Liberec – 17. prosince
Sám býval závodníkem, ale z podvědomí veřejnosti nevymizel ani po ukončení kariéry. Ke sportu levých zatáček přivedl svého syna a jím iniciovaná rekonstrukce stadiónu v libereckých Pavlovicích je plochodrážní investiční akcí, která nemá v polistopadových podmínkách obdoby. Vlastní rovněž úspěšnou firmu, nicméně navzdory svým úspěchům stále zůstává otevřeným a zábavným společníkem, který navíc chrlí neustále podnětné nápady a nové myšlenky. V exkluzivním rozhovoru, který Věroslav Kollert starší magazínu speedwayA-Z poskytl, se o tom mohl přesvědčit také naši čtenáři.
speedwayA-Z: „Sezóna 2005 byla z vašeho hlediska nepochybně nesmírně úspěšná. Podařilo se dotáhnout do konce projekt nové dráhy, uspořádat Pohár města Liberce a rozlučku s plochodrážním rokem. Mohl byste tohle zbilancovat ze svého úhlu pohledu?“
Věroslav Kollert: „Jsme v ročním zpoždění, tohle jsme chtěli už v roce 2004. Zavinily to finance, které jsme nebyli schopni poskládat. Dráha odpovídá novým trendům a nekopíruje muzeální typy, kde se jezdí teď. Tra už jsme tedy připravili, teď se upravuje zázemí. Chtěli jsme závody udělat tak, aby lidi viděli, že plochá dráha je pěkný sport. Museli jsme navázat kontakty. Díky Rony Weisovi, Tondovi Kasperovi, bývalým kontaktům z Polska a náhodě, kdy se tady objevil ten Dán, jsme zajistili zajímavou sestavu. Třeba Kevin Wölbert je jedna z vycházejících hvězd. Diváci viděli zajímavý a vyrovnaný závody. Potvrdilo se, že se na dráze jede v kontaktu a předjíždí se. Nebyl žádný úraz, jen odřená ruka a naražený zadek. Sanita sice vyjížděla, ale spíš jen na zkoušku. Jezdci typu Fandy Liebezeita, Petra Vandírka, Tondy Kaspera, Pavla Ondrašíka nebo Mariána Jirouta dokázali, že dráha je příjemná a byli si rovnocennými soupeři. Stadión v Liberci je asi nestarší v celé Evropě. V roce 2008 budeme mít 110 let, kdy je toto území sportoviště. Samozřejmě tady nebyla plochá dráha, ale jezdily se tady dostihy na koních. To je plošině podobný, protože se také honily dokolečka, i když motorka má těch koní víc. Důležitý datum je rok 1928, kdy se na území Liberce konal první plochodrážní závod. A cílem našeho klubu je, aby v jubilejním roce 2008 byl náš stadión polyfunkční. Chtěl bych do toho zapojit i město. Letos se na první závod přišel podívat primátor. A dostat ho na plochou dráhu ve městě, kde je slavnej fotbal, hokej, volejbal a solidní lyžování, je zřejmě projevem určitého zájmu o to, co se u nás děje. Primátor projevil sympatii, předal ceny a dal najevo zájem města. Pokud se plochodrážní klub ukáže jako organizace schopná naplňovat představy města a kraje, dostaneme podporu. Pokud zklameme, projeví se to. Zvědavost stála i za účastí Vlastimila Tlustého, který se u nás dokonce svezl na motorce. Přišel jako obyčejný divák, ne zvláštní host. A to je projevem určitého zájmu. Plochá dráha byla také pořadatelem hasičských závodů, kde se sešlo asi pět set hasičů. Chtěli bychom získat status krajských nebo celostátních soutěží. Máme spojení s handicapovanými sportovci, kteří náš stadión využívají jako školu smyku. A byli také vtaženi do závodění. Proto budeme mít čtyřkolky i v příštím roce, ale ne jako v Divišově, ale v tomhle našem pojetí. Nejsme chudý stadión, ale tím, že máme před sebou spoustu věcí, musíme zvažovat. Nechceme si totiž finančním vyčerpáním přidělat starosti s další pauzou.“
