí exhibici s pádem, jízdou s pytlem na hlavě a po zadním kolem, ale měli tam nabitej harmonogram. Nakonec mě nepozvali ani na závod, ani na tu show.“

Lukáš Jirka: „Kdy jsi jel svůj první závod a kde?“
Věroslav Kollert: „Motokros v Krupce. To už je hodně dlouho. Bylo to na podzim, když mi bylo devět. Součástí motorky byly i dvě cihly. Nedosáhl jsem ještě na zem, takže bych nemohl bez nich odstartovat. A na plochý dráze to pak byla juniorská kvalifikace v Pardubicích na jaře 2002.“

Věroslav Kollert děkuje:
„Všem, co mi pomáhají. Bez nich by to nešlo. V tomhle se najdou asi všichni i bez toho, abych je vyjmenovával. Každej ví, jestli mi pomáhá nebo škodí.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II), Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz) a Pavol Pučko

Praha – 14. prosince
Jak už to tak bývá, smolné události nepřiházejí samy, ale v řetězcích. Tohle mu nemusíte povídat, protože si to všechno v loňské sezóně vrchovatou měrou prožil. Zadřené motory, pády, operace, rehabilitace, ztráta britského angažmá a existenční problémy s českým klubem. I tohle všechno se odráží v exkluzivním rozhovoru, který pražský závodník Richard Wolff poskytnul magazínu speedwayA-Z. Nicméně v jeho odpovědích převládá optimistický nadhled a víra, že na řadě jsou už lepší časy. Richard Wolff samozřejmě nezapomněl ani na naše čtenáře, jimž odpověděl jejich otázky a podepsal fotografii.

speedwayA-Z: „Když jsme se domlouvali na organizační stránce tohoto rozhovoru, říkal jsi, že už máš zase optimistickou náladu. Souvisí to s tvým zlepšeným zdravotním stavem nebo je za tím ještě něco jiného?“
Richard Wolff: „Určitě. Je to to hlavní. Doktor mi dovolil částečně cvičit, takže jsem hned kromě rehabilitace absolvoval i nějaké cviky. Byl jsem v posilovně, ale můžu dělat jen sedmdesát procent cviků. A tak probírám stroje, protože na něco mám ještě omezení. Když jsem měl sport tester, po třech měsících to jen pípalo. Byl jsem po dlouhý nečinnosti. Jak už ale chodíš do posilovny, začíná tě to bavit. Bydlím ve čtvrtým patře. A když se tam jen stěží dobelháš, nemůžeš myslet na závodění. Takže ta lepší nálada se týká zdravotního stavu. Zlepšuje se, ale chce to čas. Nejde všechno hned, musím pomalinku. Není to jako normálně, když po sezóně skončíš, dáš si dovolenou. Když teď cvičíš, přemáháš bolest. A kolikrát je to směšný, když vidíš, kolik kilo tam máš. Zahojený to ještě není, za jeden měsíc to nerozhejbáš. Koleno ohnu, narovnám, ale udělám jeden dva dřepy, ne padesát. A co se týká ruky, tak vůbec. Tenis a squash jsou pro mě tabu. Kdy začnu trénovat naplno, ti ještě neřeknu. Je to otázka dalšího měsíce. Hlavní kost byla zlomená do kloubu a to je blbá zlomenina. Kloub je průšvih vždycky. Ale minimálně do konce ledna to naplno nebude.“