speedwayA-Z: „Nicméně život jde dál a po zimě se znovu rozběhne kolotoč plochodrážních závodů. Liberec se tentokrát zapíše do kalendáře víckrát. Proč jste si zvolili právě ty podniky, které máte?“
Věroslav Kollert: „Výběr je cílený. Především ekonomicky, abychom odjeli víc než jeden závod. A ještě tak, aby jezdci, kteří by mohli mít v budoucnu nějaké jméno, si mohli stadión vyzkoušet. V sezóně 2008 bychom totiž chtěli jet finále mistrovství republiky jednotlivců. A závodníci by měli mít dráhu vyzkoušenou a naučenou. Je to ideální šance, jak se v Liberci potkat s Bohoušem Brhelem, bratry Drymlovými nebo Pepou Francem. Může na ně vyjít karta už příští rok v semifinále. Pokud se týká juniorů, nepochopil jsem, proč právě oni, nejchudší závodníci, musí jet závodit daleko do Žarnovice. Do cizí země, samozřejmě cizí v uvozovkách, a na dlouhou dráhu. V extralize nikdo nechtěl jet závodit do Kopřivnice. Brečeli, jaká je to dálka a nad Žarnovicou se nikdo nepozastaví. Proto jsme do juniorských šampionátů přihlásili naši dráhu. Čtyři závody je rozsah, který můžeme dělat. Vlítnout do toho, a se děje, co se děje, by nás mohlo zastavit. A odčerpat prostředky na další výstavbu stadiónu.“
speedwayA-Z: „Volné otevřené závody nejsou u nás příliš rozšířené. GRS Liberec je pořadatelem Poháru města Liberec. Jakou má tohle klání budoucnost?“
Věroslav Kollert: „Tenhleten závod má dlouhou tradici. Jezdil se za doby hodně minulý. Když pak město ztratilo zájem, konalo se to jako českodubský pohár na popud Alexandra Kopeckého. V současnosti to vracíme zpátky, a už to bude pohár primátora, města nebo krajského hejtmana. Chci zvát takové jezdce jako letos. Ne velká jména, ale takovou tu druhou ligu. Dokáží udělat stejný pobavení a kouzlo. A budou třeba známí až za několik let, takže je člověk může vidět na stadiónu, kde by se jinak nesvezl. Mám radost, že přijedou závodit i ti starší. Co u nás předvedl třeba Fanda Liebezeit, bylo úžasný. Odepisovaný závodník si tady šáhnul ne bednu. Při volným závodě se ne úplně striktně musí dodržovat pravidla. A o tom pak do budoucna můžou přemýšlet lidi, co je dělají. Letos nám utekl Petr Kuchař kvůli termínové kolizi s jiným freestylovým vystoupením. Ten by určitě udělal krásnou tečku. Více freestylových vložek ale bylo i na ploché dráze. Lidi viděli, že na ploché dráze se nemusí jezdit jen doleva. Někteří závodníci dávají jen nohy pod řidítka a v cizině to dávají do časopisů. My už však nohama tleskáme nad řidítkama! Tím se program doplní a divák se baví. Když pak vidíte na obrázcích ty udivené obličeje lidí, kteří žasnou, co se dá na motorce dělat, je to krásné. Perfektně na to reagoval Mário Jirout. Mám však i povedenou fotku Vláda Višvádera, jehož spokojený úsměv mluví sám za všechno. Někteří mě pranýřovali za termínovou kolizi s Divišovem. Bylo jich asi pět, spíš sběrači programů, kteří se sem chtěli dostat zadarmo, ale nakonec přišlo jiných 750 lidí, co byli spokojení.“
speedwayA-Z: „Plochá dráha a hlavně váš syn Věroslav jsou těmi nejvíce viditelnými aspekty činnosti klubu GRS Liberec. Máte také nějaké další aktivity?“
Věroslav Kollert: „GRS je značka, co vznikla z plochodrážního názvu. Měli jsme půjčovnu plochodrážních motocyklů a obhospodařovali německé, polské a české jezdce. Godden tehdy přišel s novým motocyklem a došlo mezi námi k dohodě posílat jeho značku dál. Nechtěli jsme se však soustředit jen na něj. A tak vznikla značka GRS, dá se to vykládat třeba gutte rennen speedway, ale i jinak. Jmenuje se tak i moje firma. Kromě ploché dráhy GRS jiné sportovní aktivity nemá. Firma přispívá na ústav s mentálně postiženými lidmi, ale to je jiná věc. Rozšiřujeme aktivity, aby peníze, které GRS vydělává svou činností, dala do ploché dráhy v Liberci, kde je nájemcem odstavné plochy. Držíme si jednoho jezdce a mělo by docházet ke krokům k jeho osamostatnění. Spolupráce s pány Kasperem, Křikavou, Špinkou, Kopeckým a dalšími by měla dovést plochou dráhu v Liberci do úrovně ne zapomenutí, ale přežití. V minulosti jsme několikrát měli lidi, co si chtěli v naší společnosti vydělat, ne pomoct ploché dráze. Prioritou je činnost a rozvoj stadiónu a tomu se okolí bude muset přizpůsobit. Chci podotknout, že stadión nepatří firmě GRS, ale klubu Plochá dráha Liberec. A nikdo z vedení společnosti GRS není ve vedení klubu.“
speedwayA-Z: „Jezdecká základna v České republice přinejlepším stagnuje. Přihlásili se vám nějací noví adepti plochodrážního řemesla? A co třeba ligový tým někdy v budoucnu?“
Věroslav Kollert: „Po prvním závodě se přihlásili dva. Překvapili mě, že při dohodnuté schůzce měli od pana Křikavy podporu ve stopětadvacítkách a sem si přišli nafasovat věci. Když pak viděli první trénink, už nepřišli. Jezdeckou základnu vidím jako problém. V minulosti jsme dělali motokros, letos jsme po vzoru Markéty jeli motokrosový závod. Příští rok bych chtěl nalákat lidi, aby jezdili na motokrosové motorce. Nechci je tlačit do plochodrážních speciálů, ale čekat, zda se zamilují do ploché dráhy nebo ne. Problém se 
stopětadvacítkami je, že klub nemůže čekat šest let na závodníka. Tvorba jezdce by neměla být taková, aby pořád dělal jen plochou dráhu. Ale aby zhruba v jedenácti letech přišly kontakty z jiných sportů. V minulosti třeba Robert Ráliš, Roman Doleček nebo Martin Vlach hráli hokej nebo lyžovali. Nyní bychom mohli oslovit lidi z hobby motokrosu, v němž v patnácti hotoví závodníci končí. Samozřejmě motokrosař se sem nehrne dobrovolně. Sami jsme si vyzkoušeli, že vás třeba někde nechtějí nechat na ovále trénovat. Nebo, že jezdíte pět minut a pak dva dny ležíte pod motorkou. Je to přístupem těch lidí okolo, stačí se jen podívat do Německa. Ztratili jsme s nimi krok a stoprocentně ztrácíme výkonnost. A to se nebavím o zemích typu Polska, Dánska nebo Švédska, spíš bych českou plochou dráhu přirovnával k Itálii, Slovinsku a do uvozovek Jihoafrické republice. Pokud se týká ligového mančaftu, představa byla jet už od sezóny 2006. Svou pomoc nám prostřednictvím sponzorů nabídnul Fanda Liebezeit. Došlo k jednání se Slaným, kde by nám půjčili jezdce. Bohužel finance nepřišly, jsou slíbený, ale vedení ploché dráhy v Liberci rozhodlo, že bez zajištění 50 procent prostředků předem nebudou nést riziko. Je ale velká šance jet něco podobného jako kdysi Pohár měst (seriál volných závodů družstev, do něhož byl počátkem devadesátých let Liberec zapojen – pozn. redakce). Chtěli bychom zorganizovat několik závodů. Zatím je to schválený z italské strany a minulý týden jsme jednali s Poláky. Budeme vyjednávat i s Němci. V tomto seriálu by nebyla podmínka jen českých závodníků jako v první lize. A čekat tři roky, jestli se nám někdo vyklube, není dobrý. Ovšem bez vědomí lidí z vedení ploché dráhy nechci spouštět jiný seriál, mohlo by to totiž narušit jejich vizi. Jsem vždy pro to, aby se vše projednávalo od vrchu dolů a my je tlačili zase odspoda. Liberecký klub však nebyl přizván ještě k žádnému jednání, vše se dozvídáme ve stylu jedna paní povídala. A tak jen doufám, že začneme být informováni i jinou formou.“