speedwayA-Z: „S tvým britským angažmá to zpočátku vypadalo bledě. Pak však přišla nabídka z Readingu. Jaká byla tvá letošní sezóna ve Velké Británii? A změnila se nějak situace na rok 2006 po prodeji Readingu?“
Richard Wolff: „Abych pravdu řekl, odráželo se to jako v Čechách od otázky zadřenejch motorů. V Británii jich padla polovina. Start do britský ligy super nebyl. Hned při prvním tréninku jsem zadřel a při druhým závodě taky. Bylo to fakt na houby. V globálu však britská sezóna až na pár výjimek nebyla hrozná. Špatný závody se kompenzovaly dobrejma. A co jsem měl zprávy od manažerky, měli jsme spolupracovat i v roce 2006. Ještě jeden tejden před prodejem Readingu, si mě a Zdendu chtěla udržet. Myslel jsem si, že poprvé mám angažmá na příští rok už dopředu. Vím, že bez podpisu smlouvy nemáš nic, ale na osmdesát procent jsem si myslel, že Reading bude. Loučení na konci sezóny a další dopisování bylo takový. Psali, že jsem klíčovej jezdec na určitý startovní pozici. Umím zabrat a v pár závodech jsem dokázal rozhodovat určitý rozjížďky. Sezóna je dlouhá a nemůže se ti dařit celou dobu. Špatný závody byly vesměs venku. Je to daný typem drah. Třeba Edinburgh nebo Newcastle. Tyhle zárohačky musíš mít trošku najetý. V King‘s Lynn zase potřebuješ silnej motor. A to jsem letos neměl celou sezónu a vůbec se tam nechytal. Reading je spíš problém, že na každej tejden je úplně jiná dráha. Spíš mi seděla, když byly hlubší, ale ke konci ji dělali tvrdší. To byla dřina a hrozně těžko se předjíždělo. A měl jsem hodně pádů. Je to tím, že dráhy jsou užší a hodně kontaktní a mají nepravidelný zatáčky. Za ty tři roky jsem nikdy tolik nepadal. Přišly závody, kdy jsem byl třeba třikrát vyloučenej. Na příští rok zatím nemám nic. Rozeslal jsem nabídky, ale zatím nic. Určitě bych tam chtěl, ale když bude něco v Evropě, zůstanu jezdit tady. Nezlobil bych se, kdybych do Anglie šel od půlky sezóny. Nedělá mi to ale vrásky, kluby stále kontaktuju.“

speedwayA-Z: „Závodíš jak ve Velké Británii, tak na kontinentě. Jak to vlastně jde logisticky skloubit dohromady?“
Richard Wolff: „Určitě se to nedá zvládnout sám. Lítal jsem celou sezónu, protože autem je to nesmysl. Na letiště mě v Anglii vozil a zase mě vyzvedával táta. V Čechách to takovej problém už není. Buď pro mě jezdil tehdejší trenér Vladimír Kovář nebo mechanik Jirka Patlejch. Co se týká motorek, člověk musí mít čtyři a rezervní motory. Půjčil jsem před sezónou, abych postavil i tu čtvrtou. Jenže jawácký motory nefungovaly. Dlouhou jsem to odkládal a půjčil si GM. Byl to poslední krok dostat se z problémů po motorický stránce. V Anglii mi pomáhal táta. Měl jsem tam svoji dodávku. U nás jsem si auto půjčoval a byl tady Jirka. Vypadá to jednoduše, ale není to prdel. Honíš letenky, musíš si je přeblokovávat. I ten přelet stojí dost sil. Ráno musím na letiště brzo. Spím tak čtyři hodiny. Snažil jsem se lítat hodně dopředu a zatrénovat si tady. Strávil jsem hodně času, že jsem sem vozil dělat motory. Pokračoval jsem ve spolupráci s Lubošem Tomíčkem i Oldou Řezníčkem. V půlce sezóny jsem oslovil Láďu Dvořáka. Problémů bylo hodně a muselo se to řešit. Spolupráce s Láďou nezačala nejlíp. Zadřeným motorem. Je to náhoda a doladili jsme to. Nechci se vymlouvat, ale lidi z mýho okolí vědí, že sem se na tom trápil. Máš padesát závodů a devětkrát zadřeš motor, kterej něco stojí a to je znát. Co jsem se letos navyndaval motorů z rámů! A když se to nezadřelo, nemělo to výkon. Nejlíp to ví Jirka, že jsme pro to dělali všechno.“

speedwayA-Z: „Počátkem sezóny jsi hodně laboroval s technikou. Stálo tě to dozajista hodně nervů, peněz i bodů. V čem byl zakopaný pes?“
Richard Wolff: „Abych pravdu řekl, jeden motor jsem měl u ladiče třikrát a pokaždý se zadřel během prvního tréninku. Už to byla beznaděj. Pak se třeba motor povedl napoprvý, ale nedali jsme tam výkon. V půlce sezóny jsem si půjčil GM. Nebylo zbytí. A když jsem zjistil, že funguje, koupil jsem ho. V Anglii jsem měl dva GM a jednu Jawu, na který jsem taky zajel dobrej výsledek. I ta Jawa se musí dát udělat. Jenže mám jen jednu a to je málo pro Anglii a Čechy. A lítat s motorem nejde. Nezaplatíš nadváhu. Když máš motor k dispozici, musí fungovat. Nejde se zatěžovat, když letíš na extraligu a nemáš kvůli technice pohodu. Letos mě technika určitě stála dost nervů a sil. A bodů. To byl pak i odraz těch výsledků v extralize. Abych řekl konkrétně, proč jsem zvolil GM, tak za prvý, když jsem na to skočil, fungovalo to. A za druhý to vydrželo. Na GM jsem odjel deset závodů, na Jawě tři a zadřel. GM bylo klidnější s lepším průběhem. Ale i na Jawě jsem zajel, ale s GM jsem byl x krát spokojenej a věděl, že to je ve mně. Na Jawě byla větší dřina to doladit. Ale nezatracuju ji. Budu se snažit na Jawě závodit. A když to nepůjde, budu závodit na GM. Jsou to sice peníze navíc, ale je to otázka, protože GM víc vydrží. Rozhodně je to však dražší verze.“

speedwayA-Z: „Tvá smůlovatá série začala koncem září, kdy sis v Readingu pochroumal koleno. Před finále mistrovství republiky ve Mšeně to byl pech jako hrom, co?“
Richard Wolff: „Já bych to natáhl víc dopředu. Minimálně o měsíc. Měl jsem v Readingu několik pádů. Jeden byl blbej. Předjížděl jsem ze třetího na druhý a škrtnul si o prkna. Z výjezdu je to tam zavřený, vede tam jedna stopa a nesmíš z ní vybočit. Měl jsem problém a můj kolega mi strčil hák do předního kola. Lítali jsme po dráze a trefili i praporkáře. Hustej pád. Namohl jsem si levý zápěstí a měl asi čtrnáct dnů pauzu. Ruka nebyla ready. Táhlo se to a nebylo to vončo. Přeskočme nějakej úsek. Přišlo 19. září a já měl lehkej pád. Trošku mě pošouchl Christoph Marsh. Vyvezl mě a ukradl mi nohu a přední kolo. Lehký sklouznutí skončilo blbě. Otočil jsem si nohu v koleni. Nemohl jsem dojít ani do depa. Nakonec mě to obstříkli a manažer mě nevědomky dal do další jízdy. Kvůli bolesti jsem však musel zrušit úterní závod. Průšvih je, že doktor mi dal diagnózu, že je to jenom namožený. Odlítl jsem do Čech a zkusil extraligu v Plzni. Udělal jsem pro to všechno, ale nešlo to. Pořád jsem si nepřipouštěl, že bych měl s tím kolenem něco vážnýho. Chtěl jsem risknout mistrovství republiky. Na první lize den předtím jsem se přemlouval. Trenér mě hnal, a jedu, ale já věděl, že to nejde. Jen jsem doufal. Finále je prestižní závod a vzdát se bez boje jsem nechtěl. Vzdávám se, až když to nejde. Až po těhle závodech jsem věděl, že 19. září pro mě sezóna skončila. Dřív jsem si to nechtěl připustit. Po finále mi v Praze řekli, že mám něco s postranním vazem. A že to chce jen klid. Přitom jsem dostal nabídku startovat v Kopřivnici. I přes přemlouvání jsem si řekl, že to zkusím. Kdyby mi tehdy doktor řekl, že je to tak vážný, nejel bych. Jenže jsem byl naivní. V Kopřivnici jsem zjistil, že koleno nefunguje a musím za specialistou. A řekl jsem si, že sezóna skončila stůj co stůj. Po dalších čtrnácti dnech přišlo osudový Mšeno. Byl jsem objednanej ke specialistovi, ale šel jsem tam až po Super Prix. Hned v první jízdě jsem věděl, že to byla chyba. To ti dojde, že s tím něco máš, protože po čtrnácti dnech je koleno pořád stejný. Nešlo s tím chodit, natož závodit. Měl jsem přetrženej meniskus a vaz. A dozvěděl jsem se, že musím na operaci. Tohle kdybych věděl, fakt jsem toho 19. září okamžitě skončil. Ale doktoři mě nechali na pochybách a já to prostě zkoušel. Vůbec jsem si operaci nepřipustil. Když mi pak řekli diagnózu, málem mě odvezli.“

speedwayA-Z: „Proslýchalo se, že tvůj statečný boj při finále šampionátu republiky ve Mšeně ti přinesl problémy v klubu. Mohl bys to komentovat?“
Richard Wolff: „Samozřejmě jsem zaslechl názory, že simuluju. Různý pomluvy, že mě nic není, se dostaly až ke mně. Že si jenom kreju záda a nemám výkonnost. To mě hodně mrzelo, že lidi z mýho okolí po x letech nepochopili, jakej jsem. Následně nade mnou visel černej mrak, co se týká další spolupráce s PSK Olympem a AK Markéta. Nakonec jsme s panem Ondrašíkem měli jednání, že spolupráce bude pokračovat. Z mý strany je stanovisko jasný. Od třinácti let jezdím za Markétu a jsem Pražák. Pouto je tady stoprocentní. A nechci nic měnit. Domluvili jsme se a všechno pokračuje. Nebude to jako v dobách minulejch, ale maximálně budu uvolněnej někam na hostování. To je však otázka času a doufám, že se objevím na soupisce Olympu.“

speedwayA-Z: „Vím, že kdybych se tě teď zeptal, jestli za daných okolností nebylo lepší to mšenské finále raději vypustit, vynadal bys mi, že jsi závodník, takže závodíš. A tak ti raději položím otázku, jak bys definoval svůj vztah k ploché dráze.“
Richard Wolff: „Já a motorky, to patří k sobě. Zeptej se ostatních plochodrážníků, kdo jezdí motokros, staví veterány a hrabe se v jinejch motorkách. A kdo v zimě nakopne motorku. Už v devíti jsem viděl plochou dráhu, Kaspera a Matouška a to mě vzalo. Líbilo se mi to, líbilo a najednou jsem si řekl, že to chci zkusit. V motorkách se hrabu pořád. Celej život mě pronásledujou. A jsem majitelem hned několika. Musím na nějaký sedět a všeobecně mě bavěj všechny sporty. Zahraju si ping pong, tenis, squash, hokej. Protože jsem závodník na plochý dráze, tak mě přitahují kolektivní sporty. Sám se považuju za sportovce. Když vymyslí sebevětší bláznivinu, hokej, motokrosovej závod po sezóně, někdo mě vyzve na squash, neřeknu ne. Dá se říct, že sport k životu potřebuju. Jediný tři datumy, kdy mám půst, jsou 24., 25. a 26. prosince. Ale byly i případy, že i tyhle dny jsme probruslili. Jednou jsme se Šébou byli od vánoc až do Silvestra na ledě. Během těch všech sezón v plochý dráze se k tomu musíš dopracovat. V dnešní době nemám sport, kterej bych neměl rád. Nejsem nadšenej z běhání, ale jinak miluju všechno. Mám rád lyže, hlavně sjezdový lyžování. Je jasný, že v těch všech sportech nemůžeš bejt nejlepší, ale snažíš se zdokonalovat. Motorky, lyže, squash, posilovna a hokej. Bez toho si nedokážu život ani představit. Kdyby mi někdo řekl, že to nebudu dělat, snad bych umřel.“

speedwayA-Z: „V extralize to na začátku vypadalo pro pražský Olymp dost nadějně. Nakonec jste však v Plzni neudrželi ani průběžné druhé místo a skončili třetí. A to už druhý rok po sobě. Čím to?“
Richard Wolff: „Samozřejmě extraliga s dvěma hosty je hodně vysoko. Cizí závodníci tvrdí taky, že to je opravdu kvalitní liga. S tím, že ostatní mají hosty, se musíme smířit a bojovat o titul i bez nich. Bohužel jsme to zase letos museli stahovat. Do Plzně jsme jeli, že pro titul uděláme všechno. A nekoukali jsme doprava doleva. Bez Bohouše, jednoho z leaderů, to bylo znát. Byli jsme oslabený. Prostě jsme to nezvládli a skončili až třetí. Opět to byl propadák. Ale člověk musí koukat dopředu a myslet pozitivně. Myslím, že titul přijde. Jsem rád, že vyhrál Slaný. Po těch letech si to zaslouží, ale to je samozřejmě názor z hlediska diváka. Ne, že bych dělal nazdar Slaňáku, na, tady jeď. To samozřejmě ne. Se svejma výsledkama jsem byl nespokojenej. Je to pořád dokola, ale jsou to ty motory. Nechci se na to vymlouvat, ale nemůžu to hodit jen na sebe. Dál to rozmazávat nechci, fakt jsem naštvanej, jak to dopadlo.“

speedwayA-Z: „A co mistrovství republiky dvojic? Proč došlo k přerušení tvé spolupráce s Josefem Francem? Medaile ti tak opět unikla…“
Richard Wolff: „Loňský dvojice s Pepou byla smůla. Jeden řetěz a jeden pád. Tak to je, už to nevrátíme. Na bednu jsme měli, ale je to pryč a dopadlo to, jak to dopadlo. Letos jsme bohužel s Pepou nedokázali sehnat sponzora. Na tom to vázlo. Nevím, jak to bude do budoucna, ale slíbili jsme si, že to chceme jet. Závodí se mi s ním dobře, vyhovíme si. Kdyby nebylo možný jet s ním, nebráním se žádný nabídce. V Divišově mě mrzelo, že sem pak nemohl jet Leifrův memoriál. Přiletěl jsem jen na dvojice a hned se musel vracet do Anglie.
Paradoxně mělo letadlo tři hodiny zpoždění a já trčel nakonec na letišti. Ale to jsou prostě ty náhody. Stoprocentně mě to však mrzelo.“

speedwayA-Z: „Dříve jsi jezdil i na dlouhé a travnaté dráze. Letos, prakticky ještě v zimě, jsi se objevil pouze na mistrovství Evropy ve Vriesu. Do mistrovství světa na dlouhé jsi se nedostal, na Mariánské Lázně posléze rezignoval. Znamená to tvůj příklon ke krátkým drahám?“
Richard Wolff: „Nikdy jsem tu trávu nebo dlouhou nejezdil zas až tak tolikrát, abych se v ní mohl s někým srovnávat. Vždy jsem ale jel maximum a dělal pro to vše. Že jsem měl pět závodů za sezónu, je věc jiná. Už delší dobu se mi nelíbí nominace na krátkou dráhu. Natož pak v dlouhý. Vlastní blbostí jsem se v Mariánkách vyřadil z mistrovství republiky a vypadl pak z reprezentace. V zásadě jsem státního trenéra upozorňoval, že za určitejch okolností se chci účastnit. Oni mi řekli, že tam jsou jiní, ovšem ti se na to nakonec vykašlali. Pak mi volali den předem. Já byl v Anglii a už to nešlo. Proto jsem se nezúčastnil mistrovství světa. Mariánky jsem pak nejel z toho důvodu, jak vyřešili nominaci. Zpočátku opovrhovali mýma službama a na poslední chvíli jsem jim byl dobrej. To se odráží i od nominace na mistrovství Evropy jednotlivců. Je to všechno v jednom. Přišlo mi divný, když závod o mistrovství Evropy rozhodne losování od stolu. To nechci jako závodník komentovat, ale rozhodnout od stolu je to poslední, co bych udělal. Jediný, co k tomu můžu dodat, že jsem měl udělat o bod víc a nebylo co řešit. Pokud se týká sezóny 2006, myslím si, že nikdy neříkej nikdy. Už teď vím, že bych se svezl na pár závodech na dlouhý a trávě. A chtěl bych taky jet nějakej volnej závod před mistrovství světa a Evropy. Vries byl motokros. Dva dny pršelo a před tím tam měli jiný závody. Bylo to hodně těžký, ale každou jízdu jsem cejtil, jak už to mám v ruce. Je blbý rovnou před sezónou po zimní pauze skočit na motorku. A tohle bylo po pěti měsících hup a jeď o finále Evropy. Bylo to brzo, já preferuju rozjet se. Nechci se k tomu vracet, ale tam začal můj problém s motory. Následně druhej závod se mi rozskočil motor. To jsou takový náhody, co ti potom docházej zpětně.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:

Petr Novák: „Ahoj. Už máš jasno nebo se ti něco rýsuje na příští rok v Anglii? Nebylo by lepší jezdit na kontinentu, třeba v Polsku nebo Itálii?“
Richard Wolff: „Myslím, že na tohle téma jsme už zabloudili. Radši bych možná závodil v Evropě, ale prostě se nebráním ničemu a uvidím. Nic podepsanýho nemám, času je relativně dost. Když Anglie nevyjde, budu závodit v Evropě.“

Michal Stárek: „Přeji brzké uzdravení, jaké máš plány na příští rok? Kdy se pořádně pustíš do dlouhý? Ahoj.“
Richard Wolff: „Čau Michale, do dlouhý se pustím, až seženu schopnější motorku místo toho svýho veterána (smích). Ale vážně, je třeba jet na pár volnejch závodů, abych si doladil motorku. Fakt není nejnovější a já nemám na to, abych zainvestoval 100 tisíc do dlouhý. Ale rád bych se v roce 2006 na dlouhý povozil víc. A další plány? Samozřejmě se co nejvíc ukazovat v Čechách a probojovat se do mistrovství Evropy na krátký. A pro toho, za koho pojedu v týmovejch soutěžích, odvést co nejlepší výkon. Neplánuju dopředu, za koho to bude, když zůstanu v Evropě, chtěl bych i víc trénovat. A zapracovat na tom, aby se rok jak letos neopakoval. Jet na závody s tím, že mám perfektní techniku. Jinak díky za mikulášskou akci, byla super. A stejně si myslím, že jsme měli vyhrát.“

Wojta: „Ahoj, máš své www? Kde jezdíš nejraději?“
Richard Wolff: „Svoje stránky zatím nemám. Rozhodně bych je chtěl. V Anglii mi je někdo rozdělal a nedodělal, v Čechách taky. Na jednu stranu mě mrzí, že je nemám, ale nedělám z toho tragédii. V Anglii jsem měl nejradši bejvalý Trelawny, v Čechách Pardubice a Mšeno, v Evropě mám rád Krško.“

Romana Vondrová: „Dobrý den, Ríšo. Nevím, co je na tom pravdy, ale slyšela jsem, že se stanete otcem. Pokud je to tak, pak mohu jen gratulovat a Vám i Vaší ženě popřát, aby vše dobře dopadlo, miminko bylo zdravé a v životě Vám dělalo jen radost. A nyní se ptám, většina mužů chce syna, je to u Vás také tak? A jestliže se to povede, bude to opět plochodrážník a opět Richard? A co na to pan Wolff starší, jak se těší na roli dědečka? Přeji celé Vaší rodině krásné Vánoce a skvělou příští sezonu.“
Richard Wolff: „Dobrý den, určitě je to pravda. V době, kdy vyjde článek, budeme v pátým měsíci. Bohužel nevíme, jestli to bude kluk nebo holka, ale v obou případech to nebude plochodrážník. Když si dám na misku vah to dobrý a to zlý z plochý dráhy, není to ani sedmdesáti procentní převaha toho dobrýho, takže nechci, aby byl. Holka bude tenistka a kluk hokejista. Nebude to Richard, protože mi přijde trapný, aby dynastie byla s číslem tři. Někdo řekne Richarde a otočí se tři lidi. Slavit budeme ve Staroměstský jámě. Rodiče jsou teď v Anglii, ale v určitých směrech je musím brzdit. A určitě se těšej.“

Miluna, fanynka AK Markéta: „Nazdar Wolfíku, moje otázka zní: podvedl si někdy svou přítelkyni?“
Richard Wolff: „Za prvé ne přítelkyni, ale manželku. I když jsem velká koketa, tak nepodvedl. Jedna z mých přezdívek je i Styfmajstr. A máš smůlu, protože mám manželku.“

Horác: „Zdravím Ríšo, viděl jsem Tě několikrát v akci při hokejovém zápase na kolínském zimáku. Vím, že jsi v minulosti absolvoval zimní přípravu u protinožců. Proto jsem se chtěl zeptat, jak bude Tvoje letošní zimní příprava vypadat a jaké máš cíle pro následující sezónu, do které Ti přeju hodně úspěchů jak poli sportovních, tak i v soukromém životě.“
Richard Wolff: „Co se týká Austrálie, byl jsem tam rád a chtěl bych si to zopakovat. Za mě totiž australský turné bylo desetidílné. Můj názor je, že už to není takový, jako to bylo dřív. Byla to super zkušenost, ale nevím, jestli to je ideální. Přípravu jsme už nabrnkli. Pomalu začínám cvičit a koncem ledna bych se chtěl dostat do stoprocentního zápřahu. Nevím, jak zdraví, ale každopádně na tom budu pracovat. Na hokejovou odvetu se už všichni těšíme. Cíle jsme už zmínili u předchozího dotazu, ale v každým závodě bych chtěl podat co nejlepší výkon a odměnit sebe a diváky. Nejezdit závody, abych byl vzadu. A děkuju za přání.“

Lukasek99: „Kolik máte motorek?“
Richard Wolff: „Plochodrážních? Těch mám pět. A jinejch motorek, motokrosovejch a tak, mám s takou dohromady tak osm a další se staví. Bude jich tak určitě devět.“

Jiří Benda: „Co si myslíte o obrovské převaze Rickardssona v GP? Je to v jezdeckých kvalitách nebo v technických vychytávkách na motorce? Už jsem slyšel i názor (a nebylo to zrovna od laika), že v tom je nějaká technická levota…“
Richard Wolff: „U mě je Rickardsson jak Schumacher ve formuli nebo Rossi v motorkách. Je hodně dobrej. Co se týče techniky, má motorku dle mýho gusta. Pěkně dílensky zpracovaný. Co má v motoru, nevím. Docela by mě zklamalo, kdyby to bylo takhle. Ale můj favorit je Greg Hancock. Líbí se mi stylově. Kdysi jsem měl dokonce uvítací tón v mobilu, ahoj, tady je Greg, nechte mi zprávu. Takže je to můj brácha, ale to nikdo neví (smích). V extralize jsem ho porazil. Soustředil jsem se na něj. Bylo to ve Mšeně a říkal jsem trenérovi, že chci vyhrát a porazit bráchu. Tři body se mi nepovedly, byl to jen jeden, ale brácha dojel na nulu. Je pravda, že mám podobnej design helmy, mám na ní jméno a přezdívku, ale motokrosový hadry používám spíš z úspornejch důvodů. Místo jedný kombinézy si koupím dvě značkový oblečení. Ale je pravda, že značku mám jako on.“

Michal Jirka: „Chtěl bych se zeptat na jaké dráze se Ti jezdí nejlépe a na jaké naopak nejhůře? Ještě prosím o názor na dráhu v Pardubicích.“
Richard Wolff: „Jak jsme už psali, nejlíp se mi jezdilo v Trelawny, teď ve Mšeně a v Pardubicích. Tím pádem odpovídám i na vaši poslední otázku. Pardubice mám rád a jezdí se mi tam dobře. A z těch drah, co nesnáším, bude jedna z anglickejch, Edinburgh nebo Newcastle. U nás žádnou takovou nemám. Před lety mi vadila Kopřivnice, ale postupem času ji beru jako trénink na motokros (smích). A tak ji vesměs mám rád.“