speedwayA-Z: „Peníze jsou obvyklým motivem v české ploché dráze. Jak náročné bývá v tomto ohledu zabezpečit závodníka a navíc ještě stadión?“
Věroslav Kollert: „Co se týká Věrouše, je to daný tím, že má za sebou už deset závodních sezón. Rodinný rozpočet je na to už zajištěný. V tom nám napomáhají sponzoři a marketing GRS. Co se týká stadiónu, je to horší. Jsou věci, které se nedají opravit a musí se odepisovat. A dosah na dotace je velice malý. Plochá dráha dostala letos do Liberce padesát plus dvacet tisíc korun od AČR, což byl jediný příspěvek veřejné pomoci. Veškeré další finance byly z příjmů od diváků a za další věci, že nám někteří lidé po konání akce přidali. To stačí na provozní věci, ne na investice. To jsou ty dlouhodobé věci, které zavinily předchozí přestávku. Když nejsou peníze, musí se najít cesta, jak si je vydělat. Začali jsme je shánět přes firmy, které máme v nájmu v areálu stadiónu a dalšími pronájmy. Do budoucna by měl být stadión soběstačný. Velkým vzorem jsou Pardubice a pražská Markéta. Předvedlo se, že když parta má tahouna a ten má známý, co dokážou buď ohnout záda nebo podat ruku, dokáží dobré věci. Bohužel mají smůlu, že diváci na menších akcích zanikají v těch obrovských prostorech. Liberecký stadión by měl v roce 2006 postoupit zase o krok dál, ale pokud mají být věci pořádně, nesmí se nic unáhlit. Letos jsme třeba zbytečně uspíšili stavební povolení na depo a teď nás to stojí dalších sedm měsíců lítání po úřadech a nemožnost ho dodělat.“
speedwayA-Z: „Letos Věroslav Kollert debutoval v italské lize. Jak k této spolupráci došlo a jaké jsou v tomto ohledu možnosti do budoucna? A nejsou ve hře také jiné zahraniční kluby?“
Věroslav Kollert: „Itálie byla úplně z nouze ctnost. Problémy, které nastaly ve Mšeně se vyhrotily tak, že odchodem Filipa Šitery a dalších jsme zjistili, že jsme tam zůstali sami s Kubou Hejralem. Po nedohodě s Plzní a Pardubicemi nám spousta závodů vypadlo. Bylo daný, že bez závodů nebude Věrouš jezdit, i kdyby se pro něj měla plochá dráha na celou sezónu zastavit. Seděli jsme u Tondy Kaspera a on, říkal, že by to byla škoda, kdyby měl Věrouš závodní činnost přerušit. Slíbil, že nám zkusí sehnat místo v Saregu. Poslali nám podmínky za cenu, kterou nemůžu uvádět. Tvrdím, že česká liga je dobře placená ve srovnání s italskou, ale co se dá dělat, když těch závodů je málo?! První závod dopadl dost špatně. Věrouš se vymlel, zdemoloval motorku a byl otřesenej. Přišli Italové s tím, proč to dělá, že si ho chtěli jen vyzkoušet a utěšovali ho, že příště to bude lepší. Naše motory se pak stavěly na italské dráhy. Jelo mu to tam dobře, porážel Jensena a honil se za Žagarem. V Itálii byli lidi dobrý a vstřícný, zajišovali zázemí a jezdili jsme tam prakticky jak domů do rodiny. A když vás má někdo rád, rádi tam jezdíte a předvádíte se. Věrouše po jednom z jeho kousků dokonce v Lonigu vytleskali z depa, aby se přišel rozloučit. A odnesl si ten šrot z dráhy. Nevýhoda je, že třeba v Lonigu se začíná až v devět večer a třeba jen tak tak jsme stíhali další závody. Ale to je život závodníka, i když je to náročnější na logistiku. Bohužel na rok 2006 mají Italové jen jednoho cizince a v klubu nám konkuruje Norbert Magosi. Ale protože má Anglii, je šance, že bychom tam mohli jet pět závodů. V Itálii podepisují smlouvy až v březnu. Kontakt s Italy je takovej, že oni jezdí sem do Liberce. A tak by spolupráce měla pokračovat, ani kdyby tam Věrouš nestartoval. Strůjcem tohohle všeho je Tonda Kasper, ten nám k tomu pomohl. A v téhle věci je pro nás víc než manažer.“
speedwayA-Z: „Váš syn má výhodu, že je volným závodníkem a není majetkem žádného klubu. Máte tedy volnější ruce při jednání o jeho angažmá. Kde bude jezdit českou ligu v sezóně 2006?“
Věroslav Kollert: „Jste na omylu. Věrouš je majetkem GRS Liberec. Kde bude jezdit, je ve hvězdách. Jednání probíhá se Mšenem a Plzní. Mšeno ho nechce pustit a Plzeň nabízí extraligu za podmínek, které ještě nejsou domluvené. Liga by se ovšem měla jezdit. Mým cílem už za doby, kdy jsem jezdil já, byl jeden velký klub, kam jsem se chtěl dostat, protože tam byli ti nejlepší. A nikdy mě to nevyšlo. Když jsme s Věroušem začali na ploché dráze, tak jsme se tam chtěli dostat. Na začátku nám řekli, že až něco pojede. Pak to zase nešlo a teď už asi nebude zájem. Věrouš už dostal volnou ruku, co chce dělat. Zatím mu pomáháme k dohodě základního typu smlouvy a aby si sám dohodnul podmínky. Jestliže se rozhodne jezdit za nějaký klub, rozhodne se sám. Ale já sám nechci, aby byl jen náhradník a čekal na shodu náhod, aby se dostal na dráhu. Chci domluvený podmínky.“
speedwayA-Z: „Věroslav Kollert letos jezdil šampionát juniorských družstev s Patrikem Linhartem. Toho však chce Slaný postavit s Martinem Vaculíkem. Už víte, s kým váš syn nastoupí? A neuvažoval jste o seniorské dvojici?“
Věroslav Kollert: „Zaskočilo nás, že Slaný nedal vědět, že by o Věrouše neměli zájem. Zřejmě tam sehrálo svoje zklamání, že s Patrikem neobhájili titul. Dokonce jsem se zasmál, že Filip Šitera s Tondou Gallianim dostali pohár, kde bylo uvedeno místo Plzně Slaný. Asi se ukázalo, s kým počítali, že vyhraje (smích)! Martinu Vaculíkovi to přeju. Spolupracujeme spolu. Najednou tady bylo prázdno, proto jsme se spojili s Filipem. Podmínkou startu v šampionátu juniorských družstev bylo, že Věrouš bude mít rovnocenného společníka. S Filipem se už loni vzájemně vždycky doplňovali. Pokud se s ním dohodneme, bude to hodně zajímavý. O seniorské dvojici uvažujeme, to je už věc termínu, ale je to pořád, co říkám. Vše stanovuje ekonomika. Tu my máme pouze na čtyři závody do Liberce. Pokud by se Věroušovi dařilo a odpovídala výkonnost, půjdeme do toho. V žádným případě ale ne jako doplňující dvojice. Pokud závodník vidí, že ta šance je, pustí se i do silnějších jezdců.“
speedwayA-Z: „Po technické stránce spolupracujete s Antonínem Kasperem. Jste stále s motory GM spokojen jako v roce 2004, kdy jste si je nemohl vynachválit?“
Věroslav Kollert: „S Tondou jsme začali dělat, že nám půjčoval Jawy. První GM se tady objevil pro Honzu Jaroše. Tonda řekl, a si ho zkusíme a dopadlo to špatně. Věrouš na to nebyl zvyklej. Potom jsme se dohodli, že chceme GM, ale jiný. Zajistil nám je ke konci sezóny. Co se týká techniky, motory fungovaly dobře. Problém byl s karburátorem, protože jeden fungoval jen za určitých podmínek. Těžko se to odhadovalo a vznikala nervozita s přehazováním jednoho karburátoru na tři motory. Jednou se nám utrhnul píst. Díky zbrklosti jsme špatně vyčistili filtr a zaseklej kus pístu nám při nastartování spadnul do motoru. Tonda nám oznámil, že větší blbce neviděl a že jsme si vydělali. Na příští rok zůstaneme u GM. Nepohrdám Jawou, uvažovali jsme dokonce o koupi jejího dalšího motoru, ale není třeba razantně střídat motory. Ke změně dojde asi v rámech. Budeme mít dva totožné motocykly a jeden další, kde by si měl Věrouš zkoušet změny. Nebudeme dělat razantní změny, ale detaily, co by měly zpohodlnět jízdu. Motory nejsou speciálně upravovaný, to je ta Tondova alchymie. Záruka je v tom, že mu zavoláme, na jaké jsme dráze a jaká je teplota a z druhé strany se ozve, jakou trysku a jakej předstih máme dát. To je to kouzlo. Něco podobného jsem viděl jen u Jéni Vernera. Ten vždycky vytáhnul svůj blok, zalistoval a dal Filipovi přesně, co potřeboval.“
speedwayA-Z: „Liberec je plochodrážní subjekt a jako takový by měl mít své zastoupení ve VV SPD. Jakou politiku zvolíte při řízení české ploché dráhy?“
Věroslav Kollert: „Liberec žádný zastoupení nemá! Důvod neznám. Ani na sportovní komisi nám nikdo neřekl, že se o něčem bude jednat. Divím se, že nás oficiálně pozvali na kalendářní poradu. První co bych udělal, by byly změny v počtu členů VV SPD. Ten orgán je strašně nabubřelej a jsme všem pro smích. Schůze v takovým počtu je mrháním času, kterého máme málo. Můj systém by byl, tři rozhodují, tři pomáhají a zbytek poslouchá. Petr Moravec má hodně diplomacie a není impulsivní. U Drymlů předvedl hodně práce. Bohužel tlak lidí pod ním je malej. Z důvodu neproduktivity není třeba si tam dál ty lidi držet. Je třeba tam mít osobnosti na manažerských postech a ne jen někoho kvůli tomu, že třicet let už dělá plochou dráhu, takže do toho může kecat. Na nikoho nenarážím osobně. Nefunguje reklama a propagace. Proto jsme tam, kde jsme. Informace jsou nedostačující, ázetko a jednou za čtvrt roku Kurýr. Co se píše v Motocyklu, jsou výplašky. Neznalému člověku ukáže plochá dráha jen spoustu popsanejch nesmyslů. Když se podíváte do Polska, Německa, Dánska nebo Itálie… Třeba v Itálii není plochá dráha tolik populární, ale reklama probíhá úplně jinak. Je škoda, že VV SPD nehledá profesionály s velkým P. Určitě bych chtěl, aby se klub zařadil do toho řetězce, ale ne jako VV, nýbrž jako Autoklub Liberec v něčem. Abych věděl, na koho se můžu obracet, kdy chci a chodil nejen na nekonečný schůze, kdy se nic nedohodne. Plochá dráha je nádhernej sport. Jedná se o sprint, lidi proto musí sprintersky ze sebe informace chrlit a ne z toho dělat zprávy na Nově. Když si člověk všimne, kolik lidí odpovídá na dotazy, je to úzkej okruh, zbytek se snaží plout. Není divu, dostávají se do presu a nikdy nevíte, kdo koho potřebuje. Bez těch popichovačů by to nešlo. Je třeba se probrat ze spánku a pomoct Petru Moravcovi přežít.“
Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:
Wojta: „Ahoj, dobrý den, chtěl bych se zeptat, jak se máte a jak si užíváte teď zimní pauzu. Děkuji moc, pěkný den.“
Věroslav Kollert: „Zimní pauza není žádná. Je to změna činnosti. Kdybychom si totiž přestávku udělali, neměli bychom na jaře, s čím jezdit. Stadión je zazimovanej a připravuje se projektová dokumentace na stavbu tribuny. A tak vyrábíme tiskárnu na vhodný peníz (smích).“
Kiril Janačkov: „Děkuji za skvělou možnost zeptat se jezdců dvou generací, zvláš pana Kollerta staršího, na srovnání techniky starých a nových motorek, ale i atmosféry kolem závodů. Děkuji.“