HBC FANS: „Čus Ricky! Koukám, že ti některý fanynky jdou pěkně to těla. Nejdříve jsme ti chtěli poděkovat za nádherný zážitek z letošního semifinále MČR, jak jsi sesekal celou naši špičku a některým pochybovačům a odborníkům zavřel ústa. Jen dvakrát škoda, že první termín mšenského finále uplaval. Za zviditelnění našeho fan klubu na masce tvých strojů jak na našich oválech, tak v Anglii. A do třetice možnost absolvovat turné tvého ostrovního klubu Readingu a to od Skotska až po Londýn a nahlídnout pod pokličku Premier League. Přejeme brzké uzdravení, zahraniční angažmá, kluka jako buka, dobré motory a doufáme, že nás tvoje top sezóna teprve čeká. Že pojedeš Leifrův memoriál a prokoušeš se alespoň na bednu. Hezké vánoce, pořádnýho Silvestra a těšíme se na další spolupráci.“
Richard Wolff: „Fanynky mi nevadí, pošlu je za váma. Za semifinále jsem rád, že z toho máte radost. Pro to vlastně závodím, aby z toho lidi měli radost. Názory, že je to náhoda, nemám rád. Mšenský finále uplavalo, tak uplavalo. Mrzí mě, že v tom období mi to fungovalo a jezdil jsem dobrý závody v Anglii. Hlavně jsem byl zdravej, což mě teď může jedině mrzet, protože na konci sezóny jsem pak byl zraněnej. Doufám, že spolupráci prodloužíme a jsem rád, že se vám tour líbila. Jestli to bude kluk, nevím, ale a je to zdravý. Doufám, že i kdyby ta top sezóna nepřišla, pár hezkejch chvil jsem vám už připravil. A když ne, tak jsme se zmýlili. Leifrův memoriál pojedu, ale hlavně ho vyhraju. Třetí místo neberu. Na vánoce se těším, ale Silvestra moc rád nemám. To je jen povinný chlastání.“

Tereza Vopatová: „Ahoj Ricky, především Ti přeji rychlé uzdravení a celé rodině krásné vánoce a hlavně zdraví do roku 2006 (jak jsem slyšela, bude vás více, takže všem). Chodím celkem pravidelně a Tvůj výkon na semifinále v červnu byl super, škoda, že ten závěr sezony už tak nevyšel. Bylo to ve zdravotních problémech nebo motorkách? Hlavně bych se chtěla zeptat, jaký je Tvůj názor na dvojice a s kým by sis chtěl zajezdit (ze světa i z ČR), jak vidíš šance Olympu v extralize a pokud můžeš, prozraď nám svoje cíle pro sezónu 2006. Díky za odpovědi a ještě jednou hlavně zdraví a v závodech jenom bedny…“
Richard Wolff: „Semifinále byl pěknej závod. Bohužel to bylo jen semifinále. Kdyby to bylo finále, bylo by to lepší. Stoprocentně to bylo zdravotním stavem, ale už je to pasé. Dvojice bych jel, je to zajímavej závod pro diváky, se zmíněným Pepou Francem. Se všema z Markéty je vždycky sranda spolupracovat a nebráním se žádným nabídkám. Ze světa by to byl určitě Greg Hancock, abych jel s bráchou. To by bylo super. A šance Olympu? Jde za titulem!“

Honza – Staroměstská jáma: „Kdy už konečně něco zajedeš?“
Richard Wolff: „Až mi odmontuješ omezovač (smích)!“

Richard Wolff děkuje:
„Určitě bych chtěl poděkovat rodičům, že sem si mohl perfektně připravovat motorky v Anglii. Tátovi, že se mnou jezdil po závodech. Samozřejmě děkuju mechanikovi Jirkovi Patlejchovi za pomoc v Praze. Ve spolupráci s mou manželkou Kristýnou připravovali věci, který bych nezvládal, když závodím sem a tam. Děkuji všem třem ladičům, i když letošní sezóna nebyla bez problémů, takže díky Luboši Tomíčkovi, Oldovi Řezníčkovi a Láďovi Dvořákovi. A těm, co mi pomohli finančně i jinak: Honzovi ze Staroměstský jámy a mým věrným fanouškům HBC. A tímto všem přeju PF do dalšího roku a bohatýho Ježíška.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)
MMS foto: Antonín Škach