Věroslav Kollert: „Katastrofa vznikla, když se položil motor. Změnil se rám, jsou jiné materiály ve spojkách, jiné převody. Dřív motor přežil pět sedm závodů, dneska je rád, když přežije závod. Ohromně se to projevilo i v našich peněženkách. To jsou ty hlavní změny kromě těch krásných deček. Každá desetinka vteřiny stojí deset tisíc korun, když si srovnáme časy. Vzniklo však oběhové mazání, což šetří přírodu. A klesá hlučnost motocyklu a to bych taky vzal jako velké plus. Dřív se plochá dráha jako ostatní motoristické sporty zvláš šetrně k ničemu nechovala. Z pohledu jezdce se líbí, když chodí lidi a fandí. To je stejný jako z pozice diváka. Jako pořadatel však musím posoudit, že divák je rozmazlenej. Dvakrát nepřijde na tu samou věc. Dřív lidi neměli satelity a necestovali. Atmosféru si vytvářeli sami. Je to tak, že divákům se musíte přizpůsobit a ne je nechat, a se přizpůsobí tomu stadiónu.“
Horác: „Plochou dráhou jste se zabýval někdy v minulosti, či jste se angažoval až se synem? Vaše práce nese nemalé výsledky, za které Vám všichni děkujeme. Pro další působení v plochodrážním sportu přeju jen a jen zdary. Vaše jméno, Věroslav, není příliš obvyklé. Jedná se o rodinnou tradici?“
Věroslav Kollert: „Zhruba devět let jsem závodil. Asi ne tak úplně špatně, ale všechno vycházelo, že můj cíl dostat se do pražského klubu se mi vzdaloval a já ho nebyl schopnej dostihnout. Že jsem byl nejlepší junior v Liberci a někdy porazil i Tondu Kaspera, nenaplňovalo to, co ve mně bylo. Měl jsem těžký úraz z vlastní blbosti, kdy se člověk při tréninku předvádí. Jinak běžný úrazy, který se nepočítají. Pak jsem se s Ivanem Pacákem staral o mladý v klubu v Liberci. Přešlo to do půjčovny plochodrážní techniky a od té doby dělám plochou dráhu profesionálně. Určitě bych se ještě rád svezl, ale vážím o dvacet kilo víc, takže bych tu motorku asi rozsedl (smích). Z důvodu vlastní bezpečnosti jsem prodal boty, kombinézu i přilbu. Samozřejmě jsem se svezl na ležáku. Zajel jsem si i na liberecké dráze, ale nedával to do smyku. Stejně jako já se jmenoval i táta. Žena chtěla syna Honzu, já Věrouše. A tak jsme se dohodli, že první kluk bude Věrouš, druhý pak Honza. To nám vyšlo. Teď přišel Tomáš. Ale při výběru jména padlo i Hugo. Manželka ho zakázala, takže mu teď tak všichni říkáme.“
Tomáš: „Dobrý den, gratuluju vám k úspěšnému oživení plošiny v Liberci, je to skvělé zvláště v dnešní době, kdy spíše kluby zanikají. Moc vám fandím, jsem z Kopřivnice a u nás je to rok od roku horší. Chci se zeptat, jestli do budoucna plánujete i tým pro ligovou soutěž? Vzpomínám si, že kdysi Liberec ligu jezdíval i v Kopřivnici. Hodně úspěchů a kvalitních závodů v příštím roce.“
Věroslav Kollert: „Kluby nezanikají. Zanikají šílenci, co je drželi. Pokud jim ostatní nebudou chodit pomáhat, dojde i k zániku klubů. A nenávratným zánikům. Hrozně rád bych měl tým, ale to je věc času. Nejde to najednou. A ještě jedna perlička ke Kopřivnici. Když jsem začínal jezdit, Kopřivnice nám slíbila pneumatiky, když je neporazíme v baráži. Jenže my byli tak rychlí, že nám jejich závodníci nestačili. O závodech tak došlo ke střetům, i s panem Dudou. My to však vyřešili tam, že Kopřivnice bude před náma, až bude rychlejší.“
Michal Jirka: „Chtěl bych se zeptat jestli neznáte nějakou plochou dráhu jako hru na PC?
Potom ještě na to, jak dlouho vám trvala rekonstrukce dráhy v Liberci?“
Věroslav Kollert: „Hru neznám. A ani ji nebudu hledat. Nevím, jak bych ji hrál. Nejsem příznivec počítačových her. Hraju si něčím jiným a příjemnějším (smích). Rekonstrukce stadiónu je na několik etap. Dráha trvala dva roky. Celý stadión, co nám ho sebrali a zase vrátili, sedm let, kdy jsme se snažili něco dělat. Rekonstrukce není ještě dokončená, protože dráha nerovná se stadión.“
Ilona Nádvorníková: „Dobrý den, pozdrav do (určitě už zasněženého) města pod Ještědem. Máte tři syny, dva starší mají zkušenosti se závoděním a motorkami. Přál byste si to i do třetice? A co na to Vaše žena? Oba Vás moc zdravím a přeji zdraví, štěstí a neutuchající chu do Vašeho snažení.“
Věroslav Kollert: „Dva synové jezdili motokros, Honza pak ze zdravotních důvodů musel přestat. Nejmladšímu jsou tři roky. Co předvádí s Věroušem na kole, má do plochý dráhy daleko. Ale nájezdy má zmáklý skvěle (smích). Ale pokud se chci udržet svý ženy, má na to čas. Co si přeju já, nemusí být přáním těch druhých. Proto bych do toho nějak zasahoval. Manželka za těch devět sezón byla dvakrát nebo třikrát na motokrosovým závodě. A co se týká plochý dráhy, viděla ji jen v Liberci. Ale pomáhá nám a bez její přímý podpory by to nefungovalo. A je Věrouš jakejkoliv, dodržuje, že jezdit plochou dráhu staticky, objet čtyři kola a vrátit se do depa, ho nebaví. Když vtáhne lidi do dění, to je to, proč lidi chodí na plochou dráhu. Není to jen ten magořinec, ale show. A jezdec bavič, je dobrej jezdec.“
Lukáš Jirka: „Kdy jsi jel svůj první závod a kde?“
Věroslav Kollert: „Svůj první závod jsem jel v Liberci. Byla to tehdejší první liga. Získal jsem tři body a dokázal porazit Bohouše Poláka. Začínal jsem v šestnácti, kdežto Věrouš o sedm let dřív. A svůj poslední závod si nepamatuju.“
Věroslav Kollert děkuje:
„Děkovat jednotlivcům nemůžu. Těch lidí, co nám pomáhali, je tolik, že těm, co jsem to chtěl říct, jsem to už řekl, těm ostatním to posílám teď. Plochá dráha v Liberci se totiž nerovná Kollert, ale spousta kamarádů, co nám pomáhá. Je tady spousta lidí, které baví něco dělat. A to jsou i ti, co sbírají kelímky nebo stahují pásku. Je důležitý, kolik kamarádů snese, že jim voláte častěji a kolik jich snese, že za to většinou nic není.“
Foto: Pavel Fišer